ANTHRAX

Hugo byl vesnický lékař s dlouholetou praxí v okresní nemocnici. Vzhledem k věku a přílivu nových, mladých a především perspektivních konkurentů byl nucen ve svých pětačtyřiceti letech své místo v okresce opustit a zkusit štěstí v blízké vesnici, kde si otevřel soukromou praxi. Jako obvodní lékař ve vísce čítající všehovšudy čtyři sta obyvatel včetně všech domácích zvířat si žil nad zdejší poměry, což nemohly přenést přes srdce místní stařenky pobírající svůj velmi, podotýkám velmi nízký důchod.
       Hugova žena Helena byla lékařkou, stejně jako její muž, do doby, než jí jedoucí vlak urazil levou ruku. Jakže se to stalo? Zcela prostě a jednoduše. Mávala na svou kamarádku stojící na protějším peróně, když vtom se odnikud objevila rozjetá souprava. Štěstí, že to odnesla jen ruka. I přes její handicap s ní Hugo prožíval stále stejné, šťastné manželství.
          
       „Dobrý den, pan dochtór,“ pozdravila útrpně sedmdesátiletá důchodkyně v tmavě zeleném, zašlém kabátu. Už od pohledu bylo zvláštní, s jakou pomalou chůzí a jak shrbená výjimečně přišla. Hugo zvedl oči od její lékařské karty ležící na jeho stole a udiveně pozvedl obočí.
       „Copak se vám stalo, paní Hildo?“, zeptal se vlídně, spatřiv její útrapu.
       „Pan dochtór, to ať ani nechtěj vědět, ještě by si řekli: ‚Bába stará, co ta to má ještě co zkoušet?‘“ S touto svou hlasitou úvahou se právě dobelhala ke křeslu určenému pro pacienty. Opatrně, z posledních sil se nahnula nad křeslo a zabořila se do něj jako kostka nugátu do kapučína.
       „A co byste neměla zkoušet? Vždycky je co zkoušet,“ ujišťoval ji od svého stolu vstávající Hugo. Na hrudi se mu pohupoval stetoskop, jehož horní díl si oboustranně málem zasunul až do vnitřního ucha.
       „No, věděj, pán dochtór, já jim opravdu nevim, co kdyby se mně potom smáli?“, řekla pochybovačně.
       „Ale kdepak, paní Hildo, jsem váš lékař a nemůžu se vám smát pro vaše potíže,“ vysvětloval jí dobrácky.
       „No, tak jo. Já jim teda budu věřit, když to tak pěkně říkaj,“ řekla s nepřehlédnutelnou jiskrou v oku. Pro ni ještě zajíček Hugo jí imponoval už nějaký ten pátek. Navštívila jej s kdejakými problémy, ale ten, který se mu nyní chystala sdělit, by otřásl i všemi bulvárními deníky.
       „Tak copak se stalo, že jste na tom tak bídně?“, vyzvídal, pohrávaje si se stetoskopem. Muselo být velmi zvláštní trpět bolestí v zádech a přitom sledovat, jak si pětačtyřicetiletý, fešný a chytrý pán jako byl Hugo, pohrává s plochým zakončením stetoskopu. Vypadalo to, jak by se chystal na nějakou velkou mouchu. Nebo jiný obtížný hmyz.
        „Věděj, no, ono je to hodě pikantní,“ špitla opatrně.
        „Jo? A copak jste měla tak pikantního?“
        „Rozdala jsem si to se sousedem,“ tahala ze sebe po malých kouscích.
        „To je milé!“, zvolal Hugo radostně s vědomím, že by mu bába mohla dát konečně pokoj a pokračoval: „Láska kvete v každém věku, já to říkám pořád.“
        „Ale pán dochtor, snad si tu ze mě ještě nebudou utahovat!“, pohrozila.
