Lolita na druhou aneb Cesta do hlubin zhrzené dívčí duše

Lolita na druhou

aneb

Cesta do hlubin zhrzené dívčí duše

     Je mi šestnáct a můj život mi vesele prchá mezi prsty. Je mi šestnáct a přijdu si na šest ( nebo na šedesát?) Je spoustu věcí, které miluju, ale kdo miluje mě? Je to hra se slovíčky, je tak snadné říct: „Miluju tě!“ ,ale myslí to ten dotyčný opravdu upřímně? No. Tím se budeme zabývat později, teď bych měla domnělého čtenáře seznámit s mou osobou.,

     Jak už jsem řekla, je mi šestnáct. Bydlím s mou milovanou tetičkou Álou   

  ( myšleno ironicky ) v naší rodinné vilce v jednom malém městě. Někdo by mohl říct: Zapadákov, ale ať to ani nezkouší, na slova jako: balíkov, buranov, a nebo již zmíněný zapadákov, jsem alergická. Proč bydlím s tetou? Už slyším staré babičky, kterým se tato „knížka“ dostala nedopatřením do ruky, jak bědují a pasují mě na ubohého sirotečka. Babušky, osušte slzy, jsem sirotek, ale slaměný. Rodiče odjeli za prací do ciziny a mě tu nechali napospas osudu a tetičce Ále. Je pravda, že nám nic nechybí, teta má dobrou práci a já jezdím do Prahy na soukromou školu (tím se pochopitelně nechci chlubit, jen uvádím čtenáře do obrazu). Materiálně si tedy stojíme dobře, snad i díky vysokým částkám, které mi každý měsíc chodí na účet, ale naše vztahy jsou poněkud chladné. Naše soužití připomíná spíš soužití dvou sester a ne tety s neteří. Chováme vůči sobě jistý odstup a jedna se o druhou příliš nestará. Proč ji nemám ráda? Je to prosté, je na svých osmatřicet neskutečně štíhlá a docela i pohledná. Jak sama říká, má na každém prstu dva zajíce. A to mi právě vadí, každí měsíc u nás bydlí někdo jiný. Je tak o sedm let mladší než Ála, na spáncích mu raší poslední uhříky a myslí si, že je ohromě vtipný. Když ona nemá vkus. Odmala se mi líbili starší kluci a muži, ale ty co si k nám vodí Ála nestojí ani za pohled, nevím, co na nich má. Moc se spolu nehádáme, ale občas, když máme náladu se zhádáme tak, že spolu dva dny nemluvíme.

 

 

–––

 

 

     Je krásný podvečer, sluníčko zapadá a já sedím na břehu Labe ( pro neznalce zeměpisu ČR: řeka v Čechách, která protéká naším městečkem) a koukám, jak se vlnky líně převalují jedna přes druhou. Vedle mě sedí Jakub můj spolužák a letní kluk. Ne, že bych do něj byla zamilovaná, to ani trochu, nemám ho dokonce ani ráda, ale už mě nebavilo být sama a tak jsem mu kývla na to letní chození. Nesmí se mě ani dotknout, pokud nechci a ve škole o týhle letní story nesmí ani kváknout, jinak ho zabiju. Proč jsem vlastně s ním? Protože už nechci být sama, aspoň o prázdninách ne. „Co budem dělat zejtra?“ vytrhne mě z příjemného snění můj poněkud objemný přítel. „Nevím,“ pokrčím rameny, aniž bych odtrhla pohled od proudící řeky. „Nepůjdem na ryby?“ navrhne nesměle. „Na ryby?“ podívám se na něj znechuceně. „Ne, tak ne,…“ zamlouvá to honem. „A co třeba na Pískovnu?“ nabízí dál. „Koupat se můžu doma v bazénu,“ zamítnu další jeho pokus. „A nebo ve vaně,“ dodá a v očích se mu blýskne. „Prasáku,“ otituluju ho bez servítek. „Co sem řek?“ brání se. „Jen se nedělej, vidím ti až do žaludku, nejradši bys mě tu povalil do křoví a ukojil svoje pubertální choutky,“ vyjedu na něj zle. Jen se směje. Zvednu se. „Kam jdeš?“ přejde ho smích a s heknutím se taky zvedne. „Jdu domů,“ oznámím mu svůj plán. „Proč?“ zesmutní a poulí na mě úzkostně oči. „Je mi zima,“ najdu tu nejnesmyslnější výmluvu v parném létě. „Pučim ti mikinu, chceš?“ nabízí a shýbá se pro kus zmuchlané látky, na které sme doposud seděli. „Nechci, díky,“ odvětím. Beztak by mi bylo horko a v jeho mikině velikosti XXL, bych se i já, ve své mírné otylosti, ztratila. „Stejně se jen vymlouváš,“ obviní mě. Pokrčím rameny a vydám se po prašné cestě domů. Srovná se mnou krok. „Tak už se nezlob, Kleo,“ chlácholí mě. Je, zapomněla jsem říct, milý čtenáři, že mi přátele říkají Kleo, tedy jako Kleopatro, díky mé lásce k starověkému Egyptu. Mlčím. „Kam teda ráno pudem?“ „Řikám, že nevim,“ zopakuju mu. Uznávám, někdy jsem na něj ošklivá, ale co mám dělat, když on je takový dolejzálek a nechápavec? „Nezajdem do města?“ „Můžem,“ svolím nakonec, abych mu udělala radost. „Bezva,“ raduje se. „Ale na kole,“ zchladím jeho nadšení. „Ne…, Kleo.“ „Jakoubku, je léto a v létě se má sportovat.“ „Seš jak moje máti,“ zhodnotí můj výklad. „Někdo ti ji musí připomínat, když ji celé dva měsíce nevidíš,“ směju se. Jakub, je tu celé dva měsíce u babičky, která bydlí ve staré chalupě kousek od nás. Konečně stojíme před naším barákem a Jakub se loučí. „Tak zejtra ráno v devět,Kleo,“ připomíná a potí se. „Nezapomeň kolo,“ připomenu mu pro změnu já a líbnu ho na tvář, aby se neřeklo. Pak bezostyšně vejdu do vilky, aniž bych se po něm otočila. Projdu chladnou halou, chodbou a nepoužívanou tátovou pracovnou až na verandu. Tam necudně shodím oblečení a jen tak v opalovačkách hupnu do bazénu. Kdyby byl Jakub hezký, tak třicetiletý slaďoch s krásnýma uhrančivýma očima, pozvu ho, ať se jde koupat se mnou, ale to on není. Kdyby byl Jakub, takový, jakého bych si ho přála, neloučila bych se s ním už o půl sedmé.

     Jelikož je dneska středa, je už Ála doma. Pracuje v místní knihovně a dneska jsou tam jen do jedenácti. Vykoukne z mého balkonu v patře a houkne na mě, ať nechám toho cachtání a jdu milostivě na večeři. O čtvrt hodiny později sedím zamotaná v županu, u párku s kaší. „Zázrak, teplá večeře,“ rýpnu si do tetičky hned na úvod. „ Mám pro tebe překvapení,“ sdělí mi s tajemným úsměvem a přisedne si naproti mně k jídelnímu stolu v útulné jídelně. „Vyhrálas ve sportce,“ tipuju, pochopitelně nesprávně. „Ne, ale zejtra přijde Thomas,“ oznámí mi s úsměvem. „Jo ták,“ kejvnu, „ řikala sem si, že už u nás dlouho nikdo nenocoval.“ „Přijde zejtra ve čtyři, tak buď doma.“ „Budu, udělám mu uvítací delegaci s jedním členem, bude valit kukadla, zajouch,“ směju se. „Budeš se chovat slušně.“ „Já se vždycky chovám slušně,“ připomenu tetě se smíchem. „Připravila jsem ti ty modré šaty, co jsem ti přivezla,jak sme byly posledně s holkama v Polsku.“ „Bože!“ zvednu oči v sloup. Ála pravidelně o první sobotě v měsíci navštěvuje s holkama z práce ( mimochodem věkový průměr je tak dvaačtyřicet ) trhy v Polsku, odkud mi pokaždé přiveze nějaký ten Danajský dar. „Vždyť jsou strašný,“ protestuju. „Bez komentáře, jo?“ „Myslela jsem, že máme demokracii,“ ironizuju naštvaně. Dál se naše konverzace nerozvíjí. Zhltnu párek, kaši nechám skoro nedotčenou a utíkám se schovat do svého růžového království.

       Na zdech plakáty hollywoodských krasavců, nábytek z třešňové imitace, velká knihovna (studuju přece knihkupectví a nakladatelství) a velká, lépe, obrovská postýlka. Zalovím na nočním stoku a v prstech mi ulpí baculatá knížka. Vymotám se s ní na balkon a padnu do ratanhového dvoukřesla. Venku sedím, dokud mi nehrozí ubodání k smrti komáří kolonií a dokud vidím na čtení. Zabouchnu dveře od pokoje a zchladím štípance, od krvelačných komárů, hojivou mastí. Odložím knížku kamsi na postel a pohled mi padne na příšerné, blankytně modré, krátké šaty. Vedle štíhlounké Áli, budu vypadat jako Marfuška. Ne, že bych byla extrémně tlustá, ale objemnější stehna a tři faldíky na břiše mě deptají. Mám sto chutí šaty rozstříhat na centimetrové kousíčky a vhodit je Ále do ksichtu. S pocitem beznaděje usnu.

       Ráno jsem si odbyla povinný výlet s Jakubem do města a teď stojím jen tak v kalhotkách a podprsence v kuchyni a zdobím jednohubky. Ála pochopitelně nestíhá a ještě mě peskuje. Dozdobím konečně poslední talířek a můžu se jít sama strojit. Mám už v tom zdobení cvik, pokaždé je to stejné, Ála nestíhá a já musím pomáhat. Při příchodu nového Álina souložníka se musí dělat slavnostní večeře s posezením. Začínám si pomalu zvykat.

       Docela jsem si na sobě dala záležet, i když budu vypadat, jak prejt ve střívku. Než se Ála přihrcala se svým Fordíkem z práce, dala sem si dlouhou koupel v naší úžasné kulaté vaně. Oholila si nohy a podpaždí, nalakovala nehty a vytrhala obočí. Ráda dělám oči na ty zajouchy, někteří se docela chytli, ale nikam to nevedlo, než sem je stačila svést ( což dá v mém případě hodně práce), Ála je vyhnala ze své postýlky a moje veškeré úsilí bylo marné. S nechutí se navléknu do blankytných šatů a prohlédnu se v zrcadle. Zepředu docela dobrý, ale z profilu? Zatahánu trochu bříško, ale efekt je o 5,0008% lepší, což je velice neuspokojivé. Co se dá dělat? Nejradši bych se viděla v dlouhé volné sukni, které mám tak ráda a volnému tričku s krátkým rukávem. Ale kvůli nějakýmu zajochovi nemá cenu se s Álou hádat. Na víčka si vykroužím modré stíny, udělám dlouhé černé linky, jako měly Egypťanky a řasy načerním řasenkou. Rty obtáhnu krvavě rudou rtěnkou, mou oblíbenou. Do uší si zavěsím náušnice z pavích per, které sem si přivezla ze Španělska, na zápěstí náramky z korálků, na kotník jakby smet. Na prostředníček pravé ruky navlíknu stříbrný prstýnek, je to vlastně drak, který sem dostala od našich kdysi k Vánocům. Zkontroluju, co říká zrcadlo. No…nic moc, jak z cirkusu. Sundám si náramky z jedné ruky a hned to vypadá líp. Své načerno obarvené vlasy hodím za záda a vykouknu odvážně z pokojíku. Ála se pořád moří v koupelně. „Je ten tvůj zajouch dochvilnej?“ sonduju s pohledem na hodiny v kuchyni, které se nebezpečně blíží ke čtvrté, kdy má nový Romeo vstoupit na scénu. „Myslím, že je,“ zahaleká na mě Ála z koupelny. „Jak, myslíš?“ nechápu. „No, na rande sem vždycky přišla tak o deset minut dýl, tak nevím jestli tam byl přesně,“ oznámí mi a soustředěně si maluje levé oko. „Dělám, jak kdybych tě neznala,“ připustím a vydám se do kuchyně, abych předčasně ukořistila jednu jednohubku, když v tom se ozve zvonek. „Thomas!“ ozve se vyděšeně z koupelny a Ála jen v kalhotkách a podprsence začne šílet. „Co teď?“ ptám se a v koutcích mi cuká. „Běž mu otevřít a v žádném případě ho sem nepouštěj,“ žádá tetička a zavře se v koupelně. Chvilku zírám na zavřené dveře, když v tom sebou trhnu pod dalším náporem drnčení zvonku. Co mi zbývá?

       Seběhnu schody do haly, čekajíc pohublého kluka s modrýma očima a blond vlasy s přiblblým úsměvem. Otevřu dveře a vypadám v té chvíli určitě jako idiot. Ve dveřích stojí (až moc) pohledný pětačtyřicátník, tmavý hnědý vlasy, krásný oči, dnešní strniště, černý džíny, bílý tričko, sportovní taška přes rameno, přes tašku kožená bunda, v ruce klíče od přepychovýho fára, co stojí před brankou. Polknu. Ten frajer se na mě usměje. „Vy…“ začnu koktat. „Vy ste asi Alenina neteř, co?“ „Jo,…teda sem. Klea,“ slyším svůj hlas. „Klea?“ povytáhne naprosto fešácky obočí. „Jako Kleopatra, řikaj  mi tak kámoši. Jinak Hanka,“ vysvětlím a jsem rudá až na sedací části těla. „No proto,“ usměje se svalouš, „už sem se lek, že sem někde jinde. I když…“ protáhne roztomile, „ tady by se mi taky líbilo.“ Usměju se, jako chovanka ústavu pro blbečky. „Pozvete mě dál?“ zeptá se a v koutcích mu cuká. „Jo…jistě,“ zčervenám ještě víc (pokud to jde) a pustím ho do chodby, aby se mohl vyzout ze sandálů. Zírám na něj, jak když sem v životě neviděla chlapa. Narovná se. „Asi sem se nepředstavil.Thomas. Thomas Wächter.“ Podá mi ruku, přijmu ji a celým tělem mi projede elektrický výboj. Dlaň mě ještě pár minut po tom, co ji pustí, pálí. Znovu zašeptám svou přezdívku. Nestydatě se nahne a líbne mě na tvář. Podlomí se mi kolena. „Když sme v tom seznamování, nebudeme si tykat?“ navrhne. „Ráda,“ kývnu a nemám daleko k mdlobám. Znovu mě líbe, tentokrát na druhou tvář. „Ála je ještě v přípravách, nestíhá,“ nabonzuju mu tetičku. Zasměje se. „Pojď nahoru,“ vyzvu ho nesměle a vedu ho po schodech do patra. Tam odloží tašku k zábradlí a já ho zavedu dál, přes obývák do jídelny. Posadí se a já se starám o jeho žízeň. Řekne si o „něco studenýho“ a já se běžím schovat do kuchyně.

      Tohle mi Ála dělat neměla, takovej šok. Přivést mi pod střechu takovýho frajera. Srdce pořád vyvádí a já nějak nemůžu popadnout dech.

       „Co tady děláš, kde je Thomas?“ vyjede na mě Ála. „Stojím. Měl žízeň,“ oznámím krátce a stručně.  „Jak vypadám?“ „No…docela dobrý. Máš trochu kruhy pod očima,“ oznámím ji, ale ve skutečnosti vypadá perfektně a kruhy jsou pouze fiktivní. Lehká halenka, krátká sukýnka, štíhlé nohy, nakrátko ostříhané narezlé vlasy, čerstvě umyté. Vejde do jídelny a pozdraví se s Thomasem, jejím Thomasem.  Ach jo. Vkodrcám se dovnitř za Álou. Otočí se na mě. „Přece nebudeme pít vodu, přines šampáňo.“ „Jsem tvoje neteř, ne služka,“ oznámím jí a sednu si na své místo u stolu. Šlehne po mě zle očima a vrátí se do kuchyně, odkud přinese šampaňský a tři skleničky na vysoké nožce. Thomas, božský Thomas, láhev otevře a přiťukneme si. „Ať se ti u nás líbí,“ popřeje mu slavnostně Ála. „Ať se ti u mě líbí, Thomasi, protože tahle vilka…“ hodlám schodit Álu hned v prvním kole. „…patří jejímu otci,“ doplní rychle tetinka a počastuje mě dalším zlým pohledem. Laskavě se na ni usměju. Thomas se zasměje. „Máš to tu hezký,“ složí mi kompliment můj nový nocležník. Můj nový nocležník, ale v Álině posteli. Posadíme se a začne duchaplná konverzace. Nuda. Ale alespoň je na co se dívat. Ála tlachá o práci a Thomas ji bezmyšlenkově přikyvuje, já se nalévám šampaňským. „Hned přijdu,“ oznámím té dvojce a vstanu od stolu. „To mě tu necháš na pospas téhle vorkoholičce, Kleo?“ Ála si snad až teď všimla našeho tykání. „Vy si tykáte?“ „Přeci si se svou novou domácí nebudu vykat, ne?“ šklebí se roztomile Thomas. Oplatím mu šklíbek a s přáním dobré zábavy a slibem, že se za chvilku objevím, odejdu.

       V pokoji se převlíknu, do předem plánovaného ohozu, upravím se a počkám tak pět minut, než se vrátím do jídelny. S úsměvem vstoupím do místnosti, oděná do dlouhé černé sukně a černého tílka, bosé nohy pleskají o příjemně studenou dlažbu. V uších stále paví náušnice a na rukou náramky. Vlasy rozčesané a učesané po vzoru Egypta. Tentokrát je to Thomas, kdo překvapením polkne. „Někam jdeš?“ zajímá se Ála a v jejích očích čtu nelibost vůči mému (lepšímu) vzhledu. „Ne, proč?“ usměju se na ni a posadím se naproti Thomasovi. V pohodlném oblečení se cítím jistější a uvolněnější. „Tu přezdívku si opravdu zasloužíš,“ složí mi už druhý kompliment. „Dík,“ usměju se na něj a Ála zuří.  „Jdeš někam večer s Jakubem?“ vyzvídá.  „Mám hosta, přeci někam nepůjdu. Sama si říkala, že se mám chovat slušně.“ „ Myslela jsem, že…“ namítá Ála. „Jo ták,“ pochopím její nemravný záměr, „to si měla říct hned, že chcete mít s Thomasem soukromí,“ řeknu s vážným obličejem a kouknu přitom s významným pohledem na Thomase. Ála nemá daleko k tomu, aby mě zaškrtila. „Tak to se poroučim,“ zvedám se od stolu s grimasou, v ruce skleničku šampaňskýho, „V kolik budete hotový?“ „To už přeháníš,“ vyjede na mě Ála. Thomasovi cuká v koutcích a o to mi jde. „Tak v kolik? Pochop, přeci nebudu spát v garáži,“ bráním se hraně. „Vypadni! A v sedum ať si doma.“ „V sedum?“ kouknu na hodiny nade dveřmi. „Je pět. Dvě hoďky vám budou stačit, jo?“ „Zmiz! Ale okamžitě, nebo…“ „Nebo mi naplácáš, jo?“ směju se a mizím ve dveřích. Slyším za sebou Álino bručení. Stavím se v pokoji a zavolám Jakubovi. Smůla, jel s babičkou a strýcem do Sadský. To je malé město, kousek od nás, kde je rybník, kam se celý náš okres jezdí koupat. No nic, musím si vystačit sama. Vydám se k řece a musím myslet na Thomase. Na plamínky v jeho očích, na úsměvy a zkoumavé pohledy, na hlášky a smích. Jenže, je mi šestnáct a pochybuju, že by si takovej krasavec začal něco se mnou, šestnáctiletou, oplácanou bláznivkou, když má štíhlounkou Álu, vzdělanou a rozumnou. Sluníčko svítí a mě je hezky. Navštívím staré doky, místo které zbožňuju už od dětství. Můj palác, můj chrám bohyně Eset, můj druhý domov. Postojím v „chrámu“ a položím na podstavec sochy (žádná tu pochopitelně není, tu vidím jen já. Podstavec tvořen vysokou cihlovou zídkou u zdi) kytku lučních květů, kterou jsem natrhala po cestě sem.

       Vracím se zpátky domů stejnou cestou. Notnou chvíli posedím s rybářem, tátovým kamarádem z dětství. Probereme novinky, zažertujeme a zasmějeme se a jdu zase dál. Před domem stojím za pět minut sedm. Půjdu zadem a vloupu se do domu, přes terasu. Jaké je mé překvapení, když u bazénu najdu Álu s Thomasem, jak se rozpustile cachtají ve vodě. „No, prosím! Oni se tu cachtají, jako děti a mě vyženou do parného dne!“ neodpustím si výtku. „Nebruč a přidej se,“ zve mě rozpustile Thomas. Mimochodem, v plavkách mu to moc sluší, opálený tělo, svaly, ach bože. „Já bych tě tak nepřeceňovala, dvě bys nezvlád,“ dovolím si drze. „Myslíš?“ zeptá se bez úsměvu. Neřeknu nic, jen sklopím oči a zase rudnu. Thomas vyleze z bazénu, to už mám šperky dole a chystám se sundat sukni a tričko, pod kterými schovávám plavky. Thomas se na mě povýšeně usměje. Pozvednu obočí a nemůžu si nevšimnout kapiček, které stékají po jeho svalnaté hrudi. Stojíme tam a já nevím co bude. Popadne mě do náručí a bez průtahů hodí oblečenou do vody. Prskám a hrabu se na hladinu. „Ty…, to mi zaplatíš,“ chci se zlobit, ale musím se smát. Parádní šipkou se ocitne vedle mě. „To máš za to, že si byla drzá,“ směje se mi. „Já a drzá?“ ptám se a hrabu se z bazénu, abych sundala mokré svršky a odhalila tak své tělesné nedostatky. Hupnu honem do vody, i když mi to moc nepomůže, protože voda je křišťálově čistá. Blbnem ještě tak hodinu v příjemně chladivé vodě. Ála se k nám nepřipojí, sleduje nás z plastového lehátka s výrazem přísné kantorky. Ať se dívá. S každým Thomasovým dotekem mnou projede elektrický výboj. Já se zblázním! Zblázním! Zblázním! Nevydržím s ním pod jednou střechou! Nevydržím se dívat, jak se s Álou objímají, líbají a obletují. Co sem komu, sakra, udělala?

       Do desíti posedíme u příjemnýho DVD, který přines Thomas a potom to zabalíme a jdeme spát. Teda, alespoň jsem si to myslela. Zalezu v lehounké noční košilce pod deku a vezmu do ruky mobil. Mám zavolat Kubovi, kvůli zejtřku? Ne, vybodnu se na něj, já mu volala už v podvečer, teď je na řadě on. A vůbec, Ála stále chodí do práce, takže tu budem s Thomasem zejtra do čtyř hodin sami. Sami! Sami! Zní mi to jako rajská hudba. Sami, sami, sami, sami, sami, sami,…

Otevřu knížku na založené stránce a hodlám se ponořit do osudu egyptské princezny Meriamon, když v tom se z vedlejšího pokoje (pochopitelně Áliny ložnice) ozvou milostné vzdechy. Ty lidi nejsou vůbec soudný! Narvu si do uší sluchátka od discmana a zmáčknu play. Knížku zaklapnu, při hudbě se číst nedá. Volume dotlačím skoro na maximum,div mi to uši neutrhne, ale co je mi to platný, když ty dva vyváděj, jako pominutý? Mám toho dost, seberu se a jdu do obýváku. Pečlivě zavřu dveře a pustím video s mým oblíbeným filmem, Gladiátorem. Znásilním ledničku a přivleču si před obrazovku načatou láhev šampaňského. Z baru vyndám skleničku a už do sebe leju ten lahodný mok. Uvelebím se před obrazovkou. Zaplať pánbůh, že sem ty Áliny horečný výlevy nejsou slyšet. Při první chytlavý scéně se rozeřvu a tiše brečím do hedvábného polštáře. Hodiny běží, půl jedenáctý, půl dvanáctý. Gladiátor dávno skončil a tak tam hodím další slaďák, romantickou komedii Živelná pohroma.

