31. případ majora Zemana - 6.část

„Sakra, už tři dny na tom děláme a v podstatě jsme se nehli z místa,“ zaklel Jan Zeman nad fotkami pozůstatků, pozemku a domu rozloženými na stole. Tři dny se už vrtají v případu, který prozatím nemá v jeho dlouholeté praxi obdoby.
            Z klení jej vyrušil telefon.
            „Zeman,“ představil se obligátně.
            „Možná se hneme o krok dopředu,“ ozvalo se ze druhého konce, kde byl plukovník Žitný. „Za celé tři dny se v tom bytě v přízemí nikdo neukázal, sousedka z protějšího bytu si myslí, že se něco stalo, protože by jí prý dali vědět, kdyby někam odjeli na delší dobu. Nemám se v tom trochu pohrabat?“
            „Jo, zkus to. A kde jsi?“, ptal se Zeman.
            „Teď jsem na cestě na služebnu, potřebuješ něco?“
            „Nene, jenom mě něco napadlo, to nic,“ řekl Zeman a zavěsil.
            Takže v přízemním bytě, kde teoreticky bydlel homosexuální pár, najednou nikdo není a za ty tři dny se tam nikdo neukázal,A v tom hrobě se našly zbytky dvou chlapů, to znamená, že to vlastně můžou být oni. Můžou, ale nemusí. Zeman se lehce otřepal a zvedl telefonní sluchátko. přemítal si.
            „Halo? No, prosím vás, pošlete mi do té Mánesky výjezdovku, budeme potřebovat prolustrovat jeden podezřelý byt, díky.“
            Odešel z kanceláře do svého vozu a okamžitě se vydal zpátky na místo činu. Mezitím ještě poslal krátkou textovku plukovníku Žitnému, v níž jej informoval o svém záměru a požádal ho, aby na místo přijel taky.
            „Tak co, už se tam dostáváte?“, zeptal se Zeman, vystoupiv ze svého červeného vozu velitele týmu, který měl za úkol dostat se dovnitř bytu a podrobit jej důkladné prohlídce.
            „Jo, kluci už jsou u dveří a otevírají je,“ odpověděl policista.
            „Tak fajn, já si to tady zatím ještě jednou projdu. Kdybyste na něco přišli, dejte mi vědět, díky.“
            Major Zeman pomalu chodil po zahradě a přemýšlel, zda existuje možnost, že by se pachatelé nacházeli někde v blízkosti domu.
            „Honzo,“ ozvalo se za jeho zády po chvíli, „volali mi z oddělení, že prý tam přišli dva manželé podat oznámení o pohřešování.“
            „A jak to s tím souvisí?“, zeptal se Zeman Žitného.
            „No, budeš se divit, ale hodně. Víš, koho pohřešujou?“, nadhodil Žitný.
            Zeman se na něj zadíval a poté mu došlo, oč jde. Jinak by Žitný nemluvil takovou hádankovou formou.
            „Asi vím, nech mě hádat,“ řekl Zeman.
            Žitný založil ruce a čekal na Zemanovu dedukci.
            „Rudolfa Hölzla,“ řekl Zeman po chvíli, zkoumavě si prohlížeje Žitného pohled.
            „Správně. A víš, co nám ještě řekli?“, pokračoval Žitný.
            „To se nechám poddat.“
            „No, takže přišli sem ve čtvrtek, den předtím, než dělníci našli ty těla. Chtěli navštívit toho Hölzla, ale místo něj jim otevřel nějaký cizí chlápek. Zeptali se, jestli je Rudolf doma a on jim řekl, že tady žádný Rudolf nebydlí. Měli pochybnosti a tak to pro jistotu nahlásili.“
            „Máme popis?“, vyhrkl Zeman překvapeně.
            „Máme,“ řekl Žitný, čímž Zemana neskonale potěšil. Tito dva si naštěstí toho nepříjemného mladého muže pamatovali moc dobře.
            „Člověče, tak jsme se konečně hnuli kupředu!“, řekl Zeman radostně a odběhl do domu, kde dal příkaz nechat vše důkladně prověřit, zejména pak otisky prstů. „Museli tu po sobě něco nechat, jestli tady celou dobu byli, aspoň jeden z nich,“ pravil přesvědčeně Zeman policistovi, který měl celou partu pod sebou.
            „Uděláme všechno, co půjde,“ ujišťoval jej policista.
            Zeman odešel za plukovníkem Žitným a vrátili se zpátky na služebnu, kde si nechali vytisknout několik portrétů podezřelé osoby.
            „A chraň nás ruka páně, jestli to nebude on!“, pohrozil Zeman při pohledu na portrét.
            „Kdo ví, projdeme si jeho rejstřík, třeba nám něco napoví,“ navrhl Žitný a odešel do sousední kanceláře. Po chvíli se vrátil. „Tak něco tam má, ale je to malá ryba, nic velkého, kromě krádeží v obchodech a autech nic,“ informoval Zemana.
            „No, to nevadí, nějakou stopu k němu máme?“, ptal se Zeman.
            „Na to jsem se už ptal, a na udané adrese se údajně už půl roku nezdržuje. Chodí mu tam obsílky od soudu a dodnes si ani jednu nevyzvedl. Je už po něm vyhlášeno pátrání, ale ne pro podezření z vraždy, pouze pro ty krádeže.“
            „Fajn, tak snad nás k němu někdo nebo něco dovede, to přece není možný!“, pravil Zeman nevěřícně.
            „Nechám to poslat na všechna oddělení v celé republice, kdo ví, kam zdrhli. Jestliže je vyrušili ti manželé, je dost dobře možné, že se okamžitě zdekovali a utekli bůh ví kam.“
            „Jo, to udělej, tím rozhodně nic nezkazíme. Ale do novin ani do televize nesmí uniknout ani slovo!“, pohrozil Zeman.
            „To víš,“ ujistil ho Žitný.