Povodeň - Setkání II

SETKÁNÍ II

        „Já tady žádnýho čokla a už vůbec ne prase nechci!“, opakoval si stále dokola Gustav, apaticky se houpaje, sedě na křesle a nervózně třepaje složenýma rukama pod bradou.
        „Ale no tak, nebude to tak zlý,“ konejšila ho Jarmila, „musíme si přece pomáhat, co bysme to byli za lidi? Žijem jenom jednou a třeba se nám to někdy vrátí.“
        „A jak? Budou mít zabíjačku? Pozvou nás? Nebuď blbá, ježišmarjá!“, ohradil se.
        „Ty taky furt myslíš na to svý nenažraný břicho!“, křikla mírně znechuceně. „Ne, třeba jednou budem v úzkejch my a třeba nám někdo pomůže. Ale taky třeba jenom proto, že seš tak sobeckej, se nám to taky třeba vůbec nemusí stát.“
        „Třeba, třeba, třeba! Všichni lidi sou stejný! Ty někoho poprosíš vo pomoc, nabídneš mu prst, a uhryzne ti celou ruku, nebo tě sežere rovnou celou. To snad nevidíš, nebo co?“
        Nebyl vůbec nadšen z toho, jak se situace nakonec vyvinula. Zarputile odmítal umístit do své chalupy cizího psa a prase, i za předpokladu, že by mu mohli Petr s Pavlou pomoci ihned, jakmile by opadla voda, posčítaly by se škody a všichni by věděli, co je kde potřeba udělat. Takový Petr přece vůbec není lenivý člověk, Pavla taky umí přiložit ruku k dílu, a to ještě za svou snahu a ochotu vůbec nic nežádají. Ačkoliv nejsou věřící, řídí se heslem „Pomáhej bližnímu svému“, kde bližní pro ně znamená každý, kdo je v nouzi a stojí o jejich pomoc. Budiž jim za jejich píli odměnou třeba i pouhá vděčnost postiženého. Zda má peníze nebo jiné prostředky, kterými by se jim mohl odvděčit, pro ně není rozhodující. Hlavně pomoci. Odjakživa k tomu byli vedeni. Žili v podobných rodinách a možná i proto k sobě měli tak blízko a jsou spolu dodnes. Jen ta nepříjemná narušitelka Ida. Kdyby je tak nechala na pokoji.
        „Vidím! To si piš, že vidím! Ale v těchdlenctěch podmínkách to vážně jinak nejde. Počkej, až budem jednou potřebovat pomoc my. Jenom bude stačit se jim připomenout a uvidíš, že nám budou muset pomoct. Dyť to z nich přímo vystřeluje ta jejich poctivost a dobrota.“
        Jarmila začínala být přesvědčená o jisté výhodnosti a užitečnosti jimi nabízené pomoci Petrovi a Pavle. Ida se jakožto jejich dcera do charitativní akce nezapočítávala. To ale ještě netušili, že si Petr, Pavla a Ida s sebou přivezou kromě Arona a Franty někoho dalšího. A ne tak úplně obyčejného, ledajakého vesničana.
 
        Jarmila seděla u kuchyňského stolu a bezcílně se dívala na kredenc. Čekala, až z něj vyleze nějaká vodní příšera, sežere ji a vysvobodí ji z toho nepříjemného zajetí? Aniž by si to uvědomovala, pravou dlaní uchopila ležící tužku a jen tak, pro nic za nic s ní posouvala po bílém látkovém ubruse. Čmárala by po něm možná donekonečna, jenže po asi pěti minutách ji vyrušily zvenčí jakési zvuky. Uslyšela šplouchání a vcelku rozvinutou konverzaci více osob. Vstala od stolu a opatrně si stoupla k oknu, aby ji případně nezaregistrovali a aby se mohla podívat, co se děje. Věděla, že se mají vrátit se psem a prasetem, jenže prase ani pes nemluví. Hlas, který mezi nimi slyšela jakoby navíc, jí nebyl vůbec povědomý. Vlastně byl, ale ne tak, aby si jej dovedla začlenit do jejich domu, než odjeli pro zvířata. Přesto kdesi hluboko uvnitř sebe cítila, že je jí ten hlas svým způsobem hodně povědomý. Až jí poskočilo srdce.
