Nomád

Zatímco se čas ploužil a vytrvale odmítal nabrat rychlejší spád, Sergej Romanov stál zachmuřený a zlostně si trhal zbytky vousů
z třídenního strniště. Ačkoliv strávil nad svým objevem už stovky hodin, jeho podstata mu stále unikala. Od západu zadul chladný vítr, z kterého byl zřetelně cítit přicházející déšť. Mongolské stepi byly pro někoho nehostinným místem, které mohly obývat jen primitivní nomádské kmeny, ale pro jiné, Sergeje nevyjímaje, to bylo nejkrásnější místo pod sluncem. Jen tady se cítil svobodný a s každým nadechnutím jakoby se do něj vlévala síla a divokost pradávných bojovníků. Získával tak vnitřní klid a jistotu a neopomněl využít každou příležitost, aby se sem vrátil.

Tato výprava však byla zvláštnosti. Svého mecenáše a jeho podivný záměr. Menší zavalitější muž se zřetelnými asijskými rysy se jmenoval Ta-wej Li Šan. Když se s ním Sergej poprvé před několika týdny setkal, byl přesvědčen, že se jedná o dalšího zbohatlíka toužícího najít něco, po čem prahnou lidé od nepaměti. Zapsal by se tím do dějin a děti by se o něm učily ve škole. Místo, které bylo pro schůzku určeno, jej příliš nepřekvapilo. Jeden z nejluxusnějších hotelů v Moskvě byl pro podobné účely využíván poměrně často. Osobní stráž, kterou tvořili dva obrovští hromotluci hlídající vstup do prezidentského apartmá, ho v jeho názoru na potenciálního sponzora jen utvrdila. Na druhou stranu krásná osobní tajemnice, pravděpodobně Číňanka, byla velmi milým a nečekaným překvapením.

Jednání trvalo jen asi třicet minut. Většinu času mluvil Li Šan, k Sergejově velkému překvapení, perfektní ruštinou. Během několika minut rozptýlil Sergejovy pochybnosti o pohnutkách, které jej vedly k uspořádání výzkumné expedice. Projevil se jako výjimečný znalec historie a archeologie. Zvlášť zaníceně mluvil o mongolských kmenech a na závěr užaslému Sergejovi oznámil, že má celkem jasnou přestavu o tom, jak najít hrob největšího ze všech mongolských vládců - Temüdžina.

"Promiňte, ale Čingischánův hrob hledaly tisíce před Vámi a nikdo ho nenašel. To je jako hledat Atlantidu," skočil mu Sergej neslušně do řeči a spíše pro sebe dodal: "Je to vyhazování peněz, bez ohledu na to, kolik jich máte."

Li Šan nedal najevo, že na podobné neomalenosti není zvyklý, a potvrdil, že peněz má dost a že důvěřuje nejen svým předpokladům, ale také Sergejovým schopnostem. Když dodal, že je mu známo, že dvě předchozí Sergejovy výpravy nebyly právě úspěšné a že jeho peníze bude určitě potřebovat, Sergej raději zmlkl.

"Neřekl jsem," pokračoval Li Šan," že vím, kde ten hrob najít."

"Takže?" zdvihl Sergej významně obočí.

"Takže já Vám řeknu, jak jej objevit, a Vy mi řeknete, kde ho najdu," odpověděl trpělivě Li Šan.

"Jak Vám můžu říct, kde je, když to nevím?"

"Teď to ještě nevíte, ale společně na to přijdeme," mrknul na něj Li Šan a dal zmatenému archeologovi najevo, že audience je u konce. Ten byl za chvíli jemně vystrčen drobnou ručkou krásné tajemnice z pokoje, před kterým na něj z obou stran nepříliš vlídně shlížely obě gorily. Sergej pokrčil rameny a vydal se domů. Druhý den ráno jej však probudil telefon, ve kterém dostal příkaz, nebyla to prosba ani návrh, aby se nejpozději do dvou hodin hlásil na vojenském letišti, odkud expedice odlétá. Rychle si překontroloval svá dvě zavazadla, která měl připravena za všech okolností, a za dvě hodiny byla stará dobrá Moskva vzdálenou vzpomínkou rozplývající se v mracích pod břichem hučícího Antonova.