       Okolo půl jedný se ozve capkání bosých nohou po dlažbě. Otevře se lednička, sykne zátka od lahve a dotyčný pronikne přes jídelnu,až ke mně, do slabě osvětleného pokoje. Čekám Álu, která mi jde vynadat, co nespím. Otřu si rychle uslzené oči do beztak promáčeného polštáře. „Smím?“ ozve se zamnou mužský hlas. Zatrne mi u srdíčka. Zamračím se, ale nemám to srdce ho vyhodit. „Smíš,“ kývnu a ukážu na křeslo naproti pohovce. Ale Thomas, svíraje v ruce láhev s pivem, jako když si mého gesta nevšimne a klidně si nárokuje místo na gauči. Beze slova nadzvedne mé nohy přehozené přes sebe, vsouká se pod ně a zase je položí, ale tentokrát do svého klína. Neříkám nic, jsem ohromena jeho drzostí, ale zároveň potěšena, že se ho smím dotýkat. Přihne si z flašky a zachytí můj vyčítavý pohled. „Asi si nemohla spát, co?“ zeptá se a v koutcích mu to cuká, roztomile cuká. „To teda nemohla,“ potvrdím mu naštvaně. „Ála říkala, že jsi zvyklá,“ pokrčí rameny, nevydrží a zasměje se. „Ta ať mi nechodí na oči,“ syknu zle. „Promiň,“ řekne už bez smíchu a pohladí mě po noze. „Jo…“ roztaju. „Na co koukáš?“ všimne si konečně filmu na obrazovce. „Živelná pohroma, romantická komedie,“ vysvětlím. „Hmm, to sem asi neviděl,“ připustí. Mlčím a sleduju Sandru Bullock s Benem Affleckem, jak se vesele líbají. „Už se to nebude opakovat, slibuju,“ řekne do ticha Thomas. „Co?“ zeptám se schválně, jako že ho neposlouchám a plně se oddávám událostem, které se dějí na obrazovce. Ale zatím myslím na svá chodidla v jeho klíně. „Nebude se to už opakovat. Za sebe ti to můžu slíbit,“ zopakuje mi. „Přijímám,“ kývnu. Usměje se a vyprázdní obsah lahve. Potom ji opře o mou obnaženou nohu. Ucuknu. „Studí!“ protestuju. Zasměje se a odloží láhev, od plzeňské dvanáctky, na zem, vedle sedačky. „Thomasi, pověz mi něco o sobě,“ zaprosím jako malé dítě žadonící o pohádku před spaním. „O sobě?“ dělá že se zamyslel. „Thomasi,… musím vědět s kým od včerejška sdílím jednu domácnost.“ „Dobře,“ kapituluje a já vypnu televizi. Doleju si skleničku a nastražím uši. „Narodil jsem se v Německu. Tos asi poznala, podle jména. Naši byli naprosto normální a já byl obyčejnej kluk, zblázněnej do letadel a armády. Po základce jsem začal chodit na vojenskou akademii a začal lítat s vrtulníkem. Jenže sem udělal průser, neuposlechnutí rozkazu velitele. Bylo to velký zvíře a nechal mě vyloučit z armády.“ „Kvůli přestupku?“ „No,… Bylo to při jedný zásahový akci, dost nebezpečný a šlo tam doslova o život. Když sem teda vyletěl z armády, chvilku sem se jen tak flákal po Německu. Pak jsem si v jedněch novinách přečet inzerát, že scháněj pilota k jedný záchrance a tak jsem to vzal. Jenže…mám holt smůlu na nadřízený. Nepohod sem se s našim novým šéfikem. Nesnášeli sme se a tak sem radši odešel, než se nechat tyranizovat.“ „Kde ses naučil tak skvěle česky?“ „Máma byla Češka, vdala se do Německa, když její první muž zemřel, dali se s tátou dohromady. Mluvila se mnou víc česky, než německy. Táta to neviděl rád, ale ona se nenechala odbít a hustila do mě českou gramatiku. Jsem jí za to vděčnej.“ „Mluvíš fakt perfektně.“ „Bylo to horší, už skoro dva roky bydlim v Čechách.“ „A jak ses dostal k nám?“ „Chvilku sem pracoval u Pražský ochranky, ale pak mě to přestalo bavit. Cestoval sem po Čechách a stavil se ve vašem krásným městě. Álu sem potkal v jedný zahradní restauraci, někdy koncem května. Navrhla mi, že můžu bydlet u vás, abych si nemusel hledat nic na bydlení.“ „Počkej, tomu nerozumím,“ svraštím čelo a usrknu ze sklínky. „Asi sem ti neřek, že mi Ála sehnala tady, v Nymburce, práci.“ „Tady a práci?“ „Vaše nemocnice bude pořizovat helikoptéru a já budu od prvního září, první pilot.“ „Hezký, takže to Ála s tebou asi myslí vážně, co?“ „Asi jo,“ kývne a sklopí hlavu. „Můžu se tě zeptat, co seš za znamení?“ osmělím se. „Můžeš, myslím, že Vodnář.“ „Vodnář,“ zopakuju po něm. „Co? Nelíbí?“ „Naopak, super,“ usměju se na něj. „A ty?“ „Já? Já jsem Ryba,“ sdělím mu. Chvilku mlčíme. „Tak teď ty.“ „Co já?“ „No, vylil jsem ti celej svůj životní příběh, sice ve zkratce, ale přece. Povídej,“ mrkne na mě. „No… Ale stejně je to nezajímavý,“ snažím se vykroutit z výčtu mých neuskutečněných lásek a nepovedených dovolených. „Jen hezky povídej,“ vyzve mě znovu. „Když chceš,“ pokrčím rameny. Usměje se. „Narodila sem se tady, v Nymburce. Táta je Nymburák, máma je z Prahy. Do mejch dvanácti sme bydleli na sídlišti, pak táta koupil tuhle přepychovou vilku a za půl roku mi milí rodiče oznámili, že jedou do Rakouska a budou tam podnikat s autama, legálně, pochopitelně. Tátovi to nabídnul nějakej jeho kámoš a táta kejvnul. Tak sem tu zůstala sama s Álou. Jezděj domů na Vánoce a já o prázdninách jezdím tam. Píšem si e-maily a voláme si, ale… Každej měsíc mi na účtu přibyde okolo deseti tisíc, ale co je to proti rodičovský lásce?“ Zmlknu. Soucitně se na mě usměje. „Co děláš za školu?“  „V Praze, knihkupec, nakladatel, prvním rokem. Je to tam fajn, hodně fajn.“ „A co kluci?“ „Prosím?“ „Ptám se, co kluci,“ zopakuje se smíchem. „Co by? Normálka.“ „Čemu říkáš normálka?“ nedá mi pokoj. „Několika bezpředmětnejm vztahům, bez budoucnosti.“ „Proč tak skepticky?“ „Ptal ses. Odpovídám,“ skloním hlavu a šampaňský mi stoupá do hlavy. Asi po stý mě pohladí po noze. Zvednu k němu oči a on svou ruku rychle stáhne z mého lýtka a dělá, že ho svědí něco na bradě. „Máš ji rád?“ zeptám se nečekaně a jisto jistě za to můžou čtyři a půl skelničky (podotýkám, že vrchovatý) šampaňského. „Nevím,“ zvážní. „Nelži,“ dožaduju se pravdivých faktů. „Nelžu, opravdu nevím.“ Sundám nohy z jeho klína. V očích má otázku. Po čtyřech dolezu až k němu na druhý konec gauče, a sednu si mu obkročmo na klín. Obočí povytažené, v očích otazníčky, ale k mému štěstí se nebrání.  Přiblížím svou tvář k jeho a koukám mu zpříma do očí. „Kolik ti je?“ překvapím ho otázkou zcela mimo mísu. „V lednu mi bylo čtyřicet,“ zašeptá a jeho rty jsou tak nebezpečně blízko. „Typovala sem tě na pětačtyřicet. Holt vypadáš starší, ale nic si z toho nedělej, těch mejch pět let navíc ti sluší.“  „Šestnáct. Musí ti bejt šestnáct, protože jedině v tomhle věku jsou holky tak oprsklý a tak pěkný.“ Chci se ho zeptat, co se mu na mě líbí, když se rozletí dveře do obýváku a v nich stojí zívající Ála a zajímá se co tu spolu provádíme. Thomas zareaguje překvapivě rychle. „Už je ta řasa asi venku, Kleo?“ sdělí mi poněkud nesmyslně a mrká na mě. „Jo, už mě tam nic neřeže,“ souhlasím až překotně nahlas a neochotně slézám z jeho klína. Ála nevěřícně kroutí hlavou. „To jsi jí ve dvě hodiny v noci přišel vyndat řasu z oka, když má dávno spát?“ otočí se na zcela klidného Thomase. „Dávno bych spala, kdyby se tu spát dalo!“ vmetu ji ve dveřích do tváře a bez přání dobré noci (stejně by to bylo ve dvě ráno bezpředmětný a zcela zbytečný), mizím ve svém království.

       Podrobím svůj deníček výčtu Thomasových předností a slovo od slova (lépe, to co mi utkvělo v paměti) zapíšu jeho zkrácený životopis (prokreslený pohledy a úsměvy jeho mužné tváře). Okolo půl třetí zhasínám lampičku a těším se na zítřejší ráno, které je už za pět hodin.

 

 

–––

 

 

     Vzbudí mě vyřvávající budík. Vztekle ho zaklapnu a ještě půl hodinky rozjímám ve vyhřáté postýlce. Nakonec se vyhrabu na nohy a pátrám v paměti, jestli se mi to všechno, s Thomasem, jen nezdálo.

     U snídaně se mohu přesvědčit, že nezdálo. Na stole v jídelně jsou připravený dvě snídaně a lístek od Áli. Klasika. K obědu tam máte šunkofleky od včera, hezky to Thomasovy (napsáno velkými tiskacími písmeny, mezi rozsypaným čajem, který přečtu snad jen já a ona) ohřej. Přijdu co nejdřív, mějte se tu hezky a hlavně to tu nepodpalte. Celá Ála. Zasednu na své místo k chabé snídani (opět klasika, chleba s máslem a dvěma plátky šunky) a očekávám příchod svého půlnočního společníka.

       Nečekám dlouho, sotva si dvakrát kousnu, objeví se rozespalí Thomas a přeje mi dobré ráno. Tak se mi to nezdálo, nezdálo, nezdálo,… Oplatím mu pozdrav. Beznadějně hledí do lístku od Áli, ale asi jediné co přečte, je to „THOMASOVI“.  „Ty to po ní přečteš?“ zajímá se a sedá si naproti mně ke dvěma krajícům chleba se šunkou. „No, vzhledem k mé znalosti některých hieroglyfů, jo,“ odpovím mu a pasu se pohledem na jeho svalnatých rukou. „Tak to seš dobrá.“ Jen pokrčím rameny a čekám, co z něj vypadne dál. A otázka se dostaví: „Co podniknem?“ „Netuším, ale potřebovala bych do města.“ „Fajn, souhlasím.“ Srdce mi buší na poplach, pojedem spolu do města a uvidí nás spolu takovejch známejch lidí. Zhltnu snídani a běžím se hodit do gala, abych Thomasovi nedělala ostudu.

       Právě když si zavazuju za krkem tkaničku od trička bez rukávů, uslyším ohromné šplouchnutí. Utáhnu uzlík a vyjdu na balkon, abych se přesvědčila o tom, co tuším. Thomas se pomocí ohromných temp dostává od jednoho kraje bazénu ke druhému. Neví o mě a tak se mohu tiše kochat jeho přirozeností a opáleným tělem. Nemachruje, neví o mě. Nebo ví? A i kdyby, on machrovat může, protože na to má.

       O půl hoďky později už se vezu Thomasovým přepychovým BMW (pochopitelně černým) k městu. Z repráků zní John Bon Jovi. Sedadlo spolujezdce je měkoučké, Thomas, v dobré náladě vybírá stovkou ostré zatáčky a mě začne zvonit mobil. Jen neochotně ztlumím autorádio (zrovna někdo otravuje při tak pěkný písničce, jejíž název ani zdaleka netuším) a zvednu telefon. „Ahoj, tady Jakub,“ ozve se z té zázračné krabičky. „No, nazdar,“ odpovím mu, ne zcela příjemně. „Co chceš?“ „Myslel jsem, že bysme, třeba teď…“ „Tak už se hergot vymáčkni, já nemám celej den na to, abych se s tebou vybavovala,“ uzemním ho a Thomas vedle mě pobaveně bublá. „Nechceš jít na Pískovnu?“ vypadne z toho balíka nakonec. „Jak si uhod, že nechci? Jakube já, právě teď sedim v přepychovym bouráku a jedu do města, víš? Měls mi zavolat včera večer.“ „A s kym a kam jedeš?“ „Nejseš můj zákonej zástupce, abych se ti musela zpovídat,“ odpálkuju ho, i když bych mu ráda vysypala, že vedle mě sedí nádhernej pětačtyřicátník, kterej na to vůbec nevypadá, a sem v sedmým nebi.  „Co, co odpoledne?“ nechápu Jakubovu další otázku a motor přestane příst, protože sme právě dorazili na náměstí a Thomas svého bavoráčka zaparkoval hned naproti cukrárně. „No, jestli nepojedem na tu Pískovnu odpoledne?“ snaží se dál Kuba. „Jakoubku, nezlob se ale,…“ bleskne mi hlavou nápad, „Víš co, tak se teda ve tři stav jo?“ Můj „přítel“ je nadšen a já konečně odložím ten krám (myslím mobil) do kabelky (no, spíš kabelečky). To už stojíme s Thomasem frontu na lahodnou točenou zmrzlinu. Nemůžu si nevšimnout mladé prodavačky, nejspíš brigádnice, jak se na Thomase culí, když mu točí dvě malinový. Thomas mi s úsměvem podá vrchovatý kornoutek lahodné pochutiny. Platil za oba, bezva, aspoň mi zbyde na časák.

       „To byl Jakub,“ vysvětlím mu, aniž by se ptal. „Jo, tak,“ kývne a rty má krásně červený od tý chladivý mňmky. „Můj kámoš. On na mě strašně visí.“ „Jo, ukaž?“ prohlíží si mě se smíchem, „že sem si nevšim.“ Zasměju se a podávám mu další výklad o svém tělnatém příteli. „Ty s ním chodíš?“ překvapí mě otázkou. O našem vztahu (jestli se tomu dá tak říkat) nepadlo ani slovo. „Nevim,“ připustím neochotně. „Nelži!“ oplácí mi se smíchem můj včerejší výslech a kam se na mě, s barvou, hrabe malinová zmrzlina. „Tak pověz,“ naléhá dál se smíchem. „On, si asi myslí, že s ním chodím, ale já ho beru jen jako kámoše,“ vysoukám nakonec ze sebe. „Vy ženský, ste stejně strašný,“ vzdychne hraně můj krásný společník. „Ty si tak můžeš stěžovat, ty,“ oplatím mu. Dál se popichujeme a naše kroky směřují k papírnictví, které musím bezpodmínečně navštívit.

       Když se po deseti minutách vyplížím z papírnictví, svíraje v náručí hordu sešitů, obalů, propisek a jiných školních pomůcek, Thomas se nestačí divit. „Příprava na nový školní rok,“ vysvětlím jeho pozvednutému obočí. „Vždyť je teprve pátýho července,“ namítá. „Lepší dřív, než pozdě.“ Uzme mi igelitku a odnese mi ji až k autu. „Kam teď?“ ptá se. „Můžeš zajít za Álou, ukážu ti, kde je knihovna, ovšem, pokud to nevíš.“  „To mám jít sám?“ „Mě stačí to společné soužití od čtyř do sedmi ráno.“ „Bez tebe nejdu,“ sdělí mi a ani netuší jak potěšil mou maličkost.

       Couráme městem a povídáme si. Blíží se půl dvanáctá a štěstí je na mojí straně. Thomas mě vezme okolo ramen ( způsobí tím chvění okolo mého žaludku) a chystá se na něco zeptat. Těsně zpoza rohu, ke kterému se blížíme vyjdou mé dvě bývalé spolužačky za základky. Čtenář promine tento nehezký výčet jejich vlastností: drbny, pomlouvání je pro ně to nejdůležitější na světě, hned po vychloubačnosti. Neměli sme se nikdy rády a jít sama, ani bych je nepozdravila. Ale jelikož Thomasova ruka stále spočívá na mých ramenou, naladím svůj nejlepší úsměv a nahlas je pozdravím. Ty dvě mě už taky zaregistrovali, ale poulí oči víc na Thomase v bílém tílku a černých kapsáčích, než na mě. Odpoví mi na půl huby, pardon pusy a div si hlavy nevykroutí, když nás míjí. Thomas může konečně položit svou otázku. „Nezajdeme někam na oběd? Na ty Áliny šunkofleky nemám chuť.“ „Můžem,“ kývnu a veselejší být nemůžu, „ale jak víš, že nám Ála přichystala šunkofleky?“ „To bylo asi to jediný, co sem přečet.“ Směju se a přemítám, jakou restauraci mu navrhnu. Nakonec se domluvíme na příjemné restauraci Panorama. Milý, nikoliv pohledný, číšník nás usadí na terase s výhledem na řeku. Objednáme si a pokračujeme v tlachání. Dnešní den by se měl slavit, jako svátek poblázněnosti. Ten německej pilot mě dohání k šílenství a při každým jeho (náhodnym) doteku blázním.

 

 

–––

 

 

      V půl čtvrté zastaví před naší vilkou černý bavorák s jeho krásným majitelem a mou maličkostí, v sedadle  spolujezdce. Jakub už nervózně stepuje před brankou. Když se se vší elegancí vysoukám z krásného autíčka, za pomoci jeho ještě krásnějšího majitele, nemůžu přeslechnout Kubovo brblání. „Kleo, kde seš prosím tě? Čekám tu už od tři čtvrtě na tři,“ vyčítá mi a prohlíží si s nelibostí Thomase. „Prosimtě,…“ snažím se Jakuba uklidnit. „Omlouvám se, Hanku sem zdržel já,“ vloží se do toho Thomas a Jakub se ještě víc zaškaredí. Jakubův škleb je mi naprosto volnej, ale Thomas poprvé v životě vyslovil moje pravý jméno, z jeho sladkých úst zní tak krásně. „To je sice hezký, ale…“ argumentuje naštvaně Kuba. „Nech toho, pojď dovnitř, převlíknu se a hned jedeme.“ Poslechne a kráčí za mnou do chladné chodby.

       Nahoře v patře se otočím na Thomase, který se chystá zmizet v Álině a teď už i jeho ložnici. „Thomasi, počkej, prosím.“ Otočí se na mě a krásně zamrká. Kuba tu scénu pozoruje usazen na posledním schodu. „Nechceš se jet s náma vykoupat?“ Doposud usměvavý Kuba se zamračí, ale nic neříká. „Já nevím, neměl bych radši počkat na Álu? Bude vyvádět, když nás tu nenajde.“ „Thomasi, prosím, pojeď s námi,“ nedám se odbít a pověsím se mu odvážně okolo krku, při čemž musím stát na špičkách, jelikož je trochu vyššího vzrůstu. „Asi se nechám přemluvit, když tak hezky prosíš,“ usměje se na mě a pohladí mě od loktů až po ramena. Zase ten elektrický výboj, na který si začínám zvykat. Kuba hraně a hlavně trapně zakašle. „Fajn, za pět minut tady,“ navrhne Thomas, ale dál zůstává v mém sevření. Spustím ruce zpět podél těla a ztratím se v pokoji. Převlékám se do plavek, šortek a černého trička. Ozve se klepání na dveře. Pozvu vetřelce dál. K mému zklamání je to Jakub. Pochopitelně na mě už s Thomasem čekají. Zavře za sebou dveře. „Co je to za chlapa?“ zeptá se bez okolků. „Álin přítel, Thomas Wächter,“ vysvětlím mu s úsměvem. „A co má co Álin přítel jezdit s náma?“ „Ale, Kubo, nesmíš bejt tak nesnášenlivej, víš? Je náhodou moc fajn.“ „Jen proto, že je fajn, se mu nemusíš plazit okolo krku.“ „Nejsem tvůj majetek a okolo krku se můžu plazit komu chci.“ Dál se jím nezabývám a vejdu do chodby, kde už opřený o zábradlí čeká můj (lépe řečeno Álin) pilot. Černý kapsáče vyměnil za béžový kapsáčový kraťasy. V ruce svírá tmavomodrou kšiltovku. „Je, kšiltovka, ta se mi bude hodit,“ uzmu mu ji a nasadím na hlavu. Protestuje, ale není mu to nic platné. V garáži Thomasovi přidělím tátovo kolo, celkem slušný, skoro nový, moc na něm nejezdil. Je rozhodně lepší, než Kubův favorit z roku raz dva. Popadnu svou herku (dva roky staré sportovní kolo) a už si to jedeme po zchátralé asfaltce, směr Kostomlátky, kde se oblíbená Pískovna nachází. „Je to asi tři kiláky, ani ne,“  sdělím Thomasovi. „To je kousek,“ kývne a strašně mu to sluší. „Prej kousek,“ soptí za mnou Kuba. Sluníčko pálí, díky Thomasově kšiltovce mi nesvítí do očí a jede se hezky. A jede se ještě líp s Thomasem za zády a vědomím, že dal přednost mě, před Álou, která bude jistojistě zuřit.

      Okolo šestý sme s Thomasem před barákem, uložíme kola a jak je za ten den naším zvykem, děláme si ze sebe legraci. Ve dveřích kuchyně už nás čeká nasupená Ála. „No, Hanko, kde ste? Thomasi, to ste mi to tu nemohli napsat?“ „Byli sme na Pískovně,“ obhajuju nás před sprškou nadávek. „To ste na mě nemohli počkat?“ „Nemohli, nám se chtělo už ve tři,“ vloží se do toho Thomas a půl hodinové zpoždění opomene. „Proč ste nesnědli ty šunkafleky?“ zajímá se dál Ála. „Protože jsme, milá Alenko, byli na obědě,“ vysvětluje dál a líbne ji na usmířenou na rty. Ála si ho rukou přidrží a začne ho vášnivě líbat. Tohle nemám zapotřebí. Otočím se a kráčím do pokoje na druhé straně chodby. Vztekle si z hlavy ztrhnu Thomasovu čapku. „Hej, Thomasi, díky,“ křiknu a hodím po té dvojce kšiltovku. Ani se neotočím a zapluju do pokoje.

      Co si čekala, huso? Že se kvůli tobě vykašle na Álu? Seš naivní husa. Jen si hraje a baví se tvou zamilovaností, Ne! Ne! Ne! Pro mě už žádný německý pilot Thomas Wächter neexistuje. Ale… Jak to udělat, když s ním mám sdílet jednu domácnost? Ach, Thomasi…

       Po tiché večeři (Ála na mě byla pochopitelně naštvaná, že sem Thomase vytáhla na Pískovnu a nepočkala na ní. Na Thomase dělala cukrblíky, on přeci se mnou jet nechtěl, já ho přemluvila) se odeberu k internetu v tátově pracovně, kde hodlám napsat holkám ze školy pár mailů. Právě jsem v živé debatě s Katů o tom, co prováděla s Markem, že si ani nevšimnu přítomnosti vetřelce. Postaví se mi za záda, svalnaté ruce opře o hranu stolu a svou tvář přiblíží k mojí. Srdíčko se mi rozbuší a prsty mě neposlouchají. „Kampak ses nám schovala?“ zašeptá mi smyslně do ucha. Nevím co mám říct. „Píšu si s kámoškou ze školy,“ vypadne ze mě neromanticky. „Chci se omluvit za Álu. Přehnala to, měla se zlobit na mě a ne na tebe,“ vysvětluje dál s rty u mého ucha. „To je jedno, já sem na její vrtochy zvyklá,“ odvětím a snažím se dělat, že mě jeho přítomnost vůbec nevzrušuje. „Mám pro tebe novinku,“ zašeptá a já nemám daleko k šílenství. Cítím jeho kolínskou, nádech chlapskýho potu a dvoudenní strniště, kterým se otírá o mou tvář. „Jakou?“ zachroptím nejsem schopná soustředit se na cokoli jiného, než na jeho přítomnost. „Ála nedostala na příští tejden dovolenou. Bude ji mýt až první týden v srpnu.“ Panenky se mi rozšíří blahem, ale navenek zůstanu nezúčastněná. „To seš asi smutnej,co?“ zašeptám, nemám odvahu porušit to posvátné ticho, které tu jinak panuje. „Jak se to vezme,“ zašeptá a mě poskočí srdíčko. Oddálí svou tvář od mé, aby mohl přivonět k mým, ještě vlhkým, vlasům. „Voní ti nádherně vlasy,“ zašeptá do černých provázků. „Děkuju,“ na víc se prostě nezmůžu. „Půjdu,“ řekne nahlas a já sebou trhnu, jako kdyby vystřelil z děla, „nebudu tě rušit.“ Jak ráda bych mu řekla, aby zůstal a dál voněl k mým vlasům, dotýkal se mé tváře a líbal mě tak horečně, jako předtím Álu. Ale nemůžu, morálka a ostych mi to nedovolí. Sotva za ním zaklapnou dveře, sdělím všechny horké novinky, v novém mailu, Katce.

