Povodeň - kapitola Setkání.

SETKÁNÍ

„Uf,“ oddechovala Ida, pádlujíc z posledních sil. Vypadla z formy a teď se to nepopíratelně projevilo.
            „Copak, už nemůžeš?“, ptal se Gustav.
            „No, asi tak, ale to je asi slabý slovo,“ odpověděla.
            „No, taky mám co dělat, dlouho jsem nesjížděl, už je to fakt nějakej ten pátek,“ přidal se k ní. Ani teď ji v tom nenechal. Gustav sice opravdu už více než pět let nesjížděl, přesto však občas zašel do posilovny nebo zahrát s kamarády fotbálek nebo hokej nasucho, tudíž jeho kondice byla na uspokojivé úrovni a ani v této chvíli se necítil tak úplně unaven.
            „Tak, a jsme tu,“ pravila Ida radostně a úlevně zároveň.
            „Vjedem až dovnitř?“, zeptal se jí Gustav. „Vidím tam nějaký dřevěný schody nahoru, tak u nich bysme zastavili a vomrkli to.“
            „Tak fajn,“ souhlasila.
            Přední špička kánoe narazila do dřevěného schodu, přičemž Gustav vstal a opatrně se zeptal zvýšeným hlasem: „Halo? Je tu někdo?“
            Z půdy slyšeli vrzání dřevěných parket, někdo se k nim přibližoval.
            „Zůstaň sedět,“ šeptal Gustav své dceři. Nechtěl, aby se jí něco stalo.
            „Halo?!“, zopakoval.
            První se mu před očima objevil Petr.
            „Dobrej den, už sme se lekli, že tu nikdo není. Já sem ňákej Gustav a hledáme tady někoho, kdo je tu taky a tak,“ pravil nejistě. Upřený Petrův pohled jej značně znervózňoval.
            Všichni tři měli kdesi v hlubokém podvědomí velkou radost z toho nečekaného setkání, přesto se však snažili zachovat si chladnou hlavu a zůstat ostražití. Jedno šlápnutí vedle by mohlo stát kohokoli z nich zdraví nebo dokonce život.
            „Já jsem Petr a tohle je moje žena Pavla,“ řekl chladně, ukazuje pozvednutou rukou na svou přicházející ženu.
            „Těší mě, sem Gustav, a to je moje dcera Ida,“ řekl a ukázal za sebe. Poté, když se kánoe stále ani nehnula a neuslyšel ani Idin hlas, se rozpačitě otočil čelem k ní a zády k Petrovi s Pavlou. Ti na sebe mezitím vzájemně pohlédli. Z očí jim bylo možno vyčíst mírné znechucení z Gustavova odporně pražského natahovacího přízvuku doprovázeného koncovkou „-ej“. „Aspoň vstaň,“ rozkázal jí nejistě šeptem.
            Ida vstala a slušně pozdravila, dokonce spisovně: „Dobrý den!“
            Petrovi i Pavle se v tu chvíli trochu ulevilo, když slyšeli dceřin spisovný pozdrav.
            „Dobrý den,“ opětovala jí pozdrav Pavla. K pozdravu připojila i milý úsměv. Ida se také usmála.
            „Vidím, že si dámy padly do voka, a co my, Petře, myslíš, že bysme si taky mohli rozumět?“, ptal se Gustav vcelku kolegiálně. Jeho troufalost a samozřejmost, s jakou začal Petrovi tykat, Petra lehce vyvedla z míry.
            „Ehm… Prosím?“, zeptal se Petr Gustava.
            „Co? Něco nejasnýho?“, ptal se Gustav udiveně.
            „No, nevím, jestli mi třeba něco neuniklo, ale… my si tykáme?“
            „Jejda, vomlouvám se, já myslel, že-“
            „Tak nemyslete a řekněte, o co vám jde,“ přerušil ho Petr.
            „Hledáme ňáký lidi, co tu sou taky, voda nás vobklíčila, sme sami tři v celym domě, sme tu na rekreaci a vůbec nevíme, jak to tu chodí a kde co je, ste první, na koho sme narazili. Tak doufám, že nás v tom nenecháte a třeba byste nám mohli pomoct,“ odpověděl Gustav rozvlekle.
            „A jak si tu pomoc představujete?“, pokračoval Petr ve výslechu.
            „Neměli bychom je pozvat nahoru? Ať pořád nesedí v té kánoi?“, šeptala mu do ucha Pavla.