Teď po několika týdnech náročného přesunu, hledání vhodného místa k rozbití tábora, stál před úzkým kamenným portálem ústícím do tmavé
jeskyně. Už do té kobky vstoupil snad stokrát, prozkoumal podivné nápisy na stěnách, ale nebyl z nich o nic moudřejší než na začátku. Li Šana to však, zdálo se, nechávalo zcela klidným. Celé dny jezdil na koni po okolí a večer se pokaždé přišel zeptat, zda je něco nového. Sergej začínal být hodně nervózní. Nejen že se mu nepodařilo rozluštit tajemné nápisy na stěnách, ale navíc snad začínal i bláznit.
Chvílemi měl pocit, že zaslechl dusot koňských kopyt, ale když se otočil, neviděl nic, než nekonečné zelenohnědé pláně.
Kdyby měl odvahu si jen na chvíli připustit, že někdy v dálce zazní třesknutí kovu o kov, svist letícího šípu nebo příšerný chrapot umírajících, musel by skočit do nejbližšího gazíku a nezastavit dřív než v Moskvě. To ovšem nebylo myslitelné. Zaprvé měl povinnosti vůči svému zaměstnavateli a za druhé měl přece dostatek sebeúcty, aby se nechal něčím takovým vyvést z míry. To, že peníze dostane až po splnění svého úkolu, byl také pádný argument.

"Nedáte si trochu čaje?" ozvalo se mu za zády a Sergej měl co dělat, aby sebou poplašeně netrhnul.

"Ano, díky. Jste velice laskavá Xun Tan Ning," usmál se na Li Šanovu tajemnici a vzal si z jejích dlaní misku.

"Je zelený," upozornila Xun. "Vy, Rusové, pijete raději černý, že?"

"Ano, ale to nevadí," ujistil ji Sergej a napil se, "je skvělý."

Xan se usmála a také se napila. Chvíli mlčeli, usrkávali čaj a dívali se do volného prostoru. Sergeje přítomnost Xan uklidňovala i znervózňovala zároveň. Většinu času trávil v hlubokých jámách či na cestách v pouštích a stepích. Do civilizace se vracel výhradně proto, aby vyžebral peníze na další expedici. Na ženy Sergejovi nezbývalo příliš času. Pokud chtěl tento vzdělaný a sečtělý muž s nějakou ženou zavést rozhovor, stával se z něj mlčící nebo koktající nešika, a to většinu z nich odradilo. 
Xan byla jiná. Dokázala sdílet chvíle, které pro něj byly vzácné. Beze spěchu.

"Odkud jste, jestli se můžu zeptat?" rozhodl se přerušit mlčení.

"Z malé vesnice poblíž Pekingu, tu byste neznal. A Vy?"

"Z malé vesnice poblíž Moskvy, tu byste neznala." 
Oba se na sebe chvíli dívali a potom se hlasitě rozesmáli. Bylo jim dobře.

---------------------------------------

Li Šan klečel na koberci z ovčí kůže a do tváře mu vanul vítr. Muž měl předpažené obě ruce se vztyčenými palci a občas hlasitě udeřil dlaněmi o sebe. Zároveň vydával hluboké bublavé zvuky, ukláněl se až k zemi a čelem se dotýkal dýky s vyrytými ornamenty, která před ním ležela před ním. 
Kůň, který stál opodál, při každém tlesknutí znepokojeně pohodil hlavou a hlasitě odfrknul.

---------------------------------------

Sergej podal Xan svoji misku a poděkoval. Potom se zvedl a s povzdechem se otočil ke vchodu do jeskyně.

"Takže, zpět do práce."

"Můžu jít s Vámi, třeba Vám můžu nějak pomoci?" zeptala se Xan. "Třeba podržet baterku?"

"Bude mi ctí," zasmál se Sergej. Vtom mocně zadul vítr a zvířený prach mu vletěl přímo do obličeje. Sergej si začal mnout oči, až mu začaly slzet.

"Počkejte, já se Vám na to podívám," řekla Xan a vytáhla kapesník a jala se zachraňovat zasažené oči. Sergej se poslušně posadil na kámen a čekal. Když se k němu Xan naklonila, aby lépe viděla, Sergejovi se rozbušilo srdce vzrušením. Už už ji chtěl políbit, ale Xan od něho v poslední chvíli odskočila.

"Panebože!" vykvikla.