 

 

–––

 

 

       Slastně se zavrtím ve vyhřáté posteli a Thomasův hlas, který za mnou, i se svým majitelem, přišel do snu, mi doznívá v uších. Nebo se mi to nezdá? „Kleopatro, vstávej. Snídaně až do postele, pro egyptskou královnu a jí se nechce vstávat,“ šeptá Thomasův hlas. Otevřu oči a hledím do tváře mému vysněnému princi. „Thomasi, co tady děláš?“ ptám se překvapeně a protírám si oči. „Nesu vám snídani, Veličenstvo,“ směje se a mě přitom trne v zátylku. „Jé, ty seš hodnej,“ raduju se z rolády, broskve a studený limonády. „Trochu netradiční snídaně,“ namítám a už se cpu. Thomas přešlápne. „Posaď se,“ vyzvu ho a udělám mu místo aby si mohl sednout vedle mě na postel. Poslechne a dívá se při tom na mě. „Co je?“ „Nic, jen koukám jak ti chutná,“ lže, evidentně lže, myslel na něco úplně jiného. „Řikám, neobvyklá snídaně,“ zopakuju. „Nenechám tě přeci o chlebu s máslem,“ usměje se na mě. „A kde si tuhle suprovou ňamku sehnal, vždyť Ála nic takovýho včera nekoupila,“ zajímá mě. „Sjel sem do krámu,“ přizná bez mučení. „Kolik vůbec je?“ „Devět,“ směje se. „Takovejch hodin, to sem tak dlouho spala?“ „Když večer ponocuješ, tak se nediv,“ konstatuje.

        „Bylo to výborný, tak dobrou snídani sem dlouho neměla. Dík.“ „Není zač, hlavně, že ti chutnalo.“ „Zvykáš si na roli nového, milujícího, strejdy, jo?“ „Ty… To ani náhodou. Nic proti Aleně, ale brát si ji nechci.“  Je tak roztomilej, tak milej, krásnej, rozumím si s ním. Eset! „Nechápu, jak si vy dva můžete rozumět. Ála, nudná, bez smyslu pro humor, naprosto nepoužitelná k jakýmukoli dobrodružství a ty, zábavnej, veselej a podnikavej frajer.“ „Sám nevím,“ pokrčí rameny. „Co podnikneme dneska?“ Opět pokrčí rameny. „Zatím nevypadáš na to, že bys mohla něco podnikat,“ směje se mé rozcuchané osobě v noční košili. „Počkej za půl hodiny, budeš mrkat na drát, kamaráde.“ „Tak dělej, čas ti běží,“ zvedá se s pohledem na hodinky z postele a mizí ve dveřích.

      Přejedu rukou po místě, kde seděl. Ach, Thomasi. Vidět naše soužití Ála, to by bylo zajímavý. Musím sebou hodit, pokud chci za půl hodiny vypadat, jako když jdu fotit obálku módního časopisu (v mém případě nemožné!). Vyštrachám se z postele, ustelu a otevřu okno dokořán. Pustím si rádio a začnu se soukat do plavek. Jak nejlíp začít ráno, než v bazénu. Přidám hlasitost, abych muziku slyšela až dolů k bazénu. Proplížím se chodbou jen v bílém tričku a plavkách a už si to ženu přes terasu k bazénu. Shodím tričko a hup do vody. Z otevřeného oka se rozléhá Eminemiovo opakované fuck. Je mi jedno co tomu říká babka z vedlejšího baráku, ona taky byla mladá, ne? Ale asi neposlouchala Eminema, to by vlastně ani nebylo možný.

       Párkrát přeplavu bazén a na hodiny úplně zapomenu. Když se hrabu z vody ozve se z balkonu nade mnou: „To teda mrkám, mělas pravdu,“ směje se mi oprávněně Thomas. Půl hodina dávno utekla a já vypadám jako zmáčená slípka. „Vyhrál si,“ ušklíbnu se na něj, i když sme se nevsadili. „Máš další půl hodinu,“ dá mi další limit. „Víš co? Kašlu ti na ní. Co je ti do mě a do toho jak vypadám?“ vyjedu na něj zle a hned jak mi to vyjde z pusy, začnu toho litovat (přirozeně se zlobím na sebe a ne na něj). Thomase to naopak rozesměje ještě víc. „Je mi do toho hodně, protože sem tě chtěl požádat, jestli by si se se  mnou nešla projít.“ „Projít?“ roztaju a s vidinou dopoledne stráveného s Thomasem, kývnu, že budu za čtvrt hodinky ustrojená.

       O dvacet minut později (pět minut tam, pět minut sem) se objevím před Thomasem v plné kráse (tedy, dlouhé vínově červené sukni, až ke kotníkům a bílé košili bez rukávů, oči jemné zvýrazněné černou tužkou a řasenkou, vlhké vlasy stažené do rozpustilého pletence). „Jsem připravena, velký šéfe,“ sdělím mu se smíchem, když se v kuchyni napájí pomerančovým džusem rovnou z krabice. „Já též, má milá.“ Odloží krabici na linku a s roztomilým kukučem  mi nabídne rámě. Rozesměje mě to ještě víc. „Tak co, jdeme?“ zeptá se a spustí nabízenou ruku zpět k tělu. „Můžem,“ svolím a aniž bych na něj čekala, jdu se dolů, do přízemí, obout. Dostaví se za chvilku, to už na něj čekám sedíc na nízkém botníku. Sleduju ho, jak si mlčky obouvá sandály a hlavou mi prolétne představa. Trvala jen desetinu sekundy. Jaký by to bylo, kdyby žádná Ála nebyla a byli sme jen já a Thomas. Jen já a Thomas. Prošla mou hlavou jako závan budoucnosti. Budoucnosti, která nikdy nepřijde, ale o to víc je lákavější.

       Ukážu Thomasovi starý přívoz přes Labe, projdeme okolo sadu jabloní, vedu ho kousek od psího cvičáku, kde se zastavíme a pozorujeme, z úctyhodné vzdálenost, tři mladý policajty cvičící policejní vlčáky. Dál po prašné cestě obrostlé křovím a stromy, až do starých doků (mé Alexandrie). „Vítej v Alexandrii, v Kleopatřině sídelním městě,“ uvedu ho do objektu s rozebraným plotem, z kterého tu zbyly jen sloupky. Thomas se rozhlédne a neví co má říct. „Já vim, nic ti to asi neříká, sou to starý doky. Ale kdybys mohl prohlídnout mýma očima, viděl bys to tu úplně jinak. Miluju to tady. Počkej uvnitř,“ kývnu k ohromný budově s vymlácenejma oknama. „Je to tu hezký, takový zakletý,“ vyjádří svůj pocit z mého města. Projdeme po betonových deskách, mezi kterými prorůstá tráva a vejdeme do ohromné stavby. „Můj audienční sál, víš?“ zašeptám, ale stejně je to jako přes mikrofon. „Úplně to vidím,“ přizná vážně. „A tohle,“ vedu ho dál průchodem do dalšího ohromnýho sálu, „je chrám bohyně Eset. Byla to jedna z nejvyšších egyptských bohyň. Bohyně magie a mateřství, dnes je srovnávána s panenkou Marií. Eset byla manželkou svého bratra, pochopitelně boha, Usira. Jeho bratr Sutech, bůh bouře, ho zabil a jeho tělo rozdělil na několik kusů a rozhodil je po celém Egyptě. Eset uprchla do bažin a tam porodila božského syna Hora, potom posbírala za pomoci ostatních bohů, kousky Usirova těla, našla všechny, až na jeho pohlavní úd. Bohové mu vrátili život a on se proměnil ve strom, ke kterému chodila Eset plakat a modlit se. Usire je nejčastěji zobrazován jako mumifikovaný muž se symboly královské moci v rukou, berlou a důtkami. Byl to společně, s Anupem, řecky Anubisem, bůh mumifikace.  Eset byla patronkou Kleopatry, které zemřela matka v jejích třech letech a Eset byla proto její božskou matkou a ochranitelkou.“ „Opravdu si tu svou přezdívku zasloužíš, Kleopatro,“ usměje se na mě Thomas když skončím svůj (doufám že zajímavý) výklad. „Pojď, to není všechno,“ vedu ho z chrámu, kde sem podle zvyku odložila, po cestě sem, natrhanou kytku. Dojdeme do zadní části budovy, vyvedu ho po betonových schodech do patra. „Mé soukromé komnaty,“ usměju se na něj a pozoruju jeho tmavé vlasy poletující v mírném průvanu. „Pravda, je tu trochu průvan, ale jinak dobrý, ne?“ Odtrhne pohled od mé osoby a opře se o velké okno, ze kterého někdo přepečlivě odstranil rám. Postavím se vedle něj a už se neusmívám. „Asi si myslíš, že sem blázen, viď?“ Mlčí. Proboha, ať něco řekne. „Ne, proč bych si měl myslet, že si blázen. Jsou místa, která si člověk zamiluje, třeba i proti vlastní vůli, nebo si to ani neuvědomí.“ Trochu mě to jeho filosofování uchlácholí. Ale proč je sakra tak vážnej? „Thomasi, řekni, že se ti tu aspoň trošku líbí,“ zaprosím. „Líbí,“ řekne prostě a já mu to nemůžu nevěřit. Chvilku hledím do zeleně vysokých stromů, ve kterých jsou doky ukryté a je mi strašně krásně. „Co mi ukážeš dál, Kleo?“ „Poslední, co ti můžu ukázat je jídelna,“ otočím se na něj a vedu ho zpět dolů. Jídelnou míním, jednu menší halu, podélně s dvěma předchozími, velkými.

       Vydáme se dál po cyklistické stezce, která vede až do města. Mlčíme, ale je nám fajn. Nakonec, ale zapředu rozhovor. „Thomasi, slib mi, že se někdy spolu proletíme helikoptérou,“  naléhám. „Slibuju. Až Ála bude mít dovolenou, můžem zajet někam na letiště a něco si pučit. Průkaz a povolení mám sebou,“ svolí ale já posmutním. No jo, Ála, málem bych ji vyřadila ze hry. „Víš co by mě zajímalo? Co tomu našemu společnému courání říká Ála,“ nadhodím ožehavé téma. „Nevím, nic mi neříkala, jen…“ zaváhá, „že si ztřeštěná, drzá a nevychovaná. Dobře se učíš a baví tě dějpis.“ „To, že říkala?“ „Jo, den předtím, než sem k vám přijel. Myslel sem si, že budeš trapná puberťačka, kterou baví dějepis jen proto, že se jí líbí jeho učitel.“ „Já ji zamorduju. Co ještě říkala?“ „Celkem nic. Ale popsala mi tě jako malou oplácanou holku obarvenou na černo s pihou na bradě.“ Zrudnu a hodlám si to s milou tetičkou pěkně vyříkat. Zabiju ji, takhle mě ztrapnit. „No, to ji teda pěkně děkuju, musel sis o mě udělat pěknej obrázek,“ prohodím naštvaně a zároveň zklamaně. „ Udělal sem si ho, ale hned jak si otevřela domovní dveře, sem ho změnil.“ „Nelži, vypadala sem jak chovanka ústavu pro blbečky s odpovídajícím úsměvem.“ „Znám tě dva dny a přijde mi, že tě znám celou věčnost.“ „Promiň, že sem byla to první odpoledne tak…drzá,“ klopím oči do asfaltky. „Neomlouvej se. Álu si hezky vytočila a bylo to příhodný.“ „Ale trapný...“ „Naopak, královsky sem se bavil.“ „Hmm…“ protáhnu sklesle. „Já se ti zase musím omluvit za ten noční tyátr.“ „Vždyť ses mi omluvil už ten večer,“ namítám. „Ála si nedala říct. Byli to jen tři dost mizerný čísla.“ Sakra, proč mi to vypráví. Mě jeho sexuální život s tetičkou nezajímá. A tak mlčím.

       Dojdeme až k Hálkovu divadlu, kousek od náměstí, kde se nachází  příjemná kavárna Shakespeare. Thomas mě opět přemluví, že půjdeme na oběd. Když dojde na placení, hádám se s ním, že včera platil on, dnes já. Ale gentleman Thomas nechce ani slyšet a když si odskočím na dámy, předčasně zaplatí. Zlobím se, ale jen na oko. Po dobrém obídku, který byl o 100% lepší, než Áliny palačinky, které sme měli mít (budou zase k večeři, jako ty včerejší šunkafleky), se vracíme zpět domů, podél Labe. „Díky za oběd,“ prohodím jen tak mezi řečí a  bývalý pilot německé záchranky se na mě krásně usměje.

 

 

–––

 

 

       Sobota s nedělí plynou strašně pomalu. Kde je to příjemné ticho, které tu vždycky panuje? Je porušeno Áliným štěbetáním a neustálým strachováním se o Thomasovo pohodlí. Okno na balkon mám utěsněné, i když je v pokoji příšerné vedro, které nezmírní ani malý větrák u postele, abych nemusela poslouchat Álino nesnesitelné pištění, když dovádí se „svým“ Thomasem v „mém“ bazénu. Ozve se hurónský pokřik a nemůžu přeslechnout skandování svého jména. Naštvaně vletím na balkon. „Co je?“ vyjedu na svého, eventuelně dobře se bavícího, miláčka. „Pojď za námi. Přeci nebudeš sedět celé odpoledne zavřená v pokoji.“ „Nechci!“ odseknu a vrhnu nenávistný pohled na Álu, která zezadu objímá Thomasova ramena. „Tak si pro tebe dojdu nahoru,“ vyhrožuje sladce, svalnatý pilot. „Hmm… Umáčíš celou podlahu a kdo to bude uklízet? Ty asi ne, co? Hned přijdu,“ svolím nakonec. Obleču si plavky, ale koupat se stejně nebudu, přeci nebudu dělat to, co mi řekne. Na plavky si navlíku bílé tričko velikosti XXXL, popadnu rozečtenou knížku, pohozenou na posteli a… (POZOR! Důležité upozornění! Právě čtu LOLITU a doslova ji hltám, stala se hned po prvních dvou stránkách jednou z mých nej knížek)… ploužím se dolů, za tou tokající dvojkou.

       Zhroutím se do plastového lehátka, sluneční brýle nasazené a hodlám se vrátit do kouzelného děje, té božské knížky. „Ty si ani nezaplaveš?“ ptá se se smíchem Thomas. „Voda je skvělá,“ doplní ho Ála (jestli sem ji předtím neměla ráda, tak teď ji doslova nesnáším, leze mi na nervy čímkoliv co řekne). „Ne!“ „Máme špatnou náladu?“ posmívá se mi dál ten zrádce. „Chtěli ste, abych přišla. Sem tady a buďte tak laskaví a nechte mě číst, ano?“ „Jak si přeješ,“ udělá pukrle Ála. Trapná, vyloženě trapná. Stejně z knížky moc nemám, ruší mě Álino věčné pištění ( a já jsem u ní trapná puberťačka) a nemám sílu chtít, aby na mě brali ohledy. Korunu tomu nasadí Ála, která se mě zeptá, jestli nechci zavolat Jakubovi, aby se taky vykoupal. Rezolutně odmítnu a zaklapnu knihu. Hodím přes ní ručník, nemusí vědět, co čtu a odevzdaně zavřu oči. Sluníčko mi příjemně opaluje nohy, které sem si musela namazat sama, protože Thomas právě roztírá opalovací krém Ále na záda. Jejich hovor utichne a já se propadám, zmožena horkem, do říše snů.

       S trhnutím se probudím a chvilku mi trvá, než si uvědomím kde sem a co tu dělám. Rozhlédnu se. Ála se opaluje u bazénu,  rozplácnutá na Thomasově (tmavě modré) osušce. A majitel sám? Ten sedí v plastovém lehátku vedle mě a… čte moji Lolitu. Všimne si mého pohledu a usměje se na mě. „Tak už ses nám probrala? Půjčil sem si knížku.“ „Koukám…“ vydechnu, to zděšení sem ještě nerozdejchala. Jak si může dovolit číst mojí knížku? „Nevím, co vás na tom opalování tak baví. Ty si spala, Ála taky podřimuje. Noviny sem měl přečtený, tak sem si to pučil,“ pozvedne mírně knížku, abych ji přes plastový stolek viděla. „Víš ty vůbec, co je to za knížku?“ zeptám se zcela vážně tónem, kterým se mluví na malé děti. Pohlédne na přední stranu a přečte: „Vladimír Nabokov, Lolita.“ Nadechnu se a chci mu vynadat do drzounů, ale nenechá mě nic říct. „Neboj, znám to. Čet sem to jako kluk, teda ne celý, měli sme to jako povinnou četbu. Jenže tenkrát sem nedokázal ocenit její kvalitu. Nevadí ti, že sem si ji pučil?“ Roztaju pod jeho pohledem a s návalem červeně do tváře, zatoužím být jeho Lolitou. „Ne, klidně si ji puč,“ prvotní rozčilení je to tam. „Dík moc, dneska přes noc ji přelouskám.“ „Myslela sem, že v noci děláš něco jinýho, než čteš knížky,“ namítnu a kejvnu bradou směrem k Ále. Usměje se a začte se do knížky, jako bych tu nebyla. Zvednu se a bez vysvětlení se odeberu do sprchy.

      Pod příjemným proudem chladivé vody můžu popřemýšlet o muži, kterého osud přivál pod mou střechu. Jsem do něj úplně zblázněná a bolí mě dívat se na jeho něžnosti, na Álinu adresu. Nevím, co si o jeho chování ke mně mám myslet. Když sme spolu sami, je milej, pozornej a vtipnej. Ale jakmile je na obzoru Ála, chová se jinak, jako by se jí bál. Ach, Thomasi… Tohle nemůžu přežít, nemůžu, nemůžu, nemůžu, nemůžu!

       V pokoji se převléknu do pohodlné dlouhé sukně a tílka. Kouknu na mobil, 12 nepřijatých hovorů. Jakub, kdo jiný. Zavolám mu a nechám se podrobit výslechu, co dělám a kde jsem a s kým, proč sem mu nezavolala a proč na něj kašlu. Vysvětlila sem mu, že na něj nekašlu, jen sem neměla náladu. Po vyčerpávajícím rozhovoru sem zralá na druhou sprchu. Odhodím mobil na postel a padnu za ním. Obličej zabořím do obličeje. Thomasi, Thomasi, Thomasi… Thomasi! Thomasi!
Thomasi!

 

 

–––

 

 

       Pondělí! Pondělíčko! Ála je v práci a já mám zase volné pole působnosti. Venku je trochu pod mrakem, ale má nálada je sluníčková. Bez otálení vstanu a navlečená v tříčtvrťákách a přiléhavém tílku, pod kterým skrývám opalovačky, se ženu na snídani. S rohlíkem v ruce se dám do luštění Álina vzkazu: Hanko, vyper si nějaký prádlo, koukám, že už koš na prádlo tvými věcmi přetéká. K obědu si dejte co chcete, nebo si někam zajděte. Ála.

       To je jí podobný. Představa příjemného dopoledne je vypuzena představou dopoledne stráveného u umyvadla plného špinavého oblečení. Ach jo. A Thomasovi se navíc nechce vstávat. Mohla bych mu oplatit tu páteční snídani do postele, ale Áliny rohlíky se mu přinýst stydim a do krámu se mi nechce. Vynahradím mu to jindy.

      Když stláskám jogurt a rohlík s máslem, vydám se znechuceně do koupelny. Přesvědčím se o přítomnosti kazety ploužáků ( a jinejch různejch pomalejch písniček) v otřískanym kazeťáku na poličce nad pračkou, a stisknu play. Volume naladím tak, aby muzika přehlušila proud vody a dám se do třídění prádla.

       Stačí už jen prádlo vymáchat a pověsit na balkon, aby v dnešním mírném vánku příjemně uschlo a provonělo. Zvrátím hlavu dozadu, vyžívajíc se v tónech milostného duetu a (falešně) kopíruju zpěvačku s rukama v umyvadle. Otevřou se dveře a v nich stojí můj rozespalý Thomas. V ruce osušku, na které se včera rozvalovala Ála, a mou Lolitu. Zastihne mě neupravenou ( v zápalu tklivých tónů sem klepala hlavou jako pohřební kůň a některé prameny se mi z copu uvolnily a teď si poletují kde chtějí). Pozdravíme se a vyměníme si ranní usměv. Zavře za sebou dveře. „Chtěl sem si dát sprchu, ale počkám, až to tu doděláš, pradlenko,“ vysvětluje už zase s rukou na klice. Musím něco říct, nebo odsud odejde. Knížka v jeho rukou mi přijde vhod. „To si se chtěl sprchovat s Lolitou, jo?“ „No,“ připustí a podívá se na knížku. „Díky,“ řekne nakonec. „Není zač, hlavně jestli se ti to líbilo.“ „Líbilo, ale Ále moc ne. Vyhnala mě číst jinam, že prý ona ráno vstává a já můžu klidně spát.“ „A kam ste se s Lolitou uchýlili?“ „Do tvého čtvrtečního azylu, do obýváku,“ usměje se a v očích se mu blýskne. Nebo se mi to jen zdálo? „Dočetl si ji?“ zajímám se, aby řeč nestála. „Dočetl. A klidně bych ji mohl číst znova. Škoda, že sem její kvalitu nedocenil už tehdy, když sem ji čet poprvé.“ „Mě se to taky strašně líbí,“ usměju se na něj a otočím kohoutkem od studené vody, abych konečně naposledy mohla vypláchnout prádlo. Thomas se posadí na dva schůdky, vedoucí k naší ohromné kulaté vaně, kterou sem na tátovy doslova vybrečela, když sme koupelnu předělávali. Odloží ručník a na něj knížku. Pečlivě propírám prádlo a ani si nevšimnu, že najednou stojí za mnou. Zvednu hlavu a podívám se do zrcadla. Naše obličeje sou téměř u sebe. Naše pohledy se v zrcadle spojí. Z kazeťáku zní romantické Un-Break My Heart a on mě jemně políbí na ucho. Chytím se okraje umyvadla a projede mnou vlna vzrušení. Políbí mě na krk, jen tak letmo, jako dotek motýla. Vezme do zubů tkaničku od podprsenky opalovaček, která vede dozadu za krk, kde je nepříliš kvalitně zavázaná a bez větších problémů  ji rozváže. Díky upnutému tílku mi stále látka přiléhá na tělo. Stojím jako přimrazená, neschopná se pohnout a cokoliv udělat. Jeho dlouhé prsty pilota se zatím dostali pod tričko a rozvázali i druhý uzel na zádech. Černý hadřík se odporoučí k zemi. Thomas mě něžně kousne do levého ucha a zašeptá: „Lo…li…to!“ I přes napjatou atmosféru se usměju. Otočí si mě k sobě čelem a já čekám co bude dál. „Budeš mojí Lolitou?“ „A ty mým Humbertem?“ Políbí mě na čelo. „Buď mou LO.“ „Budu tvou LO, když si to přeješ, Humbetre.“ Pohladí mě po tváři a začne ochutnávat mé rty. Nebráním se, ale nikdy bych mu nepřiznala, že je to teprve můj asi osmý polibek v životě. Ani nevím jak se moje ruce dostali na jeho svalnatou hruď a svlékli z něj černé tílko. Všechno se vznáší v mlžném růžovém oparu nebeského opojení. Uvědomím si, že postrádám některé své svršky. Ten mizera si se mnou dělá co chce, sem jako smyslů zbavená. Bere mě do náručí. (Proboha, jak mě může unést?!) a odnáší mě bezostyšně do mého růžového království, které mi teď přijde ještě růžovější. Tam si oba uděláme výlet do sedmého nebe a potom pomalu sestupujeme obláček po obláčku zpátky na tvrdou zem (lépe řečeno do mé obrovské postele). Políbí mě na čelo. Bojím se otevřít oči, abych náhodou nezjistila, že se mi to všechno jen zdálo. „Doopravdy tu si, nebo se mi to jen zdálo?“ zašeptám. I za zavřenými víčky vidím zřetelně jeho úsměv. „Jsem tu. A vždycky budu,“ ujistí mě. „Proč si to udělal?“ zeptám se a otevřu oči. Sklání se nade mnou a v jeho očích najdu bolestné zklamání, myslel, že to byla výčitka. Zamrká. „Teď si asi myslíš, že sem nemravný sběratel dívčích skalpů. Že chci mít neteř i tetičku a…“ „Ne, Huberte, ty si mě nepochopil. Ptám se co tě vedlo k tomu, abys to udělal?“ obejmu ho a chci mu říct, že mu za to moc děkuju, za to, že byl první, že sem se pod jeho doteky stala tím čím jsem. „Vedlo mě k tomu to, že si mě prostě dostala a odzbrojila. Neudělal bych to, ale ty sama si mi dala do rukou zbraň a rukověť v jednom. Lolitu.“ „Takže jinak bys to neudělal?“ „Možná později, ale… vždyť ty si mě svedla,“ usměje se na mě a líbe na krk. „Já? Vždyť já to neumím,“ bráním se a přijmu jeho otevřenou náruč, do které se tak ráda stočím. „Jak to chceš dělat dál?“ zeptám se, když nic neříká. Přitiskne mě k sobě. „Nevím, ale tebe už ze své náruče nepustím.“ Políbím ho. „Co kdyby sis Álu vzal, potom by za záhadných okolností byla poražena autem a my, strýc a jeho nová neteř odjeli do Ameriky,“ navrhnu mu. „Ale, miláčku, bylo by to krásný, ale copak to jde?“ „Nejde,“ připustím smutně. „Jestli nechceš… Jestli sem ti ublížil…“ „Děkuju Thomasi a sem ráda žes to udělal.“ „Moje nymfička, moje Lolita.“ „Můj strýček Humbert.“ „Omyl děvče. Humbert byl její nevlastní otec.“ „Vždyť já vím,“ usměju se na něj a políbím ho. Strhnu tak další lavinu vášně a můj (teď už opravdu taky můj) pilot Thomas Humbetr si mě zase podmaní a já mu ráda věnuju svoje tělo. 

