Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sen, který předčil život

20. 05. 2007
2
11
1889
Autor
petrrr

Ahoj, moc Vám všem děkuji, že jste zabrouzdali právě sem. Na Písmákovi je nejvíce rozvinutou kategorií poezie a tak jiné katogorie jako je próza nebo její podkategorie Povídky, nejsou tolik (nejspíš) populární a tak Vás všechny prosím, aby když už jste věnovali pět minut této povídce, věnujte ještě další minutu na napsaní Vašeho názoru, kritiky nebo jen pouhopouhého komentáře. Za jakoukoliv kritiku Vám předem moc děkuji. jen jsem chtěl ještě říci: Nedívejte se moc prosím na gramatické chyby, ale spíš na nápad,zpracování a podobně. Přeji Vám hezký den P.S. Při čtení této povídky, pokud máte možnost, pusťte si soundtrack k filmu Fontána od skladatele Clinta Mansella. Je to atmosferičtější a více se ponoříte do příběhu. A ještě jsem chtěl na závěr Prologu říci, že se nejdná o pokračování ani o volné pokračování mé první povídky Na pokraji snu. Je to jen podobná tématika. Nic víc.

„Už nevím co mám dělat, jen co jdu večer spát a zavřu oči, zase tam jsem. Poraďte mi, prosím, pane doktore, vždyť vy na to máte školu a není možný, abych takhle žil. Trvá to od narození a den co den se stále objevuje. Když jsem byl menší nikdo mi to nevěřil. Bodejť taky jo, když jsem byl malý dítě a přece každé malé dítě má svojí fantazii rozvinutou do neuvěřitelných způsobů, ale co teď? Mám to pořád a už si opravdu nevím rady, zkoušel jsem již mnoho psychologů a psychoanalytiků, ale vy jediný se zabýváte i sny v dospělém věku. Zkoušel jsem i noční hypnózy a mnoho předepsaných léků od psychologů, avšak žádný mi ani z mála nepomohl. Tak Vás na kolenou prosím, poraďte mi, pane doktore.“

Doktor Voltage se podíval na své poznámky, jenž si zapisoval po celou dobu výkladu svého pacienta, poté jej uchopil do ruky, roztrhal, hodil do koše a pravil: „Pane Paule, ještě nikdy jsem se nesetkal se stejným problémem jako máte Vy, četl jsem desítky, ba i stovky psychologických knih, leč v žádné se neobjevoval ani náznak podobného problému, který mi tu vykládáte, dostal jste mě do úzkých. Takže k tomu nepřikročíme způsobem, jak se toho snu zbavit, nýbrž najít příčinu a možná i celý sen ve skutečném světě. Teď Vás poprosím, zdali byste mi mohl od začátku popsat celý sen. Nemyslím od doby, co chodíte k psychologovi,ale od doby, kdy se Vám poprvé sen zdál.“

Paul Marker se zhluboka nadechl a spustil: „Všechno začalo okolo šestého roku života, kdy jsem  už začal vnímat sny. Zdálo se mi o stejném světě, ovšem v jiné době, myslím že někdy před třiceti lety a každý den, když jsem zavřel oči, hned jsem je otevřel, ale jinde a v jiném člověku. Vstal jsem a dělal věci, které jsem dělal i v normálním životě. Nic neobvyklého, ale pokaždé, když jsem odcházel z  bytu, podíval jsem se na kalendář. Dny ubíhali jako ve skutečném světě a jen, co jsem usnul ve snu, vzbudil jsem v tomto světě. A stále to pokračuje. Nedávno jsem vystudoval vysokou školu a on také. Tam se již trochu naše cesty rozešly. Já právě podnikám s počítači blízko odsud a on je majitelem školních potřeb na rohu 6. Ulice na druhé straně města. Není to tak dlouho, co se oženil se svou dlouholetou láskou, která mu porodila již druhé dítě. Nevím co s tím mám dělat, protože den ode dne vnímám sen víc a víc.“

„Řeknu Vám to asi takhle pane Markere, jak tak poslouchám Váš příběh nebo vlastně sen, napadá mě jediné možné řešení, nebo spíše postup, jak se dopátrat k lepším výsledkům. Každý den ráno hned po probuzení si zapište co nejpodrobněji sen, jenž se Vám v noci zdál a až přijde nějaký zlomový okamžik, kdykoliv můžete pak přijít.“ dořekl doktor Voltage a potřepal si s Paulem rukou.

Cestou domů nevnímaje Paul okolní svět přemýšlel o větách, které slyšel od doktora. Procházel středem chodníku a nevyhýbal se lidem, nečekal na přechodu na „zelenou“ a štěstí se ho muselo držet, že ho žádné auto nesrazilo až došel domů. Sednul si na postel, vytáhnul ze své skříně blok a tužku, položil si je vedle postele a nakonec usnul. Ráno po probuzení, zapsal si Paul svůj sen i s těmi nejpodrobnějšími detaily. Tak to dělal každý den. Dny, týdny a měsíce plynuli jako voda a Paulův blok se neuvěřitelným způsobem zaplňoval. Bohužel s přibývajícími dny cítil Paul již také bolesti, jenž prožíval chlápek ve druhém světě. Zašlo to až do takové míry, že Paulovo probuzení ve skutečném světě doprovázelo silné bolení hlavy nebo nosní krvácení. Jeho psychický stav se zhoršoval každé ráno a Paul se obávala každého dalšího večera i rána. Volal doktorovi Voltagovi, ten ovšem pobízel Paula, aby neztrácel hlavu a držel se.

