Moje učení s mečem

Deník Moldau z Literdamu

„Večeře!“ Maminka rozrazila dveře na dvorek a málem nestihla uhnout v piruetě kroutící se postavě. „Večeře!“ Trošku neohrabaný dopad. Blankytně modré oči se na ni upřely s vyčítavým a obviňujícím pohledem. „Ne! Je večeře už toho nech, blázníš celý den! Co to máš na ruce?“ Marně sem se snažila skrýt šrám, který se mi objevil na zápěstí. „Nic,to není nic…“ „Jak chceš,ale už pojď!“ Sklopené oči a meč zastrkovaný do pochvy maminku ujistil, že boj vyhrála. Zhltala jsem večeři a už jsem utíkala do svého pokoje. „To tu chvilku nemůžeš zůstat?“ „Musím něco udělat, až to dokončím, přijdu, ano?“ Vyběhla jsem po dřevěných schodech do svého pokoje, zastrčila těžkou závoru a plácla sebou na postel vedle mé kočky. Prskající tvor, který se zvedl, odhalil dvě knihy. Jednu těžkou, na níž se skvěl nápis „Zbraně“ a duhou menší. Popadla jsem svůj deník, vyštrachala brk a tuš a začala neúhledným písmem ničit bělost stránky.

První den
Tak dnes! Vyskočila jsem z postele a převlékla se. Tryskem sem se vydala ke snídající rodině. Celá netrpělivá jsem čekala, až taťka dojí. Už se zvedá problesklo mi hlavou. Stačilo jedno gesto, abych ho následovala. Zamířil do místnosti se zbraněmi a z háků sundal meč, který jsem už dávno chtěla držet v ruce. Byl studený, na jeho čepeli se leskly nějaké runy. Záštita byla ozdobena proplétajícím se břečťanem. Moje prsty se poprvé dotkly meče, který se stane mým druhem na několik let, dokud se nenaučím bojovat a nestanu se Zaklínačkou... „Ouu, je pěkně těžký!“ „Divíš se? Jsi ještě malinká, ale slib je slib, budeš se muset ještě hodně snažit.“ Měkký pohled, který mi věnoval, svědčil o důvěře, kterou ve mně vkládá. Doufám jen, že ne zbytečnou.

Dívám se na meč, už sama v místnosti. Působí výborně. Sedím, meč před sebou a bloudím v mých myšlenkách… Co je nejdůležitější na naučení se bojovat? Myslím, že cit  pro zabíjení skutečných ohrožovatelů bytostí, které potřebují pomoci a ne všech jinak vypadajících příšerek, které jsou třeba úplně neškodné. Po dlouhém přemýšlení jsem ze sebe nahlas vysoukala slib, který se stane v budoucnu mým heslem: „Slibuji, že nikdy nebudu zabíjet bezbranné a neohrožující tvorečky, pokud bych je měla zabít jen pro peníze.“

 Tak, to by jsme měli, jako obvykle si udělám nejdřív pravidla a potom v nich budu hrát. Jejda ale jak začít? Odložím meč do bezpečí a postavím se do prázdné místnosti. Zpěv ptáků sem doléhá přes uzavřená okna, jinak je ticho. Tak zkusím něco lehkého. Neohrabaně vezmu meč do ruky, je těžký (kdo by se divil, když jste se pokoušeli cvičit jen s dřevěnými). Jednoduchý úkol se mi zdá posunout se o pár kroků vpřed. Tak! Drž šermířský postoj! Narovnej se! Nekřiž nohy! V hlavě se mi vyrojí tisíce pouček, jak mám správně jít, ale řídit se všemi na jednou je už trošku těžší. Nemydli ramenama! Meč před sebou! Natažený ruce! No to bude….. A bylo…po pár krocích se mi zapletly nohy a žuchla jsem sebou na zem. Tak to bychom měli.. Postavím se a kráčím. Kráčím, kráčím,….myslím na všechny poučky, které jsem si už dávno nastudovala a narvala do hlavy… Hele! Ono to jde! Pár kroků do zadu, do boku….. Myslím že základ bychom měli. Ale obraty mi nejdou a nejdou. Pořád se točím  a myslím že každý nepřítel by mě sekl po zádech, než bych stačila zareagovat. Po 2 hodinách pokusů jsem vyřízená, odmítnu pokračovat, vrátím meč kam patří a jdu se vykoupat. Člověk by myslel, že krok sem tam, obrat….to přece není namáhavý. Ale je! Bolí mě celý tělo, ale hlavně levá ruka v které jsem držela meč.

