Cesta do Bithynie II

   Přestože bylo velmi časně, úzké uličky Jeruzaléma už byly plné lidí, když Lukáš následoval vojáky, kteří vedli vězně Štěpána z vězení v pevnosti do poradní síně nejvyššího židovského tribunálu, Sanedrínu. Většinou lůza uhýbala vojákům z cesty; ti kteří se příliš přiblížili, byli hrubě odstrčeni lokty snědých legionářů. Všude bylo slyšet hučení hlasů, které mluvily různými jazyky, protože bylo období slavností a do města přijelo hodně lidí, někteří z náboženských důvodů, jiní za obchodem.
    Uličky byly úzké a plné krámků. Když dorazili do čtvrti se širšími ulicemi, Lukáš přidal do kroku, aby lépe viděl toho vězně, který přiměl Řím, aby do Jeruzaléma poslal nejváženějšího soudce  z římských provincií východního cípu Středomoří. Muž, který kráčel uprostřed stráží, byl střední postavy a měl na sobě roztrhané a špinavé šaty ubohé kvality. Ale jak šel, měl hlavu vztyčenou a držel své ruce v poutech před sebou, jako by byly symbolem pocty a ne důkazem jeho nízkého postavení vězně. Nedíval se ani vlevo, ani vpravo, přestože davy plnily ulici a křičely na něj nadávky.
    Štěpán měl v sobě očividně něco řeckého a jeho předkové byli patrní z jeho olivové pokožky a tmavých vlasů. Kvůli svému pobytu v kobce měl bledý obličej, krátké vousy rozježené a dlouhé vlasy rozcuchané. Přesto v jeho očích svítilo živé světlo, výraz hrdosti, který se nedal očekávat u muže, který, jak se říkalo, byl už odsouzený.
    Zatímco Lukáš šel a díval se na Štěpána, všiml si nápadné vysoké postavy, která kráčela před ním, oblečené do stejně ubohých šatů jako vězeň. Ten muž měl dlouhé vousy a očividně to byl Žid, ale bylo v něm něco, co Lukáše obzvlášť upoutalo. Přestože jeho šat byl prostý, ten vysoký muž vyzařoval laskavou majestátnost a v jeho vpadlých očích, když jimi pohlížel na davy lidí a na vězně, zářila nekonečná moudrost a tolerance.
    Najednou se ten vysoký muž sklonil a vzal rybu ze stánku, kolem kterého procházel. Lukáš si na chvíli pomyslel, že chce tu rybu ukrást, ale on ji jen zvedl nad hlavu a zvolal v řečtině : - Stefanosi! Stefanosi! Buď statečný, ve jménu Ježíše! - Na vězně to překvapivě zapůsobilo. Otočil hlavu a když uviděl rybu nad hlavami lidí, jeho obličej náhle zazářil nebeským jasem. Radostně zvedl své spoutané ruce nad hlavu a vítězoslavně jimi zamával.
    - Neboj se, Stefanosi! – vykřikl ten vysoký muž. – „Jeho slova“ budou zachována.
    Štěpán přikývl a kráčel dál, hlavu hrdě vzpřímenou víc než dřív.
    Lukáš šel tak zahloubaný kvůli té podivné události, že klopýtl o toho vysokého muže a kdyby se byl nezachytil jeho špinavého šatu, byl by upadl na zem, kde by ho dav, ve kterém to všude vřelo, ušlapal. Majitel toho stánku s rybami mával rukama a  rozhořčeně křičel, ale ten vysoký muž si klidně přendal rybu do druhé ruky a zachytil Lukáše. Pak položil rybu tam, kde ji vzal, zvedl Lukáše, poplácal ho po hlavě jako by byl dítě a vzdálil se, ztratil se v davu. Lukáš, překvapený tou zvláštní příhodou, se ani nepohnul, dokud ta vysoká postava nezmizela za rohem další ulice. Pak se obrátil na majitele stánku s rybami.
    - Kdo je ten muž? – zeptal se v řečtině, kterou se v Jeruzalémě mluvilo stejně často jako hebrejštinou, které nerozuměl.
