Přepážka

„V kolik dneska přijdeš?“, tázal se Jeroným své ženy odcházející do zaměstnání, zatímco si usedal na pohovku v obývacím pokoji a zapínal dálkovým ovladačem televizor.
            „To nevím, víš, že vždycky dorazím domů jindy,“ odpověděla neurčitě s vědomím, že se zase někde zdrží – buď u šéfa v kanceláři, nebo na nákupech v centru města s kolegyní. Poslední dobou jí činilo větší potěšení snad všechno ostatní, kromě pobytu v domácnosti se svým manželem na právě probíhající závodní dovolené.
            Televizor ohlásil a ukázal novou znělku reklamy na jednom komerčním televizním kanále.
            „Tak co nám zas nabídnou za dokonalost?“, prohlásil Jeroným s ironickým úsměvem, jako by Gitinu odpověď vůbec neslyšel.
            „Že ti odchází žena do zaměstnání,“ odsekla Gita.
            Odvrátil pohled z rozsvícené obrazovky na svou manželku, netrpělivě čekající ve dveřích obýváku na manželovu odpověď či reakci.
            „No, tak teda čusko,“ řekl, jako by se loučil s kamarádem.
            „Oběd máš v ledničce,“ řekla uraženě, zmizela za stěnou a po několika okamžicích už bylo pouze slyšet silné zabouchnutí dveří vily, v níž už několik let žili.
            Proč jen jsou ty ženské tak urážlivé?, pomyslel si, když přepnul na jiný kanál, kde zrovna běžela klasická trapná dopolední telenovela. Jakýsi muž ve velkém sombreru měl neustálé tendence vrhat se na sličnou mladou tmavovlásku, která o něj zjevně neměla zájem a každou chvilku se pohoršeně dívala všude okolo sebe, jen aby náhodou nezavadila byť jen koutkem oka na svého čtyřicetiletého fousatého nápadníka.
            Ještě chvíli ležel na pohovce, dokud ho neustálé přepínání kanálů neunavilo natolik, že zavřel oči a upadl do polospánku a polobdění. Jeronýmův obvyklý způsob relaxu, kdy vnímal okolí, ale přesto vypnul a odpočíval.
 
            Sobec jeden, pořád myslí jenom na sebe, říkala si Gita cestou do práce. Od banky, v níž pracovala na přepážce, ji už dělilo jen několik set posledních metrů. Vidina celého dne stráveného za přepážkou a setkání s desítkami lidí, kteří si přišli pro část svých úspor, a navíc ještě v pátek, jí na náladě dvakrát nepřidávala. Nejvíce měla ráda úterky a čtvrtky, to se pracovní týden vždy pohyboval okolo své poloviny a málokomu se chtělo stát fronty v bance mezi spoustami kufříkářů, kteří si sem chodili den co den přepočítávat všechny své úspory, zisky, prodělečné činnosti a spoustu dalších malicherností. Gitu toto bavilo mnohem více než sledovat ty nedočkavé, skoro až nadržené ksychty spořílků, kteří se bojí mít své peníze v teple domova.
            V zádech a za krkem ucítila nepříjemný, chladivý závan větru. Na to, že digitální panel s teploměrem umístěný mezi silnicí a chodníkem ukazoval příjemných 18 stupňů Celsia, ji tato skutečnost nikterak nepřekvapila. Slunce na obloze si spokojeně svítilo, nerušené okolními mráčky, které se toho dne snad vypařily do neznáma.
            Gity se zmocnil zvláštní pocit, který ještě za celých sedmadvacet let svého života nikdy neměla. Květnové ráno, pro jiného jako každé jiné – někdy prosluněné, jindy zamračené nebo mokré – bylo poslední, které ještě stihla prožít. Měla divné tušení. Kvetoucí stromy kvetly, nikoli však barevně, ale našedle. Projíždějící automobily byly mnohem hlučnější než obvykle. Lidé byli uspěchanější, psi dělali větší hovínka, opilci u stánků pili více alkoholu, stařenky vypadaly ještě starší, děti byly ještě menší, první maturanti byli ti nejprvnější maturanti.
