Povodeň - kapitola Rozklad

Po zbytek odpoledne byla nálada na bodu mrazu. Nikomu nebylo do řeči, všichni jen bezcílně hleděli do země, do stěn, do stropu, nebo z okna sledovali neutichající sprchu. Nikdo se neodvážil jít nahoru ke Gustavovi, dokonce už ani Petr, na kterého události uplynulého odpoledne dodatečně dolehly. Miloš pro změnu respektoval ‚nárok na soukromí zemřelého‘.
            Ida připomínala kyvadlo. Neustále se bezmyšlenkovitě kymácela zleva doprava a zprava doleva. Dívala se přitom před sebe a jestli mrkla dvakrát během pěti minut, bylo to hodně.
            Téměř dvouhodinové hrobové ticho přerušil náhlý čichový vjem. Poměrně vysoká vlhkost v domě, způsobená probíhající povodní, urychlila rozklad Gustavova těla. Ani ne tak rozklad samotný, onen hnilobný proces, nýbrž vylučování jeho vnitřního obsahu – stolice, moči, žluči a dalších aromatických sloučenin.
            „A je to tady,“ konstatoval Petr soucitně. Věděl, co jej nyní čeká a dvakrát se do toho nehrnul. Vstal z křesla a zhluboka se nadechl, dokud byl obklopen ještě jakžtakž čistým vzduchem. Za chvilku se všechno změní, řekl si. Miloš se k němu statečně připojil. „Tak jdeme na to.“
            „Držím pěsti,“ řekla Pavla.
            „Já taky,“ řekla Ida.
            „Já taky,“ přidala se i Jarmila, nepřestávajíc se silným vzlykáním.
            „Děkuju,“ řekl Petr, „děkuju moc, všem.“
            Pomalu se otočil ke schodišti a za chvíli zmizel v mezipatří, následován Milošem. Už v mezipatří si oba museli vytáhnout z kapes své čistonosopleny, zápach, ba přímo smrad byl tak pronikavý, že i jejich kapesníky byly v podstatě zbytečné. Na druhou stranu však pořád lepší malý účinek než žádný účinek. Nahoře tázavě pohlédl na Miloše. Jeho pohled kladl jednoduchou a vcelku prostou otázku: Připraven? Miloš, leč s menším zaváháním, souhlasně přikývl. Nedejbože, kdyby se rozhodl jinak! Na to ale Petr v této chvíli neměl ani pomyšlení. Věděl, že ne každý má takovou náturu, aby snesl pohled na mrtvého, a pokud už ji má, nemusí snést pohled na to, co z něj samovolně v uplynulých dvou hodinách uniklo. Levou rukou si pořádně přitiskl kapesník k nosu a pravou rukou odhrnul deku. Pod Gustavem ležela na prostěradle nesouvislá hromádka hnědé, pronikavě páchnoucí látky s příměsí moči a dalších tekutin.
            „Potřeboval bych, abychob ho otočili da bok, ať bůžu vyddat to prostědadlo a dát ho pdyč, potob ho budebe buset očistit,“ pravil Petr pomalu, aby mu Miloš rozuměl. Připadal si, jako by měl sennou rýmu a za každou cenu musel mluvit. Sennou rýmu neměl, domluva však byla potřebná.
            Miloš uposlechl Petrova přání a skutečně se s Petrovou pomocí pokusil Gustava překotit na bok, aby mohl Petr bezpečně a pokud možno co nejjednodušeji vytáhnout prostěradlo. To také udělal, prostěradlo zmuchlal do jedné velké smrduté koule, kterou následně vyhodil otevřeným oknem ven do vody. Nemá cenu to ani prát, pomyslel si, když stál s tou velkou smradlavou plátěnou koulí u okna a chystal se ji vyhodit ven.
            „Tak, dobdý, jeddu půlku už bábe za sebou,“ řekl a pokračoval v započaté práci, „a teď tu dduhou, ta bude taky docela špatdá,“ dodal.
            „A co?“, zeptal se Miloš neuvědoměle.
            „Busíbe ho vydrhdout a převlíct,“ řekl Petr. „Štěstí, že je to poprvé a daposledy.“
            „Jak to?“, podivil se Miloš.
            „Tak sdad už demá co srát. Jestli jo, tak to bude špatdé, hódně špatdé!“
            „Aha, chápu, chápu,“ řekl Miloš.
