První školní den - I.

Řekněme, že jde o příběh... Není však tak úplně dokončený, je to spíš první část čehosi, co možná potom bude příběh. Vžila jsem se do role dívky ve svém věku, která je "dylinka" a která přichází do nové školy. Potká tam novou kamarádku a svého (možná) osudového kluka.. :) Je to jen taková kravinka a je to napsané trochu jiným stylem než mé předchozí dvě publikace. Je to prostě stylem dívky kolem čtrnácti let :)

Tak mě tady máš, nový živote! Jen co jsem překročila jakousi pomyslnou bránu mé nové školy, zalil mě pocit hrozné nudy... Jasně, byla jsem tady na dni otevřených dveří a tak... Jenže já pořád žiju v představě, že gympl je místo pro šprty a né pro mě... Jakože šprt jsem opravdu nikdy nebyla a měnit na tom něco? To teda fakt nehodlám. Moje máma Alice byla strašně naštvaná, když jsem se na ten její vysněnej gymploidní paskvil nedostala už z pátý třídy. Neustále na mě jen ječela “Teo, ty jsi fakt nemožná!” “Ty snad chceš skončit někde u lopaty?”. Nikdy jsem vážně netušila, co jí na to mám říct, protože ve výsledku jsem já sama byla ráda, že jsem se nedostala. Byla jsem na základce jakž takž spokojená. Stejný úspěch jako moje máti po mně chce i moje starší sestra. Justina je hroznej maminkovskej andílek. Občas mi jde vážně pěkně na nervy. Ta aby taky někdy v něčem nesouhlasila s mámou. Myslí si, že jakožto nejstarší ze čtyř sourozenců (i když jeden s náma vůbec nebydlí a ani jsme ho, jakožto novorozeně, ještě neviděly) může rozhodovat naprosto o všem. Někdy se jí marně snažím vysvětlit, že v patnácti asi díru do světa se svým báječným přelomovým myšlením neudělá. To můj tatínek byl vždycky úplně jinej. Na známkách mu nezáleží a na takové stupidní banalitě, jako je gymnázium-ehm-už vůbec ne. Někdy fakt hodně lituju toho, že si nás nevzal táta, když se rozváděli. Rodiče se rozvedli, když mi byli čtyři. Asi si mysleli, že já a Tina to ještě nevnímáme, ale byly jsme z toho taky pořádně vyvedený z míry. Podle dospělejch ale šestiletý a čtyřletý dítě skutečně na svůj vlastní mozek, nebo alespoň vlastní názor, prostě nemá právo. S Tinou jsme často mluvívaly o tom, jak jsme to vlastně v tý době pociťovaly. Obě úplně stejně: prakticky jsme nenáviděly svý vlastní rodiče. Teď už jsem vlastně zvyklá na to, že moji rodiče žijí odděleně. Jednou za dva tejdny se vidím s tátou a svýma dvěma nevlastníma sourozencema, s mámou a jejím přítelem se vidím dennodenně. Stejně tak i s malou Pavlínkou. Pavlínka je dcera mámy a Ivana. Je to pěknej čertík a občas mi naprosto maximálně leze na nervy. Stejně tak jako všechny malý děti. Nikdy nechci mít malý děti. Věčně usmrkaný a než se vychovaj, už se zase chovaj nevychovaně. Pavlíně jsou tři roky. Je to skutečně moc hezká holka. Má naprosto dokonalý blonďatý prstýnky a krásný modrý kukadla. O tu se kluci, za těch deset dvanáct let poperou. Vidím to naprosto živě. A co vlastně já? Já jsem Tea. Jo, vážně se takhle jmenuju. T-E-A. Mně se to jméno vždycky docela líbilo, přišlo mi takový nevšední a tudíž jsem se cejtila tak nějak výjimečná. Ovšem to jméno je jediný, co je na mě nevšední. Jinak jsem celkem tuctová holka. Nejsem