Cesta do Bithynie VI

   Poté, co znovu schoval pergamen v pytli se svým oblečením, Lukáš vyšel ze stanu. Měsíc jasně zářil a v jeho světle mohl vidět Šimona Petra, který se vzdaloval, kulhal po cestě, která vedla do Jeruzaléma. Muž, který držel hlídku, nebyl dál než deset kroků a Lukáš zamířil k němu.
    - Viděl jsi toho muže, který právě vyšel z mého stanu? – zeptal se.
    - Nevyšel žádný muž – tvrdil muž na hlídce – a jsem na tomto místě už dost dlouho.
    Na chvíli se Lukáš znovu ptal, jestli neměl vidiny, i přes tu krvavou skvrnu v písku. Ale když znovu pohlédl na cestu, ještě mohl vidět Petra, jak jde ve světle měsíce.
    - Nedělej si starosti – řekl vojákovi. – Chtěl jsem tě podrobit zkoušce.
    Sylván se objevil ze tmy právě včas, aby zaslechl poslední slova.
    - Co je to, Lukáši? – zeptal se přísně. – Jsi snad důstojník, abys zkoušel mé vojáky?
    Lukáš uposlechl náhlý impuls a řekl:
     - Podívej se na cestu, Sylváne, a řekni mi, co vidíš. – On ještě pořád mohl v dálce rozeznat Petra.
    Sylván netrpělivě otočil hlavu směrem k Jeruzalému a pak se obrátil na Lukáše.
    - Cesta je opuštěná – prohlásil. – Jak se jmenuje ten přelud, který jsi viděl?
    Lukáš mluvil potichu, aby ho mohl slyšet jenom setník :
    - Sám se nazval Šimon Petr.
    Sylván se napřímil jakoby v zádech ucítil hrot meče. Řekl hlídce:
    - Pokračuj v obchůzce. – A pak Lukášovi : - Vejdi do stanu.
    Když zatáhl vstupní plachtu, Sylván se zeptal :
    - Nu, co se stalo?
    - To, co jsem ti řekl – trval na svém Lukáš. – Nějaký muž, který řekl, že se jmenuje Šimon Petr, vstoupil dnes v noci sem a mluvil se mnou právě v tomto stanu. Když jsem tě požádal, aby ses podíval na cestu, ještě stále jsem ho viděl. Možná ti slábne zrak, Sylváne – dodal a usmál se.
    Ale setník neměl náladu na žerty. – Máš nějaký důkaz, že ten Petr tady byl, Lukáši? – zeptal se.
    - Podívej se na písek. To je krev z jeho chodidel.
    Sylván si klekl a sebral trochu písku. – Je to krev – potvrdil. – Ale proč mu krvácela chodidla?
    - Přišel pěšky až z Jeruzaléma a proděravěly se mu sandály. Už mi věříš? – zeptal se vítězoslavně Lukáš.
    - Věřil jsem ti od té chvíle, kdy jsi mi řekl, že to byl Petr, kdo tě navštívil – odpověděl Sylván.
    - Takže ho znáš?
    - Viděl jsem Petra před několika lety. Je to statný muž se širokými rameny a hustým plnovousem?
    - Přesně ten – řekl Lukáš. – Ale proč jste ho ani ty ani hlídka nemohli vidět?
    Sylván si pohodlně sedl na Lukášovu rohož. – Zvláštní věci se dějí vždy kolem toho, co se týká Petra, Lukáši. – Je to vůdce žáků z Nazaretu a říká se, že mu byly propůjčeny mnohé z Ježíšových schopností.
    - Snažíš se mi říct, že má nadpřirozené schopnosti, Sylváne? Jak můžeš věřit něčemu podobnému?
    Setník se zadíval na krvavou skvrnu v písku. – Nevím, čemu věřit – řekl prostě. – Můžeš vysvětlit, proč ani hlídka ani já jsme teď Petra neviděli?
    - Hippokrates hovoří o lidech, jejichž zrak je v noci slabý – nevzdával se Lukáš.
    - Až do této noci byl můj zrak vždy dobrý – zamumlal Sylván. – Co od tebe Petr chtěl?
    - Přišel pro pergamen.
    - Jaký pergamen?
    Nezbylo mu tedy nic jiného než vysvětlit Sylvánovi, co se stalo onoho rána během kamenování Štěpána a ukázat mu pergamen. Kromě toho, Petr mu řekl, že Sylvánovi a Teofilovi může věřit.
    Setník vzal úzký váleček a otáčel jím ve svých rukou. – Takže Štěpán obětoval svůj život kvůli tomuhle – zašeptal.
