Po pěti letech (a pár měsících dýchání....)

Exli jsme už dávno. Teda aspoň mně to připadá dávno. Stejně jak mi připadá dlouhá každá noc bez tvého těla v mojí posteli, bez tvé paže pod mojí hlavou, kterou se mi pořát nějak nedaří nahradit žádným polštářem ani jiným mužem.

Exli jsme a já ještě pořát nevím, kdo jsem. Před tím jsem byla "Ta Tvoje" a teď mi půlka chybí. Zbytky tvojí voňavky na mém oblečení, tvoje roztoužené oči když jsi na mě čekal, tvoje učebnice roztroušené po celém mém bytě... Jenže to všechno odešlo mnohem dřív, než jsme skutečně exli. Než jsme si všimli, že se to rozhodlo samo a bez nás.

Byla pryč láska, tvoje vůně, tvoje jiskřící oči a zbyl jen zvyk, žárlivost, výčitky a strach.

A jestli se mi stýská? Ne. Nechtěla bych s tebou ztratit víc času. Nechtěla bych si to uvědomit a už s tebou mít děti. Nestýská se mi, jen nemůžu usnout. To je všechno. Jen další deprese.