tlustá, ale nějak extrémně štíhlá taky ne. Moje vlasy mají takovou hybridní barvu, něco mezi hnědou a blond, ale špinavá blondýnka nejsem. Na svět koukám modrýma očima a dokonce ani nešilhám. Prsa malý nemám, v bejvalý třídě jsem měla druhý největší, hned po prsatý Aggyně. Tak teda, já vlastně ani nevím, proč jsem ještě neměla žádnýho toho “bojfrenda”.. Ajéje, to jsem se nějak zakecala. Takže zpět ke škole. Máti trvala na tom, že přijímačky musím zaručeně vyzkoušet i ze sedmý třídy. To se mi samozřejmě nějak extrémně nelíbilo, ale co jsem mohla dělat. Modlila jsem se, abych se nedostala. A bůh mě tentokrát naštval, já se dostala. Brali třicet a já se umístila na úctyhodném dvacátém devátém místě. Bezva! Justina s mámou skákaly radostí, Ivan s Pavlínou jen tak nepřítomně přihlíželi. A díky tomuhle tady právě teď stojím. Na téhle liduprázdné chodbě a stejně nepřítomně, jako tehdy Ivan s Pájou, zírám někam na její konec. Vůbec nevím, kam mám jít, totálně to tady neznám. Na lístečku, kterým mě máti vybavila, mám napsáno “tercie C”, což má být třída, kterou budu teďka navštěvovat. Jenže jak má proboha třináctiletej tvoreček ve čtyřpatrový škole hledat jednu blbou třídu? Zamířila jsem na konec chodby. K mému potěšení jsem právě našla záchod, ovšem nikoliv mnou hledanou tercii C. Ještě tak deset minut jsem vydržela bloumat po škole a hledat, ale pak jsem ztratila nervy. Musela jsem se někoho zeptat. První, koho jsem potkala, byla nějaká růžová barbínka, přibližně v mém věku. “Ahoj, já jsem Tea. Prosím tě, já jsem tu nová a měla bych chodit do tercie C. Nevíš náhodou, kde to je?” na seznámenou jsem jí podala ruku. Slečna neznámá se ale neobtěžovala nějak mi odpovědět. Moji nabízenou ruku naprosto odmítla a jenom tak utrousila: “Hm, tak to budeš asi ve třídě s mou ségrou. Fakt nevim kde to je, ale možná to bude u ostatních tercií. Zkus se kouknout ve třetím patře u záchodků.” S tím odkráčela. Tak to ti teda vážně děkuju. Co si jako myslíš, že mi řekne, když mi řekneš, že to je u záchodků? No promiň, ale jakožto nováček opravdu netuším, kde jsou tady záchody. Otočila jsem se na podpatku (no jo, žádnej podpatek jsem neměla, ale prej se to takhle nějak říká, když se otočíte nějak dokola, nebo co... řikala Tina) a vykračovala si o dvě patra výš. K mému nemalému překvapení jsem hned na prvních dveřích spatřila cedulku “tercie C”. Poněkud nervózně jsem kopla do dveří (no, dobře, otevřela jsem je) a zjistila jsem, že vevnitř ještě vůbec nikdo není. Usoudila jsem, že asi všichni bloudí, stejně jako jsem předtím bloudila já. Zabrala jsem místo ve čtvrtý lavici uprostřed a vylezla jsem na chodbu. Tam jsem se opřela o parapet a tak jsem tam stála a přemýšlela o tom, jací asi budou moji spolužáci. Odpovědi se mi dostalo vzápětí. Nejdřív přicupitala nějaká blonďatá punkerka. Bylo vidět, že vlasy nejsou barvený, že má fakt takhle světlounký vlásky. Oproti Páje je však měla rovný. Rovný a pevný, jako koňský žíně. Pozdravila jsem ji. Když se mi podívala do očí, zjistila jsem, že je fakt hrozně podobná tý barbíně, co jsem ji potkala tam dole na konci tý chodby. Asi to bude ta sestra, o které