Povodeň - kapitola Aron, Fanda, Miloš.

ARON, FANDA, MILOŠ
            „Tak nám o sobě něco povězte,“ nabádala Jarmila kolegiálně Petra s Pavlou k začlenění do jejich společnosti.
            Petr se přisunul blíže ke své ženě, rozpačitě oddechl a zaváhal. Nevěděl, co přesně by tuto trojici mohlo zajímat. Opět nemohl přehlédnout Idin upřený pohled. Ostatně, ani Pavla.
            „No, tak… Manželé jsme už skoro pět let, žijeme tady od svatby. Dříve jsme bydleli každý zvlášť, ale často jsme se scházeli,“ začal vyprávět Petr, tisknouc dlaň své ženy a upřímně jí pohlížeje do očí. „Chovali jsme různou drůbež, nějakou tu větší domácí zvěř, psa… Sakra! Psa!“, vzpomněl si Petr.
            „Děje se něco?“, zeptal se Gustav.
            „Ano! Zapomněli jsme tam na půdě našeho psa a vepříka!“, řekl Petr vyděšeně.
            Gustav se nechápavě podíval na Petra, pak na Pavlu, Idu a nakonec na Jarmilu. Ta mu pohledem a mírným pohybem hlavy naznačila, aby se nabídl, že tam Petra zpátky odveze, aby mohl vyzvednout psa i vepříka.
            „Blázníš?!“, vyjel po ní Gustav. „Ještě prase abysme tady měli! To si tady rovnou můžem nechat naběhat celej les!“
            Petra i Pavlu Gustavova reakce nemile překvapila. Ida se však postavila na stranu Petra a Pavly, tedy zejména na Petrovu stranu.
            „Když nepojedeš ty, pojedu já, co na tom!“, řekla.
            „Co blázníš? Nikam nepudeš! A to myslim smrtelně vážně!“, křičel Gustav na Idu autoritativně.
            Petr s Pavlou na sebe vzájemně pohlédli a uznali, že bude vhodnější opustit na chvíli místnost, alespoň do doby, než trošku vychladnou obě horké hlavy.
            „Ty mi v tom nezabráníš!“, postavila se mu na odpor Ida. „Nechápu, jak někdo může bejt takovej sobec?!“
            „Sobec? Proč sobec? Jenom chránim naše zájmy!“, bránil se Gustav. Jeho argument byl však průhledný a průstřelný jako celofán.
            „Prosim tě, to ty nikdy nepochopíš, když seš tak zahleděnej sám do sebe!“, zchladila ho Ida.
            „Ksakru, nechte už toho!“, vyjekla i doposud ještě klidná Jarmila. „Ido, odvez je pro ty zvířata a ty pojď nahoru! Promluvíme si!“, poručila Jarmila svému muži.
            Gustav rezignovaně sklopil hlavu, vstal, ani nedutal a odešel nahoru do ložnice, přičemž se velkou oklikou vyhnul trojici Petr, Pavla a Ida.
            „Tak už běžte,“ popohnala je Jarmila dobrácky, „ať se bez vás nezblázněj.“ Spiklenecky na ně mrkla.
            „Děkujeme, opravdu moc děkujeme,“ pravil pokorně Petr.
            Jarmila se na ně naposledy usmála a poté mlčky odešla do ložnice za svým nasupeným manželem. Jako by jim jen pohledem řekla: „Však já už ho zpracuju, to se nebojte“.

