MOUCHA

                 Kráčel jsem opuštěnou cyklostezkou z Hrabové do Kunčic. Čtvrt na osm večer, skoro nedýchatelno. Dusno jako v sauně. Těžký batoh plný zbytečností mě zpomaloval v chůzi. Vyšel jsem schválně o pět minut dříve než obvykle. Věděl jsem totiž, že dnes půjdu na vlak o něco déle…

            Ha, první cyklista jedoucí proti mně. A za ním druhý! Dodnes jsem nepochopil, co je tak přitažlivého na tak sebedestruktivním sportu, jako je cyklistika. No co, moje kolena ani plíce to nejsou, nechám to raději být.

            Krasobruslařka na kolečkových bruslích – první taková, co následuje ten cyklistický pár s plícemi skoro na řídítkách. Přestože se tvářili statečně, poznal jsem, že šlapou z posledních sil a už se těší domů, kde už nebudou muset  šlapat. Bruslařka však byla zajímavější – moderní, světlé džíny s dírami na kolenou (v první chvíli co jsem si jich všiml mě napadlo, jestli třeba náhodou neupadla), černé, vcelku odvážné tílko, pod ním dvě kozy velké asi jako mandarinky. Vlasy černé, stažené do culíku, oči tmavé, vytřeštěné (povol si gumičku!). Styl jízdy mírně pokročilý, ale velmi soustředěný. Auto mi připadá lepší, aspoň je do každého počasí, když už nic jiného.
            Jak tak bylo takové horko a dusno, zlehka jsem se zapotil. Na ždímání trika to ještě nebylo, nasáklé však bylo dost. Zděsil jsem se co to tak smrdí, než jsem si uvědomil, že tak smrdím já, respektive můj pot.
            Taky trpím častým upouštěním průmyslových plynů. Jako každý den, i tehdy jsem si přesně v 19:22 usral. To vám byla jeba! Až jsem se zlekl, jestli jsem tou tlakovou a smradlavou vlnou neusmrtil okolní vegetaci. Naštěstí ne, ale můj rostoucí smrad přivábil celý muší roj.
            „Bzzzzzz. Bz bz,“ slyšel jsem z roje, který se zastavil asi dva metry přede mnou a zatarasil mi cestu.
            „Hm,“ ufrkl jsem. „A co jako?“
            „Bzzzzzzz!“, křičely mouchy vztekle. Sice jsem jim nerozuměl, ale tak rád si občas povykládám s cizinci.
            Udělal jsem krok vpřed. Roj přesně kopíroval moje pohyby. Vrtalo mi hlavou, proč se ke mně nechce přiblížit více než na dva metry. Jelikož jsem jim nerozuměl, těžko říct, proč tomu tak bylo.
            „Bz bz,“ zkusil jsem to jejich řečí.

            Z roje vystoupila největší moucha. Samec, či samice? Taktéž nevím. Možná hermafrodit. Jsou vlastně mouchy bezpohlavní tvorové? Doufám, že ano. Představa, že by mě ovládala ženská, mě děsila. Feministky, ozvěte se!
            „Proč myslíš?“, zeptala se mě moucha lidským hlasem. Zvídavě mi kroužila okolo hlavy a rentgenově si mě prohlížela.
            „Co proč myslím?“, zeptal jsem se udiveně. Sice jsem něco plácnul, ale absolutně jsem netušil, co.
            „Proč myslíš, že je nás na tebe málo?“, tahala ze mě ta muší svině.
            „To že jsem řekl?“ Nezbývalo mi nic jiného, než hrát blbého.
            „Jo, to jsi řekl. Před ani ne dvaceti sekundama,“ podotkla moucha znalecky.
            „Aha. Ty ovládáš i časomíru, jo?“, dobíral jsem si ji.
            Ostatní mouchy za jejími zády zpozorněly, výhrůžně zabzučely. Jako by mi říkaly něco ve stylu: „Ani to nezkoušej!“
            Já jsem to však udělal. Znova jsem vykročil.
            „Stůj!“, zakřičela pisklavým tónem moucha. Zřejmě velitel. Nebo vyjednavač. Jak se to vezme.
            „Nebo co?“, zeptal jsem se neohroženě.
            „Kámo,  zahráváš si s ohněm! Ty ještě netušíš, co já jsem zač! No schválně – víš ty vůbec, kdo já jsem? Tak víš to?“
            „Rozhodně nevím. Moucha?“ Pomalu mi začínala lézt na nervy. Nervózně jsem se podíval na mobil – ukazoval 19:24. Vlak mi odjíždí v 19:39. Jestli to kvůli těm sviním otravným nestihnu, ať si mě nepřejou. To si useru tak, že padnou na lopatky. Nebo na křídla, to je jedno.