ta holka mluvila. “Ahoj, já jsem Laura, ale všichni mi říkají Lotty.” představila se mi. Vypadalo to, že bude komunikativnější, než její ségra-dvojče. “Počkej, já si jenom hodim věci dovnitř. Kde ty vlastně sedíš? Jó, asi v tý čtvrtý, co? Čekáš někoho? Ne? Tak já si sednu k tobě.” oznámila mi jakoby nic. Super, tak mám tady první kámošku. A působí docela mile. Lotty vklouzla do třídy, uvelebila svou tašku na židli vedle té mé a opět se vybatolila ven. Opřela se vedle mě o parapet. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat. “Hele ty máš ségru? To je tvý dvojče, nebo jste si jen tak strašně podobný? Já jsem ji potkala dneska ráno, když jsem se jí ptala, kdeže to vlastně máme tu třídu.” “No, jo, Lyduna je moje dvojče. Chodí do tercie A. Je to strašně trapný, protože ona se dostala na osmiletý a já jdu až teďka na šestiletku, protože předtim jsem u těch přijímaček fakt propadla. Ona mně to fakt neustále předhazuje. Je blbá, bejt tebou se s ní moc nepřátelim.” zčervenala Lotty a mně v týý chvíli přišlo taktnější změnit téma, než pokračovat. Jako na potvoru mně ale zrovna vůbec nic nenapadalo. Problém s mojí nekomunikací byl okamžitě vyřešen příchodem kluka. Nejkrásnějšího kluka na světě, pokud by vás to nějak zajímalo. Když ještě zamířil směrem do naší třídy, myslela jsem, že mně vomejou. Abyste rozuměli, ten kluk byl fakt zatraceně sexy. Černý vlasy, nagelovaný přesně na míru tak, aby to tomu týpkovi slušelo; Hnědý kukadla a líbivej obličejík, naprosto nepopsatelnej. Prostě náááádhera, přesně můj typ. Lottě se očividně taky hodně líbil, protože jsem zpozorovala její oči – div jí nevypadly z důlků. Tak jsme tam obě stály a jako dvě úchylačky zíraly na našeho nového spolužáka. Našeho nového extrémně sexy spolužákaa. “Ten je...” vydechla úžasem Lotty, ale v zápětí zase zavřela pusu, protože se kolem jako tornádo prohnala její sestra. Očividně spolu nemají nejlepší vztah, protože se na sebe ani nepodívaly, natož aby se pozdravily. “To teda!” přitakala jsem. Moji budoucí spolužáci a spolužačky se hromadili ve třídě a pomalu, ale jistě, se blížila osmá hodina. Hodina, co až uhodí, stanu se oficiální žačkou tercie C. Za tu chvilku, co jsme spolu na chodbě s Lotty stály, jsme se poměrně zkamarádily. Příjde mi sympatická, už jenom pro ten svůj styl. Musím ale uznat, že to působí hodně kontrastně, když si na sebe blondýnka vezme od hlavy až k patě černý hadýrky. Opravdu legrační. “Trrrrrrr...!” ozval se první zvonek, který jsem na téhle škole zaslechla. Zněl tak.. jinak...No, fajn, asi jsem už přes prázdniny stačila zapomenout, jak ten zvonek vlastně zní, a teď tady dělám tragédii, že maj jinej zvonek. Jsem z toho všeho úplně paranoidní. “Lotty? To už je na hodinu, co?” ptám se klepoucím se hlasem. Lotty mi odpovídá hlasem, který se neklepe naopak vůbec. “Asi jo. Není to jedno? Můžem klidně radši zapadnout do třídy, jestli chceš.” řekla, ani mně nenechala vyjádřit se, a upalovala do třídy. Já, jakožto poslušný ocásek, jsem nezůstala pozadu. Do třídy se navalilo cosi, co měla být asi naše třídní. Nějakou takovou ženskou jsem ještě v životě neviděla. No jo, já se svým