Povodeň - kapitola Šarvátka.

ŠARVÁTKA

Co tam furt dělá?, pomyslela si Jarmila při pohledu na zavřené dveře do garáže, za nimiž se ani neozývaly žádné zvuky. Letmo na ně dvakrát zaťukala a zkusila je otevřít.
        „Gustave?“, šeptala. „Gustave!“
        „No?“, ozvalo se odkudsi z temného kouta.
        „Víš, kdo u nás je?“
        „Nevím, kdo? Voni se už vrátili?“, ptal se nemile překvapen. Jeho averze vůči Aronovi a Frantovi byla stále ještě slušná.
        „Jo, vrátili, a přivezli s sebou i jednoho důležitýho člověka, kterej by se nám moh‘ hodit,“ řekla.
        Z garáže se ozvalo šplouchání vody. Gustav seskočil se skříňky do vody a brodil se směrem ke své manželce. Sotva k ní přišel, zeptal se: „Kde je?“
        „Myslim, že v obýváku, ale nevim, šla jsem sem hned, jak sem vstřebala, že je to von,“ vysvětlovala.
        No tak to je skvělý, máme tady dokonce ňákýho důležitýho člověka. To by mě zajímalo, vo koho tak klíčovýho jde, když je z něho Jarmila tak unešená. No, však už za chvíli si zjistim, kdo to je. Ale jestli to bude ňákej kretén, tak bez milosti poletí, utvrzoval se v duchu.
        Přišel do obývacího pokoje, kde seděly v úplně stejných pozicích jako před odjezdem Ida a Pavla, u jejíchž nohou leželi Aron a Franta, kteří si Gustava ani nevšimli. V Gustavovi to pomalu začínalo vřít, snažil se však udržet své nervy na uzdě a nevybuchovat. Všiml si cizího muže, sedícího na místě, kde vždy sedává Jarmila. Obdařil ho vyčítavým pohledem.
        „Tam vždycky sedí moje žena,“ řekl přísně.
        Ida si přesedla z klasického sedu do polosedu se zkříženýma nohama složenýma pod sebe a zaujatě sledovala vzniklou situaci.
        „Omlouvám se,“ řekl Miloš, „kam si mám teda sednout?“
        Ten hlas vodněkud znám, pomyslel si Gustav. Ale kdo to sakra je? Není mi vůbec povědomej, to je ňáký divný.
        „Ale seďte už,“ odsekl Gustav. „A můžu vědět, kdo ste?“
        „Je tady kromě vás ještě někdo, kdo mě nezná?“, nadhodil Miloš. Už ho přestávalo bavit neustále odpovídat na jednu a tutéž otázku, která se poměrně často opakovala a pokaždé od někoho nového. Teď jej napadlo vyřešit to všechno jedním jediným představením přede všemi.
        „Ne, mám dojem, že sme tu všichni, už vás neznám jenom já,“ odpověděl. „Teda, možná znám, pádž mi jste po hlase ňákej povědomej, ale fakt nevim, kam bych si vás zařadil.“
        „Aha,“ řekl Miloš, „tak to je zajímavé. A vaše žena je kde, jestli to teda není tajné?“
        „Moje žena? Co chcete s mojí ženou?“, ohradil se Miloš nedůvěřivě. Že by nějaký jejich dávný známý, kterému by byla Jarmila něčím blízká? V Gustavovi se pomalu začínal probouzet stihomam.
        „Nic, to ne, jen mě překvapilo, jak mě uvítala,“ odpověděl Miloš poněkud nesvůj.
        „Jak vás uvítala?!“, začal Gustav křičet. Od kdy takto žárlí?
        „Prosím vás, nebylo to tak, jak si myslíte!“, ozvala se Pavla. „Vaše žena jenom poznala, kdo to je a vřele ho uvítala, ale nebojte, ani se ho nedotkla, jestli vám jde o tohle!“
        „Vážně?“, zapochyboval.
        „Vážně,“ ujistila ho Pavla.
        „Tak jo,“ odsekl, „ale kdo teda jste, když je moje manželka z vás tak nadšená?“
        „Jmenuju se Miloš,“ řekl opatrně. S příjmením chtěl ještě chvíli počkat, pro případ, že by si Gustav snad vybavil jeho veřejně známý obličej i hlas.