            Divné, pomyslela si.
            Za pět minut sedm už stála u prosklených vstupních dveří. Z kabelky vyňala peněženku, v níž měla uloženu čipovou kartu, která deaktivovala bezpečnostní zámek na fotobuňce nade dveřmi a mohla tak bezpečně vstoupit do prostor veřejnosti ještě stále nepřístupných. Nepostřehla však, zřejmě v tom překvapení z nevšednosti jinak všedního pátečního rána, že kousek od ní postává podivný vysoký muž v šedém kabátě a velkém loveckém klobouku. Zvednutý límec kabátu muži zahaloval téměř celý obličej, bylo mu vidět jen na nos a oči, částečně odhaloval i jeho tváře, více však byly zakryty a zkresleny tmavým stínem z límce.
            Muž zpozorněl, jakmile uviděl mladou dámu přicházející kvapným krokem ke dveřím banky. Klobouk naražený hluboko do očí, zvednutý límec a hlava zanořená dovnitř kabátu mu zajišťovala obrovskou anonymitu. Jakousi pozorovatelnu, odkud mohl nerušeně pozorovat nejširší okolí svého vyhlédnutého objektu. Když se po několika nepatrných pohybech hlavou a očima do stran ujistil o takzvaně čistém vzduchu, počkal, až se otevřou dveře. Ihned poté se za ní rozběhl a vší silou jí zatlačil do zad.
            „Co je?!“, vykřikla vyděšeně, netušíc, co děsivého ji čeká.
            „Drž hubu a běž,“ řekl muž, vytahuje z kapsy pláště devítimilimetrový revolver, který jí vzápětí přiložil pod levou lopatku. „Ještě jedno slovo a udělám do tebe díru.“
            Gita pouze vyděšeně přikyvovala, na srozuměnou. Opatrně cupitala směrem k přepážce, kam ji muž pomalu dostrkával. Srdce jí bušilo jako o závod. Najednou se jí začaly vybavovat všechny možné okamžiky jejího mladého, nadějného života, o který mohla ve zlomku vteřiny přijít. Moc dobře si tento fakt uvědomovala. Ale už bylo pozdě bycha honit.
            „Sedni!“, přikázal jí muž náhle.
            Gita si dovolila se k němu mírně natočit, aby se ujistila, zda svůj pokyn myslí vážně.
            „Sedni!“, zopakoval s větším důrazem.

            Už raději na nic nečekala, studená kovová hlaveň revolveru ji už chladila skrz bílou tenkou halenku pod lopatkou, což jí nebylo dvakrát příjemné a hrozba kulky v jejím srdci byla vysoce pravděpodobná. Vypadalo to, že se zde muž vyznal. Proč by po ní jinak chtěl, ať si sedá před přepážku a nevidí mu do obličeje? Jeho jednání jí připadalo přinejmenším podivné. Jeden pokus o přepadení už za sebou měla, ale to se stalo v plném provozu, v bance pracovala sotva půl roku, do banky vběhl šílenec, snažil se prostřílet neprůstřelné plexisklo a zmocnit se peněz. Ochranka jednala rychle, lupiče dva strážníci zneškodnili do dvaceti vteřin. Tehdy unikla smrti o velký vlas. Teď jí stojí tváří v tvář a neví, která z nich vyhraje. Smrt? Ona? Obě? Ani jedna? Jedna z nich nyní zákonitě vyhrát musí. Ale která?
            „Seď!“, přikázal jí muž v kabátě a odešel kamsi za přepážky.
            Gitě vrtala hlavou jeho sebejistota, samozřejmost, s níž se pohyboval po celém prostředí u přepážek. Snažila se vybavit si mužův hlas, jestli by si jej dokázala někam zařadit. Marně. Neměla sebemenší tušení, o koho jde. Napadlo ji vstát a utéct, fotobuňka zevnitř dveře normálně otevřela.
            Opatrně se zvedala ze země.
            Ještě opatrněji se rozhlížela, co dělá onen násilník. Přehraboval se ve skříňce, dokud nenašel, co hledal. Provaz, kterým by ji svázal.
