Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
„Jsem unaven, jdu spát. Dobrou noc a příjemné sny.“ řekl jsem jí a usmál se na ni.
Ulehl jsem do její postele, ona šla spát do jiné kajuty. Hmm škoda, ale co, přijel jsem na jen návštěvu. A stejně jsem unavený z cest. Netrvalo dlouho a už jsem spal, jak je mým zvykem, velice tvrdě. Ale ne tak dlouho jak obvykle.
Vzbudil jsem se brzo ráno, kdybych byl na Zemi a bylo by letní období, tak by zrovna vycházelo sluníčko. Zdál se mi asi nějaký sen, neměl jsem dobrý pocit, ale nic jsem si nepamatoval. Převalil jsem se na bok a potom zase zpět na záda. A znovu usnul. Její postel byla neobvykle pohodlná, velice jednoduše se usínalo. Mysl se zabořila do snů. Barvy hudba, příběh, myšlenky… nic co by dávalo větší smysl. Ten zvláštní pocit se stupňoval. Co to je? Sen. Mlhavé myšlenky, mlhavý obraz. Vstup kamsi. Brána. Tíha padá spolu s mlhou a tmou. Propadám se snad někam? Je mi to nepříjemné a znovu se probouzím. Možná je o hodinu déle, možná ne. Otevřu naplno oči. Kajuta už je mírně osvětlena, jako by sem to slunko svítilo. Dělá se to všude po celé stanici. Prostě normální koloběh dne a noci. Jenže proč já nemohu spát? Kajuty jsou vždycky dobře odstíněné, na spící lidi nemůže mít vliv žádné magnetické pole z přístrojů ani z vesmíru. Vše je v normálu. Navíc, kdyby se něco dělo, palubní počítač by to ohlásil nejen v této kajutě, ale také někde na velíně. Co si s tím lámu hlavu, přehodím si nohy na druhou stranu, trochu je přitáhnu do klubíčka, protáhnu šlachy a zase usínám. Jednoduše… nikdy s usínáním nedělám drahoty. Prostě to jde samo. Přechod z reality do sna byl tentokrát mnohem hladší, ale o to víc to na mne působilo. Sen se odvíjel. Okolo mne byli lidi, nějací známí, ale obličeje mně nic neříkali. Nějaké dvě dívky, nebo tři, a dva mladíci. Kolik jim asi je.. možná jako mně.. nebo víc. Kolik je vlastně mě? Zajímavé že si ve snu nemohu vybavit kolik mi vlastně je. Ale co, sen jde dál. Zápletka se blíží. Zřejmé je, že jde o nějaký sen podobný povídkám z Harlekýna. Páry jsou do sebe zamilovaní. Cítím jejich emoce. A teď si uvědomuji, že já tam v příběhu nejsem a přitom jsem. Já je vidím, oni mě ne. Já je cítím, oni o mě neví. Jsem pozorovatel. Přilepen k jedné dívce. Kam jde ona, tam jdu já. Nene, počkat, já jsem ta dívka. Miluji jednoho chlapce. Je velký, urostlý, líbí se mi. Má velká ramena. Tělo má tvarované treningem nebo posilovnou. Mé srdce po něm touží, ale on to asi tak nebere, přesto říkává, že mně miluje. Dlouho jsem ho neviděla, hledám ho. Ptám se své kamarádky. Ona taky neví kde je. Procházím budovou, nevím kde jsem, ale ona to ví. Ten pocit ve mně roste. Mám obavy. Ona má obavy. My oba máme obavy. Táhne mě to dál do příběhu, do sna. Táhne mě to tam do té místnosti. Co tam je? Je tam on? Shání mne? Jdu tam – jdeme tam. Otvírám dveře, koukám do místnosti. Tluče mi srdce. Ten pocit! On tam je. Ale je tam ještě s někým. Vidím postel. On na mne kouká. Já lapám po dechu. Ona lapá po dechu. Nechci být ona.. utíkám od ní. V té místnosti jsme čtyři. Ona, já a Ten její s nějakou dívkou. Dívka je nepodstatná. On říká větu, kterou už předem vím. Ale ona tu větu ještě nezná: „No co jsem měl dělat?!!!“ Je mi to jasné. On tu dívku podvedl s nějakou jinou. Ona mu věřila, proto jsem cítil takový ten pocit strachu. Začíná se mi to silně nelíbit. Křičí to na mne. Počkat! Ten kluk v posteli, její kluk.. vždyť vypadá jako můj bratr. Teď kouká na mne. On mne vidí. Ale ano, je to Martin. Ale jak to, že on je tady? On přeci nezná ani jednu z těchto dívek. Ani já je neznám. Né, znám. Tu, kterou jsem chvilku byl. Ona je to má dívka. Je to zamotané, ale já to cítím. Cítím to tak silně. Zalykám se.. slzy mi tečou. Je mi z té trapné situace velice smutno. Líto. Lapám po dechu. Dusím se. Ta situace, ty pocity, ten nával strachu, ten nával beznaděje.. zalykám se… dusím se, úzkost mne škrtí. Utíkám odtamtud.. chci se nadechnout. Musím se probudit!
To vždycky funguje. Otevřu oči a zhluboka dýchám.. nepomáhá to.. sednu si na postel. Zvednu se. Procházím se po kajutě… je to lepší. Ale Ty pocity!! Je to hrůza. Cítím to všechno jako by mě právě někdo podvedl. Což není pravda. Uff. Rozdýchávám to. Jsem zaskočen tímto zážitkem, touto noční můrou. Už spát nechci, ikdyž jsem unaven. Jsem pověrčivý.
Sednu si ke stolu. Už je stejně devět hodin. Na budíku je to jasně vidět, beru ho do ruky a ještě zhluboka dýchám. Padne na mne znovu ten pocit. Musím něco dělat, nebo se z toho zblázním. Projdu se po pokoji, poklidím postel, vezmu první knížku a čtu. Vlastně jen listuji, stejně jí znám. Viděl jsem jí tolikrát. Ten odporný pocit mizí, a už je to pryč. Což je dobře. Na jak dlouho? První kniha mi zabrala hodinu a půl. Zvuky z venku z chodby jsou trochu slyšet, zřejmě se probouzejí lidi z vedlejších kajut. Noční klid už stejně skončil, a zvukotěsné odstínění funguje jen v noci, nebo při dodatečných změnách konfigurace kajutního počítače, což asi ona nemá nastaveno. Co asi dělá? Spí, jsem si jist. Věděl bych, kdyby se probudila. Cítil bych to. Ale jak to, že jsem si tak jist? No prostě jsem, a házím to za hlavu, protože sahám po další knížce. Latinu přeskakuji, a hltám stránky o robotice. Schéma pozitronového mozku robota je tu docela šikovně rozkresleno. Tři zákony robotiky jsou tu taky popsány. Opravdu dobrá knížka. Dokonce tu je i Andersonův vzorec pro iracionalizaci myšlení robotů. Čtu dál.
Už je jedenáct. Ona vstala. Jdu za ní.
„Ťuk ťuk ťuk, Dobré ráno.“ už je skutečně vzhůru.
„Ahoj.“ usmála se „Jak se Ti spalo?“ a znovu se usmála.
„Výborně“ odvětil jsem, trochu jsem se pousmál, ale oči jsem rychle strhnul jinam.
Znovu se mi vybavil ten zběsile nepříjemný pocit!!!
Písmák