            „Moucha? Moucha?! Mouchy jsou ty co vidíš za mnou,“ řekla moucha dotčeně. Otočila se zády ke mně, čelem k nim, a zavelela: „Odchod!“
            Mouchy jen švitořivě zabzučely a degradovaně odletěly kamsi do povzdálí, zřejmě se přiživovat na rozkládajícím se odpadu v areálu blízké spalovny odpadů.
            „Tak, poslalo jsem je pryč, abych bylo fér! Rozdáme si to mezi čtyřma očima,“ řekla moucha odhodlaně.
            „Pche,“ řekl jsem, mávaje pohrdavě rukou nad jejím návrhem. Podcenil jsem ji.
            „Šmejde! Však počkej! Ještě uvidíš, jak sis to teď posral!“, vřeštělo mušátko rozzlobeně.
            „Jo? A copak?“, ptal jsem se s naprostým klidem, oháněje se rukou po zběsile poletující mušce, která se jaksi podezřele moc přibližovala k mému uchu. „Spěchám na vlak, nezdržuj mě! Najdi si na zábavu někoho jiného, máš tu plno lidí.“
            Jenže jako na potvoru se zrovna nikdo v celém blízkém okolí nevyskytoval. Zůstal jsem tam naprosto sám napospas osudu, který, aniž bych si to doteď uvědomoval, celý závisel na té zpropadené mouše.
            Vletěla mi do ucha. Vylekal jsem se. Zůstal jsem strnule stát a čekal jsem,  co bude dál. Netrvalo dlouho a v uchu mě neskutečně zabolelo. Ta svině bzučivá si jen tak prokousla můj ušní bubínek, myslel jsem, že ji zabiju. No jo, jenže ale jak? Když jsem ji teď měl až ve středním uchu? A pozor – cítil jsem, jak pomalu postupuje až do vnitřního ucha a odtamtud si spokojeně kráčela až do centra mého nervového systému – mozku. Mé dosluhující sluchové ústrojí ještě slyšelo, jak si moucha při producírování se mojí lební dutinou píská melodii z filmu Kill Bill.
            „Tak co, ještě si budeš vyskakovat?“, ozvalo se s ozvěnou z nitra mé lebky.
            Byl jsem tak v šoku, že jsem nebyl s to jakkoli odpovědět. Samozřejmě, že jsem se mouše raději podřídil a doufal, že to už nebude horší. Mylně.
            Prokousala se až do samého středu mého mozku, odkud si na sebe napojila jednotlivá nervová vyústění a začala mě ovládat  jako Marťan svůj létající talíř. Chtěla, abych pohnul pravou rukou, pohnul jsem jí. Chtěl jsem jít, nešel jsem, protože moucha to tak zrovna nechtěla. Chtěl jsem se bránit alespoň slovně, nemohl jsem, protože moucha to tak zrovna nechtěla.
            Aniž bych chtěl, šel jsem směrem k areálu spalovny. Ano, vždy, když jdu na vlak, jdu okolo ní, tudíž jsem si alespoň myslel, že mě moucha dovede na vlak a cestou si se mnou akorát užije trochu legrace. Tu si taky užila. Jedinou nevýhodou bylo asi to, že jsem nevěděl, co zamýšlí provést, jelikož už se mnou nekomunikovala. Pouze se bavila s mým tělem, asi jako když se počítačový maniak zabaví akční počítačovou hrou.
            Okolo mě prošla asi osmnáctiletá slečna, taková typická bárbína – na hlavě půl litru chemického roztoku, který ji bezpečně zbavil přírodní barvy vlasů, tudíž vypadala jako víla Análka se svými vlasy ze slunečních paprsků. Kroutila prdelí ještě víc než zebra. Hlava jí poskakovala jako její předloze, slepici. Velké tmavé sluneční brýle jí překrývaly skoro půlku obličeje, který mi spíš připomínal roztržený pytel cementu než dívčí obličej. Tolik na něm bylo líčidel. Všechno jsem vnímal, ale nemohl jsem se ovládat. Ovládala mě ta okřídlená malá mrcha. Velká mrcha to byla.