        „Ne, ne, promiňte, nemyslel jsem to vůbec špatně,“ vymlouval se. „Pokračujte.“
        „No, tak jako, pán dochtor,“ říkala ztěžka, jako by popisovala policistovi trestný čin, jehož byla svědkem, „voni jako ke mně přišli soused Brůnů a dali se se mnou do řeči. Nějako jsme si k sobě našli cestu a skončili jsme oba v mojí posteli. No, nechtělo se nám celé ty dvě nekonečné hodiny strávit v jedné poloze a tak jsem si, pán dochtor, zkusila i polohu pejska. No, kdyby věděli, jak mně tam luplo! A jak já teď nehorázně trpím! To si ani neuměj představit, pán dochtor!“
        Její zapálenost Huga velmi překvapila. Ještě mírně zaskočen k ní přistoupil a vyhrnul jí zádovou část starého roláku, který musela najít někde na půdě někdy v meziválečném období. Opatrně jí prohmatal celá záda a snažil se přijít na to v čem je kámen úrazu.
        „Teď vám budu opatrně mačkat kterékoli místo na zádech a když to bude bolet, dejte mi  o tom vědět,“ dával jí odbornou instruktáž.
        Poté přistoupil k samotnému kroku, o němž ji před malou chvílí informoval. Hned při prvním stisku sebou bába prudce škubla a vyjekla: „Áááá!“
        „Bolí?“, zeptal se Hugo překvapeně.
        „Bolí! Au! Oni mě snad chtěj zabít, pán dochtor?“
        „Kdepak, oni vás jenom chtěj napravit.“
        „V to taky doufám! A foftrem, nemůžu tu být věčně,“ popoháněla jej kupředu.
        No to je taky velká škoda, pomyslel si ironicky.
        Znova zatlačil, záměrně v úplně jiném místě.
        „Áááá!“, zavřeštěla stařena znova, prudce škubajíc celým svým tělem.
        „Tak dost! Vy si tu ze mě jenom utahujete, abyste se měla na co vymlouvat kvůli nadcházejícímu sletu čarodějnic!“, ohradil se Hugo již mírně nepříčetně. „Ale to vám neprojde, nic vám není, můžete jít. Nashledanou.“
        „Teda…“, hubovala babka, snažíc se zastrašit lékaře zdviženou teleskopickou francouzskou holí, kterou vytáhla ze své kabelky. „Teda…“, řekla zase, jako by neznala jiného slova. „Takhle se jedná s churavýma lidma? Pán dochtór, to by pro ně nemuselo dopadnout vůbec dobře,“ hrozila mu, stále nebezpečně mávajíc svou holí.
        „Myslíte ty lidi nebo mě?“, zeptal se s úsměvem, snaže se uvést ji do umírněnější nálady.
        „Myslím vás, pán dochtór, jenom ať se nedělaj! Já moc dobře vím, jakou pověst maj v okresce!“, řekla zasvěceně. Působila tak důvěryhodně, že i jinak zcela neposkvrněnému Hugovi poskočilo srdce samou nejistotou, přestože si bába jenom fantazírovala, aby se chopila této jedinečné příležitosti ve snaze vydupat si uvolněnku z povinného sletu čarodějnic konaného den nato.
        „Ale já vám žádný papír nevypíšu, když vám nic není!“, hájil se Hugo. Zaujímal ke všem stejný postoj, ať šlo o cikána, otravnou stařenu, ženu po mateřské, dítě školního věku… Výčet by byl určitě dlouhý a velmi pestrý, ale pro takovou základní orientaci to snad myslím stačí.
        „Pán dochtór, zklamali mě, na celý čáře!“, postěžovala si mu přímo mezi šesti očima. Její dvě náhradní oči byly mnohem větší a výraznější než ty, jež schovávala pod nimi. Hugovy hnědé oči zamžikaly a nevěřícně zatřásly hlavou.
        „Pán dochtor jenom plněj povinnosti a dodržujou právní řád!“, řekl jí naschvál.
        Hilda si ještě cosi zabrblala sama pro sebe a odešla z ordinace. Však počkej, holomku, se ještě budeš divit, žes‘ mě poslal na tu hranici! Půjdu já, půjdeš i ty!, říkala si cestou sama pro sebe.