 Po otevření vchodových dveří zjistili, že Gustav nakonec kánoi uvázal přímo před vchodem do domu.
            „Super, tak jedem,“ vyhrkla radostně Ida. Kde se v ní vzalo tolik nadšení? Že by ji těšil už jen ten pocit, že bude v blízkosti Petra? A co jeho žena? Tu nebere v potaz?
            „Počkat, počkat, kam se tak hrnete, mladá dámo?“, oponovala jí Pavla. „Myslím, že si v tomto vystačíme sami,“ dodala.
            „Skutečně?“, řekla arogantně. „Tak se tam dopravte jak chcete, ale kánoe zůstane tady.“ Dotčeně založila ruce a opovržlivě vztyčila hlavu směrem k obloze.
            Petr se rozpačitě podíval na Pavlu. Ta se podívala na uraženou Idu.
            „Čeho tím chce mladá dáma dosáhnout?“, zeptal se Petr provokativně.
            „Ničeho, tady jde jenom vo princip!“, ohradila se.
            „A jaký princip má mladá dáma na mysli?“, zjišťoval.
            „No, tak asi ten, že se chcete dopravit na naší kánoi do svýho baráku pro svý zvířata a nejlíp byste si na tom vodjeli sami.“
            „Jenže, mladá dámo,“ - nedokázal si odpustit toto ironické oslovení – „vy představujete potenciální zlo pro naše spokojené manželství.“
            „Cože?“, ptala se udiveně Ida. Dokonce svou hlavu sklopila zpátky do pozemské sféry a uhrančivě se zadívala na Pavlu.
            „Myslím, že se vyjádřil dost jasně,“ zastala se ho Pavla.
            „Hm, tak prosím, jeďte si, ale jak říkám – buď pojedu s váma, nebo nejedete. Jasný?“
            „No,“ oddechl si, „co jiného nám zbývá. Máme na výběr? Nemáme, tak prosím,“ pokynul, ukazuje rukou na kánoi.
            „S dovolením se chopim levýho pádla,“ oznámila jim Ida.
            „A já pro změnu pravého,“ oznámila jí Pavla. Petr se rozhodl nechat rozuzlení na dámách a jen nezúčastněně přihlížet.
            Ida na ni nevrle pohlédla.
            Nalodili se a vypravili se zpátky k domku, kde už netrpělivě čekali Aron a Fanda. Cesta se vcelku vlekla, když konverzace vázla. Ačkoliv ženy synchronizovaně pádlovaly, tentokrát neprohodily ani slovo. Petr jen seděl v zádi kánoe a trpělivě sledoval obě dámy, respektive jejich rytmicky se pohupující záda a pravidelně se pohybující ruce.
            „Aronečku, Fanoušku, tak jsme zase tady, zlatíčka!“, vítala se s nimi Pavla, jako by to byly jejich děti, které se vrátily ze čtrnáctidenního pobytu.
            Aron zběsile poskakoval okolo Pavly i Petra, když jej vzápětí naloďovali, jeho radost zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Vodu neměl moc rád, její bezprostřední blízkost v něm budila panickou hrůzu. Vždy si při ní, jako většina psů, představil tu odpornou koupel, kterou zbožňuje jen psí menšina. Fandovi to bylo víceméně jedno, spokojeně si pochrochtával a užíval si každého okamžiku, který prožil. Možná právě proto si jej Pavla tak oblíbila.
            „Tak, vyrážíme,“ řekl Petr, pevně svíraje obě zvířata v náruči, aby náhodou neměla tendenci utéci. „A ještě jedna věc – všimla si některá z vás toho domu napravo?“, dodal po asi třech minutách plavby.
            Obě ženy okamžitě přestaly pádlovat a se zaujetím odvrátily hlavu napravo ve směru jízdy. Skutečně. Za nekonečnou více než metr vysokou hladinou vody se do výšky tyčila špičatá střecha.
            „A myslíš, že tam někdo je?“, zapochybovala Pavla.
            „Co kdyby? Co když tam někdo je? Nechala bys ho tam napospas osudu?“
            „Ne, to nenechala, to víš, že ne,“ rouhala se Pavla.
            „Ido, prosím vás, myslíte, že bychom tam mohli na minutku zajet? Zajímalo by mě, jestli tam třeba někdo není, nebo jestli bychom tam nenašli něco užitečného,“ vysvětloval jí Petr svůj záměr.
            Ida bez jediného slova otočila kánoi napravo a hlesnutím jakéhosi nepostřehnutelného slova, spíše pazvuku, poručila zahájení plavby směrem k domu, k němuž zanedlouho dorazili. Pomalý proud vody je unášel přesně tím směrem, kterým se vydali, tudíž vynaložené úsilí nebylo tak velké, jako když se vydali pro psa a prase.
            „Halo?“, zvolal Petr. „Halo!“
            Nikdo se neozval. Zkusmo obepluli celý dům. Pavla se tázavě podívala na svého muže. Ten pouze pokrčil rameny a zvažoval, zda zkusit vejít dovnitř či nikoli.
            „Tak já to zkusím. Počkáte mě tady?“
            „Ano,“ řekla Ida naprosto chladně.