        „Miloš? Neznám žádnýho Miloše,“ řekl přesvědčeně.
        „Tati, to je pan Vrabec,“ řekla nakonec Ida. „Omlouvám se,“ dodala na Milošovu adresu, vlídně se na něj podívala a šibalsky na něj mrkla, aby se nezlobil, že si dovolila to říci za něj.
        Ta je ale drzá!, pomyslela si o ní Pavla.
        „Vrabec? Vy jste ten Miloš Vrabec? No tak to teda zírám, jak to, že ste tady?“, chrlil ze sebe Gustav jako novinář na svém prvním interview po dvouměsíční nemocenské.
        „Mám tady nedaleko odtud chalupu, kde si občas vyjedu, zrovna tu jsem na dovolené,“ odpověděl.
        „Pěkná dovolená,“ přidala se Ida. Snažila se tvářit chytře a chápavě, Miloš však její faleš a přetvářku vcelku snadno prohlédl. Vůbec byla celá nějaká průhledná.
        „Pěkná, pěkná, nejprve sucho a potom voda, tak to přece má být,“ řekl Miloš ironicky. „Z kaluže rovnou do bláta.“
        „Mimochodem, kde je váš muž?“, tázal se Miloš Pavly obležené psem a prasetem, manželem však nikoli.
        „Spí nahoře, byl už unavený,“ odpověděla vstřícně.
        „Odpočinek je důležitý. Měl by si odpočinout. A jak přišel k té nabídce k účasti ve straně?“, zajímal se dál.
        Gustav se na Miloše vyjeveně podíval, užasle zapadl do křesla a aniž by cokoli říkal, soustředěně sledoval debatu.
        „Nevím, to si musíte probrat s ním. Vím jenom tolik, že mu včera přišel dopis, který si potom přečetl a vydržel v tom horku hodinu sedět na lavičce a jenom tak koukat do nikam,“ pravila Pavla.
        „Aha, a myslíte, že by měl zájem přistoupit na tu nabídku?“, pokračoval Miloš dál.
        „Nevím, ale spíš si myslím, že ne. Bavili jsme se o tom a nevypadal, že by se do toho dvakrát vrhal rovnou po hlavě.“
        „To po něm ani nikdo nechce,“ smál se Miloš, „jde jen o to, že dostal nabídku, kterou nedostává každý a určitě by se jí měl chytit.“ Idina náklonnost k Petrovi se však ještě stále občas v určitých skulinkách projevovala. Třeba nyní.
        „Aby nakonec dopadl jako vy?“, argumentovala mu.
        „Ido!“, okřikl ji otec. „To se dělá? Takhle mluvit s tak váženým politikem?“
        „Kdepak vážený politik,“ zdráhal se Miloš, „to ani omylem. To vy si jenom myslíte. To je ta propaganda. Všichni se tváříme, jako bychom byli všemi oblíbení a že nás to všechno hrozně baví a děláme to hlavně pro vás.“
        „A ne snad?“, přerušila ho Pavla.
        „Ne,“ srazil ji k zemi Miloš. „V prvé řadě jde politikům vždycky hlavně o svůj zadek a pohodlí, až potom, když se mají dobře, začínají brát zbytky ohledů i na ostatní. Jenže víte, jak to občas dopadá. Naše země vzkvétá už mnoho let a to jen proto, že pár chytrých lidí dokázalo motivovat celý dělnický národ a zneužívat svého postavení.“
        „Opravdu je to takhle?“, ptala se i Ida. „Ve škole jsme se o tom učili úplně jinak!“
        „Já vím, od toho je tady to vzdělávání. Aby lidi vnímali naše poměry a režim jako to správné a jediné možné řešení společného soužití. Vlastně si tím sypu popel na hlavu. Nevím, co přesně jste zač, a ještě navíc když jsem politik, který by měl všude cpát tu hnusnou propagandu a tahat lidi na svoji stranu, se vás spíš snažím odradit.“
        „Víte, co je dobře?“, zkusila se zeptat Pavla.
        „Netuším.“
        „Že jste upřímný,“ řekla. „A že nám věříte. Nikde se to o vás nedozví, tím si buďte jistý.“
        „Děkuju,“ řekl s mírným začervenáním se. „Ale opravdu. Jestli nemusíte, tak do toho nechoďte,“ pravil upřímně Pavle.