            „Stejdě si byslíb, že kdyby v sobě neběl tolik vody, debyl by tak těžký,“ uvažoval Petr nahlas, očekávaje od Miloše jeho reakci, jíž se však nedočkal. Miloš si hleděl svého. Spíše než aby uvažoval nad tím co vidí a cítí, raději hledal hadry, kterými by mohli tělo obetřít a oblečení, do nějž by následně Gustava převlékli. „A taky už víb, proč nikdo dechce oblíkat brtvoly, stačí bi tohle,“ řekl žertovně, i když v této situaci se sem legrace zrovna moc nehodila. Na druhou stranu od něj bylo velmi vlídné, jak se snažil nasměrovat diskusi na jinou, zcela odlišnou vlnu. Však kdo by se chtěl bavit o smrti před mrtvým, který oddaně očekává tu nejlepší péči zprostředkovanou vašima rukama.
            „Ať už je to pryč, stačilo bi,“ prosil Miloš úpěnlivě.
            „Vydržte ještě chvilku a pryč bude i tohle, i by,“ ujišťoval jej Petr, stále si tisknuv k nosu kapesník, stejně jako Miloš. Přitom ještě stíhal ukazovat na Gustavovo znečištěné, zkroucené a naplněné tělo.
            Gustav dokázal v posledních chvílích nadělat pěknou paseku, jen co je pravda. A nejen paseku. Prostěradlo plné jeho vnitřního obsahu už opustilo místnost, nasládlý mrtvolný pach však zamořil celý pokoj, po chvíli dokonce i celé první poschodí. Bylo jen otázkou času, kdy jej ucítí i někdo z lidí dole. Bylo jasné, že tělo takto nemůže zůstat bůhvíjak dlouho, to bylo nemyslitelné. Možná za předpokladu, že by někdo tělo perfektně zmumifikoval. Ale kdo?

„A víte co?“, začal Miloš, když dokončili opečovávání Gustavovy mrtvoly.
            „Nevím,“ odpověděl Petr bezduše, scházeje dolů za ostatními.
            „Tykejte mi,“ řekl s naprostou samozřejmostí, jako by se nechumelilo.
            Petra jeho návrh mírně zaskočil. Proč bych mu měl tykat?, pomyslel si. Známe se sotva den a už by si se mnou tykal. Navíc – co mám udělat já? Přece mu nemůžu jenom tak navrhnout, aby mi taky tykal. To bych byl hodně drzý.
            „To nejde,“ řekl nakonec s mírným zklamáním v hlase.
            „Proč by to nešlo?“, divil se Miloš. „Myslím, že Vám v tom nic nebrání.“ Podíval se na strop, jako by tam hledal něco, co by mu pomohlo Petra zlomit. Nic tam však nenašel, proto sklopil zrak zpátky před sebe a pozorně sledoval schod po schodu.
            „Nevidím sebemenší důvod, proč bychom měli,“ odpověděl Petr podezíravě.
            „Vím o tom dopise,“ přiznal se nakonec, když se špičkou nohy dotkl posledního schodu.
            Zděšeně se na něj podíval. Jak ví o tom dopise? Co všechno ví?
            „Jak víte? Co všechno víte?“, začal Petr klást jednu otázku za druhou přesně tak, jak mu tanuly na mysli.
            „Trošku jsem si povídal s vaší ženou, nezlobte se,“ pravil ospravedlnivě Miloš, dívaje se s jistou nadějí do kuchyně, kde seděly všechny tři ženy.
            „Tak na všechno rychle zapomeňte, ano?“, odsekl Petr nedůtklivě. „Já už jsem se rozhodl a vy mi do toho kecat nebudete,“ ohradil se ještě ostřeji.
            „Dobře, dobře,“ bránil se Miloš se zdviženýma rukama, „už teda končím. Ale kdybyste si to náhodou ještě“
            „Ne, nerozmyslím,“ skočil mu okamžitě do řeči, „to si pište, že nerozmyslím. Děkuji za pomoc s tím chlapem, ale tím si mě nekoupíte. Nekoupíte si mě ničím,“ ujišťoval jej.
            Miloš rezignovaně sklopil hlavu a následoval Petra do kuchyně.

„Pavli, prosím tě, můžeš se mnou na chvilku vedle?“, zeptal se Petr se vší vážností, načež Pavla okamžitě znejistěla. Co mi chce?, pomyslela si nejistě. Nemyslela to však ve špatném smyslu slova.
            „No, můžu,“ odpověděla souhlasně, vstávajíc ze židle a vydávajíc se v ústrety trpělivě čekajícímu Petrovi poklepávajícímu si pravou nohou o práh dveří.