    - Je členem toho proklatého Bratrstva Ryb – vyplivl řadu kleteb a potom, když si všiml bohaté látky  Lukášovy tógy a pláště, zvedl rybu. – Zničil mi drahou rybu – naříkal. – Jsem jenom chudý obchodník a nemohu si dovolit takovou ztrátu.
    Lukáš viděl, že na rybě nebyla poškozená ani šupina. Přesto tomu muži hodil minci ze svého váčku a zrychlil krok, aby dohnal římskou skupinku. Ale v hlavě mu vířilo nekonečné množství otázek. Kdo byl ten vysoký muž podivně majestátního chování, které tak kontrastovalo s jeho šatem? Co bylo to Bratrstvo Ryb, tak nenáviděné Židy? A co asi chtěl říct ten vysoký muž, když zvolal „Jeho slova budou zachována“ ?
    Lukáš nenašel odpověď na svoje otázky, protože oddíl, který vedl vězně, už stoupal po schodech, které vedly na první terasu chrámu, kde se nacházela poradní síň Sanedrínu. Stěny zdobily velké nápisy v aramejštině, řečtině a latině, které upozorňovaly všechny, kdo nebyli židovské víry, aby zůstali ve spodní části. Jen Židé mohli vystoupat těch 19 schodů z hlazeného mramoru, které vedly na druhou terasu a většina z nich byli kněží, kteří se účastnili obětních rituálů svátečního dne, který se tou dobou slavil.
    Lukáš vůbec neviděl Sixta, prokonzula, ani jeho oddíl. Ale protože věděl, že zasedání Sanedrínu nemůže začít, dokud nedorazí Římané, rozhodl se, zatímco čekal, pro krátkou procházku po nejoblíbenější části chrámu. Když se procházel po chladné terase, ve stínu širokých oblouků, vráželi do něj Židé, Řekové, Římané, Asiati tmavé pleti, Egypťané, Núbijci, lidé všech ras.
    Z krámků podél zdí vycházelo množství zvláštních vůní. Jemná vůně myrhy a egyptského kadidla se mísila s tisícem dalších různých vůní, zatímco z vedlejšího krámku, kde se  za velkého smlouvání prodávala měkká kůzlátka a jehňátka, vycházel pronikavý pach koz a ovcí. Prodavači ujišťovali židovské poutníky, že všechna zvířata jsou Bohu stejně příjemná, pokud se obětují na oltářích chrámu, ale vychytrale dodávali, že – samozřejmě – Nejvyšší očekává, že každý bude obětovat podle svých možností.
    Vymezené prostranství, stranou od krámků obchodníků, bylo vyhrazeno směnárníkům. Sylván řekl Lukášovi, že Židé nepřijímají cizí mince jako chrámové dary, protože jejich náboženství zakazuje jakékoliv zobrazování a římské mince jsou zdobeny hlavami císařů. Směnárníci seděli za svými stolky pokrytými spoustou mincí a provozovali svůj skvělý obchod s výměnou mincí židovským poutníkům ze všech krajů Říše, kteří se tam shromáždili onoho dne náboženského svátku.
    Antiochie, kde žil Lukáš, byla městem, kam přijíždělo mnoho karavan z barbarských zemí východu, stejně jako kupci z Říma, Řecka a Egypta, kteří se vyloďovali v sousedním přístavu, v Seleucii. Protože znal mince Říše, ihned viděl, že směnárníci hanebně podvádějí poutníky, kterým nezbývá nic jiného než vyměnit jejich peníze za židovské mince pokud chtějí dát svému Bohu dary, což bylo to, kvůli čemu urazili takovou vzdálenost. Znechucený tak nízkým jednáním zamířil ke stánkům, kde prodavači psaných pergamenů vystavovali své zboží.
    Pergameny, voskové tabulky a papyrové obrázky které bylo možno na takovýchto místech vidět, fascinovaly Lukáše, který, jako vzdělaný muž,  měl opravdovou slabost pro všechno, co obsahovalo psané informace. Zastavil se před stánkem, kde inteligentně vypadající Žid byl zaneprázdněn překladem nějakého pergamenu z hebrejštiny do řečtiny a písmena zaznamenával jemnými a pěstěnými tahy.
    - Mohu vám něčím posloužit, pane? – zeptal se Žid vlídně, v řečtině.
