Povodeň - kapitola Paprsek naděje.

PAPRSEK NADĚJE

Gustav čekal na zaschnutí lepidla po svém, stejně jako Ida. Četl si včerejší noviny, které nestihl přečíst ještě týž den, kdy vyšly. Sparta porazila Liberec dva jedna, dočetl se díky palcovému titulku na stránce se sportovní tématikou. Americkou NBA otřásá skandál, čte dále pod článkem o fotbalovém úspěchu Sparty. Nic, co by jej zajímalo. Jaká škoda. Neztrácel naději, doufal, že snad ještě objeví něco, co jej alespoň trochu zaujme. Bingo! Našel vloženou pondělní přílohu Bydlení a zahrada. To bylo něco pro něj, přestože si jen se zájmem prohlížel fotografie různých novinek a vychytávek, dodnes nic takového podle těchto příloh neudělal. Jak si spolehlivě a levně zařídit zavlažování zahrady, četl na druhé stránce přílohy. Hehe, necháme si na ni pořádně napršet, pomyslel si mírně sebeironicky, když pohlédl ven z okna, kde se nepatrně zvedala hladina kalné vody. Proč s tím ksakru nemůžem nic udělat?
            Ida se pokusila oživit si znalosti a um ve vyšívání. Na bílý kousek látky ve velikosti klasické čistonosopleny vyšívala barevnými nitěmi jména všech členů rodiny. Světle zelenou nití již měla vyšité jméno své maminky – Jarmila. Nyní pokračovala ve vyšívání jména svého otce, doposud se jí na čisté látce skvělo Gus-. Tak, ještě tav a bude to komplet, pomyslela si při pohledu na nedokončené otcovo jméno z červené nitě.
            „Potom už jenom naprasit tam sebe a všechny čtyři pra a hotovo,“ broukala si svým zvonivým hlasem.
            Prohlížení fotografií těch naprosto dokonale vypadajících vynálezů, úprav a řešení po chvilce Gustava omrzelo. Nikdy celou přílohu neprolistoval na první zátah. No co, dočtu si to později, řekl si v duchu. Letmo pohlédl na ciferník hodin visících na stěně kuchyně a vydal se nahoru za Idou. Cestou do Idina pokoje se zastavil u dveří do obýváku, kde si obvykle čítá noviny. Teď tam ještě stále spokojeně spala jeho manželka, přikrytá až pod bradu hřejivou dekou. Při pohledu na ni mu projel po zádech nesmlouvavý mráz, najednou pocítil, že se mírně ochladilo.
            „Tak, vyrážíme na plavbu?“, nadhodil vesele po příchodu do pokoje, kde si Ida tiše vyšívala. „Teda, to je hezký, kdy to bude hotový?“, chválil jí její práci.
            „Líbí? To sem ráda,“ odpověděla zdvořile a pokračovala v odpovídání na jeho otázku: „Hotový to bude, až se vrátíme z naší velkolepý plavby.“
            Celou soupravu k vyšívání odložila na stoleček před jejím křesílkem a zaklesnuvše se svému milujícímu otci do pravé paže odešla ven z pokoje, zkontrolovat plody jejich snahy a práce.
            „Bezva, už je to suchý,“ konstatoval Gustav, poklepávaje na místo, kde ještě před hodinou záplatovali.
            „Takže můžem vyplout?“, zajímala se Ida.
            „No to si piš! Ještě aby ne,“ odfrkl.
            „Já ji chytim tady, ty na druhym konci a vynesem ji vopatrně ven, jasný?“
            „Jasný,“ přitakala Ida.
            Přestože si Gustav s kánoí poradil sám, když ji přenášel z garáže do předsíně, teď se vyskytl malý problém. Ida jaksi postrádala tělesnou zdatnost a sílu ve svalech, jakou disponoval její otec. Zabrala a konec kánoe zvedla asi čtyřicet čísel nad zem, tíha kánoe ji však po několika okamžicích začala stahovat zpátky k zemi. Ida začala hlasitě funět a oddechovat. Na krku jí vyskočily obě krkavice. Gustav pochopil, že tudy rozhodně cesta nevede.
            „Nech to bejt!“, přikázal jí okamžitě s otcovskou péčí. „Já to vodnesu sám, vidim, že ty s tim nehneš, ale to nevadí, běž už čekat ven,“ pobídl ji.
            Ida byla nesmírně ráda, že má tak chápavého a vlídného otce. Nadávky a narážky typu Co jsi to za dceru, když nejsi schopná pomoct svýmu otci? nebo Ať ti to neurve ty tvoje pěstěný ručičky v této rodině neexistovaly. Tedy alespoň ne ve vztahu otce a dcery. K tomu, jak je to mezi Gustavem a Jarmilou, se určitě ještě nejednou dostaneme.
            „Seš skvělej, tati, už tam letim,“ odpověděla s neskrývanou radostí.

