MIROZEL

Celý měsíc jsem žil v prokletí,

posedlý duchem zemřelého,

jehož košili jsem nosil.

Jak z tisíce úst mi křičel do hlavy,

přehlušiv tóny světa

škubal mi páteří a trhal vlasy.

Položivý, sotva jsem už doufal..

Dnes

Diky ti, věčná noci, která jsi mne osvobodila!

Ztělesněna ženou,

jejíž kůží jak mlhou potrhanou jsem viděl knihy,

spousty knih, ač nekrvácela

ať rubíny či slovy.

Svatá a zraněná

vytáhla mě z vany temných vod a střepů,

aby zmizela,

aby se ještě v nejhorších můrách objevila

a mlcky mne zbavila hříchů,

jež znetvořily samotný pramen bytí.

Nejdelší snění, myriády věčností jsem ji pak hledal

v astrálech, prériích i podzemních sférách.

Navždyztracená,

probuzen do života skládám její jméno.

Mirozel z básní, Mirozel z pochodní a Mirozel z mlh.