Povodeň - kapitola Hlad.

HLAD

Pavla se uklidnila vcelku rychle. Velkou zásluhu na tom měl Aron. Věrně naslouchal, neměl zbytečné a hloupé otázky, nechával se hladit a svou hebkou srstí činil nemalé potěšení hmatovým senzorům Pavliných dlaní. Jakmile vyslovila jeho jméno, zvedl se do sedu na přední, otočil k ní hlavu a pozorně nastražil uši.
            „Copak?“, zeptala se Pavla psa, když už potřetí zvedl hlavu a ostražitě ji sledoval. Neuvědomila si, že jej co chvíli oslovuje. Dávaly jí k tomu podněty skryté podvědomé pochody, jako by s každým vyslovením jeho jména jejich psa odešel kus jejího zhrzení.

Zato Petr stále zůstával mírně mimo. Z jeho nekončícího koloběhu myšlenek na Pavlu, Mařenku a všechno hezké co s oběma prožil, když Mařenka ještě žila, jej vyrušil přirozený proces v jeho břišní dutině. Až teď si vzpomněl, že od rána nic nejedl a jeho přeprázdný žaludek si žádá svou pravidelnou denní dávku, kterou mu ale bohužel nemohl dopřát.
            „Promiň, nemám nic, co by se dalo jíst,“ řekl smutně, hladě si své kručící břicho.
            Žaludek znova zakručel.
            „No jo, všechno si už vzala voda,“ reagoval na kručení.
            Pavla zaslechla Petrův hovor se svým žaludkem a začala přemýšlet, zda vytáhnout zpod postele půl bochníku chleba s nožem, to vše pečlivě zabalené do utěrky.
            „Máš hlad?“, zeptala se, nepřestávajíc hladit Arona.
            Pavel na ni udiveně pohlédl. Ona se mnou promluvila! Co se stalo? Plácl se po čele, jako by chtěl jednou ranou vyhnat z hlavy všechny ty pochybovačné myšlenky.
            „Mám,“ vypravil ze sebe tiše.
            Pavla upřeně pozorovala svého hladovějícího muže.
            Petr upřeně pozoroval svou tajemnou manželku.
            „Proč?“, zeptal se po chvíli vzájemných pohledů.
            „Ani nevím,“ řekla výmluvně. „Jen tak.“
            Petr hlasitě povzdechl. Zběsile se začal mlátit svou pravicí do hlavy; v duchu myslel na to, jak jen mohl zapomenout vzít z kuchyně jídlo, když stěhovali vše důležité, co podléhá zkáze vodou. Jídlo sice také podléhá určité vodní zkáze, na půdě by ale určitě nalezli jiné, příjemnější a vhodnější využití.

