Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePovodeň - kapitola Gustavův konec
Autor
Arnošt Petr
Kapitola mé prozy na pokračování zvané Povodeň. Tentokráte se zabývám vývojem různě provázaných vztahů mezi hlavními aktéry, a následnou nečekanou událostí, která nikoho z nich nenechá v klidu.
Miloš se snažil vyhnout se pohledem svému pseudonepříteli Gustavovi. Proto se střídavě díval na Pavlu a na Idu. Gustav narušoval nastalé hrobové ticho poměrně hlasitým oddechováním a funěním.
„A jak jste se vlastně dostal k tomu, že jste teď politikem?“, snažila se prolomit určité napětí Ida, pozorujíc přitom vcelku trpělivě Miloše.
„Jó,“ začal Miloš, „tak to bylo docela prosté. Vedly mě k tomu poměry v rodině, moje povaha, škola a tak dále,“ řekl, spráskaje rukama položenýma v klíně.
„Poměry v rodině?“, ptala se Ida udiveně. „Jak to myslíte? Problémy, nebo naopak pohoda a někdo z rodičů byl taky takto angažován?“
Idiny otázky Gustav nemohl přeslechnout, stejně jako Pavla, jíž Gustav vzápětí věnoval zpola hrdý a zpola vyděšený pohled. Překvapila ho samozřejmost a jistá úroveň jejích otázek. Připadalo mu, jako by nevychoval průměrnou dceru hodnou podprůměrného otce, nýbrž někoho, kdo svým intelektem, postřehem, vzdělaností a osobností jako takovou předčil spousty okolních lidí. Kurevská intelektuálka, pomyslel si Gustav stylem jemu typickým. Nic však nedával očividně najevo, ještě si počkal na Milošovu odpověď a její další případné otázky, které už s jakous takous jistotou očekával.
„Ne, ne, v podstatě nikdo se do politikaření nedostal,“ odpověděl. „Problémy tam určitě byly, možná proto jsem tak uzavřený sám do sebe a mám takový problém v seznamování se, v jednání s lidmi…,“ řekl Miloš s otevřeným koncem, jako by tušil, že mu Ida podá doplňující otázku navazující na jeho slova. Nezmýlil se.
„Ale vaše proslovy jsou přinejmenším působivé!“, ozvala se náhle Pavla, jež do této chvíle jen mlčky poslouchala a přihlížela probíhajícímu rozhovoru.
„Ale kuš!“, ohradil se Gustav. „Jak to můžete říct? Buď jste člověk absolutně bez vkusu, nebo mu jenom lezete do prdele,“ řekl chladně.
Pavla na něj pohoršeně pohlédla. Gustavův zákeřný útok ji překvapil natolik, že zůstala sedět v křesle s ústy otevřenými dokořán; o očích nemluvě.
„Děkuji,“ pravil Miloš vděčně, „těší mě, že se vám líbí. Je tu ale jeden háček,“ podotkl, podívaje se na Gustava, spokojeně se pohupujícího v křesle. „Proslovy si můžu kdykoli včas připravit. Kdy ale potkáte někoho cizího, nového, někoho, koho vůbec neznáte a máte z něj určitý respekt, to si opravdu nenaplánujete a když s ním pak máte hovořit, veškeré kouzlo projevů a čtení je zcela bezvýznamné.“
Ida málem nevěřila svým očím a uším. Nemohla si odpustit další otázku.
„Teď se nám snažíte věšet bulíky na nos! Nebo je to něčím jiným, že už jste otevřenější a uvolněnější?“
„Hmmm,“ zabručel Miloš, „a vidíte? To mě ani nenapadlo. Máte samozřejmě pravdu. Ale přičítal bych to pouze tomu, že jsme se ocitli v docela nepříjemné situaci, kdy jsme navzájem rádi za každou společnost než se trápit o samotě nebo s jedním jediným člověkem, aby nedošlo k ponorce. A to ať jsme jací jsme,“ dodal s mírnou ironií v hlase, otočiv hlavu směrem na arogantního kripla Gustava.
