Sny vs. realita

Smutná duše šla kolem lesa snů
a hledala odvahu do něj vstoupit,
Ví, že se provinila a patří do světa bláznů,
ale vstupenku sem by chtěla koupit...

V tom se les otevřel a řekl jí:

,,Můžeš sem jít, sny jsou přece pro všechny
i ty sníš o věcech krásných,
o věcech, které lidské srdce pohladí
a o lásce, která věčností slunce hoří! "

Duše strnula ohromením
a s tichým úžasem vzhlížela k lesu.

,,Vím, máš na srdci těžký kámen,
který tě tíží a topí v hlubinách nocí,
máš otázky na spoustu věcí,
tvý přátelé na ně však odpověď neznají,
jsou svázáni stejnou mocí,"

Duše nehnutě stála,
rvou se se strachem a chtíčem vstoupit.

,,Po každém konci přec přijde začátek,
proč váháš? Tobě se snad líbí tvůj skutečný život?!
Zde tě nemůže potkat nic co by jsi si sama nepřála,
tak pojď a neboj se!"

Les volal duši jménem a ta poslechla...
měla pocit že na světě jí již nic nečeká.

V lese bylo krásně, necítila bolest,
dokonce ani smutek,který ji k smrti nes.
Vše bylo tak lehké až skoro začarované,
cítila se mocně,téměř neporazitelně!

...když procházela lesem zahlédla studánku.
Přišla k ní a zadívala se do průzračně čisté vody.
Odraz hladiny ukazoval její lidskou tvář.
Náhle jí pojal neuvěřitelný smutek,
začala brečet a ptát se, proč se to jen muselo stát?!

Slzy neštěstí kapaly do studánky
a i ta náhle promluvila:

,,Ach, kolik lidských tváří do mě takto vzhlíželo,
nejsem plna vody, ale slz stejně nešťastných,
jako teď roníš ty."

,,Cítím bolest,která kotví v tvém srdci
a tíží mysl spoustou otázek.
Pokud by jsi chtěla dosáhnout klidu,
nesmíš zde zůstat.
Opust tento les snů a vrať se zpět,
tam,odkud přicházíš,
zde nehledej útěchu!
Jen jdi a dívej se kolik známých jmen
je vytesáno na kamenných nahrobcích,
kolik lidí je v chladných celách uzavřených
a kolik lidí se smrtelnou nemocí bortí!
Ty jsi zdravá, tak nesni o věcech krásných,
ale žij je!"

Zdrcená duše stále truchlila
nad mizérií svého života...

,,Studánko, mě již není návratů,
má mysl je spjatá pouty železnými,
svůj svět sem už zavrhla,
nebude mě chtít zpět,"

,,Není tomu tak,to jen tvé oči tak vidí,
je tam přece spousta dobrých lidí,
kteří tě k životu potřebují,
cožpak není sobecké odejít
a jim tím část života vzít?!"

Duše cítila, že studánka má pravdu,
ale stále váhala, kde vzít tolik sil?

,,Nyní se možná cítíš slabá,
ale na přátelství je i smrt chabá,
vidíš,že láska velmi zraňuje,
ale nejsi první ani poslední,
kdo se s ní v tomto boji musí utkat!

Duše mírným gestem přikývla
a ohlídla se směrem,
kterým do lesa vstoupila.

Za lesem se táhla černá mračna
a déšť štípal její skleslou tvář.
Když se podívala vzhůru zjistila,
že mezi mračny prosvítá slunce
a ledový déšť smyl její horké slzy.
Pak  zavanul chladný vítr,
který ji osušil
a v tu chvíli ji došlo,
že i něco tak zlého a nepříjemného
dokáže dát sílu k dalšímu bytí.

S malým zaváháním vykročila vpřed
a blátivou cestou se s těžkým oddychováním vracela,
do míst nyní slunečných.
Nad lesem se rozpínala silná bouře,
ale sbohem mu nedokázala dát,
již myslí na návrat......