            „Pojďte nahoru, tady to probereme,“ pobídl Petr Gustava i Idu – ti bez jediného slova ochotně vstali a vyšli po schodech nahoru na půdu. Ani jednomu nemohla uniknout ta zvláštní vůně, či spíše vyloženě smrad z lidských výkalů. Až se jim zkřivily huby samým znechucením. Na druhou stranu ale chápali, v jakých podmínkách a v jaké situaci tady musí Petr s Pavlou žít, takže se to snažili přejít s mávnutím ruky. Po chvilce už zápach ani necítili. Jak je všeobecně známo, čichové buňky se poměrně rychle přizpůsobují aktuálnímu prostředí, z čehož plyne, že vstoupíme-li někam, kde to páchne, za chvíli pach vůbec nevnímáme. Jaké štěstí.
            „Takže vás zajímá, jak si představujem vaši pomoc?“, ptal se Gustav.
            „Ano, přesně to nás zajímá, zejména však mě,“ odpověděl vlídně Petr.
            „No, tak buď byste nám mohli poradit slovem nebo ňákym skutkem, co já vim,“ řekl Gustav přímočaře.
            „Ježiši, táto, nech toho!“, okřikla jej pološeptem Ida, šťouchaje do něj ohnutým levým loktem.
            „A čeho?“, ptal se nechápavě Gustav.
            Petr a Pavla tu zčásti komickou a zčásti trapnou dvojici pobaveně sledovali. Jak dlouho ještě?, pomyslel si Petr. To je snad vážně zatrest!
            „No toho všeho, jsme u cizejch lidí, tak se tak chovej, nejseš tu jako doma,“ napomenula jej. Petrovi rvalo uši, že i Ida začala hovořit jejich dialektem.
            „No a? Sme přece všichni na jedný lodi, tak nevim, proč by sem se měl chovat jinak než se chovám normálně,“ ohradil se Gustav dotčeně.
            „Snad proto, že chceš, aby ti pomohli. Nebo ne? Pletu se?“, argumentovala mu Ida.
            Ta holka je vážně chytrá, pomyslela si Pavla. A jak zpracovává toho Gustava, to je úchvatné, říkala si.
            „Tak jo, vomlouvám se, asi sem to vážně přehnal,“ pravil Gustav omluvně.
            „A odkud k nám přicházíte?“, začala konverzaci Pavla bez jakékoli návaznosti na to, co probíhalo před chvílí, jako by se to ani nestalo.
            „No, já vám ani pořádně nevim,“ odpovídal Gustav se vší opatrností, ve snaze neupustit svůj jazyk z uzdy a nezkazit jejich zřejmě poslední šanci, „moc to tu neznáme, sme tu teprv podruhý.“
            „Tak to zkusíme jinak,“ navrhl Petr. „Ze kterého směru jste k nám připluli?“
            „No, když vyjdete ven před váš baráček, tak ani ne přímo rovně a ani ne rovnou vpravo, někam mezi,“ říkal Gustav, zcela neznalý základů zeměpisu.
            Ida se na Petra i Pavlu soucitně podívala a mírným pozvednutím ramen a nakloněním hlavy oběma naznačila, zda by mohla raději pokračovat. Petr jí radostně přikývl.
            „Dveře vašeho vchodu do domu jsou na sever, že?“, začala Ida.
            „Ano, přesně tak,“ odpověděl Petr.
            „No, tak v tom případě bysme pluli severo-severo-západně, kdybysme se vraceli zpátky,“ odpověděla.
            „Aha, a jak daleko asi?“, zajímalo Pavlu.
            „Jó, to vám přesně nevim, ale asi tak tři čtvrtě kiláku,“ řekla Ida.
            „Tři čtvrtě kilometru?“, podivil se Petr. „A to jste ještě takhle čilí?“
            Ida se přátelsky usmála a dodala: „Povzbudilo nás to vaše skromný stavení, to víte, první, co sme vod včerejška viděli. A když sme tady s tátou narazili i na vás - kdo by se neradoval?“
            „To nevím,“ řekl opatrně Petr. Za žádnou cenu se nechtěl dotknout Idy ani jejího otevřeného otce jakýmkoli neuváženým slovem či frází.
            „Mám nápad,“ řekl nečekaně Gustav. „Co kdybysme vás vzali k nám? Nic proti vám, ale tady je to cítit nespláchnutym záchodem, a navíc vidim, že nemáte ani žádný zásoby. Ten chleba na posteli je jediný jídlo, co máte?“
            „Kristova noho, táto, to už vážně přeháníš!“, napomenula jej Ida opětovně.
            „Ano, je to jediné jídlo, co máme, dokud nespadne voda,“ odpověděla smířlivě Pavla.
