Povodeň - kapitola Hovna.

HOVNA

„Ale stejnak by mě zajímalo, co to tam u vás tak – s prominutím – smrdělo,“ pravil Gustav po deseti minutách bezeslovného plutí kalným jezerem.
            Petr už začínal mít Gustava plné zuby. Zkusil tedy stejnou taktiku, jakou volil Gustav, jen s tím rozdílem, že Petr ji použil záměrně, kdežto pro Gustava byla zcela přirozená.
            „Hovna,“ odsekl Petr.
            Pavla se i přes svou vážnost neudržela a vyprskla smíchy, přičemž si automaticky zakryla ústa levou dlaní. Ida se na ni s úsměvem podívala, také se cítila být velmi pobavena Petrovým výrokem.
            „Hovna? A proč hovna?“, divil se Gustav, tentokráte však zvolil mírnější tón a neskrýval své překvapení.
            „Protože jsme tam jednoduše srali,“ odpověděl Petr vážně. Ani náznak ironie či pobavení.
            Gustav se nejistě otočil na svoji dceru a vedle ní sedící Pavlu.
            „Copak?“, zeptala se ho Pavla s úsměvem.
            Rezignovaně se otočil zpátky.
            „Asi mu vrtá hlavou, proč jste kadili zrovna na půdě,“ špitla Ida Pavle do ucha.
            „Vrtá vám hlavou, proč kadíme zrovna na půdě?“, zeptala se Pavla.
            Tentokrát se zase pro změnu neudržela Ida a začala se vytrvale hlasitě smát. Gustav jí věnoval přímo vražedný pohled. Idu to ale nijak neznepokojilo a pokračovala v započatém smání se.
            „Ticho!“, křikl Gustav autoritativně. Už mu to začínalo lézt krkem. Jenže kdo si začal, Gustave?
            „Klídek!“, napomenul jej Petr, dávaje mu tím najevo, že ještě stále není důvod k takovýmto projevům. „Trocha legrace snad neuškodí, aspoň nám ta plavba lépe ubíhá,“ dodal.
            „Přesně tak,“ přidala se k němu Ida.
            „Kristepane, za co?“, zeptal se Gustav útrpně. Odpovědi se nedočkal. Po chvíli se odhodlal všem vyjasnit, proč se ptal.
            „Nevrtá mi to hlavou, mně je to celkem volný, jenom…“
            „Jenom…?“, tázal se Petr.
            „Jenom mi to připadá…“
            „Jaké?“, zeptala se Pavla.
            „Divný,“ odsekl Gustav úlevně. Konečně se zbavil toho těžkého balvanu,který mu tlačil jazyk ke spodině ústní dutiny.
            „A co dneska není divné?“, reagovala Pavla pohotově.
            Gustav se očividně zamyslel, na chvíli se odmlčel.
            „To nevim,“ řekl po chvíli.
            To už byli jen pár metrů od domu, kde byli uvězněni Gustav, Jarmila a Ida. Dva z nich se nyní vraceli z úspěšné objevné plavby a doufali, že novou společností potěší spící maminku.

 
            „Tak, sme tu, vystupte na to betonový zápraží, já někde zaparkuju ten náš vehikl,“ poručil jim Gustav a poté, co všichni vystoupili, odplul někam za roh domu.
            „Prosím, pojďte dál,“ pobídla je Ida, otvírajíc jim vchodové dveře a ukazujíc jim nataženou pravičkou dovnitř domu.
            „Děkuji,“ osmělila se Pavla.
            „Něco Vám řeknu, Ido,“ svěřil se Petr polohlasně, „nic ve zlém, ale ten váš otec…“ Zvedl oči v sloup. Ida přesně věděla, kam tím míří.
            „Já vim, ale von není takovej pořád, to jenom když má z něčeho vobrovskou radost a jsou s nim cizí lidi, jinak je vážně fajn,“ ujišťovala jej o opaku.
            „No, tak doufám, že ho to brzy přejde,“ odsekl, klopě oči do země.
            „Určitě ano,“ ujistila jej naposledy.