        „No, manžel mi to už jakože docela hodně vysvětloval, ale já tomu stejně prd rozumím, na mě je to hodně složité, takže si opravdu budete muset počkat, až vstane a probrat to jedině spolu.“
        „Samozřejmě, rád počkám,“ řekl. Podíval se z okna. Uviděl něco, co si zrovna vidět nepřál.

/                      /                /                /              /               /              /            /       /          /       /          /              /            /         /   /              /       /                    /     /      /           /      /     /                 /    /              /       /     /       /      /        /     /         /               /                   /       /        /        /          /      /             /                /                 /                 /             /
        „Zase prší!“, řekl zhrzeně.
        „Ksakru, to snad nikdy nepřestane! Už mně z toho začíná bejt špatně!“, řekl Gustav zoufale. „Ať už neprší! Už se chci vodsaď dostat pryč! Co nejdřív!“
        Milošovi zabylo Gustava svým způsobem líto. Snažil se jej podpořit. Věděl, jak se obvykle v takovýchto situacích (přestože tato byla dle jeho soudu velmi výjimečná), postupuje.
        „Nebojte, najdou nás, už brzy,“ řekl Miloš konejšivě.
        „Vážně? Myslíte, že jo?“, začala se naivně ptát i Pavla.
        Miloš věděl, že jeho slova jsou pravdivá ani ne z padesáti procent, nepřestával však doufat. V této situaci ani nemohl vzlétnout vrtulník, aby se dalo shora ověřit, jak to kde vypadá.
        „Určitě,“ ujišťoval je Miloš. Věděl, že jedině jím dodávaná naděje a šance k záchraně nezpůsobí hromadnou paniku a zoufalství.
        „Věřím vám,“ řekla Ida. „Ani nevíte, jak jste mě uklidnil.“
        „To mě těší,“ začal se uculovat. Ještě se mu nestalo, aby s ním někdo jednal takto milým způsobem. Když se tak sám nad sebou zamyslel, uvědomil si, že vlastně ani on s nikým nejednal tak, jako nyní se dvěma ženami a jedním mužem.
        „No, ale kde je ksakru ta Jarmila?“, ozval se najednou Gustav. „To je nějaký podezřelý. Že vona je nahoře?“, začal podezřívavě na svou dceru.
        „Co blázníš, táto? Byla v kuchyni,“ odpověděla Ida.
        „Je tam nějaký podezřelý ticho, nezdá se vám?“, pokračoval Gustav ve své počínající žárlivosti.
        „Proč se tam nejdeš podívat?“, navrhla Ida.
        Gustav pozorně zvedl levou ruku se vztyčeným ukazovákem. „Pravda!“, řekl, vstávaje z křesla a otáčeje se směrem ke dveřím, do nichž právě vstoupila Jarmila s úsměvem od ucha k uchu a tácem přes obě předloktí.
        „Co… co to do prdele je?!“, zaburácel Gustavův baryton.
        „Hostina! Máme váženýho hosta, kterýmu sem se pokusila udělat dobrý jídlo, aby se tady cítil jako všude jinde,“ pravila Jarmila všetečně. Gustav s ní však její nadšení a radost dvakrát nesdílel.
        Při pohledu na obložené chlebíčky, rohlíky, veky, množství vypotřebovaného másla, hořčice, salámů, sýru, nakládaček, vajíček a pažitky se mu protočily panenky.
        „Takhle plejtvat?! Seš ty vůbec normální? Co tady budem jíst, až kvůli tobě dojdou všecky zásoby?!“, seřval ji. „To tady kvůli tobě pojdem hlady?“
        „Táto, podle mě přeháníš, nezdá se ti? Máma to myslí dobře, podle mě ví, co dělá,“ ozvala se Ida.
        „Ty se do toho nepleť! Vůbec nemáš tucha vo tom, co to je  sehnat tolik jídla, starat se, aby se nazkazilo a vona si to tady všechno vypiplá na jedno vodpoledne jenom proto, že tu máme ňákýho podělanýho politika!“
        Ach, to neměl. Vybouchl. Miloš rázem přestával být přátelský, Gustav ho svým temperamentem nutil začít se chovat jako obvykle.