            Teď nebo nikdy!, řekla si v duchu a rozeběhla se ke dveřím. Smůla, že měla střevíce s tvrdou podrážkou, která při kontaktu se žulovou podlahou vydávala disharmonické klapavé zvuky. Toho si lupič nemohl nevšimnout.
            „Stůj!“, křikl na ni, jakmile uslyšel její kroky. Otočil se a namířil na ni zbraň.
            Nehodlala se vzdát, běžela dál.
            Mušku nasměroval na její koleno. Nechtěl ji zabít. Ještě ne.
            Stiskl spoušť.

            Ozval se výstřel.
            Gita bolestně zaječela.
            Sesunula se k zemi jako domeček z karet, křečovitě svírala silně krvácející ránu v koleni. Sykala bolestí, noha se jí křečovitě třásla.
            „Tak co, ještě budeš zdrhat?“, zeptal se muž autoritativně.
            Gita jako by jej ani neslyšela, hleděla si pouze své nohy. Muž k ní zezadu přistoupil, uchopil ji v podpaží a odvlekl ji zpátky pod přepážku, do kouta, kam nebylo odnikud zvenčí vidět. Věděl, že za chvíli se do banky začnou hrnout další pracovníci a jeho plán by na tomto ztroskotal.
            „Do prdele, proč jsi musela zdrhat?!“, zeptal se jí. „Už klidně mohlo být po všem!“ Vstal a odešel za přepážky. Chvíli za nimi cosi dělal, pak už bylo slyšet šustění bankovek a igelitového pytlíku, do nějž postupně sypal všechny peníze. Moc jich nebylo, původně zamýšlel navštívit i trezor, jenže Gitino neočekávané jednání jej mírně zaskočilo, vyrušilo a přerušilo tak jeho plán, jak snadno přijít k penězům.

            „To bolí,“ řekla Gita, mačkaje si krvácející ránu.
            „To bolí? Nepovídej,“ odpověděl, „to bych nečekal. Víš ty vůbec, co je to bolest?“, zeptal se jí provokativně.
            „To byste se možná ještě divil!“, řekla, snažíc se zachovat si jisté základy slušného jednání. Nic víc ani nehodlala riskovat, nyní věděla, že je ten muž schopen snad čehokoli. Stejně byla její snaha marná.
            „Jo? No tak se přesvědčíme, není problém,“ řekl, zatímco z druhé kapsy vytahoval velký nůž s vystřelovací čepelí. Stiskl jeho pojistku, čepel vyjela jako InterCity z tunelu.
            Gita se na něj vyděšeně podívala. Věděla, že asi začíná být zle.
            „Co to děláte?“, zeptala se s hrůzou v očích, pozorujíc muže, jak jí pomalu přikládá čepel k postřelené noze.
            „Ověřuju si, jak vnímáš bolest,“ řekl lačně.
            Studená čepel se dotkla zakrvácené kůže na koleni.
            „Ne! Prosím, ne!“, bránila se.
            „Nech toho, nebo to bude horší!“, pohrozil jí.
            Mírně přitlačil. Čepel začala pomalu pronikat skrz obhroublou kolenní kůži dovnitř kolene. Z rány automaticky začala proudit tmavě červená krev. Gitu polily decilitry horkého potu. Byla orosená jako čerstvě načepované pivo.
            „Tak co, takovou bolest jsi už někdy cítila?“, ptal se, zatímco nožem pokračoval směrem do kolenního ohybu na zadní straně stehna a lýtka.
            „Ne! Prosím, už dost, ne!“, křičela útrpně.
            Dokola jí obřezal koleno, poté přistoupil k dalšímu kroku. Špičkou čepele se začal šťárat v prostoru čéšky. Oddělil sval od kosti, poté si spokojeně popichoval do obnažené čéšky. Gita ječela jako podřezané kůzle.
            „Ale no tak, snad tě to nebolí,“ odsekl muž šíleně.
            Gita věděla, jak se maniak vyžívá v kuchání jejího kolena. Budu ráda, jak mi tu nohu nechá, říkala si, zatímco si se zavřenýma očima představovala jaké to bude, až bude po všem.
