Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sedonnie darko aneb postmoderní superhrdina
Autor
pole
Postmoderní superhrdina
Jonáš Zbořil
DONNIE DARKO
(Newmarket films, Pandora production, Flower films, 2001)
režie: Richard Kelly
hudba: Michael Andrews
hrají: Jake Gyllenhaal, Holmes Osborne, Maggie Gyllenhaal, Daveigh Chase, Mary McDonnell, James Duval, Patrick Swayze, David St. James, Seth Rogen, Jena Malone, Noah Wyle, Drew Barrymore, Katharine Ross
SYNTÉZA
Několik vteřin trvající ticho. Pak ze tmy vystoupí krajina, majestátní panorama hor za úsvitu. Ozývá se hřmění, zpod kterého se postupně vyleje melancholická klavírní melodie. Kamera pomaloučku projíždí krajinou, až se zastaví na vprostřed silnice spícím mladíčkovi (Jake Gyllenhaal). Celý udivený se zvedne a zahledí se do údolí... postupně se na jeho tváři rozestoupí úsměv, trochu démonický, a přes plátno vysvitne nápis ve stylu gothic: Donnie Darko. Lehká, pomalá a tajemná úvodní scéna je podstatou toho, z čeho diváka tohoto filmu tolik mrazí v zádech. Schopnost Richarda Kellyho kombinovat tajemno s melancholií.
Když Donnie Darko rozespalý nasedne na kolo a spustí se serpentinami dolů do maličkého Middlesexu, atmosféra se zvolní, tady nastupuje druhý typ scén – melancholickou a psychedelickou hudbu Michaela Andrewse nahradí hity z osmdesátých let, od kapel jako jsou Echo & The Bunnymen.
Přichází klipová sekvence (nejde jí nazvat jinak než „cool“), která ukazuje normální „módní“ život v americkém městečku 80. let. Takový život pokračuje asi takhle:Po škole večeře s rodinou, milá matka (krásná a elegantní jako Caroline ze zmiňované „Americké krásy“), otec vtipný a roztomilý, sestra v podání Maggie Gyllenhaal. Jakkoli jde o sympatickou a milou rodinu, Donnie si s ní nerozumí a cítí se opuštěný.
Pak noc, pokoj polepený plakáty a vlastními, trochu depresivními kresbami.
„Wake up.“ ozve se modulovaný hlas, který vám projede páteří, i když jen na vteřinu. Ta tam je atmosféra poklidného amerického předměstí. Obrovský, plyšový králík Frank je vlastníkem onoho hrůzostrašného hlasu. Režisér Kelly se vrací do hororovo-melancholické roviny.
„28 days. 6 hours. 42 minutes, 12 seconds. That is when the world will end.“ pokračuje králík.
Zatímco Donnie s hrozivým králíkem bloudí po golfovém hřišti uprostřed hor nedaleko Middlesexu a dozvídá se o konci světa a o nutnosti ho zachránit, spadne do jeho pokoje turbína z tryskového letadla. Donnie byl zachráněn. Ale jen proto, aby taky zachránil.
Příběh se pak vyvíjí dál střídáním oněch dvou sekvencí: normálního středoškolského života na předměstí s „cool“ a „uncool“ postavičkami, a hororovo-melancholického života, který Donnie prožívá za nocí s králičím kamarádem Frankem, který mu postupně ukazuje, co se s pádem turbíny z čistého nebe přihodilo světu a co musí udělat, aby ho vrátil do správných kolejí.
Jak jsem se snažil popsat v předešlých odstavcích, Donnie Darko je syntéza. Je to film poskládaný ze zdánlivě odlišných žánrů, z extrémně odlišných scén a prostředí, je to mix hororu, science fiction, společenského filmu z amerického předměstí (jako byla například „Americká krása“) a klipového filmu pro středoškoláky. Jakkoli tato syntéza může působit hrůzostrašně, ve filmu funguje perfektně.
DVA VESMÍRY
V teorii o syntéze budu ještě pokračovat. Kdybych Donnieho Darka vzal a postupně ho rozlil do nějakých frakčních baněk, vyzískal bych takové dva příběhy:
Ten první by byl o trochu podivínském chlapci na americkém předměstí. Chodil by do místní školy, poslouchal Duran Duran, potají kouřil cigarety, filozofoval o tom, zda mají šmoulové pohlavní orgány.
Byl by nešťastný. Rozčilovaly by ho pokrytecké názory ostatních. Vysmíval by se své profesorce tělocviku a rodinné výchovy, Kitty Farmerové. Kitty Farmerová je totiž puritánka, fanatička, směšná panička s křiklavým hlasem, která odmítá jakoukoli odlišnost a věří, že život se dá rozdělit na dvě cesty: na cestu Strachu© a na cestu Lásky©. Pokud zvedáte obočí u copyrightů nad Láskou a Strachem, věřte, že jsou tam správně. Tuto teorii cest totiž vynalezl místní lamač srdcí, stoprocentní dobrák Jim Cunningham (dokonalý v podání Patricka Swayzeho).
