_sedm slzí kyanidu_

_sedm slzí kyanidu_

_1_

Spím schoulená v teple velrybího břicha. Většinou. Jindy zase celé noci sleduji tkáně a na nich promítám surrealistické filmy. Jen tak, lovím záběry z paměti a kulisy stavím jak zrovna chci. Je mi tu krásně, tak schovaně, dokud se z embrya nestane ráno a ručičky budíku se neprotrhají na světlo. Rodím se do slané vody, ale žádné probuzení nebývá příjemné.

_2_

Pod kalnou hladinou rozeznávám rysy svého těla a matně si vybavuji výkřiky z včerejšího snu. Celý den si umíráme v pohledech a stejně si nevěříme. Pohyby tak moc soustředěné do mřížek únosnosti. Straší mě těhotná břicha, ručičky a nožičky pod kůží a ty pohyby uvnitř, straší mě porcelánová miminka bez očí, a všechny nemoci, nejvíc ty uvnitř břicha, pod kůží. Straší mě i spousta jiných věcí.

Ale po zbytek dne se usmívám. Každý den si vymyslíme nový příběh. A pak je nám hezky.

_3_

Na obraze od Leonor Fini objevila jsem oči své osudové lásky. V ženské tváři. Lesbické geny? Telepatie? Snad ano. Ostatně, vždycky bývá na nepatřičných místech. Rozbitý kolotoč v neposečené trávě. Lavička u zastávky. Nad věží kostela a ještě výš, jen životu se vyhýbá, vlastně možná nežije. Chtělo by se šeptat, chtělo by se řvát, ale…

_4_

Slíbila jsem ti slunečnici, holko s pihama v očích ( nikdy dřív mě to nenapadlo). Ale ani já jsem nedostala dřevěnou růži. Jak lehkovážné. Směšný déšť. Rozhovory nepochopitelné. Je fajn, ležet v trávě, chodit bosa, číst si. Půjdem si lehnout na čap a chodit po vodě. Trochu povadlého kouře neuškodí.

_5_

Včera v noci jsem zapomněla spát, chodila polobdělá po kobercích a těžko se mi dýchalo, skoro letní noc a cítila jsem, jak je lehko někdy žít. Svá přání jsem zpaměti odříkala hvězdám a pak ještě jednou odpočítávala jsem je na růženci z šestihraných korálků. Dlouho jsem se dívala z okna. Na březích souhvězdí hnízdila spousta kormoránů, taky jsem tam byla já a i ostatní lidé. Měla jsem chuť někomu vyprávět, jak bych chtěla upravit svět, pro nás. Ale ani když promlouvám ve sféře Bezvědomí, neslyšíte mě. Ale musíte tu být, cítím vás v ozvěnách.

_6_

Naordinuji si tři nevyspalé dny a pak je někomu věnuji. Posnídám dužinu citronu. Trnutí dásní je dostatečně výmluvným gestem a až mě nebudou chápat, nalepím mikroskopické části těla tulipánu na zrcadlo a přihodím pár básní k zahození. Za zády budu slyšet smích.

_7_

Umřeme a třeba teď.

Ale pak už nebude silnice řeka a lampy nebudou světla lodí, nebudeme se brodit, nebudeme si vyprávět o našich holčičích smutcích, nebudu sbírat tvoje objevy, nebudou ani moje ani tvoje malý smrti, jen jedna velká.

Je divný to vědět. Divnější než noc, kterou jsem prošeptala „umřete mě prosím“ a ve skutečnosti nemohla vydržet nesnesitelnou touhu po životě. Je to divný.