 Seskočil z kánoe rovnou na betonové zápraží domu. Zaklepal na dveře. Nic se nedělo. Zkusil to ještě jednou. Opět nic. Zatlačil do tlačítka zvonku. Ozvalo se hezké, táhlé zacinkání. Opatrně uchopil kliku a zkusmo na ni zatlačil. Dveře nejevily žádný odpor, otevřely se. Petr znejistěl a ještě opatrněji vkročil do domu.
            „Ha… halo?“, špitnul jako myška.
            Stále se nedočkal žádné odezvy.
            Procházel místnost po místnosti. Nejprve prošel celé přízemí. V koupelně našel rezavý kohoutek ležící v umyvadle. Někdo ho musel ulomit, pomyslel si. Ale kdo? Procházel se dále, dokud nedošel do prvního nadzemního podlaží. Narazil na pracovní stůl, na něm stojící psací stroj s vloženým popsaným listem papíru. Začetl se do něj:

Ahoj

Píšu Ti ze svého vězení – rekreační vily v Borové. Ano, čteš správně – vězení. Všude kolem je hrozně moc vody, v deset dopoledne to bylo snad pětačtyřicet čísel. Nevím, kdy a jak se odtud dostanu, když je všechno pod vodou. Ještě včera v poledne tu všichni málem umírali horkem a suchem a teď je to zas kvůli vodě. Sedím, poslouchám déšť a přemýšlím.  I když to tak nechci, všechny moje myšlenky se teď točí kolem té proklaté povodně. Snad nad tím přivřeš oči a budeš po celou dobu čtení tohohle dopisu brát v potaz to, že se bojím. Ano, mám strach. Myslím, že si ani nedovedeš představit jak hrozně mi je. Tím nesrážím Tvoji fantazii, naopak věřím že si aspoň uděláš obrázek o situaci tady v Borové. Protože nevidím do budoucnosti, netuším jak tady dopadnu. Dorazí sem vůbec někdy nějaká pomoc? Nějaké zásoby ve spíži a ledničce mám, ale moc toho není. Ani jsem nepočítal s tím, že budu proti své vůli trčet zavřený tady, mezi pěti místnostma. Už jenom čekám, kdy tu z toho zešílím. Pořád dokola poslouchám hodiny s kukačkou, déšť a občas i vítr. Chvilkama si ten stereotyp narušuju ťukáním do klávesnice na psacím stroji. Ale jak dlouho mě tohle bude bavit? Protože nemám kam utéct, bojím se, že tu z toho co nevidět zmagořím. Potřebuju ven, poznávat nové věci a místa a né sedět tady vevnitř a čekat na vysvobození. Vysvobození – to zní hezky. Ale co je pro mě vysvobozením? Jsou to jenom dvě věci. Vlastně tři. První a nejpravděpodobnější – vodka. Druhá a stejně tak pravděpodobná – smrt. A třetí a to už málo pravděpodobná – záchrana. Omlouvám se, že s tím otravuju, ale mám strach. Velký strach. Bojím se, že se odsaď už nikdy nedostanu a najdou mě až bude po všem třeba tady u psacího stroje, mrtvého. Rád bych Ti toho napsal víc, ale momentálně toho nejsem schopný. Teď ne.

Ahoj, a možná sbohem.

                Miloš Vrabec

     / /    /   /   /    /    /    /    / / / / / /     /    /      /     / / /     /   /    /    /    /   / / /  / / /   /   /   /   /  /   /   /   /   /   /   /   /  / / /  /  /  /  / / /   /   /    / /    /   /   /  / /  /  /  / /  /  / / /  / /  / / /     / /   /   /    /   /  /   /  /   /  /   / /  /    / /   / /  /   /  /    /  / /  /  / / /   /   / /   /   /   /  /   /  /   /   /   /    /  /   /  /   /   /  /  /  /  /  /   /  /  /   / /   /  /  /  / / /  / / /  /  /  /  /   /  /    /  /  / /  / /  /  / / /  / /  / /  / /  / /  / / / / / / / /  / /   /   / /  /  / / / / 

