Skladba č. 4

Ten den bylo taky tak hrozné vedro. Seděli jsme ve stanu. Starém s podsadou. Turistický kurz. Nebo se tenkrát říkalo branný? Branci a... brankyně, branky? Branky jsou lepší, výstižnější. Každý myslel především na zásah, na průnik.

Naaranžovals mi levou ruku na hmatník a pravou mě naučil přejet po strunách. Pak ještě jednou. Pomaleji a rozloženě. Pět tónů; od nejhlubšího k nejvyššímu.

Od jak dávna si jejich zvuk nedokážu vduchu vybavit? A najednou je tu opravdový.

A pak jsi ze druhé kytary začal té mojí skákat do řeči. Jako by si ty dvě spolu něco domlouvaly; a to mě mátlo. Ale tys mi pohybem brady a snad taky očima naznačoval, ať to nevzdávám, ať se neztrácím, ať jim neodmlouvám a držím... rytmus.

Najednou bylo znát, že se nehádají. Že jen jedna hraje, aby druhá mohla tančit či zpívat. Spíš zpívat, protože jak by mohla kytara tančit? Pomáhaly si. Jako by pluly na jedné lodi.

Ten den odpoledne nás učili jezdit na kánoi.

Tvářil ses zkušeně a důležitě. A vykládal přitom takové nesmysly. Bylo hezké být v onu chvíli zrovna na onom místě. Člověk by měl žít nejvýš tak do padesáti. To jediné si z těch nesmyslů pamatuju. A pak pět tónů, kterými to všechno začalo. Byly v G-dur? Jejich posloupnost působila jako otázka, když zazněly na závěr.

Ale důležitost otázky se snižovala, když zazněly druhý den a za týden. A zdálo se samozřejmé, že mohou zaznít kdykoli znovu. I když jsme se přestali vídat tak často. Třeba za pět, za deset nebo za dvace let.

Ne za dvacet už ne, protože devatenáctého léta zazvonil telefon a hlas z druhé strany se ptal, jestli může otevřít poštu, adresovanou mně.

Že vlastně ani není zavřená.

Protože je to dopis o Tobě.

A že mám být za hodinu o sto kilometrů jinde. Kvůli tobě. A že už tě tam neuvidím.

Kolik metrů je potřeba ujet za sekundu, aby to dalo za hodinu sto kilometrů? Věděl bys to? Šestnáct let po maturitě, patnáct před padesátkou. Slovo sekunda mě kdysi uvádělo do rozpaků. Copak jsi na tohle všechno zapoměl?

Ten spěch byl zbytečný. Datum v dopise včerejší. A otázka, nesená těmi tóny, zůstala nezodpovězená.

Je mi z toho vedra najednou zima.

Kdybys mohl vědět jak! si občas přeju, abys tu byl!

Původní verze

Ten den bylo taky tak hrozné vedro.

Seděli jsme ve stanu, takovém tom s podsadou.

Turistický -- nebo se tenkrát říkalo branný? -- tábor.

Branci a... Brankyně, branky? Branky je lepší.

A vystihuje to skutečnost.

Každý myslel především na zásah.

Naaranžovals mi levou ruku na hmatník a pravou mě naučil přejet po strunách.

Pak ještě jednou. A pomaleji. A rozloženě.

Pět tónů; od nejhlušího k nejvyššímu.

Od jak dávna si jejich zvuk nedokážu vybavit?

A najednou je tu. A nahlas.

A pak si ze druhé kytary začal té mojí skákat do řeči.

Jako by si ty dvě spolu něco domlouvaly; a to mě mátlo.

Ale tys mi pohybem brady a snad taky očima naznačoval, ať to nevzdávám, ať se neztrácím, ať jim neodmlouvám a držím... rytmus.

A najednou bylo znát, že se nehádají.

Že jen jedna hraje, aby druhá mohla tančit či zpívat.

Spíš zpívat, protože jak by mohla kytara tančit?

Pomáhaly si. Jako by pluly na jedné lodi.

Ten den odpoledne nás učili jezdit na kánoi.

...

Tvářil ses zkušeně a důležitě. A vykládal přitom takové nesmysly.

A bylo hezké být v onu chvíli zrovna na onom místě.

Člověk by měl žít nejvýš tak do padesáti. To jediné si z těch nesmyslů pamatuji.

A pak těch pět tónů, kterými to všechno začalo.

Byly v G dur?

Jejich posloupnost působila jako otázka, když zazněly naposled.

Ale důležitost té otázky se snižovala, když zazněly druhý den a za týden.

A zdálo se samozřejmé, že mohou zaznít kdykoli znovu.

I když jsme se přestali vídat tak často.

Za deset let. Nebo za dvacet... ne za dvacet už ne, protože devatenáctého léta zazvonil telefon a hlas z druhé strany se ptal, jestli může otevřít poštu, adresovanou mně.

Že vlastně ani není zavřená.

Protože je to dopis o Tobě.

A že mám být za hodinu o sto kilometrů jinde. Kvůli tobě. A že už tě tam neuvidím. Kolik metrů je potřeba ujet za minutu, aby to dalo za hodinu sto kilometrů? Věděl bys to? Šestnáct let po maturitě, patnáct před padesátkou. Copak jsi i na tohle zapoměl?

Ten spěch byl zbytečný. Datum v dopise včerejší. A otázka, nesená těmi tóny zůstala nezodpovězená.

Je mi z toho vedra najednou zima.

Kdybys mohl vědět jak! si občas přeju, abys tu byl!