Asi jaro-medvědí odyssea

Skoro se zdálo, že už se to nikdy nepřihodí, ale podařilo se. Černý zamračený oblak se neochotně rozestoupil a z něj váhavě zamžoural na uondanou zimní krajinu sluneční paprsek. Rozhlídnul se napravo, nalevo a pak, jako když úzkostlivý plavec zkouší palcem teplotu vody se váhavě spustil dolů. Dopadl na zem skoro se žuchnutím, dost ho ubylo, když se odrazil od kalné studené hladiny zimní louže, která už dávno zapomněla jaké to je být ledem a ve které se jen líně převalovalo bezbarvé mazlavé bahno, zablýsknul se skrz pobrekávající rampouch a zastavil se na čemsi teplém, měkkém a hluboce oddechujícím.

Medvěd otevřel jedno oko a byla to opravdu nemalá námaha, zdálo se, že víčko váží víc než medvěd sám, a to dobře najedený a na tříkolce. Víčko zavrzalo jako víko stoleté truhly a oko pod ním bylo ještě plné snů, ale pak se, sice pomalu ale přece jen jistě koulelo k malému zlatému kolečku, které si jen tak leželo na pruhovaném medvědím břichu a nestydatě hřálo, a až se dokoulelo tak se zaostřilo.

Uběhla dlouhá doba a medvědímu oku se zdálo, že vidí něco neobvyklého a že by o tom hlava možná měla vědět také. Jenže tam se ještě spalo. Obraz žlutého kolečka dorazil do hlavy, slušně zaklepal a když nikdo neodpovídal, vychovaně si sedl v čekárně a čekal, párkrát si důrazně odkašlal, haló, jsem tady, a pak ho konečně pustili dovnitř.

„Slunce.“ pomyslel si medvěd.

A o notnou chvíli později:

„Asi jaro.“ Pomyslel si medvěd.

Zavřel oko a začal se protahovat.

Protáhl se o malinký kousek a cítil jak se mu napínají svaly, které celou zimu zahálely.

Protáhl se o kousíček víc a cítil jak přes zimu zhubnul a jak mu kabátek pruhovaného pyžama plandá jako kůže na šarpejovi.

Protáhl se ještě o kousek a už byl skoro napůl z pelechu venku, natahoval se a natahoval až byl dlouhý nejdřív jako velký medvěd, potom jako autobus, potom jako autobus s kloubem a potom jako autobus s kloubem a vlečkou, ale ty nejezdí, tak byl raději velký jako velryba, ale pořád se ještě protahoval, protože protáhnout se po zimním spánku je zdravé a tak se tedy protahoval a už byl dlouhý jako makarón, tedy chci říci maratón, dloužil se, delšil,vytahoval, popotahoval až téměř přetahoval, chybělo jen málo a drcnul hlavou do pohoršeně se tvářícího Měsíce,zadek čouhající z plandavého pyžama na Zemi, nohy na cestě mezi Venuší a Merkurem a tlapy šátraly kdesi u Jupitera.

A najednou to vypadalo, že medvěd se už protáhl dost a začal se zatahovat nebo spíše odtahovat, ač nebyl odtažitý, možná tedy smršťovat, ač byl mrštný jen tolik, jak už tak po zimním spánku býváme, zkrátil se opět do původní velikosti středně velkého medvěda, i když možná byl o chloupek povyrostl, zívnul a otevřel oči.

„No jo, je jaro.“ Pomyslel si medvěd a šel si dát něco na zub, aby mu to pruhované pyžamo tak ostudně neplandalo, až se vydá někam do světa.