        „Když vám to tak vadí, Gustave,“ řekl zcela chladně, „hned, jak se odtud dostaneme, můžu vám klidně zajistit ubytování v příjemném chládku, s teplou stravou jedenkrát denně, každodenním aktivním režimem a takovou krásnou kolonkou ve vašem rejstříku.“
        „Vy mi chcete vyhrožovat? Čeho tím chcete dosáhnout?“
        „To vám řeknu naprosto přesně. Třeba si pak začnete vážit svojí oddané ženy. Vím, o čem mluvím. Nikdy jsem na takovou ženu nenarazil a když vidím, jaké tyjátry tady děláte kvůli pár deka salámu, sýru a dalších potravin, které se stejně musí sníst, aby se nezkazily, je mi jí upřímně líto.“
        „Nedivím se, že někdo jako jste vy, na takovou ženskou nenarazil. Dyť vůbec nechodíte mezi lidi, a navíc – podívejte se na sebe, jak vypadáte!“, nedával se odbýt Gustav.
        „Jenže vy o mně vůbec nic nevíte, nic jsem vám neřekl, nijak zásadně jsem se ještě neprojevil, na rozdíl od vás, milý pane,“ argumentoval Miloš.
        „Víte co? Zkuste si žít v takovýhle rodině! Zkuste si to třeba na čtrnáct dní, na tři tejdny, to bych vás chtěl vidět!“
        „A já vás,“ oponoval Gustavovi.
        Těmito slovy Miloš Gustava už opravdu dopálil, až ho nadzvedl z křesla. Než Miloš stihnul postřehnout, co se to vlastně děje, ucítil prudký náraz do hlavy. Gustavova agrese vystoupala do závratných výšek. Vždy, když se dostal se svými pseudoargumenty do slepé uličky, uchyloval se k použití hrubé síly, na niž vždy spoléhal.
        Aron okamžitě vyskočil a začal štěkat. Div se nevrhnul na rozpáleného Gustava.
        „Pššššššt!“, tišila ho Pavla, chytajíc ho za obojek. Aron se ihned uklidnil a opět si lehnul zpátky na zem ke křeslu.
        Miloš ucítil teplý pramínek krve linoucí se mu z levé nosní dírky. Pavla s Idou okamžitě vstaly a braly vše, co bylo po ruce, aby mu mohly zastavit krvácení. Miloš se na něj pouze udiveně díval, pln očekávání, co se bude dít dál.
        „Snad si pro příště odpustíš ty svoje moralistický kecy!“, řekl mu podrážděně.
        „Snad se už nikdy příště nepotkáme,“ dovolil si oponovat mu. „Jste ubohý, jenom ubožák vztáhne pěst na někoho, kdo to v takové situaci nečeká.“
        Ida použila malý ubrousek ležící pod vázou s květinou na konferenčním stole. Přiložila mu ho k Milošovu nosu a starostlivě jej ošetřovala. Pavla se rezignovaně posadila do křesla a sledovala celé dění.
        „To už bude v pořádku, děkuji,“ řekl Miloš vděčně a posadil se zpátky do křesla. Pocítil hořkost Gustavova jednání, které od něj opravdu nečekal. Zcela nepřipraven dostal první ránu pouze za to, že se zastal nevinné ženy, která nechtěla nikoho naštvat ani mu jinak znepříjemnit život, pouze udělat všem v jejich obývacím pokoji radost.
         Jarmila nevěděla, co si o tom všem má myslet. Začínala pociťovat, že pro ni vlastně není žádný problém začít pohrdat svým bezohledným mužem stejně tak, jako on pohrdá jí. Najednou začala mít vážné pochybnosti o správnosti svého mladického rozhodnutí, kdy se s Gustavem brala. I Milošovy oči jí vyloženě říkaly: „Tohle není muž pro vás!“ Odhodlaně položila tác s jídlem na stůl a odebrala se nahoru do ložnice sledovat spokojeně spícího Petra.
        „Kam jdeš?“, zeptal se jí pohrdavě Gustav při jejím odchodu.
        „Nahoru,“ řekla.
        „Nejprve politik, potom jézeďák?“, řekl dotčeně. „Kdo bude další? Karel Gott?“
        „Seš tak neskutečně ubohej! Divim se, že sem s tebou vydržela takovou dobu.“ Odešla nahoru a Gustava nechala s Milošem, Idou a Pavlou v obývacím pokoji.