A právě Cunningham by byl terčem Donnieho opravdové nenávisti. „Nemůžete život rozdělit do dvou věcí a prostě odmítat všechno ostatní! Věci nejsou tak jednoduchý!“ rozčiluje se Donnie na jedné z hodin rodinné výchovy. Cunninghamovy instruktážní videokazety na zlepšení života, ve kterých se dobrák Jim prochází po loukách, hraje do toho muzika ze supermarketu, občas zahře kůň a obézní ženské vyřvávají „I'm not afraid anymore!!“, to pro Donnieho evidentně není řešení. Donnie nechce, aby to pro někoho řešení bylo.
Donnie v prvním příběhu by měl strach ze smrti a pocit totální osamělosti.
Donnie Darko by ale nebyl jediný, kdo nesouhlasí s dosavadním životem v Middlesexu, sestříhaným přesně jako předměstský trávník. Například mladá učitelka angličtiny (Drew Barrymore), šarmantní dáma v šatech přesně podle poslední módy, tj. s širokými rameny, se snaží rozumět, pochopit svoje studenty, učit se s nimi na základě vzájemného pochopení. A setkává se proto s nepochopením ze strany puritánských kolegů. Když klečí na koberečku u svého šéfa, obhajuje se slovy: „Studenti nám utíkají mezi prsty. Přestáváme jim rozumět. Kvůli tomuhle předepsanému nesmyslu.“ „Je mi líto, že jste selhala,“ stroze jí odpoví ředitel. Následuje ze dřeně vycházející, dlouhé, upřímné a zklamané zakvílení „Fuck!“, znějící z úst Drew Barrymore poté, co jí ředitel zbaví místa profesroky. Ono zakvílení patří mezi ty nejprocítěnější filmové nadávky, co jsem kdy slyšel a viděl.
Tento první příběh by byl natočený pomocí střídání běžné statické kamery snímající ostré dialogy a dlouhých, vtipných klipů ze školních chodeb, domovních párty a tak dál.
V druhé baňce by začal destilovat odlišný příběh.
Příběh o dvou vesmírech. Jeden je stálý, Primární. Jsou věci, které ho v jisté konstelaci můžou narušit. Například kovový artefakt. Když se tak stane, Primární vesmír se zhroutí a nahradí ho takzvaný Tangentní vesmír. Tangentní vesmír je o poznání nestabilnější, šílenější, ošklivější a má omezenou platnost. Je to jako u počítače. Když vám spadnou Windows, nahradí je nouzový režim v 256ti barvách. Je na vás, abyste obnovili ten správný režim. Tady to má udělat Donnie Darko. On, králík Frank a Babka Smrtka, tři nejkurióznější postavy filmu vědí o existenci dvou vesmírů. Frank se snaží Donnieho donutit, aby svět vrátil do původního stavu, Donnie je nešťastný a situaci musí pochopit, Babka Smrt denodenně pomalu kulhá ke své poštovní schránce, aby zjistila, jestli jí nepřišel dopis. Dopis od vyvoleného: „Vím, že jsme v Tangentním vesmíru, který se hroutí. Jsem schopný cestovat v čase. Vrátím vše do pořádku.“
To je hodně zjednodušeně převyprávěno. Nicméně velmi podrobná analýza této druhé baňky, obsahující „sci-fi“ esenci příběhu o Donnie Darkovi, je k nalezení na mnoha internetových stránkách. Buď se interaktivním kvízem prokousáte k řešení přímo na stránkách donniedarkofilm.com, nebo si ho vyhledáte na Wikipedii. S řešením se pak můžete prohrabávat detaily, zjišťovat vše o „manipulovaných živých a mrtvých“, o tom, co člověk potřebuje na cestování v čase. Můžete se dostat k těm malým detailům, které alegorují třeba „Alenku v Říši divů“ a vyhrát si s filmem jako fanoušek filmu „Matrix“, který pátrá, kde všude se objevuje binární kód a jiné metafory.
Když se člověk na ty dvě příběhové baňky podívá, napadne ho, že vedle sebe nemůžou být odlišnější látky. A když se pak podívá někam k začátku této kapitolky, najde jednu větu: „Nemůžete život rozdělit do dvou věcí a prostě odmítat všechno ostatní....“
PUBERTA ANEB JAK POTKAT BOHA
Jak je vidět, Richard Kelly se této věty držel velmi pevně. Proto je jeho film takový mix. Když totiž spojil tyto dvě zdánlivě nesourodé atmosféry, dva vesmíry, melancholický a hororový, psychologický a sci-fi, dosáhl něčeho neuvěřitelného.