Netrvalo dlouho a potkala jednu z velmi obsáhlé řady jejích známých, přítelkyň, věčných spolubydlících v ubytovně za hřbitovem.
        „Jejda, Haničko, vy ještě žijete?“, zeptala se Hilda již velmi zmenšeného lidského torza, které šlo možná jen o půl kilometru za hodinu rychleji než slimák.
        „Prosím Tebe! Co je na tom dožít se sto třicítky? Dneska nic! Uvidíš, že se taky dočkáš,“ ujišťovala ji ta malá breberka svým chraptivým, přesto však velmi slabým hlasem.
        „No, to teda doufám, že se nedožiju víc jak šedesáti sedmi,“ svěřila se Hilda.
        „A není ti už náhodou jednasedmdesát?“, zeptalo se to malé torzo na vychrtlých nožkách.
        „Ksakru,“ zaklela Hilda, „jak to věděj? Hele! Jak to, že oni to věděj a já ne?!“ Zděšeně se podívala na blízké pouliční hodiny. Ukazovaly čtvrt na devět. „Do oběda dost času,“ řekla zničehonic. „Nepotřebujou k dochtorovi?“, navrhla Hilda své kolegyni.
        „A víš ty, že opravdu potřebuju?“, přitakala. „Jaks‘ to poznala?“, ptala se celá udivená.
        „To věděj, to je ten můj sedmý smysl,“ řekla zcela vážně.
        „A ten šestý je který?“, podivila se ta malá brzdička s absolutně bílými vlasy.
        „To je símpěkně lítání na koštěti, moje špecialitka, však uviděj už zítra. Ten mamlas mi nechtěli napsat omluvenku, a to mě ty záda fakticky bolej!“
        „Opravdu? Ale že na to vážně nevypadáš!“, vyvrátila Hildě její slova. „Tak co, co chystáš? Přiznej se.“
        Přestože bylo tomu malému chodícímu pudélku již sto třicet let, bylo stále více než vitální a upovídané. Jedinou jeho - nebo její - nevýhodou bylo, že chodila děsně, ale opravdu děsně pomalu. To i batole chodící po čtyřech ji předběhlo, když závodili, kdo doběhne pro nákup.
        „S tím ať jdou někam! Koho to tu jako zajímá?!“, ptala se Hilda uraženě. Odvrátila pohled směrem do rušné ulice, kde všechny tři poblikávající pouliční lampy okupovala hejna přilétavších tygřích oček a baboček. Zbytek si sedl na nenadepsaný bloček, který vítr popoháněl vzduchem. Babočky na něm vypadaly jako Salamin na létajícím koberci.
        „Mě,“ odpověděla jí maličká při vší slušnosti.
        „Tak dobře,“ řekla Hilda rezignovaně, „musej zajít za dochtorem a narafičit na něj jakoukoli past! Nesměj se dožít zítřejška! Jasný?“ Nasadila si úzké, neprůhledné sluneční brýle a nenápadně se vytratila v řítícím se davu šílenců běžících za slevami století do jednoho nejmenovaného nákupního střediska sítě prodejen Delvita.
        „Dobře, zajdu tam, ale co za to?“, zeptala se vyzývavě.
        Hilda počítala i s touto vydírací variantou a z kapsy vytáhla světle modrou podlouhlou obálku.
        „Tady to,“ odsekla, podávajíc mrňavé stařence obálku s podivným obsahem.
        Nadšená pomalá žena se zastavila a jako pětileté dítě rozbalující dárky pod vánočním stromečkem začala obálku zuřivě roztrhávat. Vypadl z ní jakýsi bílý prášek.
        „Co to je?“, zeptala se podezřívavě.
        „To je anthrax, to neznaj?“, ptala se Hilda udiveně.
        „Ne, to neznaj, k čemu to je jako dobrý? Na praní? Nebo jed na mravence?“
        „Ani jedno. Todle stačí nasypat dochtůrkovi do jeho šálku s čajem, kterej si tam vždycky stavěj na svůj stůl o devátý, to už mám přesně zmapovaný,“ řekla Hilda znale.