„Máte to tady moc hezké, jezdíte sem často?“, zajímala se Pavla, obdivujíc křišťálový lustr v obývacím pokoji.
            „Pssst,“ sykla Ida, přikládajíc si ukazováček na rty, „máma spí.“
            „Aha, a kde, jestli se můžu zeptat?“, zeptala se Pavla čistě informativně.
            „Dyť na ni koukáte, tak proč se ptáte?“, podivila se Ida.
            „Ona spí na lustru?“, nadhodila Pavla pobaveně.
            „Cože?“, zarazila se Ida. Přiběhla ke dveřím do obývacího pokoje, nechápajíc, co tím Pavla myslela. Sotva se Ida podívala na pohovku, vše jí došlo. Gauč zel prázdnotou, ani přikrývka na něm nebyla, Jarmila se buď přestěhovala do ložnice, nebo ji schovala a současně schovala i sebe samu. Ale kam?
            „Vomlouvám se, ještě když sme vodjížděli, máma tu spala,“ vysvětlovala jim Ida.
            „V pořádku, tak my se posadíme, jestli můžeme?“, navrhla Pavla.
            „Samozřejmě, sedněte si, kam chcete! Buďte tady jako doma,“ pobídla je Ida, jež vzápětí odešla prohledat celý dům ve snaze nalézt ztracenou maminku.
            „Mami!“, zvolala několikráte, prohledávajíc celý dům. Matku ale nikde nenašla. Snad se nevypařila! Nebo nedejbože někam sama vodešla!, pomyslela si Ida. V hlavě si začala pomalu utvářet přímo katastrofický scénář.
            „Mámo!“, zavolala naposledy.
            Uslyšela podivný zvuk vycházející z toalety.
            „Mami?“, zkusila to ještě jednou přes zavřené dveře.
            „No?“, odpověděla Jarmila ztěžka.
            „Co je s tebou, mami?“
            „Nic, jen mi zabylo špatně, to bude dobrý, chceš sem jít?“
            „Ne, ne, jenom seď, to je dobrý,“ ujišťovala ji Ida. „Jenom jsi mě trochu vyděsila, už sem tě málem pohřešovala,“ pravila Ida dobrácky.
            „Vo mě se nemusíš bát, jsem votrlá,“ odpověděla Jarmila.
            „Dobře. Pak přijď dolů do vobýváku, ju?“
            „Ju,“ řekla Jarmila a ze záchoda se ozvalo: „Pfffffrrrrrrr“.
            „Tak máma momentálně taky ‚sere‘“, řekla Ida s úsměvem a patřičnou nadsázkou. „Jenom ne na půdě,“ dodala vtipně.
            Všichni tři se upřímně zasmáli.
            „Nemáte strach o tátu? Nějak dlouho nejde,“ zajímal se Petr.
            „Sakra, nevykejte mi furt, si potom připadám jak ňáká šedesátka,“ postěžovala si jim Ida. „To za prvý. A za druhý – vo něj fakt strach nemám. Je sice mírně retardovanej, ale jinak mu to myslí a nedělal by nic, co by ho vohrozilo na životě nebo na zdraví,“ pravila Ida zasvěceně.
            Všichni tři odvrátili hlavy ke dveřím do místnosti, jimiž bylo slyšet vrzavé zvuky dřevěných schodů vedoucích nahoru. Jarmila právě scházela dolů.
            „D… Dobrý den,“ pozdravila zdvořile, neskrývajíc své překvapení.
            „To koukáš, co?“, odsekla Ida vítězoslavně s majestátným výrazem v obličeji.
            „To teda zírám!“, přitakala.
            „Dobrý den, já jsem Petr a to je moje žena Pavla,“ představil zdvořile sebe i manželku, vstávaje z pohovky a natahuje svou pravičku směrem k oné překvapené ženě.
            „Dobrý den, Jarmila,“ opětovala pozdrav a představení se.
            Potřásli si rukou.
            „Teda, ale vás sem tady fakt nečekala, jak ste se našli? V takový… pustině?“, zajímala se Jarmila.
            „Jednoduše,“ řekl Petr s určitou samozřejmostí. „Váš manžel s dcerou k nám jednoduše připluli v kánoi.“
            „Připluli?“ Jarmila rozhodně neskrývala své překvapení. „Voni to vážně udělali?“, ptala se nevěřícně, odvracejíc hlavu na svou dceru.
            „Ano, opravdu,“ ujišťovala ji Pavla.
            „No tak to je teda vážně bingo,“ konstatovala Jarmila. „A propo – dáte si něco k pití? Kafe? Čaj? Minerálku?“
            „Jestli můžu poprosit, tak bych prosil minerálku,“ poručil si Petr.
            „A já si dám ten čaj,“ přidala se směle Pavla.
            „Dobře. A ten čaj chcete zelený nebo ovocný?“
            „Ovocný,“ konkretizovala Pavla.

