Osmý TIBEŤAN se zove PIN

 

Klidně si dej ještě jedno,

 

protože jednoho dne se probudíš

a ke svému zděšení zjistíš,

že už se vůbec nic dít nebude…

Nebude ani polosvit,

šero, to taky skoro ne,

ale až se potom

své paměti hluboce,

až do posmrtí pokloníš

/ a jako nikdy nikoho k ponížení poprosíš /,

tak už to nebude nic platno,

jsi v zapomnění,

nemáš se čím otevřít,

nemáš k sobě Pin.

 

V hlavě to pění,

je matno a šach a teď vlastně už i mat,

na bílé plátno nemoci vyložíš své vzpomínání,

oslňující žlutavé povívající pole kukuřice,

jak od Vincenta Gogha

a v něm tanky s nápisem „68“

a kolem spící nezletilci /daleko je Ukrajina/,

přemýšlíš, ale chodíš kolem toho pole dokola,

nikde žádný posun,

testament všenárodní laskavé pomoci na kraji ulice

ve staré popelnici, za dlouho je odsun.

Královské Vinohrady a v hradu rozhlasovém pod vinným hroznem

hlasatelna a v ní do zemdlení stejný zprávy

jen na konci s jiným počasím,

nikde žádná změna,

ornament šedi s páteční liturgíí

marně důsledných chalupářů,

myšlenky se páří,

pak ples maturitní,

v noci je blíže k meteoritním snářům,

jindy té a oné klín,

/ kam až se mám ponořit, abych našel nefalusní Pin/

iluze a „dez“, zavíračka,

happening a nahoře bez,

růže, sníh, silvestry a duševní bláboly

a tahanice o nic

a sušený růže a kvetoucí bez,

kdo lže, ten třeba ani nekrade,

protože už nemá v Čechách vlastně co,

/ pak nahoře „s“ a v hlavě nic

nebo všude něco,

ale příliš hlasitý projev

a konto z Nemanic

nebo barák v Limě,

kolem něho služebnictvo

a v podzemí plno krásných analfabetických dělnic,

které myslí jenom na jedno…/,

až budeš kašlat, tak si ty tvoje nádherný trojky

důkladně natři,

zajedu za Krkovičkou, přivezu ti sádlo,

vzpomněl jsem si i na Čeňkovu pilu a na její skvostné hradlo,

ale Pin nikde,

hlava nic, smrt není na tři.

 

V paměti

/ už se smráká, bude půl šestý /

lepkavý tlouštík cholesterol

loudavě ťapká od končetin k podvěsku

ořeší mozku

/ stejně rychle dadaismem dne jako falší postkomshow

i lesbibliznou opeřenců noci /.

 

 

Trošku,

jen trošku

jsem si teď vzpomněl, vzpomněl si,

že Ona má krásná ústa, oči a duši,

že mám několik dětí,

teď zrovna nevím, dvě nebo tři?

Gróf Pin však nepřichází,

asi taky vzpomíná a leží.

Hnědavá aura je pořád tady,

asi už navždy,

obestřela mě,

oblíbila si mě

a prozatím neodchází. 

 

 

---