        „Fajn, není problém, ale kolik za to dostanu?“
        „To ať se nechaj překvapit, nedávám dary předem, to pro případ, že by to pokazili, věděj?“
        „Jasný,“ přikývla opakovaným prudkým trhnutím hlavy směrem dolů, díky čemuž vypadala, že se jí zbláznily všechny krční nervy.
        „Tak ať už klušou! Za půl hodiny si tam stavěj ten čaj a ten čaj tam nikdy nestojej dýl jak půl hodiny!“

Pomalá malinkatá žena si vytáhla ze svého batůžku na shrbených zádech skládací vozíček, který používala pro urychlenou přepravu, například když spěchala na autobus, jež jí hrozil ujetím.
        „Uf, ty seš čím dál těžší,“ vedla dialog s vozíčkem.
        „Se ti jenom zdá, to ty seš čím dál slabší,“ ozvalo se z dutých trubek vozíčku.
        „Ty mluvíš?“, podivila se.
        „No aby ne! Stačí, že na mě sereš, když tak kmitáš těma vychrtlýma pazourama, ještě tady pochybuješ o tom, že mluvím!“, postěžoval si vozík.
        „Promiň,“ řekla pokorně. Opatrně nasedla; její vychrtlá prdelka, kterou nedisponuje ani letošní Česká MISS,  se zanořila do koženky mezi trubkami a vyhrtlé ruce roztočily robustní kola se vzorkem traktorových pneumatik. To pro případ, že by náhle zapršelo a malá by se musela brodit přes rozbahněnou louku u hřbitova.
        K Hugově kanceláři přijela za pět minut devět. Na nic nečekala – z kapsy vytáhla složený velký černý šátek, kterým si přikryla ústa a nos a bez váhání vjela do čekárny, kde seděli tři lidé. Jakmile ji uviděli, opatrně se zvedli ze svých míst a než se malá stačila i s vozíkem otočit o sto osmdesát stupňů, byli všichni tři pryč.
        „Dobrý den, copak vás trápí?“, zeptala se jí mladá, milá sestřička.
        „Tubera!“, řekla chraptivě.
        „Propánajána!“, zděsila se sestra, rozpačitě se chytaje rozevřenými dlaněmi za obličej. V té rychlosti si omylem zaryla svůj dlouhý pěstěný nehet levého ukazováku do levého oka, které jí na něm zůstalo pevně napíchnuté a jakmile ruku reflexivně odtáhla, vytrhla si i své levé oko.
        „Áááááááááááááá!“, zaječela jako siréna na zdejší požární siréna.
        Hugo byl právě zaneprázdněn pečlivým stavěním svého šálku čaje na svůj stůl. Měl přesně vyhrazené své místo a přesný úhel natočení. Na to si Hugo potrpěl, poněvadž byl neskutečný pedant a jakmile jednou našel výhodnou pozici pro svůj šálek, nehodlal ji jen tak ledabyle měnit.
        „Dobrý den, co vás trápí?“, zeptal se Hugo.
        Už podruhé; stejná otázka zopakovaná za tak krátkou dobu malou na vozíčku vyloženě nakrkla.
        „Tubera!“, zachraptěla.
        „Aha, a jak vám s ní mohu pomoci? Potřebujete dostat nové injekce?“
        Tubera se sice injekcemi neléčí, Hugo však byl inovátor a všechny jeho léčebné metody, tedy kromě narovnávání zablokovaných páteří, byly na injekčním základě.
        „Přesně tak,“ řekla malinkatá.
        „Tak moment, musím pro ně odskočit vedle,“ řekl mile a sotva větu dořekl, zmizel v sesterně.
        Malá pomalá ženuška využila této výhodné situace a do čaje nasypala celý obsah světle modré podlouhlé obálky, přesně tak, jak si přála Hilda. Bílý prášek se v čaji rozpustil téměř automaticky a nezůstala po něm jediná známka.
        „Tak, tady to máte,“ pravil dobrácky, vraceje se ze sesterny. „A mimochodem, nevíte, co to tam nacvičovala ta naše sestřička?“
        „Netuším,“ odsekla malá pomalá žena.