„Tak, mládeži, už sem zpátky!“, ozvalo se ode dveří jen několik okamžiků poté, co Jarmila odešla do kuchyně připravit nápoje pro jí neočekávanou návštěvu.
            „No potěš koště,“ dovolila si prohlásit mírným tónem Pavla.
            „Ale no tak,“ uklidňoval ji Petr, „sice je to případ, ale jak říkala Ida, třeba ho to už brzo přejde.“
            „No ale co když ne?“, zapochybovala.
            „Uvidíš, že jo,“ přesvědčoval ji Petr.
            Ida na něj významně a zároveň děkovně pohlédla. Petr jí její pohled opětoval. Ida se uculila a mírně se začervenala. Pavla si ničeho mezi Petrem a Idou nevšimla, poněvadž se celou dobu zasněně dívala oknem ven, na tu zatopenou krajinu.
            „Tak co je?“, zvolal Gustav pln optimismu, přicházeje do obýváku, „Trochu života do toho umírání!“
            Petr s Idou od sebe odtrhli hluboké, vroucí pohledy a začali si hledět každý svého. Oba si moc dobře uvědomovali, že nesmí vzbudit jakékoli pochybnosti či podezření jak u Pavly, tak u Gustava. Ida byla kus ženské, dvacet let – takový ideální věk pro muže kus před třicítkou a kus po dvacítce, jímž byl Petr, doposud šťastně zamilovaný. Cosi uvnitř mu signalizovalo, že ne vše je v pořádku. Pocit, který zapříčinil, že se mu tak vehementně rozbušilo srdce, zažil naposledy v době, kdy poznal Pavlu, a to už je nějaký ten rok nazpátek. Snažil se na ni nemyslet. Nešlo to. Pořád na ni pokradmu pohlížel. Pavla se stále mlčky dívala z okna.
            Zkusil zajít trošku dál – věnoval Idě milý úsměv, jenž mu byl rázem oplacen. Fíha, říkal si. Tady to asi začne být ještě zajímavé. Ale co? Já nechci! Pavla je moje žena a to si ode mě nezaslouží. Ne! Ne! V žádném případě! V duchu se nutil na Idu nemyslet, marně. Pořád se mu vtíravě plížila do každé jeho myšlenky, přesto, že s ní třeba vůbec nesouvisela.
            Gustav cosi mlel, ale jako by mluvil do větru. Nikdo ze tří zúčastněných si ho vůbec nevšímal. Pavla stále hleděla ven oknem, Petr se snažil nemyslet na Idu, Ida se na Petra zaujatě dívala. Já tě stejně dostanu, krasavče!, přesvědčovala ho v duchu.
            „Ták, tady máme tu minerálku a čajíček,“ pravila dobrotivě Jarmila, přinášejíc z kuchyně stříbrný tácek a na něm dva šálky – kávu pro sebe, čaj pro Pavlu a skleničku s minerálkou pro Petra.
            „Díky,“ řekl Petr a natáhl se pro svou skleničku.
            „Děkuji,“ řekla Pavla a natáhla se pro svůj šálek.
            Petr se skrze Pavlinu ruku opět podíval na svůdně se dívající Idu. Dost už, sakra!, přikázal si v duchu. Nedokázal odolat tomu příšernému svazujícímu pokušení. Vzbuzovalo to v něm nejrůznější pocity – i ty hříšné, směřované na něj a Idu, i ty rozporuplné, týkající se čistě Pavly.
            Ze zamyšlení a výměn pohledů je vyrušila opět Jarmila.
            „Tak na zdraví, na to naše setkání!“, pronesla slavnostně a mírně zhoupla svou levičkou, svírající šálek s kávou.
            „Na zdraví,“ přidali se i Petr s Pavlou.
            Ida je pouze mlčky pozorovala, velmi odvážně a provokativně. Pavla si toho konečně všimla, přesto nezakročila. Nechtěla momentálně dělat jakékoli rozbroje, ne ve společnosti Idiných rodičů. Věděla, že se ještě naskytne mnoho příležitostí, kdy si to budou moci povědět mezi šesti očima, bez přítomnosti Gustava a Jarmily.