    - Nevidím v Ježíšově učení nic co by vyvolalo tolik povyku – řekl Lukáš. – Velmi málo se liší od, například, Platónovy filozofie.
    - Přečti mi kousek – řekl Sylván.
    Lukáš rozmotal pergamen a znovu přečetl tu část, kterou četl, když vstoupil Petr.Když dočetl, Sylván přikývl.
    - To je to, co Ježíš učil. Zaznamenali to přesně.
    - Ty jsi slyšel Ježíše učit?- rychle se zeptal Lukáš. – Slyšel jsi ho osobně?
    - Ano. Slyšel jsem ho jednou.
    - A viděl jsi ho léčit nemocné?
    - Ano. A co víc : Ježíš vyléčil Gaia, mého sluhu.
    - Vyprávěj mi, jak to bylo. – naléhal na něj Lukáš. Měl teď příležitost slyšet od očitého svědka o té zvláštní schopnosti léčit, kterou, jak se zdálo, měl onen muž z Nazaretu.
    - Přihodilo se to před několika lety – začal Sylván. – Já jsem žil v Kafarnau, městě u Tiberiadského jezera. Jednoho dne tam přišli Ježíš a jeho žáci. Byl mladý, já bych řekl tak třicet let a měl hedvábné hnědé vousy. Zvláště si vzpomínám na jeho oči. – Sylván se na chvíli odmlčel. – Byly to nejlaskavější oči, jaké jsem kdy viděl. Když jsem se do nich díval, pochopil jsem, že mu člověk může důvěřovat, že mu může svěřit dokonce i svůj život.
    - Ale co to léčení? – zeptal se netrpělivě. – Jak to provedl?
    - Já nevím, co udělal – svěřil se Sylván. - Gaius měl mozkovou horečku a už jsme ztratili naději na jeho záchranu. Když jsem slyšel, že Ježíš léčí nemocné, poslal jsem několik židovských přátel, aby se ho zeptali, jestli chce léčit mého sluhu. Pořád ještě nevím, co mě přivedlo na myšlenku, že Ježíš může Gaia vyléčit, ale když jsem se s ním setkal, pochopil jsem, že ho vyléčí. A když jsem se vrátil domů, Gaius byl již vyléčený.
    - Určitě použil nějakou novou a zvláštní léčbu – předpokládal Lukáš, ale Sylván zavrtěl hlavou.
    - Myslím, že ne, Lukáši. Udělal něco, co nemá s medicínou ani s lékaři nic společného.
    - Už jsem viděl muže, který se uzdravil, když se zdálo, že je mrtvý – namítl Lukáš. - Trpěl nějakou poruchou mozku a vyléčil se tak náhle, že to vypadalo, že vstal z mrtvých.
    - A co když ti řeknu, že Ježíš nasytil skoro pět tisíc lidí několika chleby a rybami?
    - Viděl jsi to ty sám?
    - Ne, ale vyprávěli mi to lidé, kteří tam byli.
    - Vždyť víš, jak se tyhle věci zveličují, když se vypráví – řekl posměšně Lukáš, ale pak ho napadlo : - Snad kvůli tomu si Ježíšovi žáci sami říkají Bratrstvo Ryb?
    - Je to možné – připustil Sylván. – Ježíš je učil, že on nad nimi bude bdít. Mohou používat jako symbol ryby, kterými je nasytil.
    - Ale to všechno znamená, že Ježíš musí být bůh, Sylváne. A dává to smysl, aby Bůh jednoho kmene tak tajemného jako jsou Židé, měl moc nad všemi bohy, ve které věří lidé? A kdyby byl tak mocný, dovolil by, aby jeho Syn byl pouhým člověkem a pronásledovaným učitelem? A dovolil by, aby ho Židé zabili?
    - Vím málo o bozích a náboženství, Lukáši – Sylván vstal a opásal se – ale jsem si jistý, že Ježíš nebyl jen člověk.
    - Ale nemůžeš věřit, že by byl Bůh, Sylváne.
    Setník v tu chvíli řekl něco podivného :
    - Možná mám strach věřit tomu, o čem v srdci vím, že je to pravda, Lukáši. Co ti řekl Petr, abys s pergamenem udělal?
    Lukáš zopakoval Petrovy pokyny.
    - Myslíš, že se jimi mám řídit? – zeptal se.
    Starý voják se usmál a svojí šlachovitou rukou pohladil mladíka po vlasech.
    - Neboj se, Lukáši. Nemyslím, že by ses mohl vyhnout dodržení jeho pokynů, i kdyby ses o to pokusil – zamumlal tajuplně.