        Opatrně nakoukla ven.
        Spatřila špičku kánoe, podívala se právě včas.
        „Kriste pane!“, zvolala radostně, spráskajíc dlaněmi.
        Slyšeli ji – podívali se do okna.
        Mírně zaskočena uskočila zpátky, aby ji neviděli.
        „Co to bylo?“, zeptal se Miloš opatrně.
        „To byla prosím pěkně moje máma, je trošku prdlá, ale myslim, že se vám nakonec bude líbit,“ pravila Ida zasvěceně.
        „Možná ano,“ řekl Miloš, přestože věděl, že se mu nebude, stejně jako všechny ostatní ženy, zamlouvat více ani o píď.
        „Buďte rád, že neznáte jejího otce,“ podotkl ironicky Petr. Ida se na něj nenápadně podívala. Z jejího pohledu Petr vyčetl jisté znechucení a zradu. Tohle by od něj vážně nečekala.
        „Proč? Je stejný jako já?“, zeptal se Miloš.
        „Kdyby to, to by ještě bylo bezva. Mnohem horší!“
        „Ale tak Petře, to snad nemyslíš vážně! Tady před jeho dcerou ho tu hodláš očerňovat?“, řekla Pavla udiveně. Takhle se Petr ještě nikdy nezachoval. Svým způsobem ji mrzela jeho neupřímnost. Proč mu to neřekl ještě před odjezdem? Proč si to třeba nenechal až na jiný, vhodný okamžik, kdy by si o jeho svéráznosti mohli promluvit sami, mezi čtyřma očima.
        „Ještě se ho zastávej! Tobě se snad líbily ty jeho trapné průpovídky?! Mně teda ne a nestydím se za to.“ Petr rozhodně neskrýval své znechucení Gustavem. „Kdybych nemusel, zůstal bych na té půdě.“
        Ida se okamžitě chopila příležitosti, kdy se jednak mohla zastat svého otce a druhak stejně tak dobře shodit Petra.
        „V tom smradu hoven?“, ozvala se se škodolibým úsměvem.
        „Jo, klidně i v tom smradu z hoven!“, křikl na ni Petr.
        „Klid, zlato, nekřič!
        Všechno nabíralo takový spád, že Miloš jen bezradně střídavě sledoval Petra, Pavlu a Idu. Jediný, kdo si všiml jeho vyděšeného a tázavého pohledu zároveň, byla mírumilovná Pavla.
        „Víte, voda nám zaplavila celé přízemí, včetně kadibudky, a manžel potřeboval vykonat potřebu, ale nekálel přímo na půdu!“, řekla výmluvně.
        „Aha, to zní docela zajímavě. A jak to tedy řešil?“, ptal se Miloš s neskrývaným zájmem. Zvláštní, že ho o nás zajímá zrovna toto, pomyslela si Pavla.
        „Řešil jsem to tak, že jsem seběhl dolů do zatopené kuchyně, ponořil jsem se pod hladinu a poslepu jsem z kredence vyndal ten největší hrnec, na který jsem dosáhl. S ním jsem vyběhl nahoru, stáhl kalhoty a…“ Své vyprávění cíleně nedokončil, všem bylo přeci jasné, jak pak tento velmi sugestivní zážitek dopadl.
        „Aha! Upřímně vám řeknu, že tohle by mě asi nenapadlo,“ pravil Miloš dobrácky. „Opravdu ne.“
        „Myslím, že kdyby vám půl kila stolice tlačilo na slipy a kalhoty, tak by vás to donutilo najít nejvhodnější řešení. A navíc tak, abyste znečistil a znevoněl co nejmenší prostor.“
        „Poslyšte, vy jste hodně chytrý člověk, není vás škoda tady na téhle vesnici?“, zkusil to Miloš.
        „Není. Vyrostl jsem tady, znám se s lidma, co tady žijou, a baví mě, co pro ně dělám. O co vám vlastně jde?“, zeptal se, když přestal pádlovat těsně před dveřmi domu, k němuž se pomalým tempem přiblížili. Miloše si prohlédl velmi opatrným a zkoumavým pohledem.
        „O co mi jde?“, opakoval po něm Miloš. „Asi o to, že jste dostal možnost stát se velmi nadějným komunistou,“ pravil lákavým tónem hlasu.