       „Stejně seš mizera,“ vyčtu mu s úsměvem na rtech. „Proboha proč?“ „Protože seš strašně pěknej a já šílím při kažkým tvým pohledu.“ „Ale…“ usměje se krásně a líbne mě na nos. „Thomasi, já nemůžu bejt tvoje nymfička,“ zakňučim rozmrzele. „Jak to?“ zeptá se a na čele mu naskočí ta jeho strašně roztomilá vráska. „Protože Lo, Lolitě bylo čtrnáct a mě, jak si sám řek, je už šestnáct, víš?“ „No…“ zamyslí se, „ale to vůbec nevadí. Si moje nymfička a ne Humbertova, ne? Víš, my si ty dvě postavy jen vypůjčíme, alespoň částečně.“ „Ach, Thomasi…“ Políbí mě a já mám pocit, že už nikdy nechci opustit jeho náruč.

       Kolem půl jedenáctý se vyhrabeme z mého (teď už našeho) pelíšku. Obleču se do dlouhých batikovaných šatů (Thomas nestydatě přihlíží) a vydám se posbírat naše svršky, které jsou rozházeny mezi mým pokojem a koupelnou, kde to vlastně všechno začalo.

       Mezitím, co věším své vyprané prádlo na balkoně, Thomas ( podle Áliny instrukce: k obědu si dejte co chcete) udělá báječný palačinky. Sedíme v jídelně a cpeme se tou dobrotou, když v tom, zvonek. Ušklíbnu se a s palačinkou v levé ruce se otráveně zvedám od stolu. Thomas mě rozpustile chytne za ruku, přitáhne zpět k sobě a políbí. Když sem propuštěna z jeho chlípných spárů, vykouknu z balkonu v obýváku, abych se podívala, kdo nás ruší při obědě.

       Před brankou stojí Jakub. „Ahój!“ zdraví mě vesele. „Ahoj,“ též se na něj usměju, ale není to rozhodně kvůli tomu, že přišel, ale kvůli tomu, že vím, že už nejsem na něm ( na Jakubovi) závislá. „Nevyrazíme někam?“ „Můžem,“ připustim a Thomas, který se od jídelního stolu přemístil k oknu a schovává se za záclonou, nesouhlasně zabručí. „Můžem,“ zopakuju, „ale až tak ve čtyři.“ „Proč až ve čtyři?“ sonduje ten Kuba. „Protože musim ještě něco dodělat,“ vysvětlim a Thomas, za záclonou, se zasměje. „Fajn,“ sklopí Kuba odevzdaně hlavu. „Tak se ve čtyři stav, jo?“ „Jo, ve čtyři.“

       Obejmu Thomase a on mě sladce políbí (a to doslova, pusu má ještě od marmelády a já určitě taky). „Strýčku Humberte, že mě pustíš ve čtyři s tim klukem ven?“ ptám se nevině stále v jeho náručí. „Nevím, Lo. Ale když mi slíbíš, že se tě ten zmetek ani nedotkne, smíš.“ „Nedotkne, slibuju. Ode dneška se mě smíš dotýkat jen ty.“ Utopí mě ve svých polibcích a já sem šťastná, šťastná a šťastná.

     

 

–––

 

 

      V půl šestý se vracím domů a najdu Thomase, jak se v kuchyni líbá s Álou. Nahodím dotčený výraz a dožaduju se večeře. Když obdržím od usměvavé Áli dvě topinky a jahodový kompot, odeberu se do tátovy pracovny, abych holkám sdělila pomocí počítače a internetu, novinku, na kterou jsem myslela po celou dobu, co sem byla s Kubou venku.

       Sotva dosednu do kancelářský židle, otevřou se dveře a v nich stojí můj německý uchvatitel. „Viděla jsem, že si se za mé nepřítomnosti dobře bavil, až moc dobře, řeka bych,“ vyčtu mu hned, jak spatřím ten jeho roztomilý kukuč. „Nebavil, vůbec jsem se nebavil. Celou dobu, co si byla pryč, jsem musel myslet na to, jestli tě ten chuligán, někde neznásilnil,“ usměje se a klekne si k mým nohám. Hladím ho ve vlasech a on si položí hlavu do mého klína. „Já s ní nebudu,“ zasténá. „S kým? S Álou?“ „Jo, přesně s tou. Co si to se mnou provedla, Lo?“ zeptá se zcela vážně a upře na mě svoje krásný oči. „Nevím. Thomasi… To je strašný, seš tu šestej den a…“ „Už sou z nás milenci. To si chtěla říct?“ „Jo, přesně to.“ „Ber to tak, že si moje Lo a já se tě nevzdám, i kdybych měl odsud odejít.“ „Nevěřím ti,“ zapochybuju zcela vážně. Chápu, že já sem do něj zblázněná, ale on do mě? A tak rychle? To je absurdní. „Ty mi nevěříš?“ zeptá se a zase se mu na čele objeví ta vráska, která mě dohání k šílenství. „Nevěřím, že by ses moh tak rychle zbláznit do šestnáctiletý holky a i kdyby, je to jen chvilkové poblouznění,“ svěřím mu své dojmy z našeho několika hodinového vztahu. „Ty si nevděčná, Lo. Ale věř mi, postupem času pochopíš, že sem se na první pohled zbláznil do té roztomilé nymfičky.“ Nemůžu se neusmát. „Ještě řekni přestárlé,“ urazím se na oko. Strhne mě k sobě na zem a nemáme daleko k dopolednímu programu.

       Ten den mě navštívil ještě v kuchyni, když jsem v pokročilé podvečerní hodině vyjídala ledničku, v koupelně, když jsem byla čerstvě vykoupaná a nakonec v mém pokoji. Přišel mi dát pusu na dobrou noc. Můj nový potencionální strýček, mi přišel dát políbení. Ale ne takové, jaké bych dostala od strýčka Jana, nebo Františka, ale tohle byla pusa na dobrou noc od strýčka Humberta, Thomase Humberta.

 

–––

 

       Tak sme byli milenci. Já a Thomas. Lo a Humbert! Skrývali své kvapné polibky, doslova jsme je loupili ve chvílích Áliny nepozornosti a blahé nevědomosti. Třeba, když jsem si při večeři šla do kuchyně pro kečup, šel Thomas náhodou na záchod a místo močení do záchodové mísy,mi kradl –ten sladký podvodník- polibky. Vypadalo to určitě komicky. Já, opřená o kuchyňskou linku, sledujíc dveře od jídelny, jestli náhodou nejde Ála a Thomas, vesele si pochutnávající na mém krku nebo ušním lalůčku. Mělo to taky své výhody. Bylo to především šíleně vzrušující, stát tam se sklenicí kečupu nebo limonády (to je celkem jedno, co jsem v těch kratičkých chvílích držela v ruce ) a vědět, že Ála sedí ve vedlejší místnosti a čeká až se objeví její neteř, s kečupem, a její miláček (dosyta vyprázdněn) opět v jídelně a posadí se vedle ní ke stolu a povedou dál svou rozpustilou konverzaci.

        Jenže to nám nestačilo. Nemohla jsem si třikrát jít pro kečup a Thomas pochopitelně nemohl jít třikrát na hajzlík (to by působilo ještě nevěrohodněji, než moje láska ke kečupu). Chodil tedy za mnou do pokoje, když Ála něco kutila k večeř, nebo si četla (nebo dělala cokoli jiného k čemu Thomase v té chvíli nepotřebovala). Vždycky jsme skončili v mé (naší) obrovské posteli a cloumala s námi touha, vrhnout se jeden na druhého a obšťastnit ho. Když jsem zrovna v době Thomasovi návštěvy seděla na balkoně a četla nebo se opalovala, bylo naše počínání o takových dobrých 90% nebezpečnější, protože zvědavá sousedka Boháčková, neustále vystavená v okně (ta babizna tam snad i přespávala), by si erotické hrátky svého nového souseda a pubertální holky nenechala pro sebe. Takže Thomas, toužící po styku s mým tělem se odporoučel na zem, kam do úrovně pasu nabylo vidět díky pohledem neproniknutelnému dřevěnému zábradlí, a jemně líbal moje nohy a konečky prstů. Přivírala jsem oči blahem a vrněla jako kotě (a bábě Boháčkové asi nešlo na rozum, proč mám záchvaty smíchu, když mě Thomas lechtal na chodidlech, což ona pochopitelně nemohla vidět).

       Dalším naším útočiště se stala tátova pracovna (chudák, kdyby to jen viděl). Jednou v opravdu vypjaté situaci (byla neděle a my se už skoro dva dny nemilovali) sme se tam zavřeli, když si Ála s příšernou bolestí hlavy šla dřív lehnout, a jednoduše se na sebe vrhli. Skončili sme na zátěžovém koberci zelené barvy, který příšerně škrábal do zad. Spokojenost byla na obu stranách. Ála mohla klidně spát, protože z přízemí nebylo přes dvoje dveře nic slyšet a my dva sme byli šťastní, že můžeme být spolu.

       Úplně nejsuprovějí bylo, když Ála ráno odešla v půl sedmý do práce. Thomas, hned po jejím odchodu přišel za mnou do pokoje. Přitulil se ke mně a já v jeho náručí krásně dosnila své sny s ním v hlavní roli.

 

 

–––

 

 

       Jednou, bylo to tuším ve čtvrtek, když se tetička přikodrcala celá upachtěná z práce (nebránilo to však její dobré náladě), nám, lépe řečeno mému roztomilému spolupachateli nevěry vůči vlastní tetě, sdělila, že s ní musí bezpodmínečně jít na jejich „Dámskou jízdu“. Vyměnila sem si s Thomasem, oba sme seděli v obýváku a koukali na telku, zkroušenej výraz. V předchozích letech, jsem roli Áliny gardedámy plnila já. „Ale tetičko, nezapomeň, že to je, jak si sama řekla, Dámská jízda („holky“ z nymburské a poděbradské knihovny pořádaly každý rok v létě babskou slezinu, které říkali Dámská jízda) a chlapi tam odjakživa, až kam má paměť sahá, nepáchli.“ „To jo, ale letos sme udělaly výjimku,“ sdělí mi s tajuplným úsměvem a sedá si na pohovku k Thomasovi ( K mému Thomasovi; Álo, kdybys jen tušila…) a položí mu ruku na koleno. „Jakou výjimku?“ škaredím se na ní a nepustím Thomase, který chtěl něco říct, ke slovu. „No, Helča chce seznámit Katku se svým synem a Majda nám chce předvíst svýho novýho frajera…“ „A ty chceš předvíst Thomase. Že se nestydíš, ukazovat ho těm starejm pannám nebo neukojenejm manželkám, jako nějakýho vzácnýho papouška,“ vyjedu na ní s vráskou na čele. Ála na mě zírá jako z jara a Thomas si přisadí: „Proč jako papouška?“ „Thomasi, že půjdeš?“ otočí se s úpěnlivýma kvílením na mého kocoura. Ten se přestane smát a podívá se na mě. „No, ale nejdřív budem muset pořádně obrnit tenhle barák, protože jinak se sem, za naší malou Kleou pohrnou kluci, když se dozvědí, že je sama doma.“ „Nešaškuj a řekni jestli půjdeš,“ naléhá tetinka. Zatvářím se naštvaně, ale ten zrádce, sice zdráhavě, souhlasí. Uraženě opustím obývák a pustím nahlas, na protest, rádio. Thomas se snaží dostat do mého království, ale má smůlu, zamkla sem. Vím, že s ní chodí a že ke mně nemá žádné závazky, ale… ukazovat se s ním na veřejnosti s mým Thomasem Hubertem? Ne, to nedovolím, ale… Dobře, ať si jde, ale potom mi to vynahradí. Začínám mít vyděračské sklony, nemyslíš čtenáři?

 

 

–––

 

 

       Nastal den D. Sobota, sedmnáct patnáct. Můj strýček a milenec v jednom se chystal s tou zrůdou Álou (v květovaných letních šatech se sukní ke kolenům a šátkem okolo krku ji to slušelo) na příšernou slezinu poděbradských a nymburských knihovnic. Ála se ještě šmrdolila v koupelně, ale Thomas už oxidoval v garáži. Seběhla jsem nepozorovaně za ním do garáže a pověsila se mu okolo krku. Už jsem s ním pochopitelně mluvila (mimochodem dokázala jsem být naštvaná přesně sedmačtyřicet minut). „Thomasi, nejezdi nikam, řekni, že ti je třeba špatně, že nikam nemůžeš, prosím… Nevydržím to tu bez tebe,“ fňukám. „Lo, to mám Ále říct, že s ní nikam nepojedu, protože mám strašnou chuť pomilovat se s její neteří?“ „To ne, ale…“ „Nechce se mi tam, to víš, že bych byl radši doma se svou malou nymfičkou,“ vzdychne. „Thomasi, opatruj se mi.“ „To víš, že budu,“ slíbí mi a políbí mě na čelo. „Ála si ráda přihne, bacha na ní. Věř mi, když má upito, vyvádí jako sedumnáctka.“ „Neboj, dám na ní pozor.“ „Mě nejde o ní, ale o tebe. Bude ti určitě nutit nějakej chlast. Nepij, řídíš a…“ „Lo, neboj se, nejsem malej a víš, že jsem vzornej řidič.“ „No, právě že vim.“ Zasměje se. „Dej si taky bacha na ty babizny, sou z tebe schopný vytáhnout i velikost tvýho spodního prádla.“ „Neboj se tolik, lásko,“ neztrácí úsměv a znovu mě políbí na čelo. „V kolik přijedete?“ sonduju. „Nevím,“ pokrčí rameny. „Umřu tu strachy a ukoušu se žárlivostí.“ „Ale, Lo… Ty si moje jediná láska. To spíš já se budu bát, aby tě tu někdo nepřepad.“ „Tady? Kdo prosím tě?“ „Třeba ten tvůj hromotluk.“ „Zaprvé, není můj a zadruhé ho sem nikdo nezval.“ Spokojeně se usměje a políbí mě, tentokrát –konečně- pořádně, jak se to na milence sluší. Odlepíme se od sebe právě ve chvíli, kdy v předsíni, která sousedí z garáží a mají společný průchod, zaklapou Áliny střevíčky. Rozloučím se s tou dvojkou, popřeju jim, poněkud jízlivě, pěknou zábavu a dívám se jak mi Ála, usazená na „mém“ místě spolujezdce v Thomasově bavoráčku, mává a Thomas se krásně usmívá. Zvedne se za nimi prach a mě je do breku.

       V pokoji osolím rádio na plné pecky, ať má bába Boháčková radost. A mobil vyvádí jako pominutý, pochopitelně Jakub. Zve mě ven, ale mě se nechce a nevím co mě to napadlo, pozvu ho k nám. Říkala jsem sice Thomasovi, že ho sem nikdo nezval, ale to bylo ještě před čtvrt hodinou.

       Jakub se dostaví přesně v půl sedmé, jak bylo předem telefonicky dohodnuto oběma účastníky místního hovoru. Na přivítanou mu lípnu pusu na tvář. Je tak nepřirozeně hladká, pomalu si zvykám na Thomasovo jednodenní strniště. Kuba září. Pozvu ho do svého růžového království a po cestě mu vysvětlím, kde je Thomas s Álou. Kubíček se rozzáří ještě víc. Podám mu červené víno a brambůrky. V přehrávači zní roztomilý Robie Williems a já s Kubíčkem se docela dobře bavíme prohlížením fotek, které Jakub sebou přivlekl. Je to taková směska (nikoli pouliční) naší třídy. Kuby rád fotí a s digitálem to jde vlastně samo. Ty nejlepší fotky vytisknul a ty zmršeniny a opakující se záběry nechal na cédéčku. Slzy mi tečou smíchy nad tou naší skvadrou. Už mi není nápadný, proč na většině fotek jsem já a zase já a tady taky já. Eset! A ten šmírák, který mě fotil aniž bych o tom věděla se ani nezačervená. Hned mu to taky vyčtu, ale on se jen směje. Posadím se na postel. „Kubo?“ „Ano?“ zeptá se mě a vypíná můj počítač. „Co bys řek tomu…“ pohraju si s tou myšlenkou, že mu dám jednoduše kopačky, ale rozmyslím si to, Thomas má taky Álu , „kdybych nám ještě nalila.“ „Nalej, nalej, ať si povolnější.“ Zasypu ho hordou nadávek ale přesto nám doleju. Chopí se své sklínky a sedne si vedle mě na postel. „Tak na co?“ zeptám se laškovně. „Na nás,“ řekne ten poeta, stejnak to má okoukané z filmů. „Na lásku,“ přisadím si a myslím při tom na mého tmavovlasého pilota, který se někde brání spárům těch čarodějnic. Kubíček ten přípitek pochopil jinak, než měl vyznít. Odloží skleničku, ze které značně ubylo, na noční stolek a zvážní. „Co je?“ ptám se přiblble. „“Nic,“ skloní hlavu a pohladí mě po koleně, které mi kouká z kraťasů. „Co blbneš?“ poulím na něj oči. Vezme mi skleničku a položí ji na stolek, vedle své. Měla jsem být v tom okamžiku ostražitější a mělo mi dojít, co se v lesku jeho očí za brýlemi skrývá. Ale nedošlo, tedy došlo, ale pozdě. Ten sprosťák se na mě vrhnul a uvěznil pod svým tělem. „Co blázníš? Ty nejseš normální! Pust mě!“ protestuju a není to nic platné. „Seš hluchej! To bolí au!“ sténám, když mi drtí zápěstí svou ohromnou tlapou. Zlaté Thomasovi obratné a mužné pilotské ruce. Snaží se mě políbit. Zvedne se ve mně vlna odporu a se vší silou ho kopnu někam, kamsi do břicha. Zaúpí a drží se za bok. Vyskočím a přemístím se do bezpečné vzdálenosti. „Co blbneš?“ zeptá se mě. „Já? Snad ty, ne? Co tě to nepadlo, takhle se na mě vrhnout?“ „Myslel sem, že spolu chodíme,“ namítne. „To sis myslel špatně,“ převracím fakta, jak se mi to hodí. „Seš děvka,“  míní. „Víš co? Vypadni! Nenechám se urážet nějakým takovým… magorem, jako seš ty!“ „Teď sem pro tebe magor, ale ještě na začátku června sem ti byl dobrej, viď?“ „Nějak špatně sis to v tý svý makovičce přebral. Já s tebou nic mít nechtěla, byli sme jen kámoši,“ krčím nevině rameny. „Jen kámoši, jo?“ vysmívá se mi a má pravdu. „Hele, nech mě bejt, jo? Je konec, přátelství i toho ostatního.“ „Ne,“ zakroutí hlavou a zvedá se z postele. „Co ne?“ ptám se a dostávám strach. Nikdy bych neřekla, že by tohohle byl Kuba schopen. Kdepak je jeho troubovitost? „Za všechno může ten šváb, ten tvůj Němec.“ „A i kdyby?“ namítnu. „Zahejbat ženský s její neteří…“ kroutí hlavou a mě tuhne krev v žilách. „Co o tom víš? Co o tom můžeš vědět?“ „Je to na tobě vidět, zlatíčko,“ usměje se oplzle. „Neříkej mi zlatíčko! A vypadni!“ „Ani mě nenapadne,“ zastaví se kousek od mě, „Víš, když si mě sem dneska pozvala, myslel sem, že ses konečně rozhoupala, ale ty ne, ty ses potřebovala zabavit, protože ten tvůj německej prznič je pryč.“ „Jak o mě a Thomasovi, proboha, víš?“ mračím se a nemůžu si dát dohromady souvislosti. „Musíš si dávat lepší pozor na svoje věci,“ usměje se na mě. „Co to kecáš?  Jaký věci?“ nechápu. K mému překvapení se vrátí k posteli a vytáhne z pod polštáře můj deníček. „Ty parchante?“ vydechnu. „Nenadávej mi, mělas ho tu jen tak pohozenej, dokonce otevřenej. A když si nám chystala něco na zub, měl sem možnost si přečíst pár zajímavejch zápisků.“ Honem v hlavě počítám, jak dlouho sem byla pryč, asi tak deset minut, ani ne. Snad toho nestih přečíst moc. „Zmetku!“ zasyčím. „Ale no tak, Kleo,“ snaží se mě ukonejšit. „Nech mě bejt! A vypadni! Vypadni už konečně!“ začínám hysterčit. „Vypadnu…“ usměje se na mě, „pro dnešek. Ale my dva sme spolu ještě neskončili.“ Nejsem schopná slova. Bezostyšně mě líbne na tvář, posbírá fotky a cédéčka a klidně si odejde. Stojím jako blbec schoulená u stěny a začnu brečet.  Sem tak pitomá, tak pitomá. Bože, vždyť on může zajít zejtra za Álou a všechno ji říct. Drží mě v šachu, zmetek jeden. Svezu se na zem a sedím tam a brečím.

       Venku už je tma, nevím kolik je hodin, asi mám menší šok. Slyším motor auta, který utichne, pak kroky, kvapné kroky. Vrací se! Ne, to je… Thomas! Stojí ve dveřích a hledá mě očima. „Lo…“ vydechne, když si všimne mé osoby schoulené u stěny, značně uřvané s klepajícíma se rukama. „Lo, co se ti stalo?“ „Thomasi,“ vzdychnu jen. A už je u mě, už mě bere do náručí a nese k posteli. Sundá z ramen koženou bundu a obleče mi ji. „Co je ti?“ ptá se znova. „Já…neposlechla sem tě a pozvala Kubu, jen tak. Nic sem tim nezamýšlela ale on to bral jinak.“ „Udělal ti něco, drahoušku?“ stará se a objímá mě. „Ne, jen mě málem znásilnil a …“ „Cože?“ vyrazí ze sebe můj ochránce a zvedne mou hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. „Jo, slyšíš dobře.“ „Zabiju ho!“ zasyčí. „Lo, miláčku můj,“ tiskne mě k sobě. „Thomasi, on o nás ví,“ přidám další šok. „Ale jak to?“ „Našel můj deníček, když sem byla v kuchyni a něco si přečet,“ vzlykám. Otírá mi slzy a líbá do vlasů. „To mi zaplatí, idiot.“ „Thomasi, co budem dělat? Já vim, že sem pitomá, že…“ „Ale, Lo, no tak…“ objímá mě a líbá dál. „Zajdu za nim a vymlátim z něj duši.“ Přimknu se k němu ještě pevněji. Políbí mě. „Kde je vůbec Ála?“ uvědomím si. „Zůstala tam, že přijde až ráno. Mě to tam nebavilo. Prý u někoho přespí.“ „Zůstaneš tu se mnou?“ „Zůstanu,“ slíbí. Uloží mě ke spánku a jen tak, naboso, v džínách a bílym triku si lehne vedle mě. Vezme mě do náručí a jme se slíbat mi sůl z tváří. „Lásko, ty ani nevíš, jak tě mám rád,“ zašeptá a já se už konečně dostávám do polohy klid. „Já tě mám taky ráda,“ oplatím mu vděčně. „Zabiju ho, parchanta,“ zopakuje svou hrozbu. „Zabij a pak spolu utečem.“ Neřekne nic, jen se usměje a já konečně usínám. 

