31. případ majora Zemana - 4.část

Na zahradu, kde už týden ležely zakopané zbytky těl Rudolfa a Huga, přijela dělnická četa, jež měla na starost plánovanou rekonstrukci vodovodního řadu uloženého právě v inkriminovaném místě. Kromě mužů s krumpáči a rýči na místo dorazil i bagr, který měl za úkol odvést tu nejhorší práci – vyhloubit jámu hlubokou téměř půl druhého metru.
            „Můžeš!“, pokynul muž bagristovi, jakmile bylo vše připraveno k zahájení výkopových prací.
            Mohutná, několikasetkilogramová radlice bagru se zakousla do vychladlé zeminy a provedla první odhalení travnatého povrchu zahrady. Po několika dalších zákusech do země se přesunuli o kus dál, kde už místo trávy bylo možno vidět hliněný obdélník, kde ještě nestihla vyrůst nová tráva.
            „Co to je?“, ptal se dělník č.1 dělníka č.2.
            „Nevim, asi nějakej úlet,“ odpověděl dělník č.2.
            Vtom se z okna naklonila zvídavá babka, která byla náhodnou svědkyní obřadu vykonávaného právě před týdnem Marcelem a Imrichem.
            „Halo!“, zavolala na dělníky ze svého dokořán otevřeného okna. Neslyšeli ji, hluk motoru bagru ji nemilosrdně přehlušoval. Chtěla je požádat, zda by nemohli kopat o půl metru vedle, že v tom místě kde se nyní hodlají zarýt, jsou pohřbeni dva psi. Než však stačila seběhnout dolů a dělníky na tuto skutečnost upozornit, bagr se už stihnul třikrát zarýt do země a odhalit to hrůzné tajemství, které Marcel s Imrichem skrývali. Ostrá hrana radlice roztrhla oba dva pytle uložené těsně vedle sebe a s dalším zvednutím a odhrnutím zeminy již definitivně odhalila lidské ostatky.
            „Pičo!“, ozval se jeden ze čtveřice romských kopáčů v úleku, odskakuje od hloubené jámy.
            „Co je, Laco?“, ozval se jeho soukmenovec.
            „Se podivej more, to si neviděl!“, pobídl Laco svého kolegu.
            „Ty kokot, čo to je?“, divil se Lacův kolega.
            Stařenka mezitím dorazila mezi dělníky a zpočátku, nevědíc o jejich hrůzném nálezu, je začala hubovat, proč kopou v místě, kde jsou pohřbeni dva psíci.
            „To nejsou psi, paní!“, řekl jí Laco se starostlivým výrazem, odváděje ji zpátky ke dveřím domu.Marně se snažil skrýt své zděšení. Bába jej jen nechápavě sledovala.
            „Jdu zavolat policajty,“ řekl bagrista ihned poté, co otočil klíčkem v zapalování a seskočil z kabiny na zem. Ostatní kopáči se mezitím srotili okolo vykopávky a zaujatě sledovali každý odhalený kus. Jeden z nich, devatenáctiletý Maxmilián, měl na takovéto záležitosti slabý žaludek a musel si jít odběhnout pod nejbližší strom vyzvrátit snídani, kterou ještě ani nestihl pořádně strávit.
            „Halo? Policie?“, říkal bagrista netrpělivě do telefonního sluchátka v blízké telefonní budce.
            „Ano, prosím?“, ozvalo se z druhého konce.
            „Našli jsme mrtvolu! Přijeďte!“, řekl ještě rozechvělým hlasem.
            „Uklidněte se, pane, ano? Musíte mi říct jak se jmenujete, kde jste a co jste přesně našli,“ informovala jej telefonistka.
            „Jmenuju se Egon Fiala a pracuju s klukama na revizi vodovodních trubek v Mánesové ulici, tam jak je ta ubytovna pro raply, tak dva baráky před ní po pravé straně. Kopali jsme a našli jsme zakopané kusy člověka,“ odvyprávěl vzorně, jako žáček první třídy obsah pohádkové knížky, kterou mu maminka čítávala před spaním.
            „Dobře, posíláme tam naše muže. Na nic nesahejte, nechte všechno tak, ano?“, ujišťovala se.
            „No to je jasný!“, řekl s naprostou samozřejmostí a položil sluchátko. Vrátil se zpátky k partě a společně čekali na příjezd výjezdovky.