Spojením hororových, dunivých scén plných patetických sborů s melancholickými obrazy Andrewsovy nešťastné kolotočové hudby, klipovými „trendy osmdesátky“ scénami se statickými kamerami pro přesně střižené dialogy, tím dosáhl technické a atmosferické dokonalosti.
A když spojil neštěstí pubescentního Donnieho, kterému nikdo nerozumí, s nastávajícím koncem světa, jehož správcem je pochroumaný králík Frank, dosáhl něčeho poměrně hodně hlubokého. Totiž že postavil nešťastného mladíka před další překážku, tentokrát daleko větší, než byla ta předchozí v podobě neporozumění. Přitom mu ale umožnil se vykoupit, setkat se s „Bohem“, zbavit se svého největšího strachu: Když Donnie sedí v temné ordinaci své psychiatričky, stěžuje si na svůj strach ze samoty. Bojí se, že umře sám. Vzpomíná na svého psa z dětství, který se jednoho dne odplazil pod verandu, aby tam umřel. Sám. A když se hrdina Donnie vrátí v čase a zachrání tak svět, směje se, i když ví, že bude za několik okamžiků ležet rozdrcený pod obrovskou turbínou neznámého letadla. Směje se úlevou, že všechny zachránil, že poznal lásku. A směje se hlavně proto, že neumře sám. Zemře uprostřed své rodiny, která ho miluje a které to navíc věříte, protože je všemi tak dokonale zahraná.
Mám dojem - vycházím také z toho, že „Donnie Darko“ si získal kultovní status díky mladým divákům - že Donnie Darko je film, který připomíná pubertu. Někomu to může připadat směšné. I puberta má ale své temné stránky. Někdy člověka popadne nevysvětlitelná melancholie, onen smutek spojený s hororem. A taky neskutečná a neuskutečnitelná touha něco znamenat, stát se někým nebo něčím, co má smysl. Je moc věcí, které člověk v pubertě řeší a nedořeší, v dospělosti se nad nimi shovívavě usmívá, ale to už je od nich moc daleko. Puberta a vůbec ten rebelský věk, jakkoli se nad ním shovívavě usmíváme, není zas tak směšný. Je stejně směšný, jako třeba deprese po čtyřiceti...
Donnie Darko je superhrdina, pubescentní a nešťastný. Ten, co prožívá strach a smutek v jednom a co nám to Richard Kelly ukazuje tak, že se krčíme a máme husí kůži. Myslím, že v tom je hlavní kouzlo filmu. Můžete si libovat nad zápletkou, až ji odhalíte, ale to, co dělá Donnie Darka tak kvalitním filmem je schopnost empatie – v osamění, pocitu, že mladého člověka obklopuje něco hrůzného, ve strachu a zmatku... a ve snaze zachránit sebe a svět.
Kellyho empatie ovšem nekončí pouze u nešťastného mladíka. Na konci filmu, když se Donniemu povede „vrátit svět do jeho starých kolejí“ a v úlevném a unaveném smíchu umřít, přichází další z klipových sekvencí. Kamera pomalu projíždí temnými pokoji s jejich smutnými obyvateli. Jsme svědky šokované tváře právě probuzené tělocvikářky Kitty Farmerové, která se snaží zapomenout na noční můru a vzápětí jako by měla pocit, že měla radši zůstat spát. A uvidíme i vždy charismatického Jima Cunninghama, jak sedí ve své posteli a pláče jak malé dítě.
Tajemný králičí hlas, jeho zohavená maska, časté ponuré chorály, přes nizoučký rozpočet (4,5 mil $) sugestivní speciální efekty, to všechno vám vyvolá husí kůži, stejně tak dokonalá atmosférická hudba. Bez příběhu o několika nešťastných, který nás pohltí, to nebude fungovat. A zároveň to nebude fungovat ani naopak. Pořádně to všechno bude fungovat jedině dohromady. V postmodernistické syntéze, kde se kombinují všechny žánry. Hrdina je temný, hudba je in, Bůh nosí masku králíka a nepopírá teorii relativity. Představte si sci-fi se zdravým pubescentem a králíkem, který ho donutí zachránit vesmír, bez psychologických prvků. Středoškolské drama o podivném klukovi, natočené pomocí dokonalé kamery střídající zpomalené a zrychlené záběry. Nebo sequel „Americké krásy“. Bylo by to přinejmenším plytké.
Richardovi Kellymu se v jeho nezávislém, čistě autorském debutu povedlo skloubit zdánlivě neslučitelné. Je to práce šíleného Davida Lynche a empatického Sama Mendese dohromady.