 

 

–––

 

 

       Probudil nás vyzvánějící Thomasův mobil. S trhnutím sme se posadili a můj miláček vylovil tu zázračnou vyřvávající věc odkudsi z postele. Byla to Ála, žádala, nebo spíše nařizovala, aby pro ni Thomas přijel. „Kolik je vůbec hodin?“ dotazoval se roztomile rozcuchaný pilot. Koukla sem na budík na nočním stolku. „Devět,“ sdělila sem mu a usmála se na něj, oči pořád zarudlé od včerejšího hysterického pláče. Oplatil mi úsměv. „Převlíkni se a zajedem pro Álu, a potom navštívíme toho parchanta.“ „Ne,“ zasténám a sunu se k němu. „Ale, lásko, nenechám ho, aby ti ubližoval…“ „A aby to naše tajemství vykecal Ále,“ dodám. „Trochu nám to s tou Lolitou nevyšlo, co?“ „Jak to myslíš?“ nechápu omezeně. „No, Lo a Humbert to tajili přes tři roky a my to neudrželi v tajnosti ani týden,“ vysvětlí. „Protože sem pitomá,“ fňukám a položím mu hlavu na kolena. Pohladí mě po vlasech. „Hlavně, že ti nic neudělal.“ A už se zase líbáme a objímáme. Mám ho tak ráda. Ach Thomasi.  

       Když jsem, oblečená do černé džínové sukně a krátkého trička, které mi nebezpečně odkrývalo břicho, usedala vedle Thomase, měla jsem pocit, že dnešní den nepřežiju. „Nejdřív zajedem pro Álu,“ sdělí mi můj Thomas Humbert s povzbudivým úsměvem. Kývnu a nervózně si ničím nehet. Vyzvedneme Álu u její kolegyně, na nymburském sídlišti. Co mě potěší, je to, že Ála, po dlouhém tahu, vypadá ještě hůř než já. Je taková celá pomačkaná, vlasy rozcuchané, oči zarudlé a s přehledem by mohla konkurovat parafínové svíčce. V obličeji má nezdravou zelenobílou barvu a jak nám právě sdělila, je jí hrozně špatně. Thomas si z ní dělá srandu, ale já na žertování nemám náladu. Když milou tetičku v poopičním stavu vyložíme doma, nabere Thomas směr chalupa Jakubovy babičky. Přemlouvám ho, aby tam nejezdil, že se Jakub přijde omluvit sám, ale ten můj ochránce si nedá říct. Mám strach co z toho bude.

       Thomas zaparkuje auto pod mírným svahem, zanechá mě v autě a hbitě a elegantně vyběhne na mírný kopeček, na kterém stojí starší domky, mezi nimi i chalupa Kubovy babičky. Jediný fakt, který mě uklidňuje je ten, že nikde nevidím auto Jakubova strýce, pana Novotného. To je jediná překážka, která by se nám mohla vymstít.

      Thomas odvážně a s úsměvem zazvoní. Po chvilku vyjde z orezlých vrat Kubova babička v ušmudlané zástěře a prohlíží si nedůvěřivě Thomase. Vypnu rádio a otevřu okno, abych zaslechla alespoň útržky jejich hovoru. „Dobrý den, jsem Thomas Wächter a potřeboval bych mluvit s vaším vnukem,“ představí se ten odvážný (pěta)čtyřicátník. „A copak Kubíčkovy chcete pane…“ „Wächter,“ doplní s úsměvem Thomas. „Mám mu něco vyřídit od Hanky Fišerové, jeho kamarádky.“ „Jo vy ste ten novej amant slečny Navrátilový,“ dedukuje otevřeně stará Novotná.  „Ano, to sem já,“ přizná se bez ostychu ten podvodník a v koutcích mu to roztomile cuká. I já se pousměju, kdyby jen babča tušila, co se děje doma za Áliny nepřítomnosti ( a vlastně i přítomnosti). „Tak to já vám Kubíčka hned zavolám,“ rozplývá se stařenka s potutelnou radostí. Když její shrbená postava zmizí ve vratech, vytratí se mi úsměv z tváře. Thomas, čekaje na mého včerejšího násilníka, se na mě otočí a z dálky usměje. Nemám sílu, mu úsměv oplatit.

       Po notné chvíli se ve vratech objeví nový aktér. Sám násilník, ve vytahaných teplákách a usmoleném tričku. Eset, jak sem mohla klesnout tak hluboko? Vždyť on je vedle Thomase jako ošklivé káčátko. Kuba vypadá překvapeně. „Co po mě chcete?“ zeptá se nevrle mého milence. „Chci, abys mi vysvětlil to, proč si včera ublížil Hance,“ drží své emoce na uzdě Thomas. „Do toho vám nic není, to je mezi mnou a Kleou,“ odsekne ten balík. Hnusí se mi, nepředstavitelně se mi hnusí, stačí si jen vzpomenout na ty jeho oplzlé pokusy mě políbit. Brr! „Naopak, je mi do toho hodně.“ Jakubovi se na tváři objeví úsměv. „Pardon, já zapomněl že s tou malou kurvou šukáte.“ To už Thomas nevydržel, ani sem nepostřehla, kdy Jakuba chytil pod krkem a přitlačil silou na ztrouchnivělá vrata, která v pantech jen zaskřípěla. „Co…“ bránil se ten magor. „Tak hele mladej, Lo se omluvíš a jestli ne, tak už teď může tvoje babička začít šetřit na pohřeb. Ještě jednou se jí dotkneš a urazim ti pazoury. A o tom, co ses dočet, budeš držet hubu, jinak si pro tebe zajdu a to, co z tebe zbude nebude mít cenu pohřbívat.“ „Jo, fajn, v pohodě, snad sem toho tolik neřek,“ koktá Jakub a poměrně dost, se pod Thomasovým stiskem, dusí. „To sem rád, že seš tak chápavej,“ pustí ho rozčilený miláček a dá si ruce v bok. „Takže seš si plně vědom toho, že už tě v Loiný společnosti nechci ani vidět,“ klade si další podmínky Thomas. „Jo, zavolám jí a omluvím se,“ kýve ustrašeně Kuba a mne si pohmožděné hrdlo. „Fajn a laskavě zapomeň, to co vědět nemáš, jo?“ varuje ho ten sladký pilot a popojde kousek dál, jako by byl na odchodu. Až teď si Jakub všimne mé přítomnosti v Thomasově autě. „Jo, nic nevím…“ podřizuje se Thomasovu naléhání s pohledem upřeným na mě. Zamračím se. „Nezapomeň!“ varuje ho naposledy Thomas a vrací se už definitivně ke mně do auta. Kuba něco šveholí a mizí ve vratech.

        „Tak a je to,“ sdělí mi už zase s úsměvem Thomas. „Nevím, jestli to postačí,“ skloním hlavu. Chytne mě za bradu a donutí mě podívat se mu do očí. „Když ne, připomenu mu to, ale pro podruhé se s ním takhle mazat nebudu.“ „Děkuju,“ zašeptám. „Dal bych ti pusu, ale je to dost nebezpečný.“

        Thomasovo černé vozítko necháme stát před brankou a zapadneme do vilky. Ála už chrupe v ložnici (její a Thomasově). Uprostřed chodby odloženou kabelku, voda v koupelně vesele protéká odpadem z otevřeného kohoutku. Zavřu ho a konečně se můžeme s Thomasem políbit. „Necháme tu ožralku spát a zajedem si na oběd, co řikáš?“ navrhne ten rozmilý ochránce. Nemůžu nepřijmout a je mi najednou strašně krásně.

 

–––

 

 

       Celý zbytek neděle jsem byla, i přes Thomasovu péči, rozrušená a smutná. A tak můj miláček dostal úžasný nápad (ten den mi to ještě přišlo jako bezvadný nápad, ale nepředbíhejme). Když viděl můj smutný výraz, asi se mu mě zželelo a hledal něco, čím by mě rozptýlil. Asi v sedum, když jsme se míjeli v koupelně, mě chytil za ramena a sladce pošeptal: „Přijď za chvilku do pracovny, jo? Mám pro tebe překvápko.“ Kývla sem a on mě  letmo políbil na ústa.

       Asi za deset minut, jak bylo smluveno, jsem vešla do tátovy pracovny (teď už  naší pelešárny, řečeno hanlivě). Thomas s někým telefonoval. „Jo, zejtra,… Jo kolem druhý,… Jo, no…“ Když mě spatřil, zamumlal do telefonu spěšné ahoj a mobil odložil. Nevěnovala jsem jeho hovoru pozornost a už se viděla v jeho náručí. „Tak co pro mě máš, ty tajnůstkáři?“ vyzvídala sem a pověsila se mu okolo krku. Přitáhl si mě blíž k sobě a líbal má čekající ústa. Když se dosytosti (absurdní) vyřádil, aniž by mě pustil, začal vysvětlovat. „Lo, co bys říkala tomu, kdyby sme si zajeli zejtra do Prahy?“ „Jen my dva? Spolu do Prahy? Ty seš zlato,“ souhlasím nadšeně a políbím ho. Oloupí má ústa o dalších pět minut. „Pojedem tak v devět, v půl desátý, až se má nymfička vyhajá. Mrknem po krámech a zajdem na oběd. Akorát si pak musim něco zařídit.“ „To je v pohodě. Víš jakou mám radost? Sami dva, celej den, bez Áli,“ pnu se k němu. „Jsem rád, že si souhlasila.“ Jak bych nemohla souhlasit, musela bych být blázen. Ale to já vlastně sem. A není to jedno?

       Ále se ten náš zítřejší výlet nezamlouval. Že by začala něco tušit? Proběhl výslech typu: proč nemůžeme jet až ve středu, to že je v práci jen do jedenácti a pak by sme mohli jet všichni. Co tam budeme dělat a proč tam vůbec jedeme a bla, bla, bla,…“ Vysvětlení sem nechala na Thomasu Humertovi, ať si to s tou svou drahou láskou vyřídí. Řekl jí, stejně jako mě, že si tam musí něco zařídit a nechce se mu jet samotnému a tak mě bere sebou. Ála to spolkla i s navijákem. A já se ve skrytu duše těšila na zítřejší výlet.

      Před spaním mě ještě přišel můj pilot obejmout a políbit. Ála se dívala na nějakou detektivku a Thomase už otravovaly její nesprávné dedukce. Okamžitě jsem zanechala čtení a plně se věnovala Thomasovu chtíči. Museli sme se hodně krotit, aby sme si tu, za Áliny plné a bdělé přítomnosti, jak Thomas s oblibou říkal, nestřihli jedno číslo. S těžkým srdcem sem ho musela z pokoje vyhnat a chudák Humbert si šel dát studenou sprchu.

 

 

–––

 

 

       Thomas mě vzbudil v půl osmý. Společně sme v obýváku posnídali. Mezitím co sem se oblékala, Thomas vyjel s jeho, hned po mě, druhým miláčkem, ven z garáže. Čekal na mě asi dvacet minut. Nemohla sem se rozhodnout, jestli šaty nebo sukni. Thomas ani kupodivu nic nenamítal na mé zpoždění, jen mě, když jsem pečlivě zamknula branku, odvážně políbil. Potom mi galantně otevřel dveře spolujezdce, oběhl auto a mohli sme vyjet.

      Počasí nám trochu nepřálo, bylo pod mrakem a sluníčko vysvitlo naplno jen občas. Nepršelo, ale rozhodně se k tomu schylovalo. Předzvěstí deště totiž bylo příšerné dusno. Cesta nám běžela hezky, měly sme puštěný rádio, povídali sme si a bylo nám fajn. Asi v půlce cesty jsem na Thomasovi vybrečela zastávku u benzínky. Zaprvé: potřebovala sem na dámy. Zadruhé: měla jsem ukrutnou žízeň. A zatřetí: dostala jsem chuť na něco dobrýho. Thomas právě tankoval, když jsem se vrátila řádně vyprázdněná, s dvoulitrovkou koly v náručí. Miláček se vrátil do spárů té nepříjemné babizny, která na mě zírala přes kulaté brýle a byla příjemná jako vřed na … (ráda bych sem to slovo napsala, ale bylo by určitě cenzurováno). Než se miláček vrátil, sedla jsem si do auta a pustila se do čokoládové tyčinky, kterou jsem si rovněž zakoupila.

      Jeli sme dál, Praha byla na dohled a počasí se nelepšilo. Minuli sme dvě havárky a já na Thomasovi mámila příhody z jeho pilotskozáchranářské kariéry. Dalo mi to chvilku přemlouvání, ale nechal se udolat.

       Nechali sem auto v podzemních garážích a vydali se do centra. Zakoupili sme si několik jízdenek na MHD, abychom nemuseli pěšky. Nejdřív sem tomu roztomilému společníkovy ukázala náš ústav, tedy naši školu. Potom sme se vrátili a navštívili Kotvu. Tam mi milášek (nehledejte chybu v tisku, milášek sem napsala úmyslně) koupil dvě nový cédéčka a nový tričko. Nejdřív sem protestovala, aby za mě platil, že mám peněz dost a nemůžu ho takhle finančně vysávat. Ale on argumentoval tím, že mě na tenhle vejlet pozval a že mu to dělá radost, když mi může něco koupit. Na oběd chtěl jít do nějaký průměrný restaurace, ale já ho přemluvila, že navštívíme přelidněné KFC na Václaváku. Souhlasil a byl rád, že už sem zase v pohodě. Zdlábli sme každej hamburger, velký hranolky a zmrzku. K pití sme si dali laté a velkou kolku. No, nechali sme tam necelý čtyři kila. S plnými bříšky sme se courali  po náměstí, smáli se a blbli. Thomas nijak nemusel skrývat své city ke mně, jeho přerostlé nymfičce, jeho Lo. Nejlepší bylo, když mě v extrémně namačkané tramvaji líbal. Vždycky, když jsem jela ze školy a naskytl se mi pohled na nějakou takovou líbající se dvojku,jsem to odsuzovala. Ale teď, když sem to zažila na vlastní kůži, bylo to nesmírně fajn. Nějaká babka, která seděla pod námi na sedačce brblala něco o morálce a dobách jejího mládí. Jiní dva pasažéři, postarší úředníci (asi, podle sak, kravat a diplomatek) se nechali slyšet, jestli to koťátko není na toho bouchače moc mladý a nějaká holka s klukem, co stáli na druhym konci tramvaje se na nás soucitně šklebili.

      Kolem půl druhý sme se do garáží vrátili pro Thomasovo černé vozítko a zajeli kousek z centra. V jedné pošmurné ulici Thomas zastavil. Požádal mě, jestli bych tu nepočkala, že si něco zařídí a hned se vrátí. Souhlasila sem. Byl pryč asi pět minut, když jsem se začala nudit. V rádiu nic pořádného nehráli a já dostala nápad. Skočím si pro nějakej časák do támhletý trafiky na křižovatce. Thomas mi tu nechal klíče. Zamkla sem auto a vydala se k místu určení. Rozhlédla sem se a přešla na Prahu nezvykle prázdnou křižovatku. Dostala sem se tak do vedlejší ulice. Byla o něco přívětivější než ta, ve které sme parkovali. Byl tam hotel, tři hvězdičky, Malá Oáza. Pod několika schody, které vedli do přijímací haly hotelu, stál muž. Černé kalhoty, bílé tričko, tmavé vlasy, skoro jako Thomas. Ale počkat! Vždyť to byl Thomas! Chci se rozejít dál ke trafice, kdyby si mě všimnul, aby neřek, že ho špehuju, ale zabrání mi v tom dvě malé holčičky, může jim být tak jedenáct. Vyřítí se z hotelu a ženou se k Thomasovi. Valím oči. Bere je obě  najednou do náručí. Dívenky mu, každá z jedné strany vlepí pusu. Stojím tam jako přimrazená a zírám na tu neuvěřitelnou scénu. Nespletla sem  se? Ne, je to opravdu Thomas. Korunu tomu dodá středně vysoká hubená blondýnka v džínách a bílé košili. Dojde až k mému (doteď jsem si myslela, že jen mému) pilotovi a on položí na zem ty dvě malé holky, které by klidně mohli být Nabokovými nymfičkami. Podá ženě ruku, ale ta u toho nezůstane, stiskne ji, obejme ho a poté políbí  na obě tváře. Thomas se nebrání, usmívá se a vypadá to, že se vesele baví. Víc vidět nepotřebuju. Má duše prochází peklem, bolí mě na prsou a do očí se mi hrnou slzy. Zapomenu na časopis (ne, zapomněla sem na něj už když Thomas objímal ty dvě nechutný holky) a se slzami v očích se vydám k Thomasovu autu. Odemknu dveře, ale nenasednu. Klíčky hodím na sedadlo řidiče, zabouchnu dvířka a bez vzkazu a vysvětlení utíkám pryč. Mobil vypínám. Ať mi volá. Ať si je auto odemčené. Ať si mě ten zrádce, parchant a zmetek hledá. Ať se na mě zlobí, ať mi vyčítá. Ať…! Nasednu na nejbližší tramvajové zastávce na tramvaj a ujíždím pryč.Pryč od toho podvodníka, který mi ukradl srdce, pryč, od toho lháře.

      Ani nevím, jak sem se dostala na hlavní nádraží. Slzy mi nezadržitelně kapou na oranžové, batikované šaty, líčidla rozmazaná, oči zarudlé, je mi to jedno. Koupím si lístek do Nymburka. Pokladní si mě nedůvěřivě prohlíží. Jí asi nikdo v životě nezradil, důru. Na třetím nástupišti vyčkám, usazená na lavičce, na tu plechovou nestvůru. Když si to přirachotí, najdu si prázdné kupátko, sednu si k okýnku a pořád dokolečka si přehrávám tu scénu jako vystřiženou z americké love-story. Ve Vysočanech se otevřou dveře od kupátka a dovnitř se cpe obtloustlá ženština s malou holčičkou. Zvednu k ní nenávistně oči. Ať vypadne, co sem leze! „Pojď, Kristuško,“ vezme holčičku, která na mě poulí modrá očíčka, za ruku, „s touhle feťačkou tady sdět nebudem. Já nevim, že takový lidi vůbec pouštěj do vlaku,“ brblá ta kráva a zase se cpe ven do uličky, táhnouc za sebou holčičku, která by tu evidentně ráda zůstala a prohlídla si pořádně tu divnou paní. O chvíli později mě vyruší další návštěva. Tentokrát je to sám velký průvodčí. No, velký (tedy vzrůstově) moc není, je to postarší pán s pleškou a mile se usmívá. Beze slova mu ukážu lístek, ale to dědouškovy nestačí. „Stalo se vám něco, slečno?“ stará se dobrosrdečně. „Ne, jen sem nepředstavitelně pitomá,“ sdělím mu chladně a děda se na mě usměje. „No jo, mládí,“ směje se a opouští můj smradlavý azyl.

      V Nymburce, na hlavním nádraží, kde mě vlak vyplivne, prší jako o život. V dlouhých šatech s malým batůžkem přes rameno promoknu jedna radost. Nezbývá mi nic jiného, než se vydat pěšky domů. Je to asi tři kiláky. Jdu, okolí nevnímám a pořád před očima vidím tu blonďatou cuchtu, jak se pne tomu proradnýmu uchvatiteli mé duše, okolo krku.

      Konečně se na dosah přiblížím domovu, ale tam nemířím. Mým cílem je má Alexandrie. Musim si vyřikat s Esetou jistý věci. V chrámu je sucho, jen tu trochu protahuje. Nevadí, aspoň nastydnu a umřu. V chrámu strávím asi hodinu, křičím do prázdné zdi a pláču, ozvěna mi mé vzlyky vrací a já klesám na kolena do prachu a písku. Nemůžu překousnout to, že mě podvedl. Že si má v Praze cizí (jemu vlastně ne) paničku se dvěma parchantama. Moment, vždyť ty holky byly asi jeho. Eset! Až teď se mi vybaví ten narychlo ukončený včerejší hovor. Prej: zejtra ve dvě. To by odpovídalo. Zmetek a já ho tolik milovala. A pořád miluju, ale nechci, chci ho ze sebe vymazat. Z každé buňky svého těla chci vymazat tu pohlednou tvář. Nedělám ukvapený závěry? Ne! Sestra to určitě nebyla. Podvodník! Lhář! Necita!

 

–––

 

 

      Domů sem se dostala, až když mi byla opravdovská zima. Ála ještě, zaplať Eset, nebyla doma. Dala sem si horkou sprchu a s hrnkem horkého čaje se zabarikádovala v pokoji.

Schoulím se pod deku. Pod deku, pod kterou sme spolu tolikrát leželi a šeptali si něžnosti. Pět minut v sobě hledám odvahu zapnout mobil. Scháněl mě, volal mi, nespočetněkrát. Nakonec mi přijde opožděná SMS. „Lo, kam si mi zmizela? S kým si mi utekla? Ozvi se, prosím! Mám o tebe starost!“ Zprávu okamžitě smažu. On má starost. Pche! Mobil pro všechny případy zase vypínám. Naleju do sebe hrnek čaje a rozklepaná zimou, ubrečená s bolavou duší usínám. Měla sem sto chutí sbalit mu těch jeho pár věcí a nechat mu je přede dveřmi a zamknout. Ať odjede a nechá mě být. Ať se neloučí a zmizí z mého života. Tento plán sem neuskutečnila a ještě že tak.

 

 

–––

 

 

      Probudí mě hlad. Příšerný hlad. Ale vystrčit hlavu z pokoje si netroufám. Vyhrabu ze školního batohu starší Tatranku a ta ve chvíli zmizí v mých útrobách. Netuším, jestli už je někdo doma. Hald nepolevil a tak jsem nucena vystrčit nakonec nos z pokoje. A nejen nos, ale i zbytek svého těla. Vplížím se do kuchyně a uzmu rohlík se studeným párkem. Nikde nevidím stopy Áliny přítomnosti. Asi ještě není doma. Vrátím se do pokoje a opět se přemlouvám, abych zapnula mobil. Udělám to. Další nepřeberné množství hovorů od Thomase. A další dvě SMSky. Nečtu je, hned je mažu. Další dva nepřijaté hovory sou od Áli a nakonec taky jedna zpráva: Proč neberete ani jeden telefon? Přijdu dýl, jedu k Míle, přijedu tak v devět.“ Fajn. Takže Thomase odsuď vyhodím za Áliny nepřítomnosti. Je mi naprosto jedno, že ty dva spolu stále chodí a že budu Ále muset nepřítomnost také jejího pilota vysvětlit. Chystám se zase zaplout do pokoje, když v tom motor. Thomas! Hrozím se, jako se hrozila Ála, když měl přijít a ona nebyla ustrojená. Pospíším si a zamknu dveře od pokoje. Čekám, co bude. Eset, prosím, stůj při mně! Žádám a je ve mně malá dušička.