        „No fajn, ale teď to řešit opravdu nehodlám. Už jsme tady, kdyžtak to můžeme probrat později uvnitř, ale ne teď a tady, jsem unavený,“ řekl Petr rezolutně a opustil kánoi jako první. Směle vstoupil dovnitř domu.
 
        Dveře otevřel poněkud svérázně, hluk z nich bylo slyšet až do kuchyně, kde postávala ještě stále překvapená Jarmila.
        „Koho to tam máte?“, ptala se tiše přicházejícího Petra.
        „Ani nechtějte vědět,“ řekl Petr podrážděně. „Komunistu. Navíc asi hodně vlivnou osobu.“
        „To je výborné!“, řekla Jarmila radostně, vesele poskakujíc na jedné noze a vší silou tisknouc dlaně k sobě.
        „A proč prosím vás?“, divil se. „Mě se už snažil nalomit pro účast ve straně. Prý jsem chytrý a je mě tady pro to škoda,“ vysvětloval jí s nepřekonatelnou ironií v hlase.
        „Vždyť je to pravda! Vy byste se tam podle mě určitě vyjímal. Jste hrozně poctivej člověk, vy nejste jako některý jiný, takoví ti, co si chtěj jenom nahrabat a potom zdrhnout,“ snažila se i Jarmila.
        „Cože? Vy jste se s ním snad spolčila! A co mi ještě řekne váš muž? A vaše dcera? Mám se bát? Mám počítat s nejhorším? Tak co?“
        „Ne, to ne, promiňte,“ řekla Jarmila pokorně. Její radost rázem opadla. Petr si všiml, že asi reagoval zbytečně přehnaně.
        „Omlouvám se,“ řekl. „Bylo toho na mě trochu moc a snadno jsem vybouchl. Později o tom budu přemýšlet, ale teď bych si odpočinul. Jsem hrozně unavený z toho pádlování a snášení těch tří v kánoi. Nedovedete si představit, jaký to byl pocit. Vaše dcera se tam na mě pořád dívala jako na nějakého slavného zpěváka, manželka se zastávala všech okolo a Miloš byl takový záhadný, naháněl mi částečně hrůzu.“
        „Ale dyť vy stejně jednou slavnej budete. Dotáhnete to daleko,“ dovolila si podotknout Jarmila.
        „Kde si můžu na chvíli lehnout? Jsem opravdu unavený,“ řekl Petr.
        „Pojďte nahoru, manžel tam neni, šel se na něco kouknout do garáže. Myslím, že vás tam nechá tu hodinku dvě si zdřímnout. A i kdyby ne, tak by sem se za vás rozhodně postavila. To mi věřte.“
        „Díky,“ řekl vděčně. „A prosím vás – vzkažte manželovi, že se mu za psa a prase omlouvám, ale jsou pro nás něco jako je pro vás Ida. Snad mi rozumíte.“
        „Já vám rozumím vod samýho začátku, to jenom von je takovej krapet nechápavej. Ale brzo to pochopí, to von si fakt zvykne,“ ujišťovala Jarmila Petra.
        „To jsem rád. Opravdu vám nechceme být ani jeden přítěží. Když to bude hodně horké, není problém nás nalodit, odvézt zpátky odkud jsme přišli a žít tady spokojeně dál.“
        „Běžte už,“ řekla Jarmila neoblomně, „už tady melete krávoviny. Musíte se trochu prospat, je vidět, že ste si toho dneska zažil ažaž.“

Petr se bez jediného slova otočil a odešel nahoru do ložnice. Oblečení, v němž stále zůstával, si svlékl. Jediné, co na sobě nechal, byly slipy. Rukou projel po hebkém povlečení polštáře a přikrývky. Hřbetem dlaně okusil i krepované prostěradlo. Dokonalé, pomyslel si. Jestli už nevstanu, nebude se čemu divit, řekl si nadsazeně. Opravdu. Takovou jemnost nezažil už pěkně dlouho. Naposledy ve třinácti letech na školním výletě do Prahy, kde byli na noc ubytování na volných kolejích, kde měli taktéž velmi jemné povlečení. Takové se v té době, a vůbec i tehdy během povodně, moc často neobjevovalo. Opatrně ulehl do postele, přikryl se dekou od chodidel až pod bradu a nepředstavitelně rychle usnul.