Rok se s rokem sešel a neexistovala vteřina, kde by se Paul nebál té další. Bylo zrovna 14.května, kdy se Paul rozhodl jít spát trochu dřív, protože byl velmi unavený. Když večer zhasnul a zavřel oči, opět jako každý den, probudil se v jiném světě a v jiném člověku. Tentokrát ho však probudil fax. Vstal a šel k němu. Vzal přijatý papír do ruky a začal číst. Psalo se tam o stávce jeho zaměstnanců a následném zkrachování celé prodejny školních potřeb. V ten samý den se jeho starší syn vyboural se svou přítelkyní na motorce, kterou od něho dostal k osmnáctým narozeninám. Nepřežil to. Jeho žena se díky tomu od něho utekla i s druhým synem a zůstal sám. Jeho srdce začalo zhluboka tlouct a v další chvíli začal řvát... V tom se probudil Paul celý propocený a udýchaný a nedokázal uvěřit faktu, kterého potkal chlápka, jehož život se mu tak dlouho zdál. Bez přemýšlení vzal mobil a zavolal doktorovi o urychlenou schůzku. Za hodinu a půl seděl již Paul Marker v ordinaci doktora Voltagea a vyprávěl mu svůj sen. Voltage nevěřícně kroutil hlavou a přemýšlel nad důsledkem jeho snů a nakonec dodal: „Nedokážu, opravdu ač nerad nedokážu Vám jakkoliv pomoci, mrzí mě to. Až se zítra ráno probudíte, hned mi zavolejte. Jen tak s můžeme v tomto stádiu někam dostat. Zatím nashledanou a nezapomeňte, že je to pouhý sen!“

Celý večer se Paul strachoval nadcházejícího snu. Bál se o chlápka, kterého vlastně vůbec nezná a přitom zná od samého dětství. Když usínal, přemýšlel nad tím, jak dokáže sen ovlivnit celý život. Zavřel oči a spal.

Vzbudilo ho klepání. Nekonečné klepání na dveře už nesnesl, vstal z postele a otevřel pouze ve spodním prádle dveře – Exekutor. Dostal hodinou lhůtu na vystěhování kvůli dluhům za hypotéku. Za necelou hodinu už seděl pod schody jiného domu a jedl poslední krajíc chleba, jenž mu v bývalém bytě zbyl. Klepal se zimou a měl radost z každého úsměvu, který mu posílali kolemjdoucí lidé. Věru moc radosti neměl, vlastně se na něj usmála jen jedna holčička, když se k němu zakutálel její míč a on jí ho podal. Život pomalu ztrácel smysl.

  Zimou se klepal i čerstvě probuzený Paul, protože večer zapomněl zavřít okno. Celý den proseděl doma na svém gauči a nešel ani do práci, ani nezavolal doktorovi. Psal si do bloku svůj život. Svůj život a sen, i život snu a jeho sen, což byl Paulův život. Vyčerpán a unaven ze zápisků, upadnul zhroucené na postel a ponořil se do svého druhého života.

Na ulici sedí starý chlapík, zarostlý vousem a unaven životem. Nemá předepsané prášky – pomalu umírá. Takto sedí od rána až do večera. Večer najednou uvidí, jak  z dálky, přibíhá k němu člověk. Běží, jak kdyby ho někdo pronásledoval, leč není to tak. Přiběhne ke chlapíkovi a chlapík se zděsí uvidí člověka, kterého nikdy předtím neviděl a přesto ho zná. Zná ho ze svých snů. Ze snů, jenž se zdají od počátku života. Byl to Paul Marker. Nechápavě nic se začne smát, má opět radost ze života – tu poslední radost. Pár vteřin na to se mu pozastavuje srdce a umírá. Chlapík, který přiběhnul zavolal urychleně sanitku. Bohužel bylo příliš pozdě. Díval se na chlápka, pomalu vsunujícího do černého pytle. Poslední pohled na mrtvého muže, oživil chlápkovi, ještě stále udýchanému z běhu, paměť – Byl to on, zdál se mu jeho život a jemu se zdál život toho druhého. Černí andělé zasunuli pytel do auta a do dalšího pytle naházeli věci, jenž po něm zbyly. Nechali tam jen železný hřebík, který vypadl z bundy. Muž, jenž ho bezdomovec správně pojmenoval Paul Marker, vzal do ruky ten hřebík a vytesal do zdi jméno nebožtíka a datum narození a smrti. Věděl ty data, protože se mu o něj zdálo celý dosavadní život.