štěstím na lidi kolem sebe. Mrázková, jak se nám představila, je naprosto neuvěřitelné stvoření. Má vlasy vyčesané do culíku – jenže ten culík je poněkud moc nahoře, takže jí vlastně vlasy zasahují až do čela, což vypadá poněkud bláznivě. Ty vlasy jsou blonďatý a má na nich takový zvláštní kudrlinky (spíš kudrliny). A ten model. Měla na sobě námořnický sáčko a tmavomodrý kalhoty-mrkváče, kdokoliv by si ji mohl splést s kapitánkou lodi Qeen Mary II, ale nikdo by si ji určitě nepletl s učitelkou. “Takže, teďka vám rozdám vaše rozvrhy. Jo a prosim abyste si přichystali nějaký cedulky s vašema jménama, páč neni v mejch možnostech, pamatovat si vás všechny naráz,” ráčila Mrázková zvednout své pozadí a podat vpředu sedícímu klukovi rozvrhy, aby nám je rozdal. Pak se zase usadila do své pohodlné učitelské židličky. Oči málem opustily své důlky v mém obličeji, když uviděly, co máme mít za rozvrh. Ve čtvrtek dokonce devět hodin!! Nepřežitelný! Lotty se tvářila naprosto suverénně. No jo, už má asi hodně zkušeností od sestry, tak se není co divit, že ji náš rozvrh nepřekvapuje. Jo, jasně, Justina taky chodí sem na školu, ale já jsem její rozvrh nikdy nestudovala. S Tinou jsem se totiž vůbec nikdy nějak nebavila. Jakobychom ani nebyly sestry. Spíš jako dvě největší rivalky světa, nebo tak něco. Ale sestry? -ne! Moje iluze o tom, že tahle škola bude přinejmenším stejně snadná jako ta předchozí, se náhle rozplynuly. Není podstatný jakej je ten rozvrh, to nikoho z vás stejně ani trochu nezajímá. Jéjda, zase jsem naprosto odbočila. Měla bych se asi vrátit k tomu, co nám Mrázková povídala dál... Během té pověstné první vyučovací hodiny se už neudálo nic zajímavého. Mrázková jen tak posedávala za katedrou, čas od času prožbleptla cosi nesrozumitelného, jednou za uherský rok jí bylo dokonce i rozumět. Jediné, co za tu hodinu stačili všichni stejně, bylo udělat si o Mrázkové špatný obrázek. Taková nechuťácká babizna, kdo by s ní chtěl mít cokoliv společného! Podstatnou informaci jsme se dozvěděli jedinou: už tuto sobotu (za dvaaaa dnyyyy!!!) odjíždíme celá třída, bohužel včetně Mrázkový, na seznamovací kurs. Strašně se těším až blíž poznám toho hezounka! Po prvním školním dnu jsem se těšila domů až nadpřirozeně moc. Doma jsem div nezačala objímat mámu, jak jsem byla otřesená z toho zážitku – totiž z naší nové třídní učitelky. První, kdo na mně doma doslova bafnul, byla Pavlínka. “Ahoj Teíííí!! Jak bylo?” zašvitořila. “Skvěle.” pronesla jsem odevzdaně. Pavlínka zřejmě jaksi usoudila, že ze mně žádnou zábavu nevydoluje a tak odešla vedle do pokoje, hrát si s Ivanem s panenkama. Mamka byla hrozně legrační. Zrovna pekla nějakou buchtu, nebo co, a tak byla celá ušmudlaná od těsta. Vlepila mi pusu na tvář-fuj-a tak jsem nakonec od těsta byla celá špinavá taky. Ach jo, to je nechutismus prvního kalibru! “Tak co Teo,” brblala mamka, zatímco ochutnávala další a další přísady, co měly přijít do těsta. “Jakej byl první den?” Neochotně jsem se dala do vypravování věcí, které mi hrozně lezly krkem. Začala jsem od nejhoršího a postupně postupovala k lepšímu-k Lotty. “Naše třídní je poněkud... jak bych