            „No, tak vidíte! U nás by vám bylo těch pár dní dobře, máme tam i moji ženu a Idy mámu, je docela fajn,“ lákal je Gustav.
            Petr s Pavlou si vyměnili udivené pohledy, z nichž vzájemně sršela stejná otázka: „Měli bychom to přijmout?“ nic jiného než přijetí smělého Gustavova návrhu nepřicházelo v úvahu. Buď by pošli hladem nebo smradem. A v horším případě by je ani nemusel nikdo po dlouhou dobu najít. Třeba by jednou našli jen jejich zbytky, které nestihly zetlít. Oba si tázavě souhlasně přikývli.
            „Tak jo,“ přijal Petr za oba dva.
            „Výborný, uvidíte, nebude to tak hrozný, tak dem?“
            „Ano, můžeme. Jen si vezmeme nějaké to prádlo,“ rouhal se Petr.
            „To nemusíte, my toho máme mrtě, dycky tam máme zásobu pro případ, že bude zle, a to teďko je,“ pravil Gustav přátelským tónem.
            „Ale já jsem zvyklý na své vlastní prádlo,“ oponoval mu Petr.
            „Já nakonec taky,“ přidala se i Pavla.
            „Tak my vás počkáme u kánoe,“ řekl Gustav, pobídnuv Idu, aby už šla s ním.

„To je případ, ten Gustav,“ svěřovala se se svými dojmy Pavla polohlasně svému muži.
            „No, to mi povídej! Toho nám byl vážně čert dlužen,“ souhlasil s ní Petr.
            „Ale na druhou stranu nám to může pomoct, nemyslíš?“
            „Jo, to rozhodně, ale za jakou cenu,“ odpověděl Petr.
            „Tak těch pár dní to snad přežijeme,“ pravila Pavla.
            „O tom nepochybuju. Ale aby je přežili i oni,“ řekl Petr s úsměvem. Pavla samozřejmě věděla, že to Petr vůbec nemyslí špatně. Koneckonců bylo na místě, aby jí Petr svou dobrou náladou zvedal tu její náladu, která nebyla až tak dobrá. Stále ji trápily myšlenky na zastřelenou Mařenku.
            „Tak, nastupovat, odjezd za několik vteřin!“, pobídl je rádoby vtipně Gustav. Ida položila obličej do dlaní. Začínala se za svého otce mírně stydět.
            „Ano, pane kapitáne, už jdeme,“ oplatil Petr Gustavovi stejnou kartou, jen s mírně ironickým tónem v hla    se.
            „Tak, Ido, chop se pádla a vyrážíme,“ pobídl Gustav svou dceru, jakmile Petr s Pavlou nastoupili do kánoe.
            „No to snad nemyslíte vážně! Ido, sedněte si k mé ženě, já budu pádlovat za vás!“, řekl Petr rozhodně.
            Po několika manévrech v rozhoupané kánoi si prohodili své pozice a Petr, chopiv se pádla, pokynul Gustavovi, aby už vyrazili.
            „Neslyšeli ste dneska náhodou ňákej výstřel?“, zeptal se Gustav obou manželů, když si vzpomněl na dopolední zážitek s neznámým zvukem.
            „Výstřel?“, zeptal se Petr.
            „No, nevim, jestli zrovna výstřel, mohlo to bejt něco jinýho, ale řek‘ bych, že to výstřel byl.“
            „To jsme byli my,“ odpověděla Pavla zkroušeně.
            „A proč proboha? Taky ste volali pomoc?“, divil se Gustav zcela upřímně.
            Pavla si vzpomněla na tu scénu, kdy Petr vpravil Mařence kulku rovnou mezi oči a z očí jí začaly po tvářích stékat mohutné slané slzy. Ida si toho všimla a okamžitě napomenula svého nezadržitelného otce, aby přestal s takovými otázkami.
            „Ne, museli jsme zastřelit naši stračenu, nechtěli jsme, ať se trápí s vodou a nakonec utone,“ řekl smutně Petr.
            Gustava tato zpráva samozřejmě překvapila, takovou odpověď by nečekal ani v žádné knize, která je plná nejrůznějších skutků, které je člověk schopen ve stavu nouze spáchat.
            „Tak to mě mrzí, nevěděl jsem,“ kondoloval oběma.
            „Muselo to být,“ odpověděl Petr. „Jinak by se utopila. A to jsme -“
            „Nechtěli, vím,“ přerušil je Gustav.
            „Sakra, táto, mlč už!“, zakřičela Ida rozhněvaně.
            Gustav se zalekl přísného tónu své dvacetileté dcery a opravdu pouze mlčky pádloval směr jejich dům.