Druhý den
Ouvej, ouvej! Moje ruka! Myslím že dneska ne…….ale musím….vstanu z postele celá rozlámaná a vydám se strastiplnou cestu do Sálu zbraní. Meč už na mě čeká a do ruky mi vklouzne, jako by to nebyl jen kov, ale moje tělo. Tak zopáknem co jsme se včera naučili. Kupodivu to jde lehce. Jenže to jsem nedělala to netěžší... Vyvstává ale další problém, sice cvičím, jde mi to, ale v které ruce držím meč! No jo, pravá! Na jakou ruku se mám naučit zacházet s mečem? Nedělá mi problém ani pravá ani levá... Po poradě s taťkou se rozhodnu pro levou s tím, že budu zkoušet malinko i na pravou- to může být výhoda,ne? Rozřešení další zapeklité otázky mi zvedne náladu a já se pouštím znovu do cvičení. Stojím v prázdné místnosti s mečem pevně v dlaních, které se mi začínají potit. Dostavují se odezvy na adrenalin, který se začal uvolňovat v mé krvi.  Udělám pár kroků, odraz od levé nohy, pokus o otočení se, dopad. Dopad? Spíš snažení udržet se na nohou! Nový pokus,další a další. Jejda! Motá se mi hlava a zvedá žaludek. Tak tak že doběhnu na dvorek, kde mě s lítostí opustí moje snídaně. Naprosto zničená se svezu u pumpy, kde jsem si svlažila hrdlo. Takhle to nejde! Pro dnešek piruety ne.Vlastně celkově ne. Zklamaná vlastní nedisciplinovaností se vracím do zbrojírny, kde vrátím meč na místo. Zítra. Opravdu!

 

Třetí den
Ráno se probudím s provinilým pocitem, který mě provází už od včerejška. Zběžně prolétnu stůl, který je obtěžkán snídaní, když narazím na pohled, který mě donutí zpomalit. „Copak? Včera ti to nešlo? Co kdybych ti poradil a pomohl? Hmm?“ Vděčně se na tatínka podívám a souhlasně přikývnu. „To bys byl moc hodný.“ Po snídani, které věnuji více péče než včera, společně zamíříme do mečířské místnosti. K mému překvapení tam už stojí nachystaný panák-nově opravený. „Ne ne, to ještě ne. musíš se naučit základní pohyby, pak až něco těžší.“ Postavila jsem se vedle něho a on mi začal trpělivě vysvětlovat, že když dělám piruetu, musím se stále dívat na svého protivníka. Jednak, aby se mi nezatočila hlava a jednak, abych viděla co dělá. Po dlouhých hodinách vysvětlování a zkoušení a padání se mi konečně začalo dařit propojit povely nohám, rukám a zbytku těla, abych docílila tíženého výsledku. „To je ono, no tak! Pořádně, neflákej se! Super, teď to bylo ukázkový. Ale fuj, co to bylo?“ No to teda díky, víš jak to dá zabrat?Po krátké pauze, kterou jsme celou zasvětili rozebíráním technických věcí, jsem se pustila do půlpiruet. Jelikož jsem měla dobré základy z piruet, dělal mi problém zase jen ten dopad. Na krev z kolen jsem si už zvykla a tak, když jsem usínala měla dobrý pocit, že ty nejtěžší cviky už mám za sebou.

 

Čtvrtý den
Rozlámání z minulého dne se projevilo bolestí snad každého svalu. Přívětivé úsměvy, které mě čekaly u snídaně měli ale blahodárný účinek. Rychlostí blesku jsem se přenesla do cvičebny, kde na mě už netrpělivě čekal meč, tak krásně důvěrně známý. Myslím, že jsme si už na sebe zvykli,viď?  Začali jsme parádou, která byla jednoduchá. S donucením jsem ji ale musela cvičit čtvrt dne. Parírování už jsem se snažila odfláknout, ale pevná vůle otce mě donutila cvičit do zblbnutí. Zbytek dne jsem opakovala vše, co jsem se naučila a dokonce i trošičku kombinovat, abych si zvykla na plynulost pohybů. Několikrát jsem taťku málem „sejmula“, naštěstí je ale dostatečně hbitý a dával si pozor (no jo, asi mě zná).