      O chvilku později se domem rozléhá volání. „Lo! Lolito“ Lásko, si tu? Prosím, ozvi se!“ Neozvu se! A bysta! Vezme za kliku, ale má smůlu, je zamčeno. „Lo, já věděl, že budeš doma! Lo, otevři, prosím!“ Neotevřu, ale odpovím mu, ať si toho laskavě váží. „Vypadni a dej mi pokoj! Už tě nechci v životě vidět! Seš ulhanej zmetek!“ křičím do dveří, za kterými stojí má láska. „Lo, neblbni, všechno ti vysvětlim!“ škemrá u mých dveří. „Jak víš,co vim? Já nechci nic slyšet a nechci už s tebou nic mít! Vypadni!“ „Tak mě alespoň vyslechni!“ prosí. Zaváhám. Mám mu dát šanci? Mám ho nechat klást další lži? Nechám, ale budu nekompromisní. Dneska odsud vypadne, slibuju. Otočím klíčem v zámku a pootevřu dveře. „Lo, no konečně!“ vydechne. Je celý zmáčený, v kožené bundě a ustaraným obličejem. „Moc se neraduj,“ prohlásím ledově i když mi to dá velké přemáhání. „Lo, nevím co si viděla, ale nech mě to vysvětlit, prosím.“ Ustoupím, aby mohl vejít do pokoje. Zavřu dveře a vrátím se pod teplou deku. „Vysvětluj, máš na to pět minut,“ dovolím mu s pohledem na budíka. Drze se posadí na kraj postele. Odtáhnu se od něj co nejdál. „Já…“ „Čas ti běží,“ vyvedu ho ledově z jeho nerozhodnosti. „Co si viděla, že tě dovedlo k takový hysterii?“ zeptá se a jeho hlas je najednou tak cizí. „Viděla jsem dost na to, abych si domyslela, to co nebylo vidět,“ odvětím. „Lo, prosím,“ zaškemrá. Eset, proč mu zase podléhám? „Ty malý nymfičky byly hezký,“ prohodim jen tak. „Lisa a Laura. Moje holky, moje dcery,“ sdělí mi s hlavou sklopenou. „Nezmiňoval ses, že máš dvě dcery,“ namítnu a tvářím se uraženě. „Bejval bych ti to všechno řek,“ brání se. „A kdy? Kdy si mi to chtěl říct?“ „Máš pravdu,“ kapituluje. „Ne nemám,“ rozčílí mě jeho zbabělost. „Thomasi, proč si mi to udělal?“ Neříká nic, jen se na mě dívá. „Řekni, kurva něco, uhoď mě, vynadej mi, Thomasi, ty parchante hnusnej. Nestačí ti, že máš Álu, chtěl si mít i mě a to se ti povedlo. Ale proč? Proč?“ řvu na něj a už zase brečím. „Nenávidím tě! Slyšíš, nenávidím! Vypadni odsud! Vypadni!“ klečím na posteli a křičím a brečím. Jeho reakce mě překvapí. Chytne mě surově za chvějící se ramena. „Lo! Lolito! Mlč už! Mlč, sakra, mlč!“ křičí mi do tváře. Opravdu zmlknu, ale z očí se mi stále hrnou slzy. „Parchante!“ zasyčím z posledních sil. „Poslouchej, ty malá nevděčná potvoro. I když tě mám hodně rád, nejsi jediná na světě, komu má láska patří…“ Chci mu do tváře zakřičet, ať si tu svou bloncku nechá a vypadne odsud, ale stačím jen pootevřít ústa. „Ne, teď mlč. V Německu, před deseti lety jsem byl ženatej a z toho manželství vzešly moje holky, Lisa a Laura. Mám je rád, moc je mám rád. A Vieru? Včera mi volala, že se ke mně chce vrátit. Jel sem do Prahy jen proto, abych viděl holky a vysvětlil Vieře, že chci být jen s tebou. Rozumíš? Jen tebe!“ Přitáhne si mě k sobě, obejme a já nemám slov. Omotám svoje ruce okolo jeho hrudi a pláču s hlavou na jeho rameni. „Thomasi, sem tak pitomá, promiň, promiň…“ Hladí mě po vlasech. „Ty promiň, měl sem ti to říct už včera. Ne, už dávno.“ „Thomasi, že mě neopustíš? Řekni, že ne?“ „Neopustím, slibuju.“ Přimknu se k němu ještě pevněji. Tiskne mě k sobě a já si uvědomím, jak sem pitomá. „A ty mi slib, že už mě nikdy nebudeš chtít vyhnat ze svojí náruče,“ klade si podmínky pro změnu už zase můj pilot. „Nevyženu, nebudu chtít, abys odešel,“ zašeptám mu do ucha. Políbí mě a povalí na polštář. Najednou v líbání ustane a dívá se na mně. „Miluju tě,“ řekne najedou. „Jo, asi tě miluju.“ „Thomasi…“ zašeptám a už zase se líbáme. Nikdo mi ještě v životě neřek, že mě miluje. A jak je to s Thomasem a upřímností? Věřím mu, jemu se nedá nevěřit. Ještě chvíli mě objímá. Sdělím mu, kde je Ála a jak sem se dostala domů. Jeho náruč je tak měkounká a přívětivá. „Počkej, něco ti přinesu,“ políbí mě na čelo a odchází do vedlejší ložnice. Když se vrátí, tentokrát už bez bundy, podává mi ohmataný notes, velikosti A6, v kožených deskách se začernalými rohy. Chci ho otevřít. „Teď ne,“ zakáže mi dokončit mou činnost a lehá si zpět ke mně. „A kdy?“ „Až tě připravím o další orgasmus,“ směje se mi do ucha a svého cíle rychle dosáhne.

      Rafičky na budíku se nebezpečně blíží k půl deváté. Thomas vedle mě bezostyšně chrupe a já sahám po tom záhadném notesu, který mi můj miláček přinesl k nahlédnutí. Vylovím zmíněný dokument z nohou postele, kam se nedopatřením dostal při našich žhavých hrátkách. rozsvítím lampičku u postele. Venku pořád prší. Thomas se vedle mě zavrtí a otočí na druhý bok. Blázínek, řekl mi že mě miluje. Já ho taky miluju, ale sdělit mu to ještě nehodlám.

      Konečně se odhodlám a otevřu notes v zašlých kožených deskách. Na první stránce najdu krasopisně napsané Thomasovo jméno a příjmení. Otočím zvědavě stránku a zjistím, že je to diář a deník v jednom. Několik předních stránek je viditelně vytržených. Tedy první stránka, až u datumu 15. dubna, je popsaná drobným písmem v úzkých řádcích. Typuju, že písmo patří Thomasovi. Překvapí mě, že je deník psán česky, čekala bych že to bude napsaný německy (ale na druhou stranu je dobře, že je to napsaný česky, protože s mou znalostí němčiny, bych si toho moc nepřečetla). Tak tedy, dejme se do toho:

  

15. dubna

Hned ráno sem odvezl holky k matce, abych je dostal ze spárů tý zmije Viery. Pobyl sem tam s nima do jedenácti a pak musel do práce. Byl sem trochu klidnější, když byly z dosahu těch Věřiných hysterických výbuchů. V práci sem byl přesto jako na trní a hned v sedum, když přišla Biggi, jsem pospíchal domů k mámě. Ale, tam mě čekal šok. Matka mi sdělila, že tu kolem čtvrtý byla Viera a holky, moje holčičky, si odvezla. Prej, jestli jí je máma nedá, zavolá policajty. Máma se bála, abych se nedostal do maléru a tak jí holky radši dala. Zuřil sem a jel k Věře domů. Nechtěla mě pustit dovnitř a tak sem jako blbec seděl v autě před domem, až sem tam usnul.

 

16. dubna

Ráno sem si vyčíhal Vieru a pěkně od plic jí řek, co si o ní myslim. Řvala na mě, že soud mi uložil, že smím holky vídat jen o víkendech. Nemohl sem sice nic namítala, ale nejradši bych ji v tý chvíli zakroutil krkem. Počkal sem si na holky před školou a strašně mě dojalo, že chtěli jet se mnou a stěžovali si, že k mámě, k Vieře, nechtějí. Co sem jim měl říct? Poslal sem ty dvě smutničky domů a rozhodl sem se, že k Vieře hned po práci zajedu. Zajel jsem. Byla dobře naladěná a dokonce mi nabídla kafe. Odmítl sem. Usadila mě donedávna v našem obýváku a ptala se co potřebuju. Řekl sem jí, že se s ní chci rozumně domluvit na tom, že bych směl holky vídat častěji. Nechtěla ani slyšet a vyhodila mě s hysterickým řevem z domu.

  

 

20. dubna

 Za stěračem jsem ráno našel obrázek od holek. Byl sem tam já, Peter a Michael u helikoptéry. Musel sem se tomu usmát, ale když jsem na druhé straně objevil nápis: „Tatínku, moc nám chybíš! Lisa a Laura.“ Úsměv se mi ze rtů vytratil. Rozhodl sem se, že za svoje sluníčka budu bojovat dál a rozjel se k Vieře do práce. Tam mi řekli, že dnes nepřišla. Nenašel sem ji ani doma. Zastihl jsem ji až v osum večer. Ukázal sem jí ten roztomilý a dojímavý stesk od mých zlatíček a ta husička kupodivu změkla a slíbila mi, že holky smím vídat kdy chci, ale ona o tom musí vědět.Měl sem ohromnou radost, škoda, že holky byly u nějaké jejich kamarádky.

 

25. dubna

Viera se bude znova vdávat a trvá na tom, aby se holky jmenovaly po tom jejím novým chlapovi. Jsem zásadně proti, jednou sou Wächterovi a basta.

 

27. dubna

Přišlo mi oznámení o Vieřině svatbě, šlo to rychle, zná se s tím chlapem sotva měsíc, ale… co když se s ním tahala, když už sme byli spolu? Chudák moje holčičky.

 

28. dubna

Dneska za mnou byla Viera v práci. Byla vždycky poslem špatných zpráv. Ona a ten její, bůh ví jak se jmenuje, odjíždějí prý příští měsíc do Anglie a budou tam půl roku. Moje krásný holčičky berou sebou a já je celou tu dobu neuvidím. Protestoval jsem, že to nemůže, že mám právo je vídat o každém víkend. Zamávala mi před nosem úředním papírem o povolení vzít dcerky sebou, nasedla do auta a odjela. Vynervovanej a zdeptanej sem vysondoval na Michaelovi prášky na uklidnění.

 

2. května

Tak už jsou ty moje kvítečky někde v Anglii.Viera mi neřekla kam mají přesně namířeno a tak ani nevím kam jim zavolat. Snad se ozvou sami. Příští měsíc končím v práci a chci ojet z Německa. Mám toho tady po krk. Kolegové mě přemlouvají, abych to nedělal, ale já cejtim, že to musím udělat. Odjet.

 

–––

 

 

     „Thomasi, vstávej, bude devět, Ála se každou chvíli vrátí,“ budím to roztomilé, doposud spící stvoření. Neochotně otevře obě oči. „Lásko, ty si tu se mnou?“ „Ano, jistě. Krásně si mě pomiloval a potom usnul jako nemluvně, víš?“ „Už vím,“ sedá si a protírá si oči. Všimne si deníku v mých rukou. „Čteš?“ „Čtu, hezký. Překvapilo mě, že je to napsaný česky.“ „Viera měla nejednu špatnou vlastnost, jednou z nich bylo to, že strašně ráda lezla lidem do soukromí. A proto sem to psal česky, pro případ, že by to našla, nerozuměla by ani slovu..“ „Mazanej Thomas.“ Políbí mě a začne se oblíkat. „Pár stránek je vytrženejch,“ namítnu a oklikou žádám vysvětlení. „To bylo jednou, když jsem chtěl zničit svou minulost. Ale pak sem si to rozmyslel a v půlce notesu toho nechal.“ Vstanu a obejmu ho. Přivine mě na svou holou hruď, zatím se mu povedlo nasoukat jen do kalhot. „Promiň, že sem utekla,“ zašeptám mu do ucha. „Už o tom nebudeme mluvit, ano? Nikdy už o tom nebudeme mluvit.“ Slíbím. Musím slíbit, protože jeho oči jsou tak krásně podmaňující.

       Je půl desátý a Ála nikde. V deset ji poněkud znervóznělý Thomas volá. Telefon vyzvání, ale nikdo ho nezvedá. Začínám mít takovej divnej pocit, že se něco stalo.

       K Thomasovu deníku se už nevrátím. Místo toho stojím na baloně a koukám jak déšť smáčí vyprahlou zem. Sama promokám, ale je to osvěžující. Thomas se za mnou najednou objeví. Obejme mě zezadu. Tvář přitiskne k mé. Zašeptá:

„Hledá se Fišerová Dolores,

vlasy: černé, rty: jak růžička.

Věk pět tisíc tři sta dní má dnes,

Profese: žádná nebo nymfička

 

Kde se skrýváš, Fišerová Dolores?

Pročpak se skrýváš? V čem je háček?

Mluvím omámen, jak spráskaný pes

nemohu ven, pravil špaček.

 

Kam se řítíš, Fišerová Dolores?

Kouzelný koberec jakou má známku?

Že by tě černý kaborák nes?

Kde parkuješ můj talismánku?

 

Kdo je tvůj idol, Fišerová Dolores?

Stále ta hvězda, ten vyschlý pramen?

Jen samý šprým, zábav a ples

a dary a bary, má malá Carmen.

 

(původní sloky:     

Hledá se Hazeová Dolores,

vlasy: hnědé, rty: jak růžička.

Věk pět tisíc tři sta dní má dnes

Profese: žádná nebo hvězdička

 

Kam se řítíš Hazeová Dolores?

Kouzelný koberec jako má známku?

Že by tě krémový kaguár nes?

Kde parkuješ, můj talismánku?  )

 

„Je, Thomasi, to je přeci z Lolity.“ „Uhodla, jen je to trochu předělaný na mou nymfičku.“ Zakloním se a políbím ho. Zazvoní zvonek. Docela se lekneme, oba.

Trochu vyděšeně se po sobě podíváme. „Jdu tam,“ rozhodne Thomas. „Jdu s tebou,“ nenechám se vyřadit ze hry.

      Thomas odemkne domovní dveře, čekám přikrčená za jeho zády, kdo bude ten noční návštěvník. Ála má klíče a kdo jiný by se k nám mohl dobývat? Uvidíme. Thomas prudce rozrazí dveře a nepodaří se mu potlačit údiv, když přede dveřmi stojí asi tak třicetiletý policajt. „Dobrý večer,“ vtírá se ten průměrný hoch. „Dobrej. Asi ste mi nepřines v půl jedenáctý v noci účet za špatný parkování,co?“ snaží se situaci zlehčit můj sladkej pilot. „Ne, to bohužel ne,“ pousměje se ten suchar a všimne si mé osůbky skrčené za Thomasovými zády. Mého milence si dál nevšímá a zaútočí rovnou na mě. „Slečno, vy jste neteř slečny Aleny Navrátilové?“ zeptá se s pohřebním výrazem a já už předem tuším, že se Ále něco stalo. Jsem nucena vylézt z úkrytu za Humbertovými zády. „Ano, jsem. Fišerová Hanka,“ sdělím mu svou identitu (málem sem místo Hanka řekla Dolores, to ta miláčkova poezie). „Mám pro vás smutnou zprávu. Vaše teta měla dnes, před hodinou vážnou dopravní nehodu…“ Zatmí se mi před očima. Thomas mi stiskne ruku. „Co se jí stalo? Je v pořádku?“ „Bohužel, odvezli ji do nemocnice. Přesně nevím jaká měla zranění, ale její stav je kritický.“ „Ach bože,“ zašeptám a i když se bráním začnu brečet. Álu sem neměla moc ráda, ale pro  jednou je to moje teta a je mi jí pochopitelně líto. Thomas mě k sobě přivine. „Můžete nás za ní vzít? Kam ji odvezli?“ zjišťuje Thomas. „Do Prahy, na Vinohrady, myslím… A vy ste kdo?“ zeptá se odměřeně policajt. „Přítel slečny Navrátilové, Thomas Wächter.“  „Jo tak, ale bohužel vás nemohu odvézt, musím zpět k nehodě a…“ „Dobře, dobře,“ kýve Thomas a policajta s grácií vyhodí ze dveří. Jakmile je ten fízl pryč, padnu Thomasovi kolem krku. „No tak, Lo,“ snaží se mě utišit. „My, když bourala, my se líbali a smáli.“ „Lo, prosím tě, takhle nesmíš mluvit.“ „Ale…“ Vezme mě do náručí a nese nahoru do patra. V obýváku mě, vzlykající, odloží na pohovku a naleje nám každému panáka whisky. Přijmu skleničku do roztřesených prstů a usrknu z ní. „Teď mě poslouchej. Ustroj se, vezmi si s sebou doklady. Pojedem do Prahy, snad nám tam řeknou víc, jo? A hlavně se uklidni, bude to dobrý.“ „Pamatuješ, nedávno sem o tom žertovala. Přivolala sem to, ach Thomasi.“ „Sedne si ke mně na pohovku. Přitulím se k němu. Obrátí do sebe druhého panáka. „Vždyť nemůžeš nikam jet, pil si.“ „To nech na mě, pokud se teda nebojíš.“ „S tebou se ničeho nebojím,“ zašeptám a políbím jeho rty s příchutí pravé irské whisky, jak praví reklama.

       Asi o půl hodiny pozdějc, sedím uslzená v Thomasově bavoráku a nechám se odvézt, dnes už podruhé, ku Praze. Thomas se mě snaží rozptýlit, pustí rádio, neustále zaplétá nesmyslné rozhovory, ale já se nějak nechytám. Sem mu hrozně vděčná, ale opravdu nemám náladu na žertování. Nevím na čem sem, když se s Álou něco stane, třeba když… Ne! Ne, to budu řešit, až to přijde. Vždycky, když sme se pohádali, přála sem si, aby tu nebyla, aby sme si navzájem nevisely na noze, jako vězeňské koule, ale nikdy sem si nepřála, aby umřela. Mockrát sem jí řekla, že ji nenávidím, ale tohle? To ne! „Lo, posloucháš mě?“ „Thomasi, miláčku, promiň já… ne.“ „Chápu,“ usměje se na mě soucitně. „Sem ráda, že tě mám,“ zašeptám do tmy, která v autě panuje. Jen se usměje. „Thomasi, co když Ála…“ netroufám si dopovědět. Pohladí mě po noze. „Nemysli na to, bude v pořádku, uvidíš, všechno bude dobrý,“ zašeptá a mě v tu chvíli přijde, že utěšuje víc sebe, než mě.

      Konečně Praha, konečně Vinohradská nemocnice, konečně ARO. Mladá pihovatá sestřička s hnědými cůpky nám, s vehementním kroucením hlavou vysvětluje, že nás za slečnou Navrátilovou pustit nemůže, protože je po operaci a právě spí. „A můžete nám alespoň laskavě sdělit, jak na tom je?“ přestává Thomas ztrácet  s copatkou trpělivost. „A máte s ní nějaký příbuzenský vztah?“ zajímá se děvče a dělá na mého Humbera oči. „Pochopitelně,“ vyštěkne nervózně můj pilot. „A vy nebo tady slečna?“ uchichtne se ta malá necuda. Thomas mě totiž nestydatě drží kolem pasu a já se k němu pnu, jako bych bez něj nedokázala žít (a to bych asi nedokázala). „Já,“ hlesnu sotva slyšitelně, „jsem její neteř.“ „Jo ták, to ste mi měla říct hned.“ „Sdělíte nám laskavě jak je na tom?“ nevydrží Thomas. „Moment, dojdu pro její kartu, jo?“ Kývnu a sestřička copatka se ztratí v sesterně. Thomas mě k sobě rychle otočí čelem a políbí na čelo. „Neboj,“ zašeptá. To už je to copaté stvoření zpět, pusu od ucha k uchu. „Tak…“ naléhá ten nedočkavec. Sestra otevře žluté desky a zalistuje v papírech. „Tady čtu, že slečna Navrátilová, moment… Přivezli  ji s otevřenou zlomeninou ruky a podezřením na vážné zablokování páteře. Dále…“ Bože jaký dál, to snad stačí. „ Ještě měla šok a vyndavali ji střepinu, z čelního skla, z oblasti žaludku.“ Podíváme se s Thomasem po sobě, kupodivu se nerozbrečím. „Tak to je všechno,“ zaklapne copatka desky a usměje se na vynervovaného pilota a puberťačku před zhroucením. „Jo, tak děkujem…“ vydechne Thomas. „Teď vás musím vyprovodit, už teď tu nemáte co dělat, návštěvní hodiny jsou od devíti hodin, ale nevím, jestli vás k ní primář pustí,“ vyhodí nás elegantně ta pihovatá chudinka. Stojíme před oddělením ARA, na deštěm skrápěné ulici a bezradně se díváme jeden na druhého. „Kam teď?“ zajímám se. „No,…“ zamyslí se Thomas, „domu asi nepojedem, už bych zpáteční cestu neriskoval, kvůli tý whisce, víš?“ usměje se na mě smutně. „No a kam teda pudem? Je něco po dvanáctý,“ namítám. „Co takhle zkusit hotel?“ směje se miláček a bere mě ochranitelsky okolo ramen. „Dobrej nápad, ale kde chceš v půlnoci splašit nějakej slušném hotel.“ „Musí bejt slušnej?“ „No…“ nadechnu se docela překvapeně, „Jestli hodláš zamířit do nějaký ubytovny, kde se spí nejmíň po pěti lidech, tak se mnou nepočítej.“ „Ale neboj, přece bych svou malou Lo, nenechal spát s ostatníma nechutnýma chlapama,“ směje se. „Ale ty nejseš nechutnej, lásko,“ řeknu a pozbude to veškerou veselost, kterou sem do toho chtěla vložit. Zastaví se uprostřed chodníku, otočí mě k sobě čelem a nechá mrholivý déšť, aby se nám drze usazoval na čelech, vlasech a oblečení. „Kdybych pro tebe začal bejt někdy nechutnej a nepřitažlivej, slib mi, že mi to řekneš,“ žádá s otazníčky v očích. „ Nezbývá mi nic jinýho než slíbit,“ snažím se o úsměv a přidám další nesmislnej slib k té naší snůšce pojišťovacích slibů.

      Thomas se zastaví před ohromnou neonovou cedulí v půlce stoupavé ulice. „Hospůdka a hotýlek U NAFTAŘE!“ hlásá neon. „Co tohle? Je kousek nad nemocnicí,“ zeptá se Thomas s pozvednutým obočím. „Mě je to jedno, hlavně už chci bejt v suchu a v posteli.“ „Fajn, jsem rád, že souhlasíš,“ usměje se a nechá obočí klesnout do normální polohy. Vejdeme do dveří. Tmavá chodba se najednou osvětlí žlutým světlem z lampy na fotobuňku. Představí se nám zaplivaná chodba s letáky kam se člověk podívá. „Hele, tady,“ ukáže Thomas na jedny dveře polepené černou tapetou s nápisem: „Račte dál k naftaři!“ Thomas aniž by se na mě podíval vezme za kliku. Sejdme po úzkých kovových schodech do předsálí, recepce a baru v jednom. Přijde mi, jako když sme sestoupili do mafiánského doupěte. Thomas s mou rukou v jeho se s úsměvem postaví k recepčnímu baru u kterého sedí dva oplzlý chlápkové, kteří mě hlasitě hodnotí. Thomas se usměje    ( ten úsměv je zcela pohrdavý, to už mám za ty tři tejdny prozkoumaný; ale nezkušenýmu přijímateli to tak jednoduše nepřijde)  na chlápka za pultem. „Potřeboval bych na dnešek dvojlůžkovej pokoj, máte něco?“ „Jistě, něco specielního pro váš případ,“ změří si naše propletené ruce a mou zmáčenou osůbku s vyděšeným pohledem. „No super,“ raduje se Humbert Thomas. „Tady sou klíčky,“ vyloví z pod pultu klíče ten nechutnej prasák, „ hezky se vyspinkejte. Budete si přát snídani?“ „Jo, pochopitelně. Na osmou hodinu,“ poručí si miláček. „Poďte, zavedu vás tam,“ nabídne nám své služby pikolík a pingl v jednom.

      Když za námi zapadnou dveře od pokoje, který by se líp hodil k salonní kurvě, než k umáčené šestnáctce, která v sobě nemá ani kapku síly, mám sto chutí vylízt malinkým okýnkem ven a utéct odsud. V koupelničce dvakrát dva metry se navlíknu do Thomasova trochu prpocenýho trička (miluju pánský propocený trička; už jako malá sem se ráda v létě oblíkala do tátovejch triček s nádechem chlapskýho potu) a opláchnu si uslzené oči. V pokoji je už zhasnuto, Thomas už se choulí pod dekou. Poslepu se k němu doštrachám a ráda, strašně ráda se nechám uzavřít v jeho náručí. Položím si hlavu na jeho hruď navlečenou v upnutém tílku. A už usínám, ani sem Thomasovi nestačila zašeptat jak moc ho miluju, jak strašně jsem ráda, že je se mnou, jak bych bez něj byla ztracená a nešťastná. Cítím ještě, jak mě políbí do vlasů a přikreje nahé rameno.

 

 

–––

 

 

       Ráno, se nemůžu vzbudit nikde jinde, než v Thomasově náručí. Probudí mě políbením na čelo, s tím, že je půl osmý a že bych už měla vstávat, že jdeme za chvliku na snídani.

      A opravdu, už v osm sedíme vzorně v restauraci a zároveň v jídelně pro hosty. V rohu, u stolku pro tři se krčí nějaký mužík v kloboku, celý v černém. Chvilku po nás, přijde pupkatý děda s prsatou blondýnkou, která by spíš mohla být jeho vnučka, než milenka. Ostatně, byli tu už včera, ale moc jsem si jich nevšímala.

      Posnídáme čerstvé rohlíčky a kafe. Mladý pingl, kterého jsem tu včera neviděla, se nás úslužně ptá, jestli si dámě ještě něco. S díky odmítáme a já už se vidím pryč. Můžeme odejít hned jak zaplatíme u recepčního baru. V té pelešárně, které tu říkají pokoj, už žádné věci nemáme, ostatně, moc sme jich s sebou neměli.