Bylo ráno 26.září 2006. V pochmurném počasí se ve svém bytě na Severozápadní Ulici probudil Paul Marker. Vstal, ani neposnídal, pouze na sebe hodil nějaké oblečení, nasedl do auta a jel na místo, které moc dobře znal a dnes v noci se mu o něm zdálo, jak tam umírá známí neznámí chlápek ze snu. Jelikož neměl dostatek benzínu a benzínka byla daleko, rozeběhnul se k místu. Již z dálky viděl tu povědomou zeď ze snu a u ní stály dvě osoby a v ruce měly svíčku. Po přiběhnutí k „místu“, zahlédl na zdi vytesaný vzkaz: „Zde žil, zde umřel.“ a data narození a úmrtí. Pozdravil dvě osoby, které v zápětí velmi dobře znal. Byla to manželka a druhý syn toho muže, který mu změnil snem život. Ta žena se představila jako Sukkota Markerová  řekla mi, že její manžel Paul Marker zde zemřel před třiceti lety. Nedokázal pochopit smysl života, snu a náhody. Rozloučil se a utekl. Rozeběhnul se k jediné památce, ke starému mostu a chloubě města. Vytáhnul z kapsy svůj deník a napsal poslední věty: „Žil jsem život jiného, který mi vzal vlastní život. Čí život mám teď žít, když svůj už nemám a cizí jsem dokončil?“...dopsal poslední slova, odhodil deník na most a skočil z mostu dolů na silnici. Za těch pár vteřin se mu promítl jeho pravý život, který ani v zajetí snu nevnímal. Zavřel naposledy oči, zasmál se a vykřikl jediné slovo: „Konečně!“.


11 názorů

petrrr
10. 06. 2007
Dát tip
nemusíš se vůbec omlouvat, spíš naopak já se omlouvám za svou ani nevím jak to říct. Pokud to není povídka, ale vyprávění, je to vyprávění z třetí osoby, což tak často nebývá, ale to je teď jedno. I když mi je teprve 15 a opravdu nemám zatím ten pravý vypsaný styl psaní, alespoň se snažím a náměty podle mnoha lidí mám dobré, jen to zpracování podle některých by mohlo být lepší. Pokud bych si u tebe mohl alespoň trochu spravit reputaci, přečti si nějakou mou další povídku, třeba tu o Pletivu nebo Na pokraji snu. Jinak díky za kritiku a doufám, že nejsem u tebe ztracený případ. Zatim

terezzka*
21. 05. 2007
Dát tip
je to zajimavý nápad , moc se mi to líbilo na ctení , sice to depresivní je ale zivot je i hezkej i osklivej , i bílej i cernej , vsechno tohle patrí k zivotu , du trochu od tématu , poroste je to povedený , líbilo se mi to , možná bych ho nakonci nenechala umřít chudák:(ale je to tvoje dílo:)doufam ze ti to nevadí , moc se mi to líbilo..:)

petrrr
21. 05. 2007
Dát tip
No tak asi jo, určitě díky.

Vespa
20. 05. 2007
Dát tip
tvoje přímá řeč - dialogy, monology - je hrozně strojená...nelidská stačí? :-)

petrrr
20. 05. 2007
Dát tip
Díky ti moc za tvojí kritiku, moc si jí vážím jen jsem moc dobře nepochopil větu o přímé řeči... Mohl bys mi jí prosim více specifikovat? Jinak ještě jednou moc děkuji a jsem rád, že alespoň někdo bere vážně Vážnou kritiku ;-)

Vespa
20. 05. 2007
Dát tip
budu teď trochu hnidopich: - "fantazii rozvinutou do neuvěřitelných způsobů" mi nejpříjde zrovna jako šťastná volba slov...konkrétně "způsobů" - ve dvou následujících větách slovo "psychologů"...taky bych to raději nahradila.... - tvoje přímá řeč není moc uvěřitelná...všechno zní přehnaně knižně... - stávka zaměstnanců? on měl nějakej koncern na školní potřeby? - a vůbec....ten "snový" příběh je takový.... - heleď...nápad je to dobrej, to ti určitě neberu, jenže je to psaný jazykem, kterej tomu příběhu moc neodpovídá - je to díky tomu opravdu patetický (ač já na patos hřešim taky...)...a pak je to moooc zrychlený...ohraná věc s deníkem....a předvídatelný závěr :-) každopádně se neděs, rozhodně to převyšuje písmácký průměr (jinak by mi to nestálo, ani za dočtení a už vůbec ne za komentář) Vespa

Terek
20. 05. 2007
Dát tip
Pěkné, trochu depresivní, ale jinak super. *

petrrr
20. 05. 2007
Dát tip
Bohužel film neznám, ale až si vzpomeneš na název, mohla bys mi ho prosím napsat, docela by mě zajímal ;-)

Deepness
20. 05. 2007
Dát tip
Kedysi dávno som videla film, ktorý mal podobný námet. Rozdieľ bol len v tom, že hlavnou hrdinkou bola žena... bohužiaľ si nepamätám názov...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru