Splachuj, pozorovateli!

Má rána jsou takřka jednolitá. V sedm hodin zaklapuji budík poprvé, o půl hodiny podruhé, a když se řinčící prostředek rozeřve napotřetí, rezignuji definitivně, neboť jsem po předchozích (fyzicky nesmírně náročných) pohybech zralý na měsíční pobyt v rehabilitačním středisku. Má rezignace trvá přibližně dvacet minut. Tak dlouho jsem schopen ležet v posteli, přežvýkávat cíp polštáře a přitom parodovat spánek, aniž by mi v tom bránil zvuk tříštící vše, co bylo vypáleno v peci při velmi vysoké teplotě. Poté, co mi začne rezonovat celé tělo, zaklapuji budík potřetí. Nutno zdůraznit – potřetí a naposled. Poslední pokus umlčet „za-normálních-okolností-pouze-tikající“ předmět končí zpravidla nekompromisní destrukcí.

Zrak rozlepuji po ránu velmi pozvolna a ostražitě. Jakékoli prudké pohyby eliminuji a činím z nich sváteční prvek mé jinak liknavé gestikulace, mimiky a všeho, co souvisí s překonáváním odporu vzduchu v běžných klimatických podmínkách. Srolování očních víček považuji za jednu z nejdrastičtějších událostí dne, která je vystřídána neméně příjemným ostřením a vyrovnáváním přetlaku. Než se zahřeji na optimální provozní teplotu, kdy jsem schopen vnímat prostor i jinak než pomocí pachu a hluku způsobovaného při mém pohybu, poštěstí se mi shodit polici s 56-ti nosiči CD, strčit ruku do akvária s masožravou želvičkou, narazit do dveřního křídla, následně do dveřní zárubně, umýt si zuby ocelovým kartáčem na rez a potřít si chleba Cifem.

Jak říkám, má rána bývají vesměs podobná. A tak žádný div, že mám na pravé ruce jen minimum masové pokrývky a že je můj chrup dokonale zbavený jakéhokoli náznaku rzi.

Avšak…

TOHO DNE proběhlo ráno „poněkud“ jinak.

Ostatně; když vám do pokoje vrazí skupinka chlápků v neprůstřelných vestách a s průstřelnými pistolemi v podpaží, je mírně pozvednuté obočí jaksi taksi na místě.

Ačkoliv jsem byl toho rána tradičně přešlý a dobrých deset minut přemýšlel, copak je ten černý dutý válec razící si důlní šachtu mezi mé obočí, srovnal jsem se s drobnou úpravou harmonogramu poměrně snadno. Kdokoliv na mém místě by křičel, pokoušel se o útěk ventilačkou, či snad pohotově zalezl pod postel. Ale já ne. Jednak nevlastním podlejzací postel, druhak jsem poctivě odkojen filmy Bruce Willise. Svíjet se v křečích, prosit o milost a mlátit hlavou o stěnu (v domnění, že mi etudu na téma „Jsem magor“ sežerou i s navijákem) – k tomu bych se nikdy nesnížil. Ani tehdy, když by mi vyhrožovali smazáním sejvnutých pozic z NHL 2007. A tak… když se vstupní dveře mého domova roztříštily do prostoru a oněch šest chlápků vtrhlo do mého pokoje, utrousil jsem duchapřítomně: „A krucipísek…“

„A krucipísek…“ bylo v dané chvíli velmi stylové. Natolik, že mi na čele vyrašila stalloneovská žilka.

Cítil jsem se prostě jako frajer, a kdyby mi na hlavu nenarvali pytel, nenasadili želízka a několika „nechtěnými“ údery nepřerovnali vnitřnosti, zřejmě bych jako frajer i vypadal.

Mimo stylové hlášky mi nebylo umožněno jakkoliv jinak reagovat. Během cesty na stanici se se mnou nikdo nevybavoval. Koneckonců… s pytlem na hlavě se dost blbě hovoří a málokdo vám rozumí.

Této skutečnosti jsem však nejednou zneužil, abych si ulevil. Chlápka napravo jsem dvakrát poslal do sedinky, chlápka nalevo hned pětkrát.

Po příjezdu na stanici nabraly události velmi rychlý spád. Nejprve mě nekompromisně vykopli z auta a následně… …následně mě dokopali do důvěrně známé místnosti. Čtyři holé stěny, jedno velké zrcadlo a v jádru této bohaté kompozice stůl se dvěma židlemi.

Příkaz zněl jasně.

