GABRIELA

                                                                                            
                                                                                                            GABRIELA

   „Ach, jak moc chci umřít!“ vykřikla Gabriela, a všichni kolem věděli, že na tom není ani kousek pravdy. Byla to cesta. Cesta, kterou vyjadřovala jak moc miluje život, a jak touží po nesmrtelnosti. Věděla, že zůstává-li člověk ve vzpomínkách druhých, stane se na nějaký čas nesmrtelný. Ale ona nechtěla čekat na svou smrt, chtěla všechno hned, a proto se drala do mysli lidí za jakoukoliv cenu.
   Byla krásná. Muži po ní toužili a ona toho využívala. Využívala svého krásného nahého těla k tomu, aby si ji tak zapamatovali. A oni si pamatovali. Nejedni se k ní vraceli znovu a znovu, a ona se radovala z obrazu, který jim stále častěji vyvstával na mysl při myšlence na ni.
   „Jaká to nešťastná žena!“ myslely si o ní druhé ženy, ale ona jejich slova jen s těží dokázala pochopit. Myšlenka zapomnění ji naprosto zaslepila, a ona nebyla schopná si připustit, že ji muži jen využívají. „Ženy nic nechápou…“ mávla nad tím rukou.
A přesto se jimi obklopovala. Její instinkt či šestý smysl jí napovídal, že jí závidí. Ráda se s nimi bavila, nakupovala, chodila po večírcích a po očku sledovala, s jakou bázní a úžasem k ní vzhlíží. Když se pak v půli večera beze slova vypařila s nějakým neznámým mužem, byly na ni jak se patří naštvané a přísahaly si, že až jim zase zavolá a bude chtít někam vyrazit, vykašlou se na ni. Nikdy to však nedokázaly. Po nějakém čase jim zavolala, a jako by nic jim vyprávěla, co je nového, a ony nikdy nedokázaly odolat. Stýskalo se jim, to je zřejmé.
Ale jí taky. Mužská část populace ji na nějaký čas omrzela, zdálo se jí, že telefonní záznamník je až příliš zaplnění laskavým žvatláním a sjednanými schůzkami, a tak jej vytrhla ze zdi a šla se vyplakat nějaké z mnoha přítelkyň na rameno. „Ach, jak moc chci umřít!“ naříkala, a nešťastná přítelkyně ji utěšovala jak jen mohla. Bylo ji jí líto a v duchu si říkala, že se snad pro příště poučí.
   Ale kdepak Gabriela! Celý svůj život zasvětila tomu, aby si ji lidé pamatovali i po její smrti. V podstatě nežila. Budovala svůj obraz ve vzpomínkách lidí, který by tam zůstal navždy.
   A když pak jednoho dne nešťastně zemřela, pohřbili nevědomky její obraz společně s jejím mladým krásným tělem. „Jaká to nešťastná žena!“ vzlykaly její přítelkyně a doufaly, že Gabriela onu větu pronášenou nastotisíckrát myslela alespoň trochu vážně.
„Alibistická obhajoba všech žen,“ pomysleli si jejich manželé a milenci a s jistým pohledem se šli porozhlédnout po jiné ženě, která by jim svým obrazem vyvstávajícím na mysl obšťastňovala tvrdou realitu šedých zítřků.