Pátý den
Poprvé cítím chlad této místnosti. Proniká mi do morku kostí. Meč v mé ruce se lehce chvěje. Stojím uprostřed místnosti, proti mě figurína. Dívá se na mě svým nakresleným pohledem a drží v roce meč, což je hlavní. Mám nepříjemný pocit, že ožije a vyrazí proti mě. Naštěstí ne, dohodli jsme se s taťkou, že mi bude říkat, co mám dělat a já se to budu snažit provést. Nejdříve jednoduché povely, ale stále stupňuje, až v některých poznávám naučené sekvence. Jak dlouho jsem se je drtila? „Naznačení úderu z pravé strany - výskok – půlpirueta - dopad na zem - půlobrat a úder zespodu. Pořádně! Snaž se trochu! No vidíš tááááááák!“ Nezastavím se celé dopoledne, kdy už automaticky plním příkazy, které slyším z vyřvaných hlasivek. Odpoledne proběhne ve stejném duchu, jen si na konci uvědomím, že už sekvence neplním na příkaz někoho, ale že plynule a automaticky cvičím. Taktéž se mi na mysl nepřikrádají jednotlivé pohyby, nýbrž názvy sekvencí. Jak útočných, tak obranných.

Šestý den
Čeká na mě velké překvapení. V místnosti nestojí figurína, jak jsem předpokládala, nýbrž neznámý host, který za otcem přijel včera. „Dobrý den ,mladá dámo. Co tak překvapeně? Jestli se chcete něco naučit, musíte bojovat a ne si hrát!“ Podá mi můj meč, který si prohlížel. S jistou úzkostí ho přijímám, jakož to i výzvu k boji. K boji?S tímhle obrem? Vždyť je silnější a určitě to líp umí! „Strachy si nechte támhle za dveřmi a nebojte se! Nechci vás zabít, tedy...... zatím.“  Postavím se do šermířského postoje a vyčkávám, jak už jsem naučena, dívám se do očí. Výpad je tak nečekaný že s vyjeknutím cuknu do zadu a nebýt jeho pohotovosti, skončila bych na zemi. „Klid Moldau, základ je nebát se!“ „Já se nebojím!“ Vyhrknu trochu splašeně a rychle se postavím na nohy. „A není slušnost se představit?“ „Á, omlouvám se, jsem Fenrir z Enimu- tvůj společník. Už se mě nezbavíš.“ Lehce se ukloní a daruje mi úsměv. „Ale teď dost konverzace a zpátky k boji.“ Vyrazí ke mě lehkými kroky a zaútočí- na tom by nebylo nic špatného, tedy pokud bych se nesbalila do klubíčka a nenastavila záda. „Ježíši! Co to má být? Vždyť jsem tě málem sekl!“ „Já...no...já...se prostě bojím!“ Další pokusy zkouší mírně a postupně, tak abych měla čas si uvědomit, co mám udělat. Postupem dne se začínám přestávat bát a začínám dokonce útočit! Problém je pouze s mým krytím, jelikož jsem levák, nastavuji neustále záda. Několikrát do nich dostanu, tedy jen naplocho mečem, abych si uvědomila svoji slabinu, ale i tak to bolí. Na konci dne už jakž takž zvládám krýt se i docela útočit, v čemž ale stále zaostávám.

Sedmý den
Cítím v sobě zajímavé vzrušení. Nemůžu se dočkat, až se budu zase bít. Možná mi to půjde líp než včera. Do síně vběhnu a málem tím smetu tátu a Fenrira, kteří se baví u vchodu. „Jejda nešiko, lítáš jako splašená! Chci se podívat, co jste se naučili, tak se předveď!“ Doběhnu si pro meč a plná energie zaútočím na nepřipraveného Fenrira, bohužel je o mnoho, mnoho, mnoho lepší než já a nedělá mu problém moji zákeřnost odrazit. Škoda....  Pokračujeme v souboji, dokud se mi nepodaří vlastním mečem si rozříznout stehno. Okamžitě se vyvalí červený potůček, který mi stéká po noze dolů. Tento pohled mě naplní zuřivostí a útočím hlava nehlava. Oba jsou překvapení mým výlevem emocí a nestíhají uhýbat- ne že bych byla tak dobrá, ale jsou zvyklí na seky, které provádí mistři, jež jsou předvídatelné, kdežto moje jsou naprosto šílené. Nevím jak dlouho jsem spočinula ve své agónii vzteku, ale po jejím skončení jsme byli všichni zadýchaní a zpocení. „Moldy, kde se to v tobě bere? Tvoje matka je tak jemná a já nejsem žádný rváč.....po kom to jen máš?“ Fenrir se jen usmívá a po delším zamyšlení ve vlastních vzpomínkách řekne: „Myslím, že to s tebou není tak špatné, hodně tréninku a snad někdy někoho i zabiješ, co říkáš?“ Jen nevraživě prsknu a sednu si na zem upřeně hledíc na svůj meč. To ještě uvidme.

           

 

---