drak Sekretus a víla Amálka.. intermezzo.. zastaveníčko u Tří medvídků 1/2..

Jedním mohutným švihem obrovských, artritidou prolezlých, křídel nabral drak Sekretus výšku a následujících dvacet třicet kilometrů nad nekonečnou planinou jen tak proplachtil. V průběhu plachtění vždy vyfotil pár vyděšeně pobíhajících sedláků a jinou podivnou zvěř a následně se fotkám nehorázně vysmíval. Jako japonský turista. Pak znovu máchl křídly a znovu se nesl vzduchem a znovu fotil. Celkem fajn cestování.
  Víla Amálka ležela na drakově hřbetě, popíjela Mojito a chytala bronz. Kdyby chytila olovo, potvora, pomyslel si s rebelským úšklebkem drak, ale rázem mu úsměv povadl. Nečekaně zasyčel bolestí.
  „Zpropadenej slunečník!“ Vztekala se od slunce spálená Amálka a snažila se zarazit ostrý konec slunečníku mezi dvě tvrdé dračí šupiny. „Zatracenej faktor deset! Já se na to vykašlu!,“ křikla a zuřivě nakopla přesně mířenou peckou Sekreta pod lopatku.
  Drak opět, o poznání pronikavěji a hlasitěji, sykl bolestí. „Co tam nahoře provádíš? Hraješ fotbal nebo co?“
  „Ále, dráčku, zapomněla jsem si doma opalovací krém a v tom obchůdku, jak ono se to tam jmenovalo… Ano, u Narkoleptické Sněhůrky. No tak tam měli jen desítku,“ skuhrala výrazně rudá a napuchající Amálka. „To je tím, že létáš tak vysoko!“ Stěžovala si.
  „Promiň mi, ale jsem krátkozraký. Níže poznal bych leda prd a Zkrachovalé království snadno bych přehlédl,“ vysvětloval Sekretus svůj handicap a nepatrně, ne kvůli žhnoucím slunečním paprskům, ale kvůli horečce z předávkování z paralenů, zezelenal. Paralen užíval na bolestivou artritidu. Však byl pašák už pěkný kmet. A na absťák! Feťák to byl! Bez paralenu ani rána!
  „Určitě i tak nevidíš vůbec nic,“ prohlásila a nakoukla Sekretovi přes rameno. Ještěže jsem dříve skákala s padákem, pomyslela si, když uviděla tu ohromnou vzdálenost mezi nimi a zemí. Během několika vteřin se zorientovala. Támhle Krkonoše a jejich komunistický vládce Krakonoš. Tady zase Bradavice, strup na zemském povrchu.
  „A hele! Támhle!“ zvolala vítězně Amálka a ukázala prstem tak, jak se to, děti, dělat nemá. Hluboko přehluboko pod mračny, pod letovými trasami a pod smogem z lesní fabriky, obíhaly určitou plochu vysoké hradby tak široké, že byly vidět možná i z vesmíru. Možná i dál.
  Čína.
  Teda prd Čína.
  „To je domeček u Tří medvědů. Určitě mají opalovací krém!,“ poskakovala Amálka po drakově hřbetě. „Dráčku, Sakretusi, že se tam stavíme, že jo, dráčku? Že jo?“
  A tak drak řekl, že jo. Kdyby řekl, že ne, abstinenčního tiku v oku by se nezbavil, určitě mají i paralen, určitě!, a devadesát kilo čisté váhy Amálčina otylého tělíčka by ho při jednom z dalších nadskočení zaručeně usmrtil. Paralen!

Drak to vzal sešupem střemhlav dolů. Řítil se mezi bouřkovými mračny, vyhýbal se útočivým bleskům, odolával krupobití. V nižších hloubkách potkal soukromý Bradavický boeing a vyděsil nadějné čaroděje a čarodějky z kouzelnické školy. Vlak je zastaralá záležitost. Kouzla musí jít s dobou.
  Víla na jeho zádech vlála jako igelitový pytlík chycený v průvanu. Přímo plandala ve větru. Až nakonec drak bezpečně dosedl na zem.
  „To byla jízda! Ještě! Ještě!“ Hecovala starouše víla.
  „Nakašli si“, odbyl ji netečně, „stejně nemáš žetony,“ dodal a zapálil nedaleké obilné pole. Konečně, konečně ve svém živlu, pomyslel si. Nejprve chytilo pár stébel pšenice, rázem se oheň, jako když luskne, rozšířil a puff! Pole nikde. Příští zimu tak nejméně jedna rodinka zemře hlady. Co už.
  „Svou nově objevenou jiskru do života si dosytnosti užívám,“ konstatoval drak.
  Amálka jej nevnímala. Ne že by byla v sedmém, možná osmém, nebi, ale naopak ji ona úchvatná prvotní euforie, z prožitého stavu bez tíže, naprosto opustila. Dívala se někam za drakova záda. „Skvělý. Čím dřív odtud vypadneme, tím líp,“ zašeptalo obezřetně malé stvoření. „Myslím, že támhle někdo je.“ Ukázala na hranici lesa. A opravdu. Za první řadou stromů si Sekret všiml tří párů očí. Svítily ze stínů a pozorovaly neznámý pár.
  „To jsou přece ti tři medvědi. Táta. Máma. A ten malej. Těch se nemusíš bát, jsou hodní.“ Utěšoval ji staroch. Starý feťák.
  „Myslíš?“ Ujišťovala se, nohy se jí klepaly strachy. Jakoby se vlnila v rytmu samby.
  „Uvidíš,“ chvíli bylo ticho. Dva rozdílné tábory. Oni a oni. Pak drak zakřičel: „Hej vy tám, vylezté! Potřebovali bychom pomóct!“
  Nic se nedělo. Žádná odezva. Jen ty pohledy. A mrkání víček.
  Tři postavy nečekaně vystoupily ze stínů a přátelsky moc nevypadaly. Žádní medvědi. Stála před nimi tři ošklivá prasátka. První čuňátko drželo pilku, to si asi domeček stlouklo z latí. Druhé drželo zednickou lžíci. Á, betonář. A třetí, třetí vlk sežere v pohádce jako první, protože drželo srp a díky drakově šikovnosti si domeček nemá z čeho postavit.
  Třetí prasátko na dvojici vystartovalo. Zběsilý škleb na rypáku. Sekalo srpem před sebou. V očích mu hrály plamínky. Druhá dvě prasátka se ke svému druhovi přidala. Jedno za všechna a všechna za jedno čuně! V odrazu slunce se zablýsklo ostří pily. Ze lžíce odpadl kus čerstvé malty.
  „Ústůp!“ Zavelel přerostlý krocan, vzal Amálku do zubů a pelášil si to k domečku U tří medvídků.

  ...