      Když poďobaný hoch v pomačkané vestičce odnese nádobí, přemístíme se do předsálí, abychom vyrovnali útratu a co nejrychleji zmizeli. U baru sedí zase ty dva oplzlouni, co tu byli včera a za pultem je opět ten stejný recepční (absurdní pojem, pro toho nechutnýho oplzlouna se zlatým zubem). „Zaplatil bych,“ prohodí Thomas a tahá ze zadní kapsy černejch kapsáčů peněženku. „Ano, šéfe, hned to bude,“ rozplývá se ten oplzlou. Chvilku něco datluje do kalkulačky a odškrtává v notesu, trvá mu to neskutečně dlouho. Nakonec nám se zářivým úsměvem (a to doslova, jeho zlatý zub září na míle daleko) sdělí nekřesťansky vysokou cenu. Thomas jen povytáhne obočí a vysází před pikolíka přesnou sumu v papírových bankovkách. „Hele, mladej…“ ozve se vychlastaný hlas z druhého konce barového pultu. „To mluvíte se mnou?“ zeptá se nevraživě Thomas. „Jo, přesně s tebou,“ potvrdí asi padesátiletý štamgast. „Co je?“ optá se otráveně Thomas Humbert. „Já jen, sme si tady řikali, že bys ten pobyt moh mít levnější, kdybys nám tady, každýmu, na chvilku pučil tady slečnu,“ sdělí svůj návrh perverzák, doprovázen oplzlým smíchem svého společníka a pikolíka za barem. Thomasovi naskočí na čele vráska, kterou tolik zbožňuju. Přiskočí k chlápkovi, strhne ho z barové stoličky a přimáčkne, s pěstí pod bradou, k pultu. „Mám dojem, že sem špatně slyšel!“ „Sluch máš naprosto v pořádku,“ směje se mu do obličeje chlápek, i když mu pod bradou hrozí Thomasova pěst. Thomas na nic nečeká a chlápka bez servítek praští. Ten se zapotácí a jeho úsměv je ten tam. Nenechá si to pochopitelně líbit a vrhne se na mého miláčka, ten však uhne a uštědří troufalci další ránu. To už z barové stoličky slézá i druhý štamgast. Zhrozím se, ne že by byl Thomas pápěrka, ale tenhle druhý hromotluk, je o něco mladší než Thomas a docela vypadá na bouchače. Ten parchant za barem se na mě povýšeně a zároveň chtivě usměje. Tuhne mi krev v žilách. Už to před sebou živě vidím: Thomase zmlátí a mě znásilní, bože. Ale najednou, jak rána z čistého nebe, se objeví spásný anděl. Mužík, který se krčil v rohu restaurace, se objeví v předsálí a já musím okamžitě přehodnotit své mínění o něm. Ze skrčeného chlapíčka se vyklubal skoro dvoumetrový chlap s několika denním strništěm, v černém klobouku, černých džínech a černé džínové vestě. Usměje se na mě, dá se říct, že povzbudivě. „Hele pánové,“ zahaleká a ty dva přestanou mučit mou lásku, „co kdyby ste začali hrát fér!“ A aniž by to kdo čekal vrhne se na toho mladšího pijana. Thomas, ujištěn převahou zmákne padesátníka a recepční se neodvažuje vystrčit hlavu zpoza pultu. Když se oba štamgasti válejí na špinavé podlaze, poděkuje Thomas neznámému chlápkovi, rozloučí se s ním a s rukou v mé, vyjde ven, před hospodu. „Nebolí to?“ starám se. „Ne, usměje se, ale nebýt toho chlapa… Ten druhej měl sílu jako bejk.“ „Ještě, že to takhle dopadlo.“

       V nemocnici si Thomas na záchodě prohlédne v zrcadle naražený ret a zhodnotí to tak, že to nic není, že ho jednou v armádě zmlátili mnohem víc, že prej sotva lez.

      Teď nás ale čeká horší úkol, zajít za Álou. Musíme počkat, až bude po vizitě a potom se svolením lékaře smím navštívit, sama, Álu. Už ji z ARA převezli na normální oddělení a já nesměle vklouznu do dvojlůžkového pokoje. „Dobrý den,“ zašeptám a pozdrav patří starší ženě na lůžku u dveří. Ála, ležící u okna se na mě otočí,. „Hanko…“ zašeptá. „Ahoj, teti,“ snažím se být až nechutně optimisticky veselá. „Co tu děláš?“ „To je hloupá otázka. Jsi přeci v nemocnici, bourala si a já jsem tu s Thomasem, aby sme zjistili jak ti je.“ „Kde je Thomas?“ zajímá tetičku. „Venku na chodbě, primář ho sem nechtěl pustit, že není příbuznej a takový ty kecy. A jak ti je?“ snažím se odvést řeč od svého uchvatitele. „Jak by mi mohlo bejt? Auto na sračky, noha v prdeli, páteř je naštěstí v pořádku,…“ vzdychne Ála. „Neboj, to bude dobrý, uvidíš,“ snažím se jí utěšit. „Hmm…“ protáhne. „Chceš něco přinést? Nějaký pyžamo, doklady, peníze…?“ „Ne, všechno mám a navíc prej tak za tři dny mě pustěj do domácího ošetřování,“ zamítne mou nabídku. „A… jak se to vůbec stalo?“ zeptám se a dá mi to hodně přemáhání. „Uplně normálně! Nějakej mladej blbec, letěl jako prase a napálil to do mě na křižovatce,“ vyjede na mě Ála, jako bych za to mohla já. „Jo tak,“ kývnu jen. „Seš hodná, že si přišla,“ sdělí mi už smířlivěji Ála. „Pudu, primář, řikal, že tu mám být jen chvilku, máš prý odpočívat.“ „Pche…“ odfrkne si Ála. „Kdybys něco potřebovala, tak zavolej a mi přijedem, jo?“ „No jo, ale jinak už sem nemusíte, zavolám, kdy mě pustěj a Thomas pro mě přijede,“ míní sebevědomě Ála. „Jo, to von rád,“ souhlasím s hlavou skloněnou, je mi tak nějak trapně, vždyť Ála s Thomasem pořád chodí a já, já jsem jen jeho tajná Lo. „Pozdravuj ho,“ klade mi na srdce už po stý, když už stojím ve dveřích. Ještě zbývá, aby mi řekla, abych mu za ni dala pusu. „To víš že budu,“ slíbím a s pocitem vysvobození opouštím pokoj.

      „Tak co?“ vyzvídá ještě pořád můj Thomas. „Dobrý. Nic se nezměnilo, pořád se ke mně chová arogantně. Mám tě prej pozdravovat. Zavolá, kdy ji pustěj domů, jezdit už prej nemáme.“ „Mluvila si s ní o tý nehodě?“ „Jo, ptala sem se. Prej to zavinil nějakej kluk, kterej ji přehlíd na křižovatce.“  „Hlavně, že je v pořádku,“ raduje se Thomas a viditelně se mu ulevilo. Můžeme jet domů. Ale já mám pocit, že s tímhle výstupem sem u Thomase skončila. Ten lesk v jeho očích, ten strach o milovanou tetičku, ta úleva že jí nic není… Jak tohle dopadne?

 

 

–––

 

 

      Thomas odjíždí hned ráno, po sedmé hodině. Álu má vyzvednout kolem devátý a tak to bude mít jen tak tak. Jen nerada ho pouštím ze své náruče a on mě taky nerad opouští (nebo alespoň to říkal). Do devíti se jen tak poflakuju a v duchu provázím toho německého slaďocha, jak se šine ku Praze. No, Thomas a šine? Absurdní! Nejnižší rychlost kterou zná je stovka. A Ála ta slaboška se s ním jezdit bojí. Ale bude muset, protože její fordík je nepoužitelnej, lidově řečeno na sračky.

     V půl desátý se dá mobil do vyzvánění. Nevěřím vlastním očím. Jakub!
 „Co ještě chceš?“ zeptám se místo pozdravu, když se rozhodnu hovor přijmout. „No,…“ znejistí účastník hovoru na druhém konci drátu, tedy obrazně řečeno, vždyť mobil žádné dráty nemá. „No,…?“ zopakuju po něm ironicky. „Myslel sem… Chtěl sem se ti… to omluvit,“ vyleze nakonec z toho nesmělého hocha. Nejprve se mi hnusí představa, že bych s ním měla zase sama mluvit (Thomas je přeci pryč. Ten Jakub to snad dělá schválně) ale když se chce omluvit, měla bych to přijmout. „Dobře, tak mluv,“ vybídnu ho. „Po telefonu to je blbý,“ přednese mou předešlou domněnku. „Můžu se stavit?“ zeptá se opatrně a skoro šeptem. „No,… jo, ale počkám na tebe před domem.“ Tam si snad nic nedovolí. „Jo, tak jo, já se za chvilku stavím.“ Vše je domluveno, vše je ujednáno. Obleču se po vzoru černých vdov a  oknem v chodbě pozoruju, důmyslně skryta za záclonou příchod toho devianta. Nečekám dlouho. S ohromným řevem se před naši vilku přiřítí krémový žigulík. Za volantem sedí Kubův strýc a klade synovci, ještě než vystoupí, něco na srdce. Bleskne mi hlavou nápad. Vyběhnu z domu a zamířím ke dveřím řidiče. Pan Novotný ustane v radách svému synovci a otočí se s úsměvem na mě. Slušně toho tělnatého padesátníka pozdravím a zeptám se, jestli by mě nemohl svízt do města. „Do města?“ dví se Jakub ze sedadla spolujezdce. „Jo, do města,“ přisvědčím. „Ale klidně, Haničko, bude mi potěšením svézt takovou hezkou slečnu. Kubo, udělej Haničce vepředu místo,“ vyhostí Kubu ze sedadla spolujezdce. Já se jen na Kubu zakřením a usednu na prosezenou sedačku vedle Novotného staršího. „Kam to bude?“ vyzvídá, když startuje. „Stačí k divadlu,“ poroučím si a rovnám na klíně klíče a peněženku. „Jak si slečna přeje,“ pitvoří se Kubův strýček. Kuba se tváří dotčeně.

     Tohle by můj  Thomas Humbert, asi nerad viděl. Ale co, snad to dobře dopadne a když ne, tak sem holt pitomá a nezodpovědná.

     U divadla vystoupím a poděkuju panu Novotnému za svezení. Kuba se hrne za mnou. Neříkám nic, co s ním mám dělat. „Budete chtít svízt zpátky?“ zeptá se skrz otevřené okénko Novotný. „To budete hodnej,“ rozplývám se. „Tak za hodinu tady, mládeži,“ zavelí Kubův strýc a rozjede se.

     Zvonek nade dveřmi cinkne. Do knihkupectví vchází na černo obarvená dívka se svým tělnatým spolužákem. Postarší prodavačka za pultem jim popřeje hezký den a ptá se, co by si přáli. „Já bych potřebovala Nabokovou Lolitu,“ přednese nestydatě nahlas chemická černovláska, své přání. Její doprovod i prodavačka pozvednou obočí. „Ano, jistě, máme poslední,“ usměje se křečovitě důchodkyně za pultem, a z regálu za svými zády vyloví černobílou malou knížku. „Bude to za dvě stě šedesát devět,“ sdělí prodavačka a slečna vytáhne z peněženky pětistovku. Prodavačka ji vrátí, dívka si peníze přepočítá a vezme si z pultíku knížku zabalenou do bílého papíru.

      „Na co to chceš, Kleo?“ zeptá se mě Kuba hned, jak vyjdeme z knihkupectví. „Asi na čtení, ne?“ odbudu ho nevrle. Mou odpověď přejde mlčením. „Kam teď? Máme ještě tři čtvrtě hodiny.“ „Nechceš si jít třeba sednout na Záložnu? Chtěl sem s tebou mluvit. Zvu tě.“ „Fajn,“ souhlasím.

      (Ne)Hezká servírka nám nabízí jídelní lístek, ale my s díky odmítáme a objednáme si každý jen kolu. Během chvilky před nás postaví dvě sklenice s chladivým nápojem a já vyzvu Kubu, aby mi vyjevil to, co mi chtěl říct. „Já, Kleo… Chtěl sem se ti omluvit, choval sem se ten večer jako blbec,“ sdělí mi s pohledem upřeným na zelený, místy propálený ubrus. Čekala sem to, ale v tu chvíli mi to přijde milý. „To máš pravdu, choval ses jako magor, to máš pravdu, ale jelikož spolu máme strávit další tři roky v jedný třídě, je ti odpuštěno,“ usměju se na něj. „Fakt?“ „No jo,“ musím potvrdit svůj předchozí výrok. „Děkuju, slibuju, že už se to nebude opakovat,“ září Kuba. „V to doufám,“ směju se. „No, on z toho tvýho německýho bouchače jde docela strach,“ oznámí mi vážně Kuba a nenápadně si ohmatává hrdlo. „Opravdu? Ke mně se chová něžně, ale v posteli, to se mu musí nechat, to je opravdu divoch,“ dovolím si drzej vtípek. „Hmm…“ kývne popuzeně Kuba. „Netvař se jak boží umučení, jo?“

     Bavíme se dál, tlacháme o blbostech a docela se i bavím. Před půl jedenáctou, kdy máme sraz s Kubovým strýčkem se zvedáme a opouštíme zahradní restauraci Záložna.

 

 

–––

 

 

       Když mě pan Novotný s Jakubem vyloží u naší vilky, s politováním zjišťuji, že můj něměckej miláček a milovaná tetinka ještě nejsou doma. Nevadí.

      V pokoji zkontroluju mobil, kterej sem musela nechat doma, jelikož mi ráno došla baterka. Nepřijatý hovor. Jé, Thomas. Bohužel ho mám v mobilu uloženého pod jeho křestním jménem, protože něco jako Humbert, Zlatí nebo německej brouček, si jednoduše dovolit nemůžu. Hned mu volám. „Copak si chtěl, Thomasi?“ rozplývám se do přístroje. „Jen, jestli půjdeš s náma na oběd. Máme se pro tebe stavit?“ „Ty pochybuješ, Thomasi Wächtere?“ zeptám se naoko přísně. Rozesměje se a mě zatrne ve slabinách. „Zachvilku sme doma,“ sdělí mi a já v pozadí slyšim Álin nepříjemnej hlas. Vlípnu na mobil pusu a jen nerada se loučím se svou německou láskou.

      Za chvilku jsme doma, ale miláček neřekl, kolik má chvilka minut. No, nevadí. Rozvalím se na posteli a z hloubi nočního stolku vydoluju Thomasův tajný deník. Rozevřu jej někde uprostřed a místo popsaných řádků na mě hledí ze zašlé fotografie hezká blondýnka a dvě malé, též blonďaté, nymfičky. Všechny ty tři blondýnky objímá Thomas. Zamrzí mě to, ale fotku si dál se zájmem prohlížím. Byla hezká, a je, Viera, Thomasova bývalá manželka. Dvojčata Loura a Lisa jsou jí podobné. Akorát mají Thomasovi oči. Ještě chvilku si tu spokojenou rodinku prohlížím a potom notes zase zaklapnu a uložím na původní místo. Pustím počítač a v albu fotek vyberu svou nejlepší. Upravím formát a vytisknu ji. Fotku podlepím kouskem čtvrtky. Zezadu na ní napíšu věnování: „Uchvatiteli Humbertvi, na památku, jen jeho Lolita.“ Přidám datum a podívám se na své dílo, které vzniklo během dvaceti minut. Z psacího stolu vezmu podezřelý bílý balíček a rozbalím ho. Vykoukne na mě knížka, kterou jsem ráno zakoupila a znovu si vybavím nevěřícný pohled prodavačky v důchodu. Musím se usmát. Otevřu knížku a přivoním. Miluju nové knížky. Miluju nové knížky a miluju Thomase. No jo, vždyť já ho miluju! Okamžitě to připíšu pod svůj podpis na fotce. „Miluju tě!“ Vložím fotku do knížky a opět ji pečlivě zabalím do bílého papíru. Alespoň to mučení ve škole, s balením knížek, bylo k něčemu dobré. Kraus, náš profesor, by měl radost, povedl se mi výstavní kousek. Ale kam s ním? Aby ho našel Thomas co nejdřív a Ála ho nepředběhla. Přemýšlím, ale svůj plán dokončit nestihnu. Jasně, mohla bych mu ji jen tak dát, ale to by nebylo ono. Schovám rychle knížku pod postel a běžím mému miláčkovi v ústrety. Oba se právě s Álou v chodbě zouvají. „Ahoj,“ pozdravím je a mrknu na Thomase, když se Ála nedívá. Oplatí mi mrknutí a já se ještě víc usměju. Ála něco povídá a já jí automaticky přikyvuju. Vůbec mi tu nechyběla. Její levou ruku v sádře přejdu letmým pohledem. Zarazí mě až věta: „ Mám čtrnáct dní nemocenskou.“ „Cože?“ „Seš nahluchlá?“ zeptá se  Ála a vchází do kuchyně. „Ne, ale…“ „Thomas mě nenápadně pohladí po zádech a mrkne na mě. „To je fajn,“ zašveholím hraně, ale mám přitom zkaženou náladu. „Dámy, honem, honem. Mám ohromnej hlad!“ pobízí nás Thomas Humbert ke spěchu. „Tu chvilku to vydržíš, musím se převlíct,“ oporuje Ála. „Co sem komu udělal?“ ptá se se smíchem můj pilot a tvář skryje ve dlaních. Ála mizí v ložnici. Kouknu na Thomase a ten si mě k sobě přitáhne. Stojíme oba v kuchyni a kdyby Ála otevřela dveře od ložnice, měla by na nás přes chodbu nádherný výhled. Thomas zabouchne dveře od kuchyně a já už mu nastavuju ústa. Políbí mě. „Lásko, Lo, proč si nemohla jet se mnou?“ „Zapomínáš, že si to Ála nepřála?“ Ještě jednou mě políbí. „Hanko!“ ozve se z ložnice. „Musím tam,“ omluvím se mému krasavci, líbnu ho na čelo a nedbaje jeho zmučeného výrazu, přeběhnu přes chodbu do ložnice.

     Posadím se na Álino letiště. „Čeho si žádáš, tetičko?“ zeptám se otráveně. Kdyby mě nezavolala, mohla sem ještě chvilku strávit v miláčkově objetí. „Chci tě poprosit, abys s náma nejezdila na ten oběd,“ sdělí mi Ála, aniž by se na mě podívala a dál se přehrabuje ve skříni. „Mám dojem, že se tady špatně šíří zvuk! To nemyslíš vážně? A co budu asi jíst?“ nevycházím z údivu. „ Něco si dáš, nebo uděláš. Co ti to udělá? Nebyla sem s Thomasem dlouho sama a chtěli sme si dát někde romantickej oběd.“ „Jo? A proč mi teda Thomas volal, jestli nechci jít s váma?“ zeptám se ironicky. Ála konečně odlepí oči od svých rób a pohlédne na mě. Mlčí, jen se usmívá. „No, řekni, proč by chtěl abych šla s váma, kdyby plánoval romantickém oběd ve dvou?“ útočím dál na tetičku. Ála si přes hlavu přetáhne krátké květované šaty (nemůžu si nevšimnout nehezké jizvy na jejím břiše) a prohrábne si rukama krátké vlasy. „Nevíš, viď?“ dožaduju se bezpodmínečně odpovědi. Postaví se ke dveřím, pravou ruku položí ležérně na kliku a podívá se na mě. Usměje se způsobem, který u ní vídám málokdy a nevím přesně co znamená. „Haničko,…“ udělá dramatickou pauzu, „čtyřicetiletý chlapi se do šestnáctiletých dívek nezamilovávají,“ uzemní mě a vyjde z ložnice. Sedím tam na posteli a přebírám si to, co řekla. Husa, kdyby jen tušila, co netuší.

       Opustím ložnici a sejdu za tou dvojkou dolů do chodby, kde se oba obouvají. „Tak sis to nakonec rozmyslela?“ zeptá se s úsměvem ta ženská, který musím říkat teto. „Co sem si rozmyslela?“ podívám se na Álu nechápavě. „No to, že pojedeš s náma, říkal si přec, že se ti nechce,“ vysvětlí mi s úsměvem ta podrazačka. „To není pravda,“ zaprotestuju a kouknu na Thomase, ten se ale tváří nezúčastněně a kouká na hodinky. Na půl sekundy se naštvu a chci opravdu zůstat doma, ale nakonec si uvědomím, že toho Ála chtěla docílit a takovou radost ji neudělám. „Máš smůlu, jedu!“ zahalekám a vyjdu z domovních dveří.

        Po chutném obědě, který za nás můj miláček gentlemansky zacvakal, se odebereme domů. Přemýšlím, jak podstrčit Thomasovi tu knížku.

       Příležitost se mi naskytne hned večer. Ála, ještě unavená po pobytu v nemocnici, dneska toho na ní bylo moc, si šla lehnout okolo desátý a tak sme s miláčkem zůstali sami u televize. Vstala sem z křesla a přitulila se k němu na gauč. Obtočí mi ruku okolo ramen a políbí do vlasů. „Thomasi, nechceš se jít projít?“ napadne mě. „Holčičko moje, promiň ale sem nějakej utahanej.“ „Nevadí,“ zamlouvám to honem. „Líbí se mi takhle se k tobě tisknout, pěkně hřeješ,“ zašeptá mi mile. Usměju se a políbím ho na krk. Strhnu tak příval vášně. „Nevypadáš moc unaveně,“ směju se, když své rty odlepí od mých. „Zlíbat sou lásku ještě svedu,“ oplatí mi úsměv. „Víš, že tu byl ráno Kuba?“ sdělím pilotovi opatrně. Zvážní. „Co ten magor chtěl?“ zeptá se zle. Pohlédnu na vrásku na jeho čele a usměju se. „Přišel se mi omluvit,“ sdělím mu. „To je vod něj hezký, ale doufám, že si ho dovnitř nepustila,“ zajímá se ostražitě. „Ne, jen do chodby,“ musím nerada zalhat s andělským úsměvem. „No, vypadáš celkem neponičeně, takže ti asi neublížil.“ Zasměju se a znovu ho políbím. Nechá si to líbit a zachvilku už ani není znát, kdo líbá koho. Když mi dovolí příděl čerstvého kyslíku do plic, neodolám a zeptám se: „Co Ála?“ „Co s ní?“ nechápe a vykouzlí roztomile nechápavej kukuč. „No, co řikala?“ „Co by měla řikat,“ krčí rameny. „Jestli neřilaka něco o mě. Jestli vám neplánuje budoucnost. Jestli… Já prostě nevím.“ „O tobě nic neřikala, jen mi na zejtřek naplánovala nějakou společnou večeři.“ „Takže se mnou se nepočítá, co?“ zesmutním. Thomas mě pohladí. „Myslíš, že se mi tam chce? Zkusim se z toho nějak vykecat, neboj.“ „Jestli chceš jít, tak klidně jdi, já zavolám Kubovi, bude rád.“ „Lo, neštvi mě, laskavě, jo?“ „Thomasi, já vim, že spolu chodíte, ale já… už se s ní o tebe nechci dělit,“ zašeptám. Thomas se přestane usmívat. „Myslíš to vážně?“ zeptá se překvapeně. „Vypadám na to, že bych si dělala legraci?“ „Ne, to rozhodně ne, ale jen mě to potěšilo,“ políbí mě jemně na čelo. Zvednu k němu oči. „Mám plán, ale ještě ti ho neřeknu, protože, to nemám pořádně promyšlenej.“ „Plán? A kdy mi řekneš víc?“ ptáme překvapeně. „Dočkej času…“ „Thomasi, řekni mi to prosím,“ žadoním. „Že já o tom vůbec začínal.“ Sednu si mu obkročmo na klín, jako ten první večer. Přimkne mě k sobě a jeho dlouhý pilotský prsty šmátraj pod mou flanelovou košilí. „Miluju tě, Thomasi,“ zašeptám, když držím jeho hlavu ve svých dlaních. Zamrká. „Řekni to ještě jednou,“ zaprosí mile. „Miluju tě, lásko,“ zopakuju tu magickou formulku ještě jednou. Obejme mě a já se cítím absolutně šťastná. A rozdíl dvaceti čtyř let vůbec nevnímám, lépe řečeno sem na něj zapomněla. Beru ho jako samozřejmost, starší chlapi se mi vždycky líbili víc, než moji vrstevníci.

      Sedíme takhle v objetí, moje ruce jsou zamotaný do Thomasovejch. Cítím jeho blízkost, vůni a typicky humbertovskej odér. Po chvilce mě líbne zezadu na krk a zeptá se: „Myslíš, že bych si mohl napsat mail?“  „Ale jistě. A komu budeš psát?“ „Může to zůstat mým tajemství?“ zeptá se s provinilým kukučem. Zamračím se. „No tak, Lo,“ líbne mě smířlivě na tvář. „No dobře, ale běda ti, jestli to bude nějaká pěkná nymfička, který budeš psát.“ „Neboj, ten dotyčnej je rodu mužskýho.“ Usměju se a vstanu z gauče. „Kam jdeš?“ „Jdu ti pustit počítač, pak si taky napíšu nějaký maily, fajn?“ „Super, hned jsem tam,“ slíbí.

      Stavím se v pokoji pro Lolitu v bílém obalu a seběhnu dolů do tátovi pracovny. Položím knížku, na jinak prázdnej stůl, vedle klávesnice. Snad to pochopí. Musí.

