31. případ majora Zemana - 3.část

Uplynul celý jeden týden od toho osudného dne, kdy zabili Rudolfa a Huga. Spokojeně si užívali volnosti ve ‚svém novém bytě‘. Imrichovi se konečně zahojil jeho natržený řitní otvor; nic mu nebránilo v různých podivných hrátkách se svým milencem Marcelem.
            „Bylo to krásný, seš úžasnej,“ liboval si Marcel, sotva se vyčerpaný Imrich položil na postel.
            „Ještě aby ne,“ vydoloval ze sebe Imrich.
            Chvíli jen tak leželi na posteli, rozdýchávajíce svou vášnivou postelovou scénu, na kterou čekali déle než čtrnáct dní. Jejich vztah byl tímto opět plnohodnotný. Z bdění je vyrušil zvonek. Oba sebou trhli a vyměnili si překvapené pohledy – „Ty někoho čekáš?“, ptal se Imrich. „Ne,“ odsekl Marcel, jenž vzápětí vstal z postele, navlékl na sebe trenýrky a župan a odešel vyřídit nezvanou návštěvu.
            Opatrně nahlédl kukátkem na chodbu. Uviděl asi čtyřicetiletého pána s jakousi přibližně stejně starou ženou, pravděpodobně jeho manželkou. Zhluboka se nadechl a zatlačil na kliku. Dveře se samou lehkostí otevřely téměř samy.
            „Ano?“, uvedl se neobvykle odměřeně.
            „Dobrý den, my jsme přišli navštívit Rudolfa. Je doma?“, pravil pán tichým, jemným hlasem, který však k jeho robustní postavě moc neseděl.
            „Rudolf?“, divil se naoko, pozvedávaje levé obočí. „Tady ale žádný nebydlí.“
            „Aha, tak se omlouvám, promiňte,“ řekl omluvně a letmým pohybem ruky pobídl svůj něžný doprovod k odchodu.
            „Všimla sis? Na vizitce jasně stálo Rudolf Podolanský, a on tvrdí, že tady nebydlí,“ uvažoval nahlas pán, sotva za sebou Marcel zavřel dveře. Pánova slova nemohl přeslechnout, přestože hovořil tak tiše.
            „Třeba jenom ještě nestihli vyměnit vizitku, ty naděláš,“ odpověděla mu žena.
            „Kurva,“ zaklel polohlasem Marcel.
            „Co se děje?“, zahájil konverzaci Imrich, přicházeje za Marcelem. „Kdo to byl?“
            „Ňákej vypasenej vůl s ženskou, přišli prej navštívit Rudolfa,“ odpověděl Marcel, utíraje si z čela krůpěje potu, které mu na něj vyskočily v okamžiku, kdy uslyšel mužovu domněnku.
            „Tady končí sranda, budem muset vypadnout,“ konstatoval Imrich, „a cos jim řek‘?“
            „Že tady žádnej Rudolf nebydlí, co jinýho jsem měl říct?“
            „Tak fajn, sbal si kufr, budem muset hnedka vypadnout,“ poručil Marcelovi Imrich.

 
            Za hodinu už stáli u dveří bytu a nazouvali si boty.
            „Připravenej?“, zeptal se Imrich Marcela, snaživ se jej alespoň trochu uklidnit. „Neboj se, všecko bude dobrý, nikdo na nás nepříde.“
            „Ale stejně z toho mám divnej pocit,“ tahal ze sebe Marcel nervózně.
            Vyšli ven z bytu, zamkli a odešli pryč. Cestou zahodili klíče od bytu do kanálu. Dávali si přitom pozor, aby klíče nezahodili moc blízko od domu v případě, že by se v náhlém zmizení homosexuálního páru a jejich následných obyvatel bytu začala šťourat policie.
            „Ale kam pudem?“, zajímalo Marcela. Uvědomil si, že za celou dobu se zapomněl na tuto pro něj velmi zásadní věc zeptat. Jak jenom mohl zapomenout na takovou důležitou otázku? Nechal se zviklat k dvojnásobné vraždě. To už byl sám o sobě hodně velký důvod k několikerému zamyšlení. Dokonce v bytě dál jako by nic přežívali ještě týden poté. Až ve chvíli, kdy se nečekaně objevila návštěva shánějící se po Rudolfovi v nich probudila pocit nejistoty a ohrožení. Až teď se teprve rozhodli opustit dům, nejlépe celé město.
            „Nevim,“ odsekl rezignovaně Imrich.
            Marcela jeho odpověď opravdu zarazila. Domníval se, že když už tedy Imrich přišel s rozhodnutím, že vypadnou pryč, bude alespoň mít nějakou představu, kam. Neměl ji. Bohužel pro oba.
            „Kolik máme peněz?“, tázal se Marcel. V mysli mu vytanula myšlenka naplánovat si cestu do Prahy, kde by snad mohli najít nějakou tu obživu a přespávat v laciných motelech sídlících v okrajových částech hlavního města.
            „Peněz? Já mám asi tři tácy, kolik ty?“
            „Mám ještě čtverec, to máme dohromady sedum, řek‘ bych, že na cestu do Prahy by to rozhodně mělo stačit,“ pravil Marcel zasvěceně.
            „Do Prahy?!“, vyjekl Imrich zděšeně. „Proč zrovna tam?! Tam zdrhá každej vůl!“, ohradil se proti Marcelovu návrhu.
            „Nevim, tak mě to napadlo. Máš snad jiný řešení?“, ptal se Marcel. Začínal být netrpělivý a nervózní. Imrich si toho všiml a aby nemusel Marcel dlouho čekat na odpověď, znenáhla plácl první město, které jej v tu chvíli napadlo: „Ústí.“
            „Ústí? Co v Ústí?“
            „Tak do prdele, vyber si konečně!  Praha je moc velká, neříkám, že bysme si tam neporadili, ale to kdyžtak později. Jestli máš lepší řešení než Ústí, tak řekni a něco vymyslíme,“ oponoval Marcelovi Imrich. Napětí mezi oběma rostlo a moc dobře si to uvědomovali.
            „Zlato, to zvládnem, dyť sme si už poradili i s horšíma věcma,“ řekl Marcel konejšivě svému příteli a významně na něj mrkl pravým okem. Podařilo se mu nepopsatelně zašklebit, což Imricha lehce vyvedlo z míry a alespoň na chvíli se dokázal odloučit od myšlenek na nastalou komplikaci. Zůstal stát a pobaveně sledoval svého partnera, jak pomalu napravuje svůj úšklebek do stravitelnější formy.
            „To jo, ale z těch dvou sem ňákej nesvůj, mám strach, že jim to začne bejt divný,“ svěřil se Imrich se svým trápením. Možná, kdyby tuto svou  obavu nevyslovil nahlas, nezačaly by se dít věci spějící k jejich konečnému neúspěchu.