31. případ majora Zemana - 8.část

Byt, v němž byli ubytováni Marcel s Imrichem, byl velmi spoře vybaven, zvonek však i v tomto bytě existoval. Neuplynula ani hodina od  okamžiku, kdy se Marcel vrátil z nákupu a zvonek zazvonil. Marcel zpozorněl a opatrně vstal ze staré zaprášené pohovky. Kukátkem nakoukl na chodbu, kde stál majitel bytu. Hlasitě si oddechl a otevřel dveře.
            „No?“, uvítal nečekanou návštěvu ještě nepříjemněji než onehdy dvojici shánějící se po Rudolfovi.
            „To už ani nepustíš majitele tohohle bytu dovnitř?“, uvedl se muž sám.
            „A jo, sorráč, pojďte dál, máme tu trochu binec, nečekali jsme vás,“ řekl Marcel výmluvně.
            „To nevadí, jdu jenom na chvilku,“ řekl majitel bytu, říkejme mu Marian. „Něco o vás vím, co se vám asi nebude líbit,“ řekl výhrůžně.
            Imrich trochu znejistěl, nervózně se podíval na svého přítele a čekal, co se bude dít dále.
            „Co tím myslíte?“, ptal se Marcel.
            „Nechte toho! Jsou Tě plné noviny i televize! Ode dneška budete platit dvojnásobnej nájem, vždycky k prvnímu v měsíci. Je patnáctýho, takže máte dva tejdny na to si sehnat práci a první prachy, jinak vás jednoduše prásknu.“
            Muž, stejně rychle jako přišel, i stejně rychle odešel. Marcel zůstal zaraženě stát uprostřed místnosti a jen stěží dokázal uvěřit tomu, co slyšel a viděl. Ten zmrd!, zaklel v duchu. A kurva, ten šmejd nás práskl!, napadlo jej v zápětí, když si vzpomněl na nezvanou Rudolfovu návštěvu. Postupně si začínal dávat k sobě dvě a dvě a pocit, že se čas jejich svobody krátí, neustupoval, naopak sílil.
            „Do prdele,“ zaklel nahlas.
            „Co je? Co… Co budem dělat?“
            „To nevím. Myslíš, že nás nepráskne?“, ptal se Marcel Imricha.
            „Neznám ho, nevím co od něho můžem čekat,“ odpověděl Imrich zdrceně.
            „A jsme v kundě,“ řekl Marcel zoufale.
            „Neztrácej hlavu, zaplatíme mu, nějak se z toho vylížem,“ konejšil ho.
            „Kéž by,“ odsekl Marcel s minimem naděje.
            „Do prdele, tohle už víckrát neříkej! Jednou jsi nás do toho zatáhl, tak to snad nevzdáš!“, křičel Imrich. Začínal zuřit. Marcel si jej nechtěl v této těžké chvíli znepřátelit, proto se na něj pouze rezignovaně podíval a souhlasně přikývl.
            „Jsem rád, že nejsi takový srab. Jiní by už srali strachy, ale věděl jsem, že ty takový nejsi,“ chlácholil Imrich Marcela již mírnějším tónem.
            „Ale stejně mě sere, nejradši bych ho…“, načal Marcel další větu, kterou ale nedokončil. Zarazil se právě u fráze, kterou chtěl vyslovit, přičemž si vybavil ty hodiny, které strávili nad zbavováním se ostatků Rudolfa s Hugem.
            „Nejradši bys ho co..?“, tahal z něj Imrich.
            „Zabil,“ dořekl Marcel konečně. Dokud nevyslovil toto slovo, měl na srdci takový tíživý pocit. Jakmile ale řekl „Zabil“, rázem se mu neskutečně ulevilo a zcela volně si oddechl.
            „Já to tušil,“ odpověděl Imrich zhrzeně, „to teďka budeš všechny problémisty zabíjet?“
            „To jsem neřek‘!“, ohradil se Marcel automaticky, „Jenom mě to tak napadlo,“ vymlouval se. Když se ale nad svým nápadem zamyslel, nepřipadal mu tak šílený a neproveditelný. Touha zabít toho vyděrače v něm rostla, a to už jen z toho důvodu, aby nepřišli o většinu svých peněz, které doposud měli. Navíc představa, že by zde nesehnali zaměstnání a tudíž žádný ideální zdroj peněz a následného nezaplacení nájmu, mu tedy na sebevědomí nepřidávala. Budu to muset udělat, přesvědčoval se v duchu.
            „Pojď něco dělat, nudím se,“ vyzýval Imrich Marcela ve snaze přivést jej na jiné myšlenky. Doposud netušil, co v Marcelovi dřímá a jak nebezpečný člověk se z něj může vyklubat.
            „Nech mě, nemám náladu,“ nervoval se Marcel. Rozhodně neměl náladu hrát ty Imrichovy stupidní hry.