Spasitel Bill 2

Seděl jsem v lotosové pozici a kontemploval rekurzivní algoritmy, když tu náhle do cvičebny vešel mistr Cadar. "T," pozdravil mě. "Všechno je připraveno, Elte. Určitě jsi si jistý, že chceš tuto cestu podstoupit? Nebude možný návrat, to jistě víš." "Vím, mistře." usmál jsem se. "Vím také, jaká je situace: podcenili jsme hrozbu UNIXu." "Odchylují se od Správné Věci, to máš pravdu." usmál se mistr. Prošel do rohu cvičebny a jen tak mimochodem rozezněl řetězy do sebe svinutých seznamů. "Ale naše LISPové stroje jsou věčné. Nemohou nás porazit, máme přímé napojení na Zdroj. Myslím, že na konci té cesty spočineš v krásné, harmonické budoucnosti a ne v té, kterou pesimisticky s nelibostí očekáváš." "Kdyby přece jenom síly Řádu Lambda Kalkulu byly nějak oslabeny, pomůžu jim," usmál jsem se. "UNIXu bude určitě všude plno a... prostě mám pocit, že dělám Správnou Věc." "Tak pojď," usmál se mistr. Vstal jsem a odložil formu, nad kterou jsem kontemploval. Garbage collector ji okamžitě vymazal z existence. Prošli jsme nádhernými zahradami Chrámu Pevného Bodu a došli k místu, odkud jsem se měl vydat na cestu dopředu časem. Naposledy jsem pohladil pohledem okolí a vstoupil do speciální formy. Mistr Cadar vytvořil uzávěr a uložil mě do perzistence. *** Když jsem vylezl z formy, octnul jsem se v divočině. Snad se moje chmurné vize nenaplnily a UNIX nevytlačil naši LISPovou kulturu... Trochu jsem se bál, ale vykročil jsem na cestu neznámem. Po chvíli jsem narazil na jednoduše zašifrovaný úkryt - kdo nebo co se tam skrývá? Poslední zbytky Řádu Lambda Kalkulu před zvůlí UNIXových barbarů? V rychlosti jsem sestavil primitivní dekódovací rutinu, dveře se objevily a otevřely, já jsem vešel dovnitř. Několik málo postav sedělo v kruhu kolem sošky tučňáka. Nad hlavou jim blikal shellový prompt. UNIXáci! trhl jsem sebou - ale proč se schovávají? "Ty nejsi Windowsák, ale tvé magické číslo neznám: nikdy jsem žádné podobné neviděl." prohlásil vousatý muž, zřejmě vůdce skupinky. Blahosklonně jsem se usmál. Magická čísla? Jak primitivní... Asi půjdu pryč a vyhledám naše lidi. "P-p-pane, toto je t-t-ajné shromáždění!" prohlásil uhrovatý mladík s brýlemi. "Jmenuji se Elt," usmál jsem se, "proč se skrýváte?" "Je nás málo, to snad víš," promluvil znovu muž s plnovousem, "cítím s tebe blízkost Zdroje - nemohl bys nám pomoci? Naše síly blednou..." "Nevěřím mu, prohlíží si to tu nepřátelsky!" ozvala se ostře mladá žena, která se zvedla od parsování textového souboru. "Ještě nás udá a budeme muset zase prchat!" Opravdu jsem si chatu prohlížel s opovržením. Hack na hacku na hacku. "No nic, já asi půjdu," zašeptal jsem a vylezl ven. Kus cesty jsem běžel. Pak jsem se zastavil a zajásal jsem: takže mistr Cadar měl pravděpodobně pravdu - UNIXáci jsou zdecimováni, narazil jsem asi na jednu z posledních přežívajících skupinek. Nyní pouze vyhledám lidi z našeho Řádu a zapojím se zpátky do meditační praxe. Krása. Krajina byla poněkud změněna, ale poznal jsem, kde se nacházím. Kousek odtud se rozkládá krásné město Cons. Tam půjdu. *** U brány města byla jako obvykle tabule se jménem. Na ní stálo - "Cost". To se mi nelíbilo. Vešel jsem dovnitř a s rozčarování hleděl na boudy plné uživatelských pozlátek. Narychlo splácané kódy, na zemi se povalovaly zbytky nerecyklované paměti, které žádný garbage collector nesbíral. To musí být nějaký omyl - že by chudinská čtvrť? Narazil jsem na dva vojáky na obchůzce. I když se město přejmenovalo, v jeho centru snad stále stojí... "Jmenuji se Elt, přicházím z minulosti," představil jsem se, "jak se dostanu ke Chrámu Nerozhodnutelnosti Zastavení?" Voják si odplivl: "Při Svatém Autorunu - o čem to ten člověk mluví?" "Žádný takový chrám tu není, cizinče," řekl druhý voják, "Na Náměstí Uživatelské Přítulnosti je katedrála Řekněte Wow - chrám našeho Pána Billa, nepadavost Jeho duši." "A co jiné systémy," zeptal jsem se, "Řád Lambda Kalkulu - má tu někde též modlitebnu? Nebo ne tady v Consu - pardon - v Costu?" "Kacíř!" křiknul biřic, "Není windows kromě Windows! Jedině systém Billův míti budeš!" Vojáci na mě namířili kopí: "Vžyť ten tulák nemá Certifikát Pravosti! A prozradil se kacířskými řečmi! Do vězení s ním!" Zajali mě a já v šoku šel dále městem, postrkován vojáky. "To jste opravdu nikdy neslyšeli o LISPu?" divil jsem se. Vrtěli hlavou a tvářili se, jakoby to slovo slyšeli poprvé v životě. Cestou jsem zahlédl postavu bohatého měšťana: "Alespoň vy: že jste -alespoň v pověstech- zaslechl o Centru umělé inteligence..." "Já jsem manažer," pokrčil ten člověk rameny. Zatmělo se mi před očima. *** "Pohleď - Vista." strčil do mě strážce. Oba si na hrudi udělali jakési vlnité znamení. Hleděl jsem na stavbu plnou hejblátek a cingrlátek. Úžasný žrout systémových prostředků. Tohle si mohl dovolit jedině systém, který měl monopol. "Jak-jak daleko sahá říše toho vašeho Billa?" "Jsi blázen? Všude na světě velebí náš velký Systém. Při Ovládacích panelech - ze které díry ses vylíhl? Ale to je jedno... budeš muset pěkně vysvětlovat svoje kacířství. Myslím, že hranice tě nemine. Budeš se škvařit!" "NCONC!" zaklel jsem - bylo to horší, než jsem čekal. Neuvedl jsem nikoho v pohoršení, protože nikdo mé nadávce nerozuměl. Když za mnou zapadly dveře cely, zhroutil jsem se s hlavou v dlaních. Kdo mohl tušit, že mě Determinismus zavál na místo, kde jsem mohl být nejvíce užitečný? Že UNIX, kterého jsme se báli, sice vytlačil naši LISPovou kulturu tak, že o ní neví prakticky nikdo, ale že tihle dogmatici budou pro UNIXové systémy tím, čím byli ony pro nás... měl jsem spojit síly s lidmi v tučňáčí modlitebně: pohrdal jsem jimi, protože jsem myslel, že se skrývají jakožto spodina, ale oni zřejmě představovali poslední baštu Dobré Věci v tomto světě plném glitchů a bugů. No nic - vyzvedl jsem svoji duši do mezery mezi NIL a T a naposledy se meditací očistil před popravou, která bude určitě následovat.

---