„To jako myslíte mě, jo?“, zeptal se Gustav nevrle. „Tak já vám něco řeknu: Vy si válíte šunky ve vládě a berete prachy jenom proto, že navrhujete a schvalujete nový zákony. Co na to vostatní lidi, to je vám úplně volný. Hlavně, že vy si mastíte peněženku takovejma prachama, vo dalších výhodách raděj‘ pomlčim. Nemá to absolutně žádnou cenu. Tím končim.“
„Správně,“ dodal Miloš na svou obhajobu, „nemá to žádnou cenu. Je vidět, že vy o tomto problému vůbec nic nevíte.“ Poté, co Gustavovi vpálil do očí co si o něm myslí, naklonil se nad stůl, aby ochutnal jídlo, které prozatím zůstalo netknuté ležet na konferenčním stolku.
„A protože mi na to neřekne nic lepšího, je v mým vosobnim zájmu a v zájmu nás všech nenechat ho, aby nás tady vyžral a my abysme tady třeba za pár dní chcípli hladem!“, začal Gustav vyřvávat na celý obývací pokoj, snaživ se prudkým pohybem vytrhnout Milošovi z ruky tác s jídlem.
„Pánové, prosím vás, nechte to být!“, začala Ida plačtivě. „Je mi z vás na nic, hlavně z tebe, táto! Co seš to ksakru za chlapa, když se neumíš postavit problémům čelem? Divím se, žes to dotáhl aspoň tam, kde zrovna jsi!“ Tác vytrhla z rukou oběma soupeřícím mužům a ochotně jej podala Milošovi, který se na ni znova vděčně podíval.
„No nic, vidim, že tady sou všichni proti mně, jdu si zakouřit,“ řekl zcela bezvýznamně, vstávaje z křesla. Všiml si, že jeho rozhodnutí nikoho nezajímalo, a jestliže zajímalo, s nikým to vůbec nehnulo. Všichni tři naopak tiše přijali Gustavovo rozhodnutí a očekávali jeho odchod. Miloš, jenž před malou chvílí úspěšně zapadl do kolektivu, se zakousl do ruličky stočeného eidamu a šunkového salámu.
„Mmmmm, výborné,“ řekl ještě s plnými ústy, sotva Gustav odešel.
„To bude maminka určitě ráda, že vám tak chutná,“ podotkla děkovně Ida. „Ještě, že odešel. Nelíbí se mi, jak se do vás naváží.“
„Z toho si nic nedělejte,“ ujišťoval ji o určité běžnosti takovýchto projevů nesympatií, „věřte mi – rozhodně není první. Když už jednou člověk jde do něčeho takového, musí s tím zákonitě počítat, aby unesl tíhu takového poslání.“
„To jste řekl moc pěkně,“ přidala se Pavla. „Poslání,“ řekla, dívajíc se zasněně do stropu. „To jste řekl opravdu moc hezky. Já chtěla být zdravotní sestřičkou, to je taky poslání. Hodně lidí říká, že být politikem, sestrou, požárníkem, to všechno je povolání. Málokdo si uvědomuje, že kromě povolání je to hlavně poslání. Možnost změnit svět, všechno okolo sebe, a to pouze těmi dobrými skutky.“
„Děkuji, ale to vy jste to řekla opravdu moc hezky,“ řekl Miloš. „Hodně lidí to bere jen jako svoji profesi, zdroj peněz a majetku, ale jen zlomek z nich je schopen pro to obětovat všechno. Při vší skromnosti jsem i já jedním z nich. I když má pro mě taková práce hodně nevýhod a rizik, stejně ji pořád vykonávám už hodně let. Pořád tak nějak doufám a věřím. Nepřestávám, i když mě k tomu určité zkušenosti a zážitky nejednou vedly.“
Všichni tři se vzápětí odmlčeli a Ida s Pavlou se stydlivě přidaly k ochutnávce připravené malé hostiny. Miloš Idě imponoval svou otevřeností, přímočarostí, svými postoji, názory, jeho padesátnický zkušený pohled v ní nenechal jedinou krvinku chladnou.
Kam se na něj hrabe nějaký Petr, pomyslela si Ida škodolibě. I když on vlastně taky má šanci stát se politikem. No co, podle mě to ale nedotáhne tam, kam Milošek. Tak intimní oslovení si Ida otevřeně nedovolila. Vše, co si myslela, si prozatím nechávala pro sebe - ve svých vnitřních úvahách, které moc nedávala najevo. Mezitím jí uniklo, že se Miloš dal do řeči s Pavlou. Nepřestal jej totiž zajímat dopis, který přišel Petrovi.
