31. případ majora Zemana - 2.část

                                                                                    II.
            Po čtyřech dnech ale těla začala silně zapáchat a Marcel s Imrichem si uvědomili, že takto to dál nepůjde. Nasládlá vůně rozkládajících se měkkých tkání obou mrtvol by je mohla snadno prozradit. Nebyli v domě zdaleka sami. Ještě dalších pět bytových jednotek okolo nich i nad nimi. Bylo to velmi zrádné. Snažili se okamžitě najít řešení, jak se s tímto problémem vypořádat.
            „Něco mě napadlo,“ odsekl náhle Marcel. „Rozřežem je.“
            „A co potom?“, zajímal se Imrich.
            „To už nech na mně,“ ohradil se.
            Marcel vzal z bedny s nářadím klasickou pilku na dřevo. Měla velké, ostré zuby a domníval se, že mu to s ní půjde dobře. Puch linoucí se z obou rozkládajících se těl mu zpočátku hýbal žaludkem i žlučí, po chvíli se však zadaptoval a začal řezat.
            Hlava. Uchopil ji za vlasy a začal řezat. První pohyb byl plynulý a ničím nepřerušovaný. Čím hlouběji se ale dostával, tím hůře to šlo. Zoubky se zadrhávaly o hrtan a ostatní tvrdé tkáně v této oblasti.
            „Ksakru,“ zaklel znenadání. Potom jej napadlo zkusit to pilkou na železo, která měla mnohem jemnější zuby a řezání by mohlo být jednodušší. A skutečně. Zbytek procesu oddělování hlavy šel téměř sám.
            Ruce zpočátku kladly nemalý odpor, po chvíli ale našel ‚tu správnou techniku‘ a za chvíli před ním ležel jen trup s nohami. I ty potřeboval odřezat a ještě je v kolenou rozdělit na další dvě poloviny. Jelikož se tkáně v kloubech začínaly pomalu rozkládat a Marcel se stihl ve své čtvrticí technice víceméně zdokonalit, nohy měl zmáknuté do tří minut i s jejich následným rozpůlením.
            „A co s tím teďka?“, zajímalo Imricha, který vešel do místnosti, kde to nyní vypadalo jako v jatkách.
            „Postav na sporák ten největší hrnec a napusť do něj co nejvíc vody,“ pokynul mu Marcel.
            Imrich se zarazil – udiveně pohlédl na svého milého, zdali zamýšlí to, co si Imrich myslí, že jeho milý zamýšlí a beze slova odešel do kuchyně. Za patnáct minut se již voda vařila a Marcel právě dokončoval rozdělování druhého těla.
            „To chceš uvařit voba dva?“, ptal se Imrich s určitou nejistotou.
            "Uvidíme, podle toho, jak rychle to pude.“

 Odnesli Hugovu hlavu a obě jeho paže. Naložili je do vody v hrnci a nechali je  asi hodinu vařit. V průběhu vaření Marcela napadla další šílená věc: „Počkej, zbytek ruk a stehna upečem na pekáči,“ řekl už tak dost překvapenému Imrichovi. „Musíme se jich zbavit co nejdřív.“
            „Ty krávo, to už je ale hodně silný kafe,“ řekl zděšeně, „máš štěstí, že mám tak  silný nervy. Nevim, jestli by to někdo jinej vydržel.“
            „Tak pojď,“ pokynul, jako by Imrichova poslední slova ani neslyšel.
            Vytáhli z kredence klasický pekáč, na němž se obvykle pečívávali králíci nebo kuřata. Teď na něj naskládali obě Hugova předloktí a oba bérce. Zůstal jim už jen nezužitkovaný trup. „Ten doděláme pozdějc,“ odpověděl Marcel Imrichovi na všetečnou otázku svého přítele.