"Promiňte, já, já jsem..." koktal Sergej, "já jsem jen chtěl..."

"O to nejde," utnula ho Xan. "To Vaše oči, máte je úplně černé!"

"To je nesmysl, možná ten prach," oponoval, "to bude určitě z toho prachu."

"To není z prachu, počkejte tady. Hned jsem zpátky," zavolala již odbíhající Xan.

Sergej pokrčil rameny a začal si znovu mnout oči, které ho kupodivu vůbec neřezaly. Chvíli uvažoval, jestli to pro ni nebyla spíš záminka, jak se vyhnout jeho polibku, ale to už byla Xan zpátky a podávala mu malé kapesní zrcátko. Sergej se podíval na svůj obraz a vyděšeně zrcátko upustil. To se při dopadu roztříštilo na desítky kusů.

"Co to děláte! To bylo jediné zrcátko, které jsem měla!" chtěla se rozčílit Xan, ale při pohledu na Sergeje zmlkla. Byl bílý jako stěna, seděl bez hnutí a dlaněmi se opíral o kolena.

"To bude v pořádku," snažila se ho Xan uklidnit, "to je jen šok z těch očí, určitě to nebude nic vážného. Sedneme do auta, za dva dny budeme na letišti a pak se Vám na ty oči podívá nějaký odborník."
Sergej zavrtěl hlavou a neříkal nic. Xan o něj začínala mít strach. Pomalu k němu přistoupila a jemně ho pohladila rukou po hlavě. Sergej pomalu zvedl hlavu a podíval se na ni černýma očima. 
Byl klidný a velmi chladný.

"To není třeba, Xan. Jsem v pořádku. Pojďme se podívat na ty nápisy."
Xan ještě chvíli protestovala, ale Sergej ji už neposlouchal a mířil k jeskyni.

---------------------------------------

Li Šan vstal a zasunul dýku do pochvy. Poté zhluboka vydechl a uklonil se až k zemi.

---------------------------------------

Sergej stál uprostřed jeskyně a pozoroval nápisy na stěnách. Znaky, které mu týdny nedávaly žádný smysl, teď mohl číst stejně jako azbuku. Rozuměl každému slovu, které bylo na stěnách napsáno, a s každým dalším slovem se jej zmocňoval nový nepopsatelný pocit prozření.
"Sergeji," zašeptala Xan, "Sergeji, co je to s tebou?"

"Já už tomu všemu rozumím. Dokážu to přečíst," odpověděl Sergej, aniž by se na Xan otočil.

"Opravdu?" zatajila Xan dech. "A co je tam napsáno?"

"Já to nemusím číst, protože jsem to psal já!" řekl Sergej a otočil se ke Xan. "Že je to tak, ty Džamuchův zrádče!"

Xan sebou trhla a začala vyděšeně couvat. "Co to říkáš, Sergeji. Jaký zrádče?"

"To neplatilo tobě, má drahá," ozvalo se za ní a když se Xan otočila, stála tváří tvář Li Šanovi, který se zle usmíval. "Tak se opět potkáváme, Bachthugale. Už je to dost dlouho, co jsme se viděli naposledy, že?"

"Nech ji odejít, Toguruthe," pronesl výhružně Sergej a začal se pomalu přibližovat k Li Šanovi. Ten však udělal rychlý krok vpřed, uchopil Xan levou rukou za vlasy a pravou jí přitiskl dýku k hrdlu.

"Ještě krok a je mrtvá!" zařval a Sergej se zastavil.

"Co se to tady proboha děje?" zaječela Xan a snažila se uvolnit ze sevření.

"Tak jí to řekni, ty zkurvysynu!" houkl Li Šan směrem k Sergejovi a přitlačil ostří dýky tak silně, že se na krku Xan objevily drobné kapky krve.

"Li Šan je Toguruth, poslední přeživší ze zrádců, kteří vydali Džamuchu do rukou Temüdžina."

"Co je to za nesmysl!" vykřikla vyděšeně Xan, "vždyť to se událo před osmi stoletími!"

"To je pravda," příkývl Sergej, "ale Toguruth byl zaklínač větrů a dokázal víc, než je schopen člověk pochopit. Přivolat zpět jednu mrtvou duši nebylo pro tyhle zaklínače až tak složité, nemám pravdu? Stejně tak, jako putovat v čase mezi těly a hledat mě."