Gustav vyšel ven, a přestože pršelo, nekrytý, pouze v tričku a teplákách, si zapálil svou poslední cigaretu, což ještě v této chvíli netušil. Vložil si mezi své rozechvělé, úzké suché rty cigaretu, kterou předtím labužnicky protáhl pod nosem a zhluboka vdechl vůni jejího tabáku. Škrtl zapalovačem; plamen, jenž z něj vyšlehl, přiložil ke konci cigarety a zhluboka do sebe vtáhl svůj první šluk. Ještě více labužnicky než přičichnutí si vychutnal tento doušek nezdravého plicního průplachu. Najednou se mu zatočila hlava. Před očima se mu promítl celý život.
„Po-, pomoc!“, snažil se zvolat svým chroptivým, zesláblým a velmi omezeným hlasem. Bohužel už byl tak zesláblý, že slyšel sotva sám sebe, ještě aby jej slyšeli i uvnitř domu.
Jeho hruď se tísnivě sevřela, křečovitě si zabořil ruku do své tukem vystlané kůže na prsou a sesunul se k zemi jako domeček z karet. Snažil se ještě z posledních sil chytit železného zábradlí, ruka mu však na mokrém kovovém povrchu sklouzla a spadl přímo do vody. Poslední, co před svou smrtí viděl, byla neprůhledná hladina kalné vody, obkličující jeho vlastní chalupu. Ve snaze lapat po dechu, kterého se mu bohužel díky ucpání průdušek nedostalo, vdechl první dávku vody, která mu následně zaplavila plíce a vcelku rychle upadl do bezvědomí, tělo na chvíli zmizelo pod hladinou, poté následně vyplavalo.
„Ano, má ho tady s sebou, myslím, že u sebe v košili, ale teď spí a já ho kvůli tomu nechci budit,“ pravila Pavla.
„To chápu,“ odpověděl jí Miloš. „Mě jen zajímá, jak se k tomu stavíte vy, když jste jeho partnerka. Jste spíš pro nebo spíš proti?“
Pavla se rozpačitě rozhlédla po pokoji, po chvíli mlčení dokonce vstala z křesla a odešla k oknu. Pozorovala padající kapky deště, větrem rozčeřenou vodní hladinu, oschlé stromy zuřivě se pohybující ze strany na stranu. Vítr nebyl až tak silný, stromy však poslední dobou natolik zeslábly, že jim stačilo málo, aby se s nimi dělo to, co obvykle ne.
„Představte si, že život je jako ta voda venku,“ řekla Pavla po chvíli s jistou poezií svých slov.
„Ano, krásná metafora,“ odpověděl Miloš.
„Občas se zakalí, občas je průzračný, čistý, klidný. Když se zakalí, je to proto, že se rozbouří, něco není v pořádku, v rovnováze. Chápete mě?“
„Ano, zatím vás zcela chápu,“ řekl Miloš.
„A teď si představte, že takovou vodu by pro Petra představovali všichni ti běžní pracující lidé. A on by mezi nima stál jako ten strom, který odtud vidím. Už mu zbývají jenom poslední dny, možná hodiny,“ řekla Pavla smutně.
„Tak to ale nelze brát,“ snažil se ji nalomit Miloš. „Možná, že tomu tak skutečně je, ale berte to tak, že spíš než aby někomu ublížil, může mnoha lidem jejich život naopak zpříjemnit, pomoct jim, nebo se zasloužit o velmi důležité skutky, které by jindy jako pracující občan, jak vy říkáte, nemohl uskutečnit.“
Doufal, že tato slova s Pavlou trochu zacloumají, nebo mu alespoň - v tom horším případě - dá za pravdu.
„Ale to podle mě může i tak,“ řekla Pavla rozvážně. Doufala, že tím Milošovi nenaznačila nic z jejich minulosti.