 Po další půlhodině už byly kusy těla uvařeny i upečeny. Zápach se konečně zmírnil. S ubývajícími částmi obou těl ubývalo i ono nasládlé mrtvolné aroma.
            „A co s tim?“, řekl Imrich. „Snad to nechceš jíst.“
            „Co šílíš? Jednoduše to spláchnem do hajzlu,“ odvětil Marcel.
            Odnesli hrnec i pekáč na toaletu, kde jejich obsah vylili a vysypali a následně spláchli. Pod hladinou vody na dně klozetu nebylo vidno jediného kousíčku opečené či uvařené tkáně.
            „Tak fajn,“ řekl Imrich, „jdem na to další, ne?“
            „Hele, trvalo to děsně dlouho, mám strach, abysme se neprozradili. Radši bych je jenom zakopal vzadu na zahradě.“
            Byt, v němž se celý tento příběh odehrál, se nacházel v přízemí, dokonce jen několik málo metrů od zadních dveří na zmíněnou zahradu.
            „Zajdi vykopat jámu metr krát metr hlubokou asi třicet cenťáků, já je zatím zabalim,“ řekl Imrich Marcelovi. Marcel souhlasně přikývl a vydal se kopat na zahradu.
            Zatímco Imrich zabaloval torzo Hugova těla a rozkládajícího se Rudolfa do plastových pytlů na odpadky, uslyšel dotaz nudící se důchodkyně bydlící nad nima.
            „Copak, budete zakopávat poklad?“ Otázku směřovala na Marcela, který s ohromnou vervou vykopával hrob.
            „Něco takovýho,“ odpověděl s úsměvem. „Umřeli nám voba psi, tak jim chcem zajistit důstojnej vodchod z tohodle světa,“ upřesnil svou informaci.
            „Jó? A že sem u vás nikdy žádný psy neviděla,“ řekla stařena podezřívavě.
            „Víte, my sme je sem nebrali, voni byli moc živý a myslim, že se vám to mohlo příčit. Nechtěli sme tu problémy,“ odvracel téma na jinou stranu, snaživ se vyvrátit jí její podezření. Bába byla naštěstí tak naivní, že jeho kecům celkem snadno uvěřila.
            „To ste hodný, ale to ste nemuseli, já mám náhodou psy ráda. Určitě by mi nevadili,“ pravila z otevřeného okna. „Ale stejně je mi jich moc líto, museli bejt fajn.“
            „Byli to ty nejlepší psi, co sme kdy měli. Ale už byli moc starý, vobčas to tak prostě chodí,“ řekl Marcel, hloubě poslední centimetry.
            Imrich už stál u okna a čekal, kdy na něj Marcel pohlédne. Netrvalo dlouho a už se hrnul ven na zahradu s oběma pytli; pozdravil se se znuděnou stařenou a do hrobu opatrně položil oba pytle. Jeden byl objemnější a neforemnější než druhý. To kvůli množství jejich obsahu.
           „Vidim, že ste měli dva vodlišný pejsany,“ pravila zasvěceně. „Co byl ten větší?“, ptala se při pohledu na více napěchovaný pytel. Imrich lehce znervózněl a pak jen odsekl: „Ten větší byl dobrman.“
           „Aha, a tomu menšímu, to bych tipovala českýho fouska nebo kokršpaněla."
           „Správně! Fousek to byl!“, pravil Marcel s úsměvem. „Tvař se, že tě to děsně sebralo, naposled se tu jakože pomodlíme a zakopem je,“ šeptal nenápadně Imrichovi Marcel.
           Pomodlili se a definitivně zakončili svůj mnohahodinový akt pomsty a odplaty zaházením jámy vykopanou zeminou.
           „To máte za to všechno,“ řekl Imrich s naprostým odporem. Stařena mezitím zalezla do bytu, asi se jí něco připálilo. Znechuceně odplivl na jejich hrob a odešel s Marcelem dovnitř.
           „Todle si budou pamatovat nadosmrti,“ řekl Marcel s jistou ironií v hlase.