"Jistěže máš pravdu," přikývl Li Šan, "ale proč jsem tě přivolal zpět, když jsem našel to správné tělo? To jí řekni!"

"Byl jsem to já, kdo dostal za úkol Togurutha najít a přivést před Temüdžina, aby byl potrestán za svou zradu. Ale selhal jsem a on mi unikl."

"Ale cos udělal předtím!" zařval Li Šan. "Co jsi udělal, když jsi mě nenašel v mém vlastním domě! Co?"

"Udělal jsem to, co mi bylo přikázáno," odpověděl klidně Sergej, "přivedl jsem tvou ženu i tvé tři děti místo tebe."

"Přesně tak," zavyl Li Šan. "A Temüdžin je dal popravit místo mě!"

"Za zradu se platí," procedil Sergej mezi zuby a začal se opět přibližovat.

"Teď poznáš, co je to někoho ztratit!" zasyčel, ale vtom ho Xan udeřila loktem do břicha tak silně, že upustil dýku na zem. Li Šan na kratičkou chvílku zaváhal, ale hned se vzpamatoval a pěstí dívku zasáhl do spánku. Ta se bez hlesnutí sesunula k zemi. V té chvíli však Li Šan musel čelit zdatnějšímu nepříteli, který se na něj vrhnul jako smršť. Sergej ale svého protivníka špatně odhadl a nedokázal zareagovat na jeho úhybný manévr dostatečně rychle. Oba muži se v objetí svalili na zem a začali se navzájem tlouct hlava nehlava. Li Šan byl nejen starší, ale také menší a slabší, proto Sergej rychle získal nad protivníkem nadvládu a po chvíli mu již klečel na hrudi a rdousil jej. Li Šan sípal a snažil se uvolnit servření, ale Sergej nepovolil. Dál zatínal své prsty do Li Šanova krku a upřeně mu hleděl do očí. Bez mrknutí oka pozoroval muže, který se kroutil pod jeho sevřením a čekal, až z něj vyprchá život. Jeho ruce však ztrácely sílu. Sergej umdléval a až jej opustila veškerá energie, svalil se vedle Li Šana na zem.

"Hlupáku," chroptěl Li Šan, "můj pohled už zmrazil větší hrdiny, než jsi ty!" Potom se pomalu zvedl, klekl si na Sergeje a začal jej škrtit sám.  
Sergej brunátněl ve tváři, vyvaloval oči, ale nedokázal zvednout ruce, aby se jakkoliv bránil. Li Šan se divoce smál a užíval si svůj moment pomsty, když najednou stisk povolil, rysy mu ztuhly a zhroutil se vedle Sergeje. Ze zad mu trčela dýka s vyrytými ornamenty.
--------------------------------

Xan se třásla tak, že téměř nedokázala udělat těch pár kroků k ležícímu Sergejovi. Když se jí to přece jen podařilo a zjistila, že Sergej má zavřené oči a nejeví známky života, rozplakala se. Vtom se Sergej začal třást a rozkašlal se. Zhluboka nabíral vzduch do unavených plic a po chvíli otevřel oči. Opět byly světle modré.

"Díky bohu!" vydechla Xan, vrhla se k němu a políbila ho. "Už jsem se bála, že jsi mě tady v té pustině nechal samotnou."

Sergej na ni chvíli hleděl, ale pak pokrčil rameny a políbil ji také. Potom se posadil a rozhlédl se kolem sebe.

"Proboha, co se stalo panu Li Šan?" otázal se překvapeně.

Xan se mu chvíli zkoumavě dívala přímo do očí, ale potom zavrtěla hlavou.

"Banditi, už mu nebylo pomoci. Ty jsi byl naštěstí jen omráčený."

Sergej pokýval hlavou a po několika pokusech se mu podařilo postavit.

"Jsem rád, Xan, že sis mě tak oblíbila. Jen mě mrzí, že jsem tě nepolíbil první. Přísahám, že jsem to měl v plánu."

"Hlavně že tě to napadlo. Pojďme odsud," usmála se Xan a přitiskla se k němu.

Sergej ji objal kolem ramen a oba vykročili k východu.

"Škoda, že se mi nepodařilo rozluštit ty nápisy. Určitě by to stálo za to." řekl Sergej, když odcházeli.