/ /    /   /   /    /    /    /    / / / / / /     /    /      /     / / /     /   /    /    /    /   / / /  / / /   /   /   /   /  /   /   /   /   /   /   /   /  / / /  /  /  /  / / /   /   /    / /    /   /   /  / /  /  /  / /  /  / / /  / /  / / /     / /   /   /    /   /  /   /  /   /  /   / /  /    / /   / /  /   /  /    /  / /  /  / / /   /   / /   /   /   /  /   /  /   /   /   /    /  /   /  /   /   /  /  /  /  /  /   /  /  /   / /   /  /  /  / / /  / / /  /  /  /  /   /  /    /  /  / /  / /  /  / / /  / /  / /  / /  / /  / / / / / / / /  / /   /   / /  /  / / / /   / /  /  / /    /   /   /    /    /    /    / / / / / /     /    /      /     / / /     /   /    /    /    /   / / /  / / /   /   /   /   /  /   /   /   /   /   /   /   /  / / /  /  /  /  / / /   /   /    / /    /   /   /  / /  /  /  / /  /  / / /  / /  / / /     / /   /   /    /   /  /   /  /   /  /   / /  /    / /   / /  /   /  /    /  / /  /  / / /   /   / /   /   /   /  /   /  /   /   /   /    /  /   /  /   /   /  /  /  /  /  /   /  /  /   / /   /  /  /  / / /  / / /  /  /  /  /   /  /    /  /  / /  / /  /  / / /  / /  / /  / /  / /  / / / / / / / /  / /   /   / /  /  / / / /  / /    /   /   /    /    /    /    / / / / / /     /    /      /     / / /     /   /    /    /    /   / / /  / / /   /   /   /   /  /   /   /   /   /   /   /   /  / / /  /  /  /  / / /   /   /    / /    /   /   /  / /  /  /  / /  /  / / /  / /  / / /     / /   /   /    /   /  /   /  /   /  /   / /  /    / /   / /  /   /  /    /  / /  /  / / /   /   / /   /   /   /  /   /  /   /   /   /    /  /   /  /   /   /  /  /  /  /  /   /  /  /   / /   /  /  /  / / /  / / /  /  /  /  /   /  /    /  /  / /  / /  /  / / /  / /  / /  / /  / /  / / / / / / / /  / /   /   / /  /  / / / /  / /    /   /   /    /    /    /    / / / / / /     /    /      /     / / /     /   /    /    /    /   / / /  / / /   /   /   /   /  /   /   /   /   /   /   /   /  / / /  /  /  /  / / /   /   /    / /    /   /   /  / /  /  /  / /  /  / / /  / /  / / /     / /   /   /    /   /  /   /  /   /  /   / /  /    / /   / /  /   /  /    /  / /  /  / / /   /   / /   /   /   /  /   /  /   /   /   /    /  /   /  /   /   /  /  /  /  /  /   /  /  /   / /   /  /  /  / / /  / / /  /  /  /  /   /  /    /  /  / /  / /  /  / / /  / /  / /  / /  / /  / / / / / / / /  / /   /   / /  /  / / / /  / /    /   /   /    /    /    /    / / / / / /     /    /      /     / / /     /   /    /    /    /   / / /  / / /   /   /   /   /  /   /   /   /   /   /   /   /  / / /  /  /  /  / / /   /   /    / /    /   /   /  / /  /  /  / /  /  / / /  / /  / / /     / /   /   /    /   /  /   /  /   /  /   / /  /    / /   / /  /   /  /    /  / /  /  / / /   /   / /   /   /   /  /   /  /   /   / 

Prší. Jak vidíš, i v mém dopise prší. V mojí duši taky prší. Všude prší. Prší i moje srdce. Prší rovnou do mých cév, prší do mých nervů. Prší všude, kam to jen jde. A já už nevím, jak dál. Pokaždé, co vykouknu z okna, už nevidím to odporně pálící slunce, už nevidím ty odporně vyschlé a popraskané kusy hlíny nažloutlé barvy, už nevidím zdechlé ještěrky ani potkany. Všechno tohle vzala voda. A nebo to zakryla. Až opadne, teprve potom si já i ostatní uvědomíme, jaké škody napáchala a toho se upřímně bojím asi nejvíc. Už nechci, aby pršelo, i když jsem to ještě včera v poledne chtěl a chvilku potom to dokonce i nadšeně vítal! Už ne! Už to stačilo. Proč s tím nemůžeme my, lidé, komunisti, kteří poručíme větru, dešti nic udělat? Teď, když je to tak hodně potřeba? Sakra, proč? Jsem zoufalý. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím, je to obrovský nápor na moje slabé nervy. Kdykoliv můžou rupnout a jakmile se to stane, už o mně víc neuslyšíš. Naposledy pak asi na mém funuse. A to nechci. Ty ano? Cítím, jak mě opouští síly, jak mě opouští veškerá naděje, optimismus i elán. Tohle všechno odešlo s posledním nárůstem hladiny. Už sahá na horní hranu plechové výplně vrátek v plotě, což znamená, že je tam už přes půl metru vody. Rozežeň ten hnusný mrak. Rozežeň ho a zažeň ho, ať se už nikdy více nevrací! Prosím!