 
   „Kde je můj muž?“, zeptala se Pavla ihned po svém příchodu do kuchyně. Jarmila jí věnovala vlídný úsměv, který rázem sklopila na přibíhajícího Arona a Frantu.
   „Je už nahoře, spí,“ odpověděla Jarmila.
   „Aha, tak jo, ať si odpočine. Jinak tohle je Aron a tohle Franta,“ seznamovala Jarmilu se zvířaty.
   „Těší mě, Arone a Franto,“ řekla Jarmila s úsměvem adresovaným oběma čtyřnohým velemrňousům.
   „A tohle je pan Miloš Vrabec,“ řekla Pavla, otáčejíc se zpátky k předsíni a natahujíc svou pravičku k onomu muži.
        „Miloš Vrabec?“, tahala ze sebe překvapená Jarmila.
        „Ano, Miloš Vrabec,“ řekla Pavla s jakousi samozřejmostí, jako by šlo opravdu o zcela běžného vesničana.
        „Myslíte… toho Miloše Vrabce – politika?“, ptala se Jarmila nevěřícně. Nějak tomu nemohla přijít na chuť.
        „Ano, mám pocit, že toho,“ odpovídala jí stále trpělivě Pavla.
        „No mě pic!“, řekla, práskaje se dlaní do čela.
        „Pojďte,“ pobídla Pavla nesmělého, nebo spíše nedůvěřivého za rohem stojícího Miloše. Slyšel každé Jarmilino slovo, díky čemuž znejistěl. Vědomí, že Pavla jej nepoznala, ale tady Jarmile stačilo slyšet pouze jeho jméno a už věděla, o koho konkrétně jde, jej právě netěšilo. Ale co, budiž. Máš, co jsi chtěl, tak se čiň!, povzbuzoval se v duchu.
        „Dobrý den, pane Vrabec,“ vítala ho Jarmila nadšeně, přestože vypadal jinak než jak jej znala z veřejných shromáždění. Vůbec ji tím nezaskočil. Málem se mu dokonce vrhla kolem krku. Opravdu moc nechybělo.
        „Dobrý den, soudružko,“ řekl Miloš opatrně, neslevuje ze své stranické odpovědnosti a snahy zůstat neutrálně profesionální.
        „Já vás tak děsně vobdivuju! To ani nevíte jak! Sem strašně moc ráda, že vás poznávám taklenc vosobně! Dáte si něco? Kafe? Čaj? Rum? Pivo? Jenom si řekněte, dostanete,“ nabízela se podlézavě Jarmila.
        Miloš se zděšeně podíval na Pavlu, jako by jí chtěl položit otázku: Co to proboha je?! Pavla na něj jen soucitně pohlédla a odmítla ze sebe vydat jedinou hlásku, raději pouze mlčky přihlížela.
        „Vy byste se potřeboval voholit! A trochu upravit! Poďte se mnou, pučim vám manželovo holení a další blbůstky, určitě tu s sebou nic nemáte,“ říkala dychtivě Jarmila.
        „Ne, ne, to je v pořádku, děkuji, nechte to tak!“, bránil se Miloš s falešným úsměvem ve snaze neurazit. Takovou slávu ještě u nikoho nezažil. Byl mile překvapen, a zároveň vyděšen. Snažil se zůstat po boku Pavly, bál se dostat se do spárů té mírně vyšinuté Jarmily.
        „Prosím vás, nechte ho, vždyť sotva přijel a už byste ho tady tak proháněla. Musí si na to tady aspoň trochu zvyknout,“ snažila se jí vše vysvětlit Pavla.
        „Asi jo, máte pravdu, vomlouvám se, nemyslela sem to špatně.“
        „To nikdo netvrdí. Jakmile bude potřebovat, určitě si sám řekne,“ ujistila ji Pavla.
        „Tak jo, když to říkáte, asi na tom něco bude. No, ale stejně. Tako vysoce postavenýho pána sme ještě mezi náma v rodině neměli.“
        Dokonce si mě už přivlastňuje i k rodině, pomyslel si Miloš zoufale, no to mě potěš!