      Potkáme se na chodbě. „Jdu se vysprchovat a pak tam za tebou přijdu, jo?“ „No, jak tak o tom přemejšlim, radši bych s tebou navštívil tu sprchu,“ směje se a pohladí mě po tváři. „Typickej chlap,“ směju se a mizím v koupelně. Thomas s krčením ramen schází dolů do pracovny, kde na něj čeká můj dárek.

      Asi o půl hoďky dýl, se vplížím do pracovny. Thomas zvedne hlavu od počítače. „Pojď ke mně,“ zašeptá a udělá výmluvné gesto, zvoucí mě do jeho náruče. Usednu mu na klín jen v obřím tričku a spodních kalhotkách. Všimnu si rozbalené knížky vedle klávesnice. „Líbí?“ „Moc! A ta fotka je naprosto výstavní.“ „No, skus ji někde ukázat a uvidíš ten ohlas,“ směju se. „Lo, ani sem netušil, jaký mě v tomhle baráku potká štěstí,“ zašeptá a políbí mě. „Víš co mi dneska řekla Ála?“ „Ne, nebudem se o ní bavit, prosím, holčičko,“ zasténá. „Ale to co řekla se tě zeširoka týká,“ naléhám. „Dobře, povídej,“ kapituluje. „Takže, je ti čtyřicet?“ položím docela nesmyslnou otázku. „Abych řek pravdu tak jo,“ usměje se a v očích má otázku. „Takže, když si mě Ála dneska zavolala do ložnice, prosila mě, abych s váma na ten oběd nechodila…“ Chce něco říct, ale položím mu ukazováček na pootevřené rty a on je zase semkne. „…,že prej s ní chceš bejt sám. Když sem argumentovala tím, proč by si mi jinak volal, kdybys nechtěl abych šla s váma a mohli ste bejt sami. Nic mi na to neřekla. Usmála se a pak řekla něco, co mě docela překvapilo. Řekla, že čtyřicetiletý chlapi se do šestnáctiletejch holek nezamilovávaj. Co mi k tomu řeknete, pane Wächtere?“ „No,…“ Thomas vypadá překvapeně, „co ti na to můžu říct. Myslí si, že ji mám rád a s tebou si jen hraju a ty si do mě zamilovaná.“ „A pravda je kde?“ „Jaká pravda?“ nechápe. „Thomasi, vím, že si mi řekl, že mě miluješ, ale já tomu pořát nemůžu uvěřit. Nevěřím tomu, že by mě mohl milovat někdo jako ty. Nevěřím na lásku na pohled mezi dveřma. Z mí strany je to jasný, zamilovala sem se, jen sem se na tebe podívala, ale ty… Odpust, že po tom všem, co sme spolu prožili a co sme si řekli, pořát nevěřím na opravdovou lásku mezi náma.“ Jsem ráda, že mě to nechal říct, že mě nepřerušoval. Jediný čeho se bojím je to, že mě schodí za svýho klína a s výsměšným smíchem odkráčí nahoru za Álou, sdělit ji naivitu její neteře. Ale nic takového se naštěstí nestane. Thomas se jen usměje. „Blázínku, vidíš mě jako idola žen, ne že bych si fandil. Vidíš mě svýma šestnáctiletejma očima, jako dospělýho chlapa, kterej nemá zájem o tvou osobu. Ale věř mi, Lo, kdybych o tebe neměl zájem, nebyl bych s tebou, nevyhledával bych tvojí společnost, nemyslel bych na tebe, neměl bych o tebe strach, neplánoval bych si potmě večer sám v posteli, když ty dávno spíš, naši budoucnost. Ty seš mi, holka, asi nejspíš souzená. Zamiloval sem si ten plamínek v tvých očích, tvé hlášky, tvé doteky, pohledy, polibky, steny a nářky, smích a úsměv. Lo, říkám to pokolikátý a budu ti to opakovat do tý doby, dokud nepochopíš, že tě MI-LU-JU. Miluju tě, rozumíš?!“ Svým vyznáním mě naprosto dostal, vykolejil, ohromil a rozplakal. Z očí se mi vyvalí dvě hořký slzy. Naprosto rozptýlil mé pochyby o jeho citech ke mně. Jeho oči byly při těch slovech tak upřímný, že se jim nedalo nevěřit. „Thomasi, takhle krásný vyznání sem od nikoho v životě neslyšela,“ zašeptám, nahlas bych promluvit nemohla, hlas by mě nejspíš zradil. Usměje se na mě. Skloním hlavu a políbím ho. Ani nevím, jak se ocitneme na koberci. Tohle pomilování bylo asi to nejlepší, jaký se kdy mezi námi dvěma odehrálo. Šeptá mi znova a znova, že mě miluje a já se mu to v návalu vášně snažím oplatit. Nesním? Prokristapána nesním? Ne, jak bych mohla snít, vždyť jeho doteky, polibky a všechno osatní je tak skutečný, až to člověku opravdu přijde jako sen. Ach Thomasi, lásko moje, asi sme si opravdu souzený.

 

 

–––

 

 

      Kolem jedenáctý mě má láska odnese do mého království. Tam se ještě do jedenácti muchlujeme a potom mě jen nerad opouští. „Tak tu zůstaň,“ žádám nesmyslně. „Ty víš, že bych moc rád zůstal, ale že to nejde.“ „Vím,“ kývnu smířeně a ukradnu mu poslední polibek. „Počkej,“ zastavím ho, když otevírá dveře. „Na copak?“ zeptá se s úsměvem, dveře zase zavře a vrátí se ke mně. Vytáhnu z nočního stolku digitální foťák a bez varování si svou lásky vyfotím. Směje se, aparát mi uzme a lehne si vedle mě. Potom nás svorně vyfotí oba. Fotka se povedla hned na první pokus a já zářím štěstím. Vlepím mu pusu a uložím foťák zpět do stolku. „Jdeš taky spát?“ zajímám se. „Ne, nejdu, nechce se mi,“ sdělí mi s úsměvem. „Hmm…“ kývnu, „ale mě jo.“ „Tak spi,“ pohladí mě po vlasech. „Buď tu chvilku,“ zaprosím a zhasnu lampičku. „Když tak hezky prosíš,“ usměje se a vezme mou ruku do svých. Někde v domě se otevřou dveře. „Ála,“ syknu a srdce se mi rozbuší. „To abych šel, co?“ prohodí zklamaně. „To abys šel,“ kývnu. Políbí mě na čelo a chce vstát. „Počkej, když tak jí řekni, že je mi blbě a že si se byl na mě podívat.“ „Fajn,“ souhlasí. Usmějeme se na sebe a má láska odchází.

      Ach jo. Thomasi. Thomasi, lásko! Říkal, že si večer před usnutím plánuje naší budoucnost. Co z toho bude? Má prý nějaký plán. Jaký? S tímto přemítáním usínám.

  

–––

 

 

      Ráno je deštivé. Z vyhřátého pelíšku se mi nechce. Vstávat mě nikdo nenutí a tak vstanu až okolo devátý, mám přece prázdniny.

     Ještě než vyjdu z pokoje zkontroluju svůj zjev v zrcadle. Panebože! Krk mám posetý Thomasovými razítky lásky. Z prádelníky vyhrábnu černý šátek a krk si s ním pečlivě omotám, včera mi přeci nebylo dobře, ne? Snad to Ála spolkne.

     Marně v kuchyni hledám stopy Thomasovi přítomnosti, ale jediné co naleznu je Ála v noční košili. Sedí v jídelně, na stole leží prázdný talířek plný drobků od vánočky a hrnek od čaje. Je mi hloupé se zeptat, kde je Thomas a tak započnu obvyklou konverzaci, kterou sme běžně, když sme byly s Álou ještě sami, vedli u snídaně.

     „Koukám, že dneska nemáš moc hovornou, co?“ zhodnotím Áliny odpovědi na půl huby. „Dej mi laskavě pokoj, jo,“ vyjede na mě. „A pozor, uražená velmoc. Copak ti přelítlo přes nos?“ Zvedne oči od stolu a je příšerně vážná. Leknu se. „Co je? Je ti špatně nebo…“ „Thomas odjel,“ sdělí mi tiše. Zmlknu. Zamrkám. Mozku chvilku trvá, než tu informaci přijme. „A kam?“ zeptám se sotva slyšitelně. „To nevím,“ pokrčí rameny. „A vrátí se ještě?“ položím ožehavou otázku. „Doufám. Říkal, že musí narychlo odjet a že dá vědět, kdy se vrátí,“ sdělí mi skromné  informace, které má. „Docela překvápko,“ zhodnotím situaci s hraným klidem. Otočím se na patě a chvátám do svého pokoje pro mobil.

       Zamknu se s ním v koupelně. Otevřu oba kohoutky nad vanou a nechám je aby vesele a v plné síle protékali odpadem. Vytočím Thomasovo číslo. Vyzvání to, ale nikdo to nebere. Tak to lásko sakra zvedni, zvedni to, slyšíš?!

      Konečně. „Lo, já…“ „Kde seš? Proč si odjel?“ nenechám ho domluvit. „Včera pozdě večer mi volala Viera. Lisa má akutní zápal plic, musím ji vidět, Lo, pochop,“ vysvětluje. Chápu, ale přesto mě píchne u srdce. „Bála sem se, že si odjel nadobro a ani ses nerozloučil,“ vzdychnu do telefonu. „To bych ti neudělal, lásko. A kort ne po včerejšku,“ ujišťuje mě. „Kdy přijedeš?“ „Budu se snažit přijet co nejdřív,“ slíbí. „Opatruj se,“ loučím se s ním. „Ty taky, miluju tě.“

     Náladu mám zkaženou. Ach jo. Jak já to tady bez něj přežiju? Přežiju to vůbec? Musím. Musím. Musím.

    Vrátím se do postele a celé odpoledne strávím v posteli s knížkou. O Álu se nestarám. Obracím stránku a kouknu při tom na budíka. Jedenáct. Kde asi miláček je? Vrátí se mi ještě dneska? Nebo bude spát s Vierou na hotelu? Zblázním se z toho, zblázním.

    Sklopím trpitelsky oči ke knížce. Na schodech se ozve dupot a vzápětí do mého pokoje vlítne rozlícená Ála. Má na sobě staré vytahané tepláky a pomačkané tričko. Asi se dala do úklidu, no, už to bylo ostatně potřeba. Ale co ji tak naštvalo? Kouká na mě, v očích má plamínky a nevypadá zrovna přátelsky. Když se všimnu malé bílé kartičky v jejích rukou, její rozlícenost mi dojde.

    „Tohle mi vysvětlíš jak?“ zaječí na mě a cpe mi pod nos mou nejlepší fotku s věnováním. Nezmůžu se na víc, jen se posadím a mlčky pokrčím rameny. Co jí na to mám říct? Někdy se to dozvědět musela. Zalituju, že Thomas není doma. A nebo je to nakonec dobře?

     „To si opravdu přehnala! Co si o sobě vůbec myslíš?“ „Já? Co bych si o sobě měla myslet?“ zeptám se až podezřele klidně a tím Álu ještě víc vytočím. „Uchvatiteli Hubertovi, na památku, jen jeho Lolita. Miluju tě!“ přečte nahlas můj vzkaz Thomasu Humbertovi. Jen se usměju a znovu pokrčím rameny. „Proboha, jak si tohle myslela. Uchvatiteli Humbertovi! Jednou si od tebe pučí knížku a ty z toho děláš závěry, že tě miluje,“ zasměje se opovržlivě. Povytáhnu obočí, ona asi nepochopila situaci takovou jaká doopravdy je. „Víš, Álo…“ začnu jemně. „Nic mi neříkej. V tomhle věku je to normální, ale přestřelila si. Hned jak Thomas přijede, omluvíš se mu, jasné?“ „Já se mu nemám za co omlouvat,“ namítnu. „Jak nemáš za co? On tu příšernost ještě neviděl?“ Eset, jak jí mám říct, že mám s Thomasem poměr, že mě miluje a já jeho. Že sme Álu vyřadili ze hry za pět dní jeho pobytu u nás. „Tak řekni, viděl nebo ne?“ naléhá dál a mávám mi pod nosem fotkou. Musím se rozhodnout, co jí řeknu. Dalo by se to ututlat a říct, že ji neviděl, ale proč? Pravda je přece jiná. „Viděl,“ řeknu jen. Ála zalapá po dechu. „Viděl,“ zopakuju. „Proboha, ty si ale pitomá,“ vzdychne. „Chodíme spolu,“ vpálím jí do očí. „Cože?“ „Jo, chodíme spolu.“ „Mlč, prosím tě, zmlkni. Nelži mi, víš, že to nesnáším.“ „Nezbývá, než ti podat důkazy, když mi nevěříš.“ Usměje se. S převahou sáhnu do nočního stolku a ukážu Ále fotku z včerejšího večera. „Jedna fotka nic neznamená,“ vysměje se mi. „Vždycky si měla bujnou fantazii, ale že zajdeš takhle daleko to sem…“ Nedopoví. Masky padly, obličeje byly ukázány. V mém případě je to  spíš odhalený krk. Ála zmlkne a překvapeně zamrká. „Kdo myslíš, že mi tohle včera večer udělal? Výplod mí fantazie nebo co?“ zeptám se zle a mrchovsky si vychutnávám její pád. „Takže…je to pravda?“ uvěří na okamžik. „Ano,“ řeknu jen. „Ty malá kurvo!“ zařve srdceryvně a zhroutí se na roh mého letiště. „Dá se to tak říct,“ neberu ji iluze. „Určitě si ho svedla…“ zasyčí na mě. Pokrčím rameny a usměju se. Otočí se na mě. Sedím jen kousek od ní. Čekám nějakou jedovatost, ale facku ne. Syknu a chytnu se za tvář. Do očí mi hrknou slzy. „Můžeš mě mlátit jak chceš, ale skutečnost, že mě Thomas miluje, nezměníš!“ zařvu na ni. Rozesměje se. „Jak si naivní. Chtěl si jen užít. Bůh ví, co ti napovídal.“ „Jen si nedělej falešné naděje.“ „To si povíme, až Thomas přijede,“ usměje se zle a vstane z postele. Nevycházím z údivu, ona mi pořád nevěří. „To si povíme a uvidíme, komu zůstanou oči pro pláč.“ „Mám neteř malou děvku,“ otočí se na mě ve dveřích. „A já tetu slepou kravičku,“ oplatím jí s úsměvem. Neřekne na to nic a odkráčí i s fotkou pro Humbera Thomase z pokoje.

      A je to venku. Kupodivu mi spadl obrovský kámen ze srdce. Mám sto chutí zavolat tu novinku Thomasovi, ale nakonec si to rozmyslím. Nebudu ho stresovat ještě tímhle, když jeho dcera, malá Lisa Wächterová, je nemocná. Jen ať přijede dneska, prosím, ať přijede dneska.

 

 

–––

 

 

      To čekání je nekonečné. Půl druhý, půl třetí, půl šestý,… Lásko, přijeď, prosím! V šest nevydržím a vytočím Thomasovo číslo. Volaný účastník je dočasně nedostupný. Polib si prdel krávo! zařvu na namluvený hlas operátorky v mobilu.

     S Álou sme kolem sebe chodili jako dva cizí lidi. Nenávidím ji! Nenávidím. Nechápu to, že tomu nevěří! Pořád doufá, že to byl jen Thomasův úlet. Těším se, až mě před ní Thomas obejme a řekne: „Álo, promiň, ale miluju jí!“  Ale co když to bude jinak? Co když se mi s Álou vysmějí? Co když si se mnou Thomas jen doopravdy pohrál? Ne, takové věci, jaké mi řekl včera se jen tak, bezpředmětně a bezcitně neříkají. Nezbývá nic jiného, než čekat, čekat na příjezd černého bavoráku se svým vyjimečným německým majitelem.

 

–––

 

      V osum se před naším barákem objeví vymodlený německý pilot, pilot Thomas Wächter, Thomas Humbert, můj Thomas. Nemám odvahu jít mu naproti a tak jen čekám, stočená na posteli, jak se k jeho příchodu vyjádří Ála.

      Strašně dlouho se nic neděje. Až konečně, asi po deseti minutách se ozvou z chodby hlasy. „Ahoj Thomasi,“ vítá ho Ála . „Nazdar,“ vzdychne má láska odevzdaně a značně unaveně. „Chceme si s tebou s Haničkou promluvit,“ zašveholí. Nevydržím, vylítnu z postele a rozrazím dveře. Thomas, v džínách, bílém tričku a kožené bundě, neoholený, se smutnýma a utahanýma očima, se opírá o zábradlí. Ála má nakročeno k mému pokoji. Překvapí je má osoba ve dveřích. „Thomasi, je mi líto, že se tohle stalo, když je Lisa nemocná,“ prohodím a kouknu při tom na Álu, co říká mé informovanosti. Ta jen zamrká. Thomas povytáhne obočí, ale nic neříká. „Jaká Lisa?“ zašeptá ohromená Ála. „Thomasi,“ vyjdu z pokoje, „Ála o všem ví, jen tomu jaksi nevěří,“ přebírám hlavní roli v týhle aféře. Thomas se k mému překvapení usměje. „Tak pojď ke mně, musím tě obejmout, jinak se zblázním.“ Překvapená, přesto šťastná obejdu Álu a vrhnu se mu do náruče. „Thomasi…“ zašeptá Ála, „takže, to co řikala tahle malá děvka, je pravda?“ zajíkne se Ála a do očí se jí hrnou slzy. „Thomas se na ní unaveně podívá. „Bohužel, Aleno, promiň, ale je. Víš, mi k sobě… Mám ji rád. Ne… Miluju ji!“ Poskočí mi srdíčko a do očí se derou slzy štěstí, přimknu se k němu. Ála zavře oči a vydá za svého hrdla srdceryvný sten. „Vypadněte, oba! Zmizte mi z očí! Slyšíte?! Vypadněte!“ řve na nás hystericky a zhroutí se na podlahu. „Aleno,…“ snaží se můj pilot a já mu nebráním. „Dej mi pokoj“ Vezmi si tu malou štětku a vypadni odsud!“ Dál se nesnažíme. Pohlédneme na sebe beze slova scházíme dolů do chodby. Obujeme se a vyjdeme před dům. Nastoupíme do Thomasova bavoráku a vyjedeme směr město.

     Mlčíme. Nemám odvahu nic říct a Thomasovi se o tom patrně taky mluvit nechce. Jen mě občas pohladí po ruce, nebo po noze.

     Zastaví u benzínky, beze slova vystoupí, natankuje a jde zaplatit. Když se vrátí, pohodí na palubní desku krabičku Mallborek a červenej zapalovač. Neřeknu nic, ale v mé tváři lze číst překvapení. Neřekne nic a já se na nic neptám,

      Zajede do ulice, která vede k mé Alexandrii. Vystoupíme. Thomas bavoráka zamkne. Rozdělá krabičku cigaret, jednu vyndá a zapálí si. Nabídne mi taky. Jednu si odvážně vezmu a jsem vděčná klukům ze základky, že mi tuhle neřest osvojili. Z jeho tváře nelze vyčíst překvapení, takže s tím asi počítal. Gentlemansky mi připálí a já vdechnu cigaretový dým. „Lo…!“ začne konečně, „promiň.“ „Prosím tě, za co?“ podivím se a vložím svou ruku do jeho. Bojím se toho co řekne. „Lo,“ začne znovu, „jak se to dozvěděla?“ řekne nakonec, ale podle mýho se chtěl zeptat na něco úplně jinýho. Kráčíme po pozemcích starých doků a já své lásce osvětlím situaci Álina zjištění. „Sem to ale debil,“ vzdychne a zapálí si další cigaretu. „Ne, já…jsem ráda, že to Ála ví.“ „Já vlastně taky,“ usměje se konečně a vezme mě okolo ramen. „Nevadí ti, že někdy občas…?“ zeptá se jakoby mimochodem a pozvedne cigaretu do výše mých očí. „Nevadí, jen mě to překvapilo,“ přiznám popravdě. „Mám na to chuť, jen když sem ve stresu.“ „Chápu,“ usměju se na něj. Posadíme se do záře zapadajícího slunce, na betonové desky vedle mého paláce. Koukám na řeku a vzpomenu si, jak sem, o kousek dál, seděla takhle u řeky s Jakubem. „Jak je na tom Lisa?“ zeptám se opatrně. „Přijel sem právě včas, chystali se ji právě odvízt, na Vieřino přání, do Německa, takže sem ji viděl sotva půl hodiny. Potom sem s Laurou zašel na oběd. Viera jít odmítla,“ odmlčí se. Pohladím ho po zádech. „Víš, jak bych tě tam měl rád? Chtěl sem abys tam byla. Když sem viděl tu planoucí tvářičku a zesláblí ručky, myslel sem, že se zhroutim. Viděl sem v životě tolik mrtvejch, nemocnejch a zraněnejch, ale tohle.“ „Thomasi…“ zašeptám a obejmu ho. „Lo…pojedeš, chtěla bys… Jednoduše, ten plán o kterým sem ti řikal, je takovej, že by sme spolu na celej srpen mohli někam odjet. Můžem se jet podívat kam jen budeš chtít, budem spát v hotelech a kempech, budem se milovat a budem šťastný.“ Zamrkám překvapením. „Na tohle se nedá říct ne,“ míním a obejmu ho. „Lo, sem rád, že si souhlasila.“ Vidím v jeho očích radost. „A kdy vyrazíme?“ zajímám se a je mi strašně hezky u srdce. „Hned! Zajedem si domů pro věci a vyjedem hned!“ „Fajn, bude to bezva!“ raduju se. Přitáhne si mě k sobě a políbí. „Miluju tě, Lo.“ „Budeš se divit, ale já tě taky miluju,“ usměju se šťastně v jeho objetí. „Si jednouše moje Lolita.“ Pustí mě ze svého náručí, z kapsy kožený bundy vyloví krabičku cigaret a hodí ji i se zapalovačem do Labe.

      Chvilku tak sedíme a koukáme, jak slunce zapadá. Pak se zvedneme a vrátíme se zpět k autu.

       Zastavíme před naší vilkou a vejdeme dovnitř. Thomas se nezdržuje zouváním a vyjde nahoru po schodech. Já se začnu zaobírat svými nejmilejšími páry bot, které mi na měsíční cestě nesmí chybět. Konečně si vyberu a chci vyjít nahoru do patra, abych si mohla zabalit, ale uslyším hlasy. „Thomasi, ty ses vrátil?“ zeptá se Ála s nadějí v hlase. „Ne, jdu si jen pro svoje věci.“ „Pro věci? Ne, Thomasi, neodcházej, prosím. Miluju tě, lásko!“ úpí Ála a mě trne u srdce. „Ale já tebe ne, Aleno,“ řekne zcela vážně Thomas. Ála spustí příval hysterického pláče. „Co má ta malá děvka a já ne?“ Thomas ji neodpoví a já se odhodlám vyjít do patra. Ála právě mizí v kuchyni a já se hodlám co nejrychleji ztratit ve svém království. Ještě než tam zapluju, stihnu si všimnout Thomase, jak v ložnici hází do sportovní tašky své svršky.

      Z podpostele vydoluju podobnou tašku, jakou má Thomas a začnu do ní házet věci, které mi přijdou pod ruku. Trička, sukně, džíny, noční košile, spodní prádlo, plavky, svetr, mikinu, discmana, šanon s cédéčky, knížku a spoustu dalších věcí. V koupelně přidám kufřík se šminky, lak a kartáč na vlasy, pastu na zuby a kartáček, vložky, osušku. Na chodbě tašku zazipuju a odložím tam, kde kdysi stála Thomasova, když k nám přišel. V kuchyni, Ála tam naštěstí není, zrekvíruju sušenky, jabka, tři housky, dvě flašky s kolou. To všechno naskládám do igelitky. Položím to vedle tašek, vedle mé, přibyla i Thomasova. Vrátím se nakonec ještě do pokoje. Z tajných skrýší vydoluju všechny úspory který mám a nakrmím jimi peněženku. Z nočního stolku vyndám foťák a Thomasův deník. To všechno i s doklady a mobilem narvu do malého černého batůžku a vyjdu na chodbu. Thomas právě vychází z obýváku. „Můžeme jet?“ zeptá se už zase se svým typickým úsměvem. Kývnu.

     Odneseme naše věci do auta. Vím, že nás Ála, ukrytá za záclonou v obýváku, pozoruje a ani v nejmenším bych nechtěla bejt v její kůži.

     Thomas mi galantně otevře dveře auta. Ještě než mi dovolí nasednout, přitáhne si mě k sobě a políbí. Jak je asi Ále za záclonou? A co je mi vlastně po tom? Nasednu. Thomas nastartuje auto a vyjede směrem… Kam, to nevím. Vím jen to, že ho miluju a že on miluje mě. Lolita a Humbert! Část druhá!

 

 

–––

           

 

 

 

 

 

                             

 

---