„Může, to nepopírám, ale přiznejme si, že buďto protizákonně, což se mu zrovna nevyplatí, nebo by k tomu musel využít něčí pomocné ruky. A kde by tady k ní přišel?“
„On si vždycky poradil, je to silný muž,“ řekla Pavla. „Nemám o něj sebemenší obavy.“
„Přestaňte už konečně myslet na něj,“ řekl Miloš mírně podrážděně. „Myslela jste poslední dobou taky někdy na sebe?“
„Ano, myslela, nevím, proč bych neměla,“ odpověděla Pavla, odcházejíc zpět do křesla.
„Nepůsobíte tak,“ přiznal se Miloš se svými pocity. „A kdy naposled, jestli to teda není tajné?“
„Naposledy to bylo než jsme se dostali sem, když jsme s manželem seděli u nás na půdě. To jsem měla strach, jestli vůbec přežijeme. S jedním bochníkem chleba a nedostatkem pití. Naštěstí byl pan Gustav tak prozíravý, že se vydal hledat lidi, kteří tady mohli náhodou zůstat a tak nás našel. Za to mu budu nadosmrti vděčná, ať je jaký je.“
„Měla jste strach, jestli vůbec přežijete jako pár, ale měla jste strach zejména sama o sebe?“, pokračoval Miloš.
„Ne, to asi ne,“ přiznala se Pavla. „Nikdy jsem nebyla vedená k tomu myslet v první řadě na sebe. U mě vždycky dostávají přednost lidé, na kterých mi záleží. A můj manžel je v tomto na prvním místě. Až pak jsem já, náš pes, prasátko a další,“ řekla hrdě, hladíc Arona za uchem. Aron souhlasně štěkl. „Vidíte, i Aron mi dává za pravdu.“
Miloš jen rezignovaně pozvedl obočí a mlčky ukusoval z další pochutiny.
„Já do toho teda vůbec nevidím,“ ozvala se po delší době Ida, „ale zdá se vám, Miloši, normální, že má člověk někdy možnost jediným krokem zásadně změnit svůj život k lepšímu a on to přesto nemíní udělat?“
„Ne, to se mi opravdu nezdá normální. Jenomže je třeba brát v potaz to, že i v takovém případě je to hlavně na vůli dotyčného člověka a jestliže se rozhodne negativně ve svůj prospěch, nemá cenu ho do toho tlačit. To ho ještě více znechutí.“
Pavla souhlasně přikývla. Její soupeřce už rázem nezbývalo tolik prostoru se vyjádřit, proto sklopila uši a zanechala dalších zbytečných pokusů a snah. Milošovi její rozhodnutí spíše lichotilo, přestože zapadl do kolektivu víceméně bez problémů, přece jen mu bylo milejší jen přihlížet a nemuset se moc vyjadřovat.
„Nemyslím si, že by se zvedla,“ pomyslel si Miloš, „už jsme si jí užili dost a ona nás myslím taky,“ dodal s úsměvem, Pavle sympatickým, Idě nepříjemným. Měla pocit, že se jí Miloš vysmívá.
„Doufejme,“ odsekla Ida.
Pršelo už hodinu a vypadalo to, že hladina vody zůstávala na stále stejných hodnotách. Jen že to tak skutečně pouze vypadalo. Ida si nemohla pomoci a šla se podívat ke vchodovým dveřím, odkud měla vcelku slušný přehled nad děním před domem.
Chvíle napětí jí rozbušila srdce na maximální výkon. Přistoupila ke dveřím, za nimiž očekávala svého kouřícího otce, uchopila kliku a zatlačila na ni. Otce za dveřmi skutečně našla, jenže v poloze, kterou by nikdo, ani ona, ani nikdo jiný z přítomných nečekal. Ležel na hladině, obličejem dolů.
„Proboha!“, zaječela Ida, „Pomoc!“, křičela ostošest, „Pomoc!“
Její slova uslyšeli Miloš s Pavlou, kteří se ihned vydali za Idou. V těsném závěsu za nimi seběhla dolů i Jarmila. Petr stále spokojeně spal v posteli Gustava a Jarmily. Kdyby jen tušil, jak nepříjemné probuzení jej čeká.
„Co se stalo?“, ptala se Pavla vyděšené Idy, vytahující otcovo těžké a bezvládné tělo z vody.
„Nevím, přišla jsem a už tam ležel obličejem dolů,“ odpověděla Ida rychlostí blesku.