    - Zajímají mne dějiny vašeho národa – řekl Lukáš.
    Muž rozvinul jeden z pergamenových svitků.
    - Tady máte opis Mojžíšových slov, přeložených do řečtiny.
    - Vezmu si ho – řekl Lukáš rychle. Vzpomněl si, že o Mojžíšovi se říká, že od Jehovy dostal zákony, z jejichž porušení byl obviněn a onoho dne měl být souzen Štěpán.
    - Tyhle ostatní obsahují slova našich proroků – pokračoval prodavač. Uvidíte, že jsou tak zajímavé, jako spisy vašich řeckých filozofů.
    Lukáš koupil i tyhle pergameny.Potom poslechl náhlé vnuknutí a zeptal se :
    - Máte nějaký pergamen, který by obsahoval učení Ježíše Nazaretského?
    Židův obličej zbledl, on ustoupil a málem přitom převrhl svůj stolek.
    - Proč se na to ptáte? – řekl skoro šeptem. – Kdo vás posílá?
    - Jeden můj přítel, římský setník, mi o něm vyprávěl – vysvětlil Lukáš.
    - Patříte k Bratrstvu Ryb? –  Židův hlas zvláštně naléhal.
        Lukáš zavrtěl hlavou, překvapený jeho zřejmým vzrušením kvůli tak prosté otázce.
    - Jsem Řek z Antiochie, student medicíny.
    Muž se na Lukáše pozorně podíval.
    - Říká se, že existuje pergamen s Ježíšovým učením – přiznal – ale neznám nikoho, kdo by ho viděl, kromě toho, který bude dnes ukamenován.
    - Štěpán? – zeptal se překvapeně Lukáš. – Můj adoptivní otec, Teofil, je tady kvůli Štěpánovu soudu.
    Židovo chování se stalo více přátelským.
    - Teofil má pověst dobrého a spravedlivého muže a vypadá to, že jste jako on. Co si přejete vědět?
    - Můžete mi říct něco o tom Bratrstvu Ryb?
    - Je to jméno těch… - ale nedokončil to, co chtěl říct, protože najednou strčil do Lukáše a vykřikl : - Už jste nakoupil, Římane. Teď odejděte. Nikdo vás nepodvedl.
    Lukáš udělal několik kroků zpátky, s balíčkem pergamenů, které koupil. Tehdy uviděl důvod náhlé změny chování svého informátora. Nějaký kněz stál skoro u nich a prodavač se nepochybně bál, že by mohl slyšet jejich rozhovor.
    To bylo podruhé během jedné hodiny, co Lukáš zaslechl ta zvláštní slova „Bratrstvo Ryb“. Ale v tuto chvíli neměl naději, že by se dozvěděl něco víc. Prodavač pergamenů sešel rychle z terasy a začal se obracet na kolemjdoucí a vychvalovat kvalitu svého zboží. A v tom okamžiku zazněla na schodech chrámu římská trumpeta a upozornila Lukáše na příchod prokonzulova oddílu. S pergameny pod paží si pospíšil, aby se  připojil k té skupině a nezmeškal soudní proces, který přišel shlédnout.
    V čele průvodu šel vysoký urostlý mladík ve vojenském oděvu. Byl to Apolón, Teofilův vlastní syn a adoptivní bratr Lukáše, budoucí tribun římské armády, který se měl za pár dní nalodit v Joppe směrem do Říma. Lukáš a Apolón vyrostli spolu, bratři ve všem, jen ne ve skutečnosti.
    - Ahoj, bratříčku ! – řekl se smíchem, když viděl, jak Lukáš udýchaně přichází. – Vidím, že jsi zase utrácel své peníze za pergameny.
    - Je to lepší než strávit život chrápáním v posteli – odpověděl Lukáš.
    - Ať Tanos odnese tvůj balíček do pevnosti a pak se vrátí, aby se o nás staral.
    Tanos, osobní otrok Apolóna, měl krátké kopí a kulatý malý štít sluhů římských důstojníků. Otrok vzal pergameny a dal si je pod paži, zatímco Lukáš a jeho urostlý adoptivní bratr následovali prokonzulův oddíl do síně Sanedrínu a posadili se vedle Sylvána, na místo rezervované pro Římany na boku síně.