        „No jo, to jsou ty absolventky. Radost pohledět, ale když jim svěříte do rukou něco, co v nich nikdy v životě neměly, snadno si ublíží,“ konstatoval Hugo vycházeje z vlastní zkušenosti s její předchozí kolegyní, které na chvíli propůjčil svůj mohutný penis; zarazila si jej hluboko do hrtanu. Samozřejmě se udusila následně vyloučeným spermatem, které jí zalepilo hrtanovou příklopku a všechno v jejím blízkém okolí. „Amatérky,“ dodal zkroušeně.
        „Díky za ty injekce, doktore, nashle,“ pravila malá žena a odjela rychle jako lékařův Trabant.
        „No počkejte, a kdo bude jako platit?“, volal ještě za ní. Marně.

„Ahoj, miláčku,“ pozdravila ho už ve dvěřích Helena, přicházejíc dvě minuty po odjezdu malé atentátnice.
        „Ahoj!“, uvítal ji vlídně. „Pojď dál,“ vybídl ji.
        „Prosím tě, co ti to tam leží v sesterně? Snad není ožralá?“
        „Ale ne, to ona tam jenom něco hledala,“ přesvědčoval ji Hugo. „Co ruka? Nezlobí?“, zeptal se pohlížeje na Helenin mohutný pahýl v půlce paže, aby řeč nestála.
        „A co čaj? Nechutná?“, zeptala se provokativně. Věděla, že Hugo k smrti nenávidí, když se někdo dotýká JEHO hrnku s čajem. Helena to udělala a překlopila do sebe půl hrnku.
        „Mrcho! Já tě zabiju!“, křičel na ni vztekle, vrhaje se na svou ženu ve snaze zachránit alespoň to málo, co zbylo a okamžitě to dopít a nedát jí tak další šanci.
         Hugo do sebe nalil zbytek čaje, přičemž si všiml velmi podivného Helenina chování. Začala tančit jakýsi tanec jihoafrických kmenů, doprovázený zvláštními zvuky.
        „Chrrrr! Chhhhhhhhhhhhhhhhro! H-h-h-h-h-hh-h-h! Eh-eh-eh-eh!“, vydávala ze sebe, zoufale se chytajíc za svůj chřtán.
        To samé následovalo sotva tři vteřiny po ní i u Huga. K zemi se však sesunuli oba zároveň. Zemřeli přesně tak, jak si kdysi řekli, že by si přáli zemřít – spolu, v lásce a klidu.
        „Hustě!“, křikla Hilda na malou atentátnici, když obě stály za zamřížovaným oknem ordinace a celý tyjátr nerušeně sledovaly.
        „Akorát řeknou policajtům, že jsou svědek a že viděli, jak dochtor podávaj‘ svojí ženě ten čaj a po tom co ho ona vypije ho do sebe kopnou i on. Nic víc netřeba,“ pravila Hilda, dávaje tím tak poslední pokyny malé atentátnici, která už jen stěží dýchala. Do deseti sekund se s ní celý vozík převrátil na zem, přičemž vlivem pádu a následného nárazu její hlavy na tvrdý asfalt zahynula pod koly vlastního vozíčku. Kdo už kdy měl takovéto štěstí? Alespoň v něčem byla první, když už ne v závodech běhu s batoletem.
        Hilda opatrně ohledala mrtvolu, vzala si svou světle modrou prázdnou obálku a nenápadně se vytratila. Nedám těm sviním nejmenší šanci!, říkala si přesvědčeně, vydávaje se směrem ke Sněmovně – po cestě zamýšlela další zastávku v Anthropoidu; klubu, kde se ve velkém kšeftovalo s jakýmkoli množstvím Anthraxu používaného na nejrůznější účely – od výroby léčivých mastí, přes oleje na smažení, margaríny, syntetické součásti neoriginálních mikin pro vietnamské obchodníky, poštovní zásilkou doručenou až do budovy Sněmovny konče.