Gustavovy modré rty a nepřirozeně studené tělo nevěstily nic dobrého. Miloš s Pavlou okamžitě odtáhli Gustava dovnitř domu, kam nepršelo. Svlékli všechno jeho oblečení, jež se svléknout dalo a začali s resuscitací. Jarmila jen stála opodál, napjatě a vyděšeně zároveň pozorovala Milošovy oživovací pokusy a čekala, kdy jí někdo z nich řekne, že žije. Minuty se vlekly jako celé hodiny, nikdo ani nechtěl pomyslet na nejhorší.
„Gustíčku, nebuď blbej, přece bys nás tady nenechal! Teď, v tak těžký době! Prober se!“, křičela Jarmila, zoufale třepajíc Gustavovým tělem. Miloš mezitím odpadl vyčerpáním a o oživování se pokusila Pavla.
„Děkuji, Miloši,“ řekla Ida vlídně. „Vím, že jste se s tátou navzájem moc nemuseli, ale díky. Mohl jste se na něj vykašlat, ale neudělal jste to. Toho si moc vážím,“ říkala plačtivě, přitulená na mohutnou Milošovu hruď. „Mám ho ráda! Bude žít?“, zeptala se poněkud naivně.
„To nevím, doufám, že ano,“ odpověděl Miloš. „Musí.“
Pavla zoufale tahala za Gustavovy ruce k sobě a od sebe ve snaze dostat z něj ven všechnu vodu, která mu natekla do plic a znemožnila mu tak dýchání. Vydržela tak asi pět minut, poté odpadla vysílením i ona. Jarmila byla bezradná a jediné, na co se v tu chvíli zmohla, bylo vyběhnutí do prvního poschodí probudit Petra.
„Petře, prosím vás, pojďte dolů!“, žadonila úpěnlivě, třepajíc pomalu se probouzejícím Petrem.
„Co je? Co se děje? Hoří?“, zeptal se mírně podrážděně. Petr byl podrážděný vždy, když se nedobrovolně probouzel. Jarmila však toto všechno ochotně přehlížela. Byla si jistá, že až se Petr dozví, co se stalo, jeho mrzutost zmizí stejně rychle, jako Gustavův život, což v tu chvíli ještě netušila.
„Gustav se topil a potřebuje pomoct,“ říkala Jarmila, snažíc se vytáhnout Petra z postele.
„Co?“, zeptal se překvapeně. Procitl ještě rychleji, než si Jarmila původně představovala. „Honem! Kde je?“, ptal se, když vyskočil z postele a bez váhání se rozeběhl dolů.
„U vchodu!“, křičela za ním Jarmila.
„Jak dlouho už je takhle?“, ptal se Petr, sotva se zastavil u Gustavova těla.
„Nevím, asi deset minut,“ odpověděl Miloš s klidem.
„A pomohl mu někdo?“, pokračoval Petr.
„Já prvních pět minut, potom mě vystřídala vaše žena,“ řekl Miloš.
„Fajn, potřebuju, abyste mu někdo zvedli nohy,“ pokynul Petr. „Zkusím z něho nějak dostat tu vodu. Doufám, že to vyjde.“
Miloš uchopil Gustavovy nohy v kotnících a na Petrův pokyn je zvedl do maximální možné výšky. Bylo vidět, jak voda vyplňující Gustavův hrudní i břišní prostor pluje z místa na místo, jen ne ven. Tento pohled byl nepříjemný a už hovořil za vše.
„Dost,“ řekl Petr zkroušeně, mávaje pravou rukou na Miloše.
„Takže je mrtvý?“, zeptala se Pavla, jako by té skutečnosti odmítala uvěřit.
„Jo, je mrtvý,“ odpověděl Petr.
„Panebože!“, vyjekla Ida a hystericky se rozbrečela. Odešla za Jarmilou, která je bez jediného slova opustila a vydala se do kuchyně. Nezvládla pohled na Gustava ležícího na zemi s vědomím, že se na ni už nikdy nepodívá, neřekne jí žádné další slovo, ať už vlídné nebo sprosté, nedotkne se jí, nezapomene udělat, co udělat má.