   Tady někdo trpěl velkou depresí, napadlo jej. Ale kdo?
        „Co tu chcete?“, ozvalo se za Petrovými zády. Hrubý baryton v něm vzkřísil pocit strachu a ohrožení.
        „Já… já tady hledám někoho, koho tu uvěznila voda,“ odpověděl koktavě, aniž by se odvážil otočit čelem k onomu muži.
        „A jak jste se sem dostal?“, pokračoval muž ve výslechu.
        „Dveřmi, bylo otevřeno,“ sdělil mu Petr s jistou samozřejmostí.
        „Otočte se,“ pokynul mu muž.
   Petr se opatrně otočil, v očích mu bylo možno v té chvíli vyčíst ten největší strach, kterým kdy kdo disponoval.
        „Člověče, víte, co jste způsobil?“, zeptal se muž Petra přísně.
        „To… bohužel nevím.“
        „Asi jste mě zachránil. Kdo jste? Jak jste se sem dostal?“, zajímal se onen muž.
        Byl Petrovi povědomý. Jenže to špinavé tílko, pruhované trenýrky, ponožky vytažené až do půli lýtek a husté strniště na jeho obličeji mu identifikaci těžce znemožňovalo. Až si pak vybavil jednu část toho dopisu, jenž zůstal zastrčen v psacím stroji: Miloš Vrabec.
        „Jmenuju se Petr a dostal jsem se sem se svou manželkou Pavlou a jednou z našich zachránkyň, která nám půjčila kánoi, soudruhu,“ odpověděl, přičemž právě na slovo ‚soudruhu‘ se pokusil klást co největší důraz.
   „Takže… vy víte, kdo jsem?“, ptal se nedůvěřivě muž.
        „Ano, vím. Miloš Vrabec, komunistický straník,“ řekl mu Petr s jistou samozřejmostí.
        „A nevymýšlíte si náhodou?“
        Z mužova výrazu i pohledu bylo nemožné vyčíst, zda si nyní dělá legraci, nebo myslí-li svá slova vážně.
        „Ne, to bych si nedovolil, soudruhu,“ zdráhal se Petr.
        „Tak fajn. A co navrhujete, abychom podnikli? Necháte mě tady, nebo mě odvezete do bezpečí? Existuje tady vůbec něco bezpečného?“
        Ten muž začínal být Petrovi, i přes svůj poněkud odpudivý zjev, sympatický. Najednou z něj necítil žádné nebezpečí, spíše ochotu pomoci a co největší snahu bojovat o přežití a zdraví.
        „Nevím, soudruhu. Nás si vzali do parády k sobě domů a myslím, že člověka jako jste vy, tam přijmou milerádi. Paní je tam velmi pohostinná,“ lákal jej Petr.
        „Tak fajn, počkejte chvíli. Aspoň se obleču a sbalím si zápalky a cigarety.“
         Petr se pokusil vybavit si všechny situace v domě Pražanů. Bezpečně věděl, že tam nikoho z nich neviděl kouřit.
      „Je mi líto, soudruhu, ale mám dojem, že se u nich nekouří.“
         „Jak nekouří?“, vyjel po něm Miloš. „Všude se kouří! A jestli se nekouří u nich v domě, budu chodit kouřit ven!“
         „Pardon, pardon, omlouvám se, nechtěl jsem vás nazlobit,“ omlouval se Petr.
         „Ale to jste mě ještě nezažil naštvaného, to jsem jen výchovně zvedl hlas,“ pravil Miloš chlácholivě.
         „Uf, no to je přinejmenším skvělé,“ dodal Petr mírně nadsazeně.
         „Tak vyrážíme?“, zeptal se po chvíli oblečený Miloš.
         „Můžeme,“ odpověděl Petr a společně se vydali dolů ke vchodu, kde už čekala připravená kánoe.