to... zvláštní. Mrázková, víš, to je ta, jak ji měla Tina na anglinu. Nebudu ti ji nějak popisovat. Od Tiny máš snad dost řečí. Jinak jsem se tam s fakt báječnou holkou, s Lotty, a hned jsme si spolu sedly.” Vysvobodilo mně zazvonění telefonu. Překvapeně jsem zjistila, že je to můj telefon. “Ano?” řekla jsem neutrálně. Na druhém konci se ozve hlas táty. “Ahojky Teuško. Jak dopadl první den v nové škole?” Zopakovala jsem prakticky to stejné, co jsem řekla mámě. “A přijedete s Tinkou teda o víkendu k nám, viď že jo?” otázal se táta, potom co patřičně zhodnotil moje komentáře k Lotty a k Mrázkový. Tím k nám myslel sebe, svou 'sexy' přítelkyni Karolínku-ňufíka a jejich synátora Sama. Sam je novorozeně, ještě jsem ho neviděla. Tenhle víkend jsem ho měla poprvé vidět! Jak jen já hlupačka mohla zapomenout na něco tak podstatnýho jako je nevlastní brácha? To ho jako uvidí jenom Tina, nebo co? “Víš, tatínku,” snažila jsem se o milý, ba velice milý tón v hlasu. “Já mám ject na seznamovák. Jede se v sobotu prej hnedka brzo ráno a vracíme se až další sobotu. Odpoledne.” Na tátově straně drátu to nepříjemně zachrčelo, až jsem si řekla, že působí poměrně naštvaně. A takyže naštvaný byl. “Super, takže ty nepřijedeš. A to jako přijede jenom Tina, nebo co?” zopakoval moji domněnku. “My jsme se na vás s Ňufíkem fakt těšili. Ty jsi neuvěřitelně nezodpovědná, Teo!” Nemám ráda když na mně táta řve. Je to strašně nepříjemný. Tentokrát naštěstí neřval. Jen mně tak nějak káral tím svým strašlivě kárajícím hlasem. Měla jsem skoro na krajíčku, ale udržela jsem se. “Tati, já jsem to ještě dneska ráno nevěděla. Musíme to s mámou a Tinou ještě nějak projet a vymyslet jak to všechno bude. Nezlob se. Na Samíka se přijedu podívat někdy jindy, neboj. Dej mu za mě velkou pusinku, ale jinak to teď nejde.” vybruslila jsem z toho na velmi vysoké úrovni. Táta se zamlčel. Zauvažoval. “Promiň, jdu vařit večeři. Tak pa.” Chrrr...Trr... známé chrčení mi jasně naznačovalo, že táta to položil. Jen s prostým pa. Urazil se? Neurazil se? A není to vlastně jedno? Důležitý je, že poznám toho hezounka... Poznám ho stoprocentně! Nemám ani čas o mém 'idolu' přemýšlet, protože hned co položím telefon, už na mně z kuchyně houká mamka. A co jiného, než tu její klasickou hlášku. “Tééééooooo!!! Coooo chtěl tááátaaa?” ječí doslova jako siréna. Až z ní jde strach. “Nic, jen se mě ptal jak bylo ve škole. Jo a mami, jak to uděláme v tu sobotu s tim seznamovákem? Justina pojede k taťkovi a já se třídou? Nebo máš jinej plán?” nasadím úsměv ála andílek a vykulím svá modrá kukadla. Máma moc nemluví, má pořád něčeho plnou pusu. Slyším jí jen zamumlat něco jako hmm, ale nejsem si tím jistá a tak se radši stahuju do soukromí svého pokoje. V pokoji vůbec nevím co mám dělat. Jsem z celého dne pěkně otrávená-no divte se mi. Moje učitelka je naprostá ichtylka a ve třídě se ještě, krom Lotty, s nikým neznám. Většina těch lidí na mně působí naprosto debilně, stupidně a všelijak jinak, jen né normálně. Kromě hezoounkaaa... Otráveně jsem ulehla na postel. Měla jsem chuť popadnout knížku a číst si, ale ani nevím jak, vzápětí jsem usnula.

---