Víra

(Brno, 19. října 2006)

Na stěně terč
Se středem v mém srdci
Visí
A na Jih - k moři táhnou pěvci
Jejichž zpěv přelíbezný
Dráždil naše smysly kdysi.
Pověz, příteli, jsi mi stále blízký?
Nebo jsi odešel
Jsi zlý a cizí?
Snad už ten čas nadešel
Kdy slabost má lidská zmizí...

Však - co dále?
Čím jsem nyní?
Když změna bláznivá přišla tak náhle?
Snad bohem či bohyní?
Jen zvíře - tvor či
Něco více?
Další noc bdí mé oči
Ve stínu
V němž tiše plane svíce
A inkoust - léta zaschlý - svítí barvou karmínu
Je tma a pro život, ach Bože,
Pro ten nestačí mi plíce.

Ano, má duše blouznivá
Zas zůstala tu sama
Tón lásky tiše doznívá
Když kraj se listem odívá
A podzim nosí chladná rána
Že až strach bezedný
Tě někdy ze snů budívá.
Příteli, věrný a jediný, pověz
Kam došli jsme tou cestou?
Co stalo se tam někde s námi?
Řekni, vyslov, pověz!
Setkáme se opět s vesnou?
Či zůstane
Zima?
Čas moru a pěstí
Jen já blázen hledal v ní štěstí...
Příteli, člověče
Kam jede ten vlak
Co odvézt měl nás do oblak?

Kdo jednou lidství ztratil, ztratil vše
A srdce své vtiskl do terče
Věř, cítím stud když zvoní ranní mše
A kolemjdoucí na jméno mé plivou
A zdraví slovem
„Bezvěrče!“
Však byl to můj osud, že víru jsem ztratil
Hned potom tebe
A vzápětí sebe
Bez šance, že bych se někdy zpět vrátil
Já jenom hledal jsem - hledal jsem nebe.

---