Miloš hlasitě povzdechl a zeptal se: „Kde tady máte nějaké deky? Musíme ho přikrýt a s Petrem ho potom přenést někam jinam,“ dodal.
„Podívám se po něčem,“ řekla Pavla a odběhla nahoru do ložnice prohledat úložné prostory postele. Našla tam tři různé přikrývky. Nakonec zvolila po krátkém váhání tu nejméně barevnou, bílou s červenými a modrými úzkými proužky. Skoro jako trikolora, pomyslela si.
Sešla dolů, kde při Gustavovi zůstali jen Miloš s Pavlem. Ida s Jarmilou, Aron i Franta se přesunuli do kuchyně. Zejména Aron velmi často soucítil s trápícími se lidmi, proto nezůstal při páníčkovi a paničce.
„Je krátká, ale aspoň něco,“ konstatoval Petr, když vytáhl přikrývku až nad Gustavovu hlavu. Dolní okraj deky končil nad kotníky.
„Kam ho chcete odnést?“, zeptal se Miloš.
„Nenapadá mě nic jiného než postel v prvním patře,“ řekl Petr. „Zajdu to tam po sobě trochu uklidit a hned se vrátím. Potom ho vyneseme nahoru.“
V podstatě po sobě neměl moc co uklízet, akorát z postele smetl deku s polštářem, pod níž a na němž spal. Prostěradlo tam nechal natažené, věděl z praxe od svého známého – patologa z Prahy, co dělají čerstvě zesnulí lidé, respektive jejich ostatky. Sešel dolů a snažil se v sobě probudit maximum energie, potřebné pro vynesení Gustava nahoru. Věděl, že dá zabrat jemu i Milošovi.
„Tak co, jdeme na to?“, ptal se Petr, přicházeje k Milošovi.
„Jo, můžeme, kdo půjde kam?“, zajímalo Miloše. S tímto neměl vůbec žádné zkušenosti.
„Myslím, že vám budou stačit nohy a já ho vezmu v podpaží,“ odpověděl.
„Tak jo, na tři?“
„Na tři,“ ujišťoval jej Petr, snaživ se již chytit Gustava v podpaží a zvednout jej nad zem. Zpočátku váhal a hledal nejvhodnější pozici, způsob chycení a vhodný směr, po chvilce již však věděl, jak nejlépe to půjde. „Tak můžem?“
„Můžem.“
„Raz… dva… tři!“, vyjekl, když se ze všech sil zapřel a zvedl těžké Gustavovo tělo.
Miloš si s nohami vcelku poradil, Petr usoudil, ačkoli raději nic neřekl, že nohy budou jednodušší a vzhledem k Milošovu věku tedy optimální. Snažil se překonat se a vydržet to s Gustavem až nahoru. Vlhké a studené podpaží však často Petrovi sjíždělo z dlaní a často tak museli zastavovat a upravovat své postoje, způsob držení a další maličkosti. Pětimetrový úsek cesty jim trval necelých pět minut.
„Sakra, to je fuška!“, postěžoval si Petr.
„Vyměníme se?“, navrhl Miloš.
„Ne, to je v pořádku, jenom si musím chvilku odpočinout.“
„Dobře,“ řekl Miloš a položil Gustavovy nohy na zem. Se zájmem si prohlédl Petrovu unavenou, zničenou tvář, z níž bylo možno vcelku snadno vyčíst trápení. „Trápí vás něco?“
„Lhal bych, kdybych řekl, že ne,“ odpověděl Petr, „a lhal bych, kdybych řekl, že ano.“
„Jak tomu mám rozumět?“, pozastavil se Miloš nad Petrovou filozoficko-psychickou hříčkou.
„Jednoduše,“ odsekl Petr, „trápím se, ale ne tak, aby to stálo za řeč.“
„To nemůžete vědět,“ snažil se Miloš dopídit k jádru pudla.
„Přesně tak, to vy nemůžete vědět,“ řekl Petr, přičemž značně zdůraznil zájmeno vy. „Tak, odpočat, můžeme pokračovat,“ informoval Miloše ve snaze odvrátit řeč – nebo alespoň myšlenky – jinam.
