[haemophoric]

Ve snu, který se mi zdá každou noc, pluji na lodi po moři. Probouzím se do díry. Jsem zmatená a snídám osolené olihně. Za oknem roste olivovník a do pokoje mi fouká listy. Celý pokoj je olistěný zeleným listím. V pokoji byl stůl, ale už druhý den ho nemohu najít. V hromadě bydlí zvířata. Minulý týden jsem zahlédla bělokura, je však velmi plachý. Možná ho snědl orel. Přilétá oknem, krouží u stropu a loví myši.

Potřebovala bych lžíci. Je ve stole, ale nechci tady nic hledat. Už dlouho jsem nepotkala Ebera.

Eber žil třicet let a potom odešel do nebe. Byl to velmi milý chlapec. Živil se jako fotograf. Nejčastěji fotil na svatbách. Měl malý ateliér, kam vodil snoubence a nutil je k pohlavnímu styku. Zavřeli ho a za měsíc a půl zase pustili. Svatby mu zakázali, tak fotil na pohřbech. Nutil pozůstalé, aby se usmívali. Chtěl, aby vdovy pózovaly u smutečních věnců a vyhrnovaly si sukně. Platili mu za to, aby odešel. V kostele stál hned v první řadě a bleskem osvětloval bělorukého řečníka, jako by to byla nějaká slavná osobnost. Popral se s kostelníkem, když se ho snažili násilím odtáhnout.

Eber se nakonec otrávil jídlem a umřel na tyfus. Byla to nešťastná náhoda, ostatně jako všechno, co se na světě stane. Než zemřel, měl poslední přání. Měl více posledních přání, ale nikdo tomu chlapci nedokázal v jeho posledních dnech říci ‚ne‘. Měl velmi jemný obličej a hezké oči, které vždycky říkaly, že to s vámi myslí dobře. Eber si přál nebýt pohřben. Chtěl, abych ho doma zahrabala do olivového listí a nechala zetlít. „Ne,“ řekla jsem, a on se chudák chytil za břicho a plakal a já jsem odešla a tloukla se o rámy dveří, protože jsem neviděla přes oči. A potom ho dali na infekční oddělení a chodila jsem se na něj dívat jen přes zavřené okno. Mělo se dát otevřít, ale mrzlo a to okno se zaseklo. Eber mi psal vzkazy na lístky a dělal, že mi nerozumí. Když umřel, dali mi ho v černé ocelové krabičce. Rozsypala jsem ho po pokoji a od té doby neutírám prach.

Můj pokoj je velmi rozsáhlý. Strop je vzdálený od země asi sedm metrů a končí skleněnou kopulí. Je to dům po ruském architektovi, který zešílel a snědl mrtvého havrana. Umřel na to samé, na co umřel ten havran. Jeho žena ho velmi milovala, a protože byla ze země, kde ženy přirozeně následují své muže, snědla kousek architekta. Doktor, který mě v tu dobu pravidelně navštěvoval, mi o tom vyprávěl. Bylo to velmi zajímavé. Ta žena nejdřív spolkla trochu jeho krve, a protože se nic nestalo, začala ho jíst. Doktor se ani trochu neusmál, když mi popisoval, jak velmi plakala, když ji tam našli. „Nechápu, proč nedojedla toho havrana, když tak toužila umřít,“ řekla jsem. Doktor se naklonil až k mému uchu a odpověděl: „Protože byla vegetariánka.“

Začala jsem přemýšlet nad tím, že začnu také vyznávat nějakou víru. Je to velmi jednoduché, člověk přesně ví, co má dělat a co se potom stane. Řekla jsem, že chci tu ženu navštívit. Doktor mě k ní opravdu zavedl, dívala jsem se na ni za dveřmi chodby. Šla si natočit do kelímku čaj. Měla červené domácí bačkory. Jinak na ní nebylo vůbec nic zvláštního. Měla mastné vlasy a občas mrkla očima. Oběma najednou. Zanedlouho ji pustili a ona se chtěla vrátit zpátky do své země. Neměla peníze, a tak prodala ten divný dům po manželovi.

Je to velmi zvláštní dům, je obklopený olivovníky a ty neustále opadávají. Vlétají dovnitř otevřenými okny. Ale ono je to nakonec příjemné spát v měkkých zelených polštářích se sladkou tlející vůní. Jediným zdrojem světla je veliká skleněná kopule. Každé ráno mě probudí bílý pruh před očima. Od té doby, co tu bydlím, se mi zdá stále jeden a ten samý sen. Není pokaždé úplně identický, ale odehrává se na jednom místě. Ve sklepě je sud plný nakládaných olihní. Nebyla jsem si jistá, jestli nejsou olihně jedovaté, ale neměla jsem se koho zeptat. Doktora jsem viděla naposledy v den, kdy jsem si odřezala rty. Chtěla jsem mu vysvětlit, jak se to stalo, ale nemohla jsem mluvit. Bylo to kvůli Eberovi. Když vstanu a nasnídám se, jdu se podívat do schránky, kam jednou týdně přiveze pošťák dopis. Není pro mě. Je pro architekta. Všechny jsou napsány drobným písmem na bleděrůžovém papíře. Podpis je nečitelný, nikde zpáteční adresa. Dopisy začaly chodit asi týden po tom, co jsem se přistěhovala. Koupila jsem si učebnici ruštiny pro začátečníky a slovníky, abych mohla dopisy rozluštit. Jsou od nějaké dámy, která si myslí, že architektova žena od něj odešla. Na konci ho vždy prosí, aby se jí ozval. Jsou velice smutné, ta dáma popisuje nějakou těžkou chorobu, sužuje ji den ode dne víc a víc. Nestěžuje si, jen konstatuje svůj stav. Potom vypráví malé zážitky, které ji během týdne potkaly. Často se zmiňuje o svých příbuzných, sama žádnou rodinu nemá a doufá, že se jí podaří do své smrti setkat se s architektem, nebo u něj dožít. Stěžuje si na svůj dům, kde je zima a špatný vzduch od silnice. V poslední době už ze svého pokoje téměř nevychází a v dopisech vzpomíná na dobu prožitou s architektem. Trvá mi obvykle několik dní, než dopisy rozluštím. Vždycky přitom posmrkám záclony. Kdyby se rozhodla přijet, myslím, že bych se s ní už trochu domluvila. Připravuji si, co bych jí řekla. Nechápu proč, ale ani v jednom slovníku není slovo „havran“. Přitom jsem si vždycky myslela, že Rusko je havranů plné. Mohla bych říci, že snědl bělokura, ale co když je to důležité?