            „Koleno by bylo, co teď?“, přemýšlel šílenec nahlas.
            „Už nic, prosím!“, žadonila zoufale.
            Zaměřil se na její přední část halenky, z níž mírně prosvítala bílá podprsenka nesoucí prsa snad velikosti B, možná C. Všimla si, kam se jí dívá a došlo jí, k čemu se chystá.
            „Ne! Prosím, to ne!“, prosila, třepaje zoufale hlavou.
            Sotva to dořekla, jediným hmatem roztrhl většinu zapnutých knoflíků a uchopil její levé ňadro v košíčku. Nůž přiložil k ramínku, které poté jediným škubnutím ruky rozřízl a košíček se svěsil dolů; prs vypadl jako onehdá Janett Jacksonové na vystoupení na MTV.
            „Hmmmm,“ liboval si při promnutí jejího prsu a pohledu na poddajné svalstvo a prsní žlázu.
            „Prosím!“, křikla naposledy.
            Čepel už tak nechladila, což však Gita v rozvíjejícím se šoku nevnímala. Položil ji na její ňadro a pomalým plynulým pohybem po obvodu prsu opět nejprve rozřezal kůži. Kopretinově bílá halenka byla rázem jako citrónová zmrzlina s jahodovou polevou rozstříkanou na všechny strany. Poté muž postupoval do svaloviny, až nakonec svíral ve své levé dlani svou zřejmě hlavní trofej – levý prs přepadené pracovnice přepážky. Mnul ho jako řezník kus bůčku nabízeného za výhodnou cenu známému zákazníku. Gita omdlela.

            Zvenčí se ozvaly zvuky houkaček policejních automobilů.
            „Kurva!“, zaklel lupič, překvapen rychlostí jejich akce. Odběhl ke dveřím, aby se podíval, jak to venku nyní vypadá. Bídně. Dorazilo šest dodávek, čtyři kombíky a jedna octávie v policejních barvách. Venku vznikal zmatek. Policisté urychleně vyklízeli přilehlé prostory, lidé jen zmateně pobíhali od místa k místu a nevěděli, co mají dělat.
            „Zmrdi, nás nedostanete,“ řekl sám sobě, jako by do zločinu byla namočena i úřednice a otočil se k bezvládnému, krvácejícímu tělu zrasované pracovnice. Znova uchopil svůj revolver a namířil jej přímo na její hlavu. Právě v okamžiku, kdy se probrala a mírně pootevřela ztěžklé oči, stiskl spoušť. Kulka proletěla její kulatou hlavou a zarazila se až ve dřevěné podezdívce přepážky. Z díry po průstřelu v její hlavě crčel pramínek krve, za ním pak i zbytky mozkomíšního moku. Velmi zajímavá kombinace barev a pachů. Všude páchla krev a ve vzduchu byla cítit neodvratitelná smrt.
            Sedl si vedle ní, pohled na zničené ženské tělo s prostřelenou hlavou mu nečinil žádné potíže. Dokonce se nad ni ještě naklonil, aby se přesvědčil, zda ještě náhodou nežije. Nežila. Neměla jedinou šanci. Tu jí ani nedal.
            Pohodlně se opřel o překližkovou podezdívku přepážky. Jeho poslední slova zněla: „Tak snad jindy“. Otevřel ústa. Vložil do nich ještě mírně pokuřující hlaveň zbraně. Zavřel oči a na spoušť přiložil svůj pravý ukazovák. Stačilo už jen málo, což také vzápětí provedl. Stiskl spoušť. Ozval se druhý, poslední výstřel. Kulka prolétla hranicí měkkého a tvrdého patra, zadní částí mozkovny a hlavu opustila nad zátylkem, skoro až temenem hlavy. Cestou uvnitř napáchala neskutečnou paseku, dokonce s sebou přibrala i pár vzorků a natáhla je po celé své  asi osmicentimetrové trase od hlavy až do překližky v přepážce. Mužova hlava sebou naposledy prudce škubla a tělo se bezvládně sesunulo na mrtvou pracovnici banky.