 Za několik minut se již oba připravovali na svou zodpovědnou výpravu do neznáma. Kánoi postavili na betonovou terásku před vchodovými dveřmi, protože do této výšky se prozatím ještě voda nedostala; moc už však nechybělo, asi jen deset centimetrů.
            „Připravená?“, zeptal se Gustav.
            „Připravená,“ odpověděla Ida.
            Gustav přinesl dlouhý kus pevného horolezeckého lana – ani nevěděl, kde se tu vzal, ale byl za něj vděčný, teď se bude hodit – a uvázal jej k přední části kánoe. Zbytek lana hodil dovnitř kánoe, před místo, kde bude zanedlouho sedět. Kánoi svědomitě uvázal k ocelové tyči zábradlí a vyzkoušel její stabilitu a těsnost záplaty. Voda do ní zatím netekla, což bylo více než dobré.
            „Tak naskoč,“ pobídl ji otec.
            Ida bez odmlouvání naskočila. Přitom si vzpomněla, jak jako malá nenáviděla jejich rodinné výlety na Jizeru, kterou sjížděly skoro každý víkend, když jim počasí přálo. A teď bez jakéhokoli odporu naskočila, plna očekávání z poznání nových míst a věcí, v lepším případě i lidí, pobídnuvše i svého otce ke spáchání totožného úkonu.
            „Já nalevo, ty napravo,“ dával Gustav poslední instrukce týkající se plavby.
            Popadli pádla a tak, jak Gustav řekl, zabořili je do kalné vody – on nalevo, ona napravo.
            „To pude,“ řekl souhlasně a odvázal kánoi. Lano hodil dovnitř kánoe, před místo, kde nyní seděl a pádloval.
            Zpočátku Idě trvalo, než se zadaptovala a rozpomenula se, jak se vlastně správně pádluje, aby náhodou neotáčela kánoi někam, kam nechce. Udělali si cvičnou jízdu okolo domu. Nemohli minout i místo u stodoly, kde na hladině plavalo mrtvé, vodou naplněné tělo utonulé kozy. Ida na ni pouze smutně pohlédla. Gustav si toho všiml a ještě jednou se omluvil.
            „To je dobrý, jenom mě to mrzí, že dopadla takhle,“ řekla.
            „Tyjo, ani nevim, kdy přestalo pršet,“ nadhodil Gustav ve snaze otočit téma konverzace někam jinam.
            „No jo, to je pravda, už neprší,“ přitakala Ida svému otci.
            Zvedl hlavu a oči k zatažené obloze. Skrz šedivé mraky zlehka prosvítal sluneční kotouč a pravil: „Jedeme za sluncem.“
            Kánoe po chvíli změnila směr a pluli tam, odkud skrze těžké mraky svítilo slunce. Pro ně možná jedna z posledních nadějí. Uplavali asi půl kilometru, když Gustav náhle rozhodl: „Zpátky.“
            „Zpátky? Proč?“
            „Vždyť tu nic není, co bysme tu asi tak dělali?“, vysvětloval.
            Bez dalších otázek otočili kánoi o sto osmdesát stupňů a vydali se zpátky k domu.
            „Kam teď?“, zeptala se Ida, jakmile se nezadržitelně blížili k jejich obklíčenému stavení.
            „Doprava,“ napadlo Gustava. „Tam už přece něco musí bejt.“
            Chvíli přemýšlel a pak mu na mysli vytanula nová, vcelku vhodná otázka, kterou vzápětí vyslovil.
            „Ty náhodou nevíš, vodkaď včera přijela ta pošťačka, co?“
            „Tak to vopravdu nevim, ale máma by věděla.“
            „No, ta momentálně spí, necháme ji tak, zkusíme štígro vpravo a jestli po kilometru něco nenajdem, jedem zpátky a zkusíme to na vopačnou stranu,“ navrhl Gustav.
            „Tak jo,“ odpověděla Ida. „Ale doufám, že teda něco najdem, páč už mi začíná hrabat, asi ponorka nebo co.“
            Gustav na chvíli zanechal pádlování, otočil se na Idu a udiveně se na ni podíval.
            „Jaká ponorka?“, zeptal se nechápavě.
            Ida pobaveně zvedla obočí a s úsměvem mu odpověděla: „Ponorková nemoc, stručně a jasně – ponorka.“
            „Aha, už rozumim. Tebe to s náma nebaví?“, začal šťourat v jejích citech a názorech.
            „To sem neřekla,“ ohradila se proti jeho otázce, „jenom když seš s dalšíma dvouma lidma zavřenej někde v jednom baráku a nemáš kam jít, je to dost deprimující.“
            Gustav beze slova přikývl a otočil se opět zády k Idě. Zabořil pádlo zpátky do vody a křikl: „Teď!“ Ida se přidala a kánoe se opět hnula kupředu. Cestou se vyhnuli – a to hodně těsně – dvěma pařezům, které spatřili na poslední chvíli a jedné zdechlině veverky.
            „Fuuuj, honem pryč, to je hnusný!“, vyjekla Ida.
            Otec jí přání s radostí splnil a přidal, aby byli co nejdříve co nejdále od mrtvé veverky. Jednu uštěpačnou poznámku si ale neodpustil.
            „Ale kožíšek jsme z ní mohli mít na stěně hezkej.“
            „Přestaň,“ řekla Ida.
            Zase několik minut mlčky pádlovali. Gustav spatřil přímo před nimi nízké stavení, kde již do třetiny jeho výšky vládla vodní hladina.
            „Něco vidim, je to barák!“, křikl radostně. „Tak jedem, nemůžem na nic čekat!“
            „Doufám, že tam někdo bude, jinak mě klepne pepka,“ pravila Ida.
            „Někdo tam bude, vypadá to, že tam bydlej trvale,“ konstatoval Gustav při pohledu na stavení a přilehlé stromy a keříky, jejichž špičky a vršky mírně vyčnívaly nad hladinu. Od domu je dělilo už jen snad sto padesát metrů.
            Radost z jejich objevu byla neskonalá. Plavba jako by rázem zpomalila, přestože tempo zrychlili, aby tam byli co nejdříve. Nadšení a nedočkavost způsobovaly to zpomalení času, který běžel stále stejně rychle již po několik milionů let. Gustav i Ida si připadali jako novodobí Kryštof Kolumbus a Galileo Galilei – to pro objevení sedláckého stavení a slunečního kotouče prosvítajícího skrz škaredě vyhlížející oblohu.