            „Zdar, kundo! Ty vypadáš hůř než můj mumifikovaný žalud!“, křikl jsem na ni zničehonic.
            „Cože?!“, ohradila se dívka velmi akčně. Napřáhla svou levou ruku a s pomocí bílé plastové kabelky mě vší silou praštila přes hlavu, až se mi v ní zatočilo. Zevnitř hlavy jsem jen slyšel ozvěny mušího protivného škodolibého smíchu. Ha ha ha, náramně ses pobavila, co?
            Dívka odešla a moucha si mě navedla na vcelku rušnou silnici. Tam si mě zastavila a aby bylo trošku vzrůšo, sledovala provoz. Jakmile okolo  projíždělo osobní či dodávkové auto, pokynula mé pravici, aby se pozvedla a na řidiče ukázala vztyčený prostředníček. Styděl jsem se za sebe! Styděl jsem se za to, že dělám něco, co dělat nechci, a přesto to dělám! Současně mě i mrzelo, že s tím nedokážu nic udělat. Vše bylo pod vládou muších šesti nožiček a dvou křidélek. A dvou velkých pohotových očí. Občas se stalo, že řidiči odpověděli stejným gestem, jeden na mě dokonce zatroubil. Ani si nedovedu představit, jak jsem se tvářil, jaké grimasy mi moucha naprogramovala. Musel jsem vypadat jako Sid Vyšoust, když se kdysi fotil ve svém potrhaném tílku kdesi u počmárané stěny.
            Blížila se Liazka s vlekem. Moucha se znova, naposledy zasmála. Od náklaďáku mě dělilo sotva deset metrů a moucha mému tělu pokynula, aby jí skočilo rovnou pod kola. A to taky udělalo. Liazka mě rozmázla jako nůž máslo. V podstatě ani nevím, jak jsem dopadl. Moje zkurvená duše vyletěla z těla tak rychle, že jsem ani v podstatě nestihl postřehnout, že moje fyzická schránka zůstala tam dole, rozmázlá na padesáti metrech asfaltu a její nitro stoupá do literárního nebe. Moucha ihned po nárazu získala automaticky svobodu, z hlavy toho prý moc nezůstalo. Neodpustila si přiletět se za mnou rozloučit před vstupní branou do ráje všech spisovatelů a pseudospisovatelů, kde už je všem všechno jedno a jsou si v něm všichni naprosto rovni.
            „Čau, a doufám, že se už nepotkáme,“ řekla provokativně.
            „Taky doufám,“ řekl jsem jí pohrdavě.
            „Arnošt Petr z Hrabové a Těšína, podívejme se, tak ty už tu jsi taky?“, vítal mě jakýsi starý pán, kterému jsem dokonce i rozuměl. Prvně jsem se zlekl, že jde o Ježíše. Jenže Ježíšovi bylo přece 33, když zhebnul, tenhle měl tak sedmdesát pět až osmdesát.
            „No jo, už je to tak, svině jedny bzučivé,“ postěžoval jsem si.
            „Neboj se, tady bude dobře,“ řekl muž. „Víno, kurvy, počítač. To všechno tady je a to všechno tady čeká jenom na tebe. Hele, jdu si teďka vsadit, jede se dost dobrej dostih a mám tam jasnýho favorita, tak snad později,“ řekl muž a odešel. Naráz mi došlo, kdo to je.
            „Bz bz.“

*) (poznámka autora): Bukowski bol mucha, vy idioti... :-)))