Oba se v téměř stejný okamžik chopili Gustavových ostatků a pracně s nimi vystoupali až do mezipatří. Petr udýchaně odsekl: „Jdu se napít, je těžký jako prase.“
„Šel bych taky,“ řekl Miloš, „ale myslím, že někdo by tu měl zůstat.“
„Klidně pojďte, tenhle už neuteče a nemůžete přece uschnout,“ řekl Petr chlácholivě. Miloš tak alespoň nabyl dojmu, že Petrovi nevadí a že mu tak bylo odpuštěno všechno domněle špatné.
„Za co?“, křičela Jarmila hystericky, „Bože můj, za co?! Co jsem komu udělala?!“
„Uklidněte se,“ snažil se ji utěšit Petr, objímaje ji v ramenou. Jemně přičichl k jejím blonďatým vlasům a ucítil charakteristickou vůni kopřivového šamponu. Přesně takového, jaký kdysi používala jeho matka. Kdysi, to bylo v dobách, kdy ještě byla naživu. V této chvíli si Petr velmi živě vybavil onu situaci, kdy přišla k němu domů bezpečnost a od svého otce se dozvěděl, že maminka měla nehodu a že už se nikdy nevrátí. Tehdy bylo Petrovi i jeho otci mizerně. Otec to psychicky neunesl a šest měsíců po manželčině smrti se zastřelil svým revolverem. Vše si promyslel. Věděl, že syn za nic nemůže a proto se odpravil v místě, kde by jej Petr nehledal. Nechtěl, aby ho našel právě on. Jako místo svého odchodu ze života a tohoto světa si vybral velmi poetické místo – skálu za vesnicí. Věděl, že kdyby se mu sebevražda nepodařila, pojistil by si to pádem z téměř padesátimetrové výšky do kamenité propasti prorostlé nízkými keři.
Všechny tyto události si nyní Petr opět připomněl. Nebylo mu z toho moc dobře. Věděl ale, že to Gustavovi dluží a přestože nyní neměl náladu ani chuť, musel započatou práci dokončit.
„Nebojte, bude dobře,“ řekl Petr chlácholivě truchlící čerstvé vdově.
Odešel z kuchyně a s Milošem se opět chopili toho devadesátikilogramového monstra plného vody a dalších tekutin, aby jej vynesli o osm schodů výš, kde jej pak uložili na postel, přikryli dekou a okolo postele rozestavěli svíčky, které poté zapálili. Takové provizorní smrtelné lože.
„Ale že nám dal zabrat,“ řekl Miloš, když už bylo po všem. Petr pouze mlčky souhlasně přikývl a odešel dolů do kuchyně, kde seděla s ostatními ženami i jeho manželka. Vroucně ji objal a políbil ji na tvář. Nemuseli si nic říkat, aby věděli, že tato situace je k sobě přimkla už navždy a nějaká pofidérní existence zvaná Ida jejich vztah nemůže za žádnou cenu narušit. Navíc nyní ani nebylo jediného předpokladu, že by se o něco takového nadále pokoušela. Přišla o otce a určitě bude nějakou chvíli trvat, než tuto skutečnost přijme, vstřebá, naučí se s ní žít a brát to jako nedílnou součást života. Vše se, alespoň u ní, odehrálo nepřiměřeně rychle.
„Kde je?“, zeptala se Ida, stírajíc si papírovým ubrouskem slzy z obličeje.
„V ložnici,“ odpověděl Petr soucitně, tiše.
„V ložnici v posteli?“, zhrozila se Jarmila.
„Ano, ale nemějte obavy, o všechno se s Milošem postaráme, nebojte se,“ konejšil ji Petr.
„Dobře, asi víte, co děláte,“ řekla Jarmila smířlivě.
„Nebojte, všechno bude nakonec dobré,“ ujišťoval ji Miloš. K tomu, co se stalo, se stavěl vcelku statečně, ačkoliv se mu ještě nikdy nic podobného nestalo. Akorát jednou, na stranickém sjezdu, dostal jeho kolega srdeční infarkt, sanitka jej však odvezla, když byl ještě naživu. Zemřel až den nato v nemocnici, takže se svým způsobem doposud nesetkal tváří v tvář se smrtí. Nepříjemná, leč ve své podstatě určitě velmi cenná zkušenost, která někdy může být k nezaplacení.