Aniž by Pavla cokoli řekla, bez jediného náznaku svého úmyslu vstala a odešla k posteli. Petr zůstal sedět na podsedáku. Pozorně sledoval každý Pavlin pohyb. Jeho pohledu skutečně nic neuniklo. Viděl, jak se zastavila u postele, chvíli u ní mlčky stála, pak se na něj otočila a nepřítomně se sehnula k posteli. Natáhla pod ni ruku a poslepu hledala odložený chléb. Hledala a pořád nic. Z její tváře bylo možné vyčíst nejistotu a zaskočení, čehož si Petr samozřejmě všiml. Vstal a vydal se za Pavlou.
            „Copak?“, zeptal se jí, dřepaje si vedle ní.
            „Ale nic,“ odsekla a následně se její ruka zastavila. „Už to mám!“
            „Co máš?“, vyzvídal.
            „Ale nic,“ řekla znova.
            Začala pomalu přitahovat ruku zpátky ke svému tělu. Slyšel, jak něco souvisle tře o podlahu a usoudil, že Pavla vytahuje něco těžšího a evidentně  jej chce překvapit, když ho tak stále napíná.
            „Čáry máry fuk!“, vychrlila zběsile s nahodilým úsměvem, vytahujíc definitivně ruku zpod postele ven.
            Petr spatřil na jejích dlaních utěrku, v níž bylo zabaleno cosi neforemného. Možná to tak jenom působilo. Netušil, oč jde.
            „Co to je?“, ptal se nejistě.
            „To je naše záchrana,“ pravila Pavla spokojeně. Její tvář už nějakou chvíli opět zdobil úsměv. Snad mi odpustila to extempore s puškou.
            „Jaká záchrana?“, vyzvídal netrpělivě.
            Pavla začala pomalými, rozvážnými pohyby rozhrnovat utěrku do všech stran. Do odhalení posledního kousku utěrky to bylo sotva deset vteřin, Petrovi to připadalo podstatně delší. Tolik se těšil, až spatří to, čím jej Pavla tolik napíná.
            „Kriste pane na nebi!“, zvolal, spráskaje k sobě ruce úžasem.
            „Neber jméno boží do huby nadarmo, když nejsi věřící,“ řekla Pavla žertovně.
            Chvíli tupě zíral na půlku bochníku chleba a přiložený nůž. V jeho vyschlých ústech a prázdném žaludku nastala násilná revoluce – sliny se začaly sbíhat jedna ke druhé, scvrklý žaludek se náhle začal pomalu roztahovat, Petrova fantazie náhle přehrávala jediný obraz – jak si pomalu vychutnává obyčejný krajíc suchého chleba a Pavla spokojeně provádí to samé.
            „Můžu nám ukrojit?“, zeptal se jako malý syn své matky.
            „Ano, miláčku,“ pravila smírně.
            „Jsi zlatá!“, vykřikl radostně. Aron zpozorněl a nastraživ uši udiveně pozvedl hlavu, aby  jeho perfektně vyvinutému sluchu neunikl jediný detail.
            „Já vím,“ řekla ironicky. „A myslíš, že si to zasloužíš?“, nadhodila právě v okamžiku, kdy ostrá čepel velkého kuchyňského nože pronikla skrz tlustou a tvrdou, tmavě hnědou kůrku.
             Nůž nechal zapíchnutý v chlebu a zadíval se jí do očí.
            „Promiň. Promiň mi to všechno zlé, co jsem kdy spáchal. Mám tě moc rád a nechci ti nijak ublížit. Obstáli jsme už v hodně těžkých zkouškách, tak proč bychom nemohli - “
            „Můžeme,“ skočila mu do řeči. „A obstojíme.“
            „O tom teda nepochybuju,“ řekl Petr spokojeně. Prudkými pohyby ruky krájel velký krajíc chleba.
            „Ale musíme šetřit, je to jediné jídlo, co tady máme a kdo ví, kdy se odtud dostaneme,“ řekla Pavla uvědoměle.
            „To máš pravdu,“ řekl ztěžka, když odkrajoval krajíc, „a proto odkrojím jenom jeden krajíc a dáme si ho napůl.“
            „Fajn, snad to nějak vydržíme těch pár dní,“ řekla Pavla.
            „No jo, ale co bude s pitím? Nic nemáme, že?“, zeptal se Petr se zklamáním v očích.
            „Ne, to nemáme, bohužel,“ odpověděla.
            „Ksakru, abychom tady nakonec neuschli. Jídlo máme, oblečení sušíme… No nic, snad to zase nějak dopadne.“
            „Určitě jo, myslím, že si poradíme,“ pravila Pavla konejšivě.
            Petrovi se rozklepaly ruce, když držel krajíc chleba, který roztrhl na dvě poloviny. Jednu podal sobě a druhou Pavle.
            „Tak dobré chutnání,“ popřál.
            „Dobrou chuť,“ odpověděla.
            S chutí se zakousnul do půlkrajíčku. Snažil se ovládnout svůj hlad, ale opravdu to nešlo. Celý půlkrajíc v něm skončil, sotva se do něj zakousnul. Mrzelo ho to. Další jídlo dostane asi až večer, jakmile se začne stmívat.
            „Chudáku, to jsi měl takový hlad?“, zeptala se Pavla smírně. Chápala to.
            „Jo,“ řekl a odříhl si.
            „Prase!“, ohradila se.
            „Promiň, to já ne, to on,“ vymlouval  se, ukazuje na své břicho.

„No jo, jasně, ty nic, ty ten největší muzikant,“ řekla Pavla se smíchem.