„Sedni si, krucipísek!“

Aniž bych pídil po tom, jestli mě chlápci vod PURNY kopírují, usedl jsem na židli, marně zažádal o rozpustné kafe s dvěma lžičkami cukru a z jedné třetiny doplněné nízkotučným mlékem a nalepil zrak na osobu „odnaproti“.

Ten chlápek byl nějakej divnej. Na poldu málo debilní, na Printa moc výřečný a na Topolánka málo vulgární.

Chvilku jsme na sebe jen tak zírali (tedy… hlavně on) a poté, co jsem stačil jen tak tak uhnout letící židli a zvyknout si na žárovku poblíž mé sítnice, konečně se příslušník orgánů klidným tónem rozhovořil: „Dobrý den, mé jméno je Dero a jsem ten nechlupatější z nejchlupatějších. Omlouvám se za všechny fyzické zákroky, ale náš systém zaznamenal jisté potíže a v těch jistých potížích figuruje právě vaše jméno.“

Pak se na okamžik odmlčel, podíval se skrz zrcadlo na své kolegy (samozřejmě symbolicky) a udeřil rukou do stolu.

„Jste Pozorovatel?!!!“

Rázný úder do stolu mě mírně vyvedl z míry. Avšak ne natolik, abych definitivně oněměl a zapomněl své jméno.

„Ne. To jste si mě s někým spletli,“ vyřkl jsem sebejistě.

***

Následně jsme se celému omylu upřímně zasmáli. Což o to, že mi při oněch úsměvech vypadly čtyři zuby. Poldové se prostě sekli, a když mě mírně krvácejícího vyprovázeli ze stanice, neopomněli mě několikrát poplácat po ramenou se slovy: „Sorry, kámo. To se stává.“

***

Cesta domů byla strastiplná jak třídní schůzky na konci školního roku. Na záda se mi nalepili snad všichni ostravští obvoďáci a několik agentů v přestrojení. Nemohl jsem si jich nevšimnout. Smrděli až za roh.

Nijak jsem nezmatkoval, chvilku jen tak kličkoval, občas zrychlil krok a při první možné příležitosti zapadl do krámu s maškarními kostýmy. Měl jsem hned dvojnásobnou kliku. Krám byl zrovna otevřený (čímž jsem se vyhnul tradičnímu nárazu do uzamčených dveří) a co víc - mezi sortimentem nechyběl můj oblíbený kostým z dětství. Pravda, převlek Draculy vypadal též slibně, ale přeci jenom… co si budeme nalhávat… kdybych zvolil dlouhý černý plášť a narval si do úst gumové špičáky, moc bych si tím nepomohl. A tak… když jsem se tehdy rozhodoval, co si vypůjčím, Ferda Mravenec byl jasnou volbou.

***

Kostým velikosti S mi padl jako ulitý.

I díky toho jsem nenápadně zapadl mezi lidi a poměrně snadno doplul k nejbližšímu telefonnímu přijímači.

Do budky jsem se nasoukal až na třetí pokus a s patřičnou výpomocí kolemjdoucích osob. Jak se totiž ukázalo, kostým Ferdy měl jednu velkou nevýhodu. A to příliš objemný zadeček.

V proskleném prostoru bylo tak zcela logicky nehybno a poměrně nepříjemno. Jednou rukou jsem si masíroval srdce a druhou vytáčel číslo, které jsem měl zapsáno na papírku s nápisem „Volej jen tehdy, když bude hořet!“.

Pozorovatel byl z mého telefonátu poměrně překvapený.

„Krucipísek, tebe bych teda nečekal!“

Bohužel, můj kolega toho nečekal více. Nijak jsem nemotal rozmotané a všechno vybalil.

„Rychle se zbav všech gumových medvídků! Zlikviduj všechna balení… Cajti něco tuší a jdou nám po krku!“

Nebylo třeba dodávat víc. Pozorovatel moc dobře věděl, jak se věci mají a co by mu od Písmáckého útvaru rychlého nasazení hrozilo, kdyby se proflákla plánovaná revoluce a nastolení růžového Písmáka. Nedělal žádné cavyky, a jen co položil telefon, spláchl všech 850 balení do hajzlu. Včetně sáčku poslední záchrany, který si zprvu zastrčil za opasek. Když se i ti poslední medvídci dostali do útrob kanalizačního potrubí, chopil se Pozorovatel kanystru s benzínem a pokropil jím celý byt.

P.S.: StvN byl docela na prášky, když zjistil, že mu Pozorovatel vypálil kvartýr, ale co zmohl… důkazy jsou důkazy a důkazy se musí spálit.