            Pavla vůbec netušila, co po ní Petr chce. Nejistě, plna napětí a vzrušení, jej následovala do prázdného obývacího pokoje.
            „Co mu je?“, ptala se Ida dychtivě.
            „Nic, nic,“ vymlouval se Miloš.
            „Nelžete, poznám to,“ řekla mu.
            „No dobře,“ polevil, „řekl jsem mu, že vím o tom dopise, že jsem si o tom povídal s jeho ženou, a asi se trošku naštval.“
            „Myslíte, že jí ublíží?“, vyzvídala jako rozený detektiv. V hlavě se jí rázem vytvořilo hned několik katastrofických scénářů. Je podivuhodné, jak rychle se zbavila myšlenek na svého utonulého otce. Až by si člověk pomyslel, že v tom má Ida prsty. Jenže nemá. Na celou dobu, kdy se vše odehrálo, má nezpochybnitelné alibi. Zapracovala snad jiná síla?
            „Ne, to si zrovna nemyslím,“ ujišťoval ji. „Spíš naopak. Je moc inteligentní na to, aby proti ženě použil násilí. Podle mě bude jednat čistě diplomaticky.“
            „A to je podle vás jak?“
            Miloš citlivě naznačil, že nyní není vhodná doba na řešení těchto otázek. Zejména bral na vědomí Jarmilu, která seděla jako hromádka neštěstí na dřevěné židli s obyčejnými koženkovými potahy, které kdysi sama vlastnoručně vyrobila. Nedá se říci, že by byly ošklivé či nepodařené, jen jim něco chybělo. Něco, co v člověku probudí takový příjemný pocit z posezení u stolu na jinak vkusné židli.
            Ida chápavě přikývla.
            „Tak copak, miláčku?“, vyzvídala Pavla netrpělivě, když společně s Petrem došli do vylidněného obýváku.
            „Co jsi mu řekla?“, zeptal se Petr autoritativně.
            „Co bych mu říkala?“, zkoušela zatloukat.
            „O tom dopise, co jsi mu říkala?“
            „Jenom to, na co se ptal,“ odpověděla vyděšeně. Pochopila, o co jde a pochopila, že asi bude zle.
            „Na co všechno se tě ptal?“, pokračoval Petr v křížovém výslechu.
            „Já už nevím, zajímalo ho hodně věcí kvůli tomu dopisu, ptal se, jestli vím, jak ses rozhodl nebo jak se rozhodneš, snažil se mě dostat na svoji stranu a abych tě potom ukecala, ale nedala jsem se, přísahám. Jsem s tebou. Kašlu na něj.“
            Petr se podíval na orosené okno. Venku stále pršelo, hladina se zase o kus zvedla. Definitivně přestal věřit, že by se snad v následujících hodinách něco obrátilo k lepšímu. Už ani jeho vztah k Pavle nebyl tak vřelý, jako ještě před několika málo okamžiky, než se dozvěděl, že byla vůbec ochotna se s Milošem bavit o Petrově problému, respektive dilematu.
            „Proč jsi sakra nedržela klapačku?!“, okřikl ji ještě dá se říci umírněně.
            „A proč jo?“, bránila se Pavla. „Nemůžu snad dělat, co uznám za vhodné? Ty můžeš a já ne? Co je to za spravedlnost?“
            Těmito svými slovy donutila Petra zamyslet se nad svým jednáním, nad výbuchem emocí, který byl z větší části podmíněn nepříjemným zážitkem souvisejícím s Gustavovým náhlým úmrtím. Soucitně položil svou pravou ruku na Pavlino levé rameno a co nejsrdečněji řekl: „Promiň“.
            Pavla přivřela oči a bez váhání přikývla. Odvrátila se směrem k oknu a taktéž se podívala, jak se vyvíjí situace venku. Petr za ní zezadu přistoupil a přičichl k jejím kaštanovým vlasům.
            „Krásně voníš,“ řekl jí vzápětí. Pavla však vůbec nereagovala. Vzpomněla si na polední extempore s neukojenou Idou, která se děj se co děj snažila ukořistit jejího Petra, bez ohledu na to, že jen pár centimetrů od něj sedí ona, Pavla, jeho manželka a první žena, se kterou se kdy miloval, první žena, kterou požádal o ruku, první žena, kterou po absolvování učiliště poznal a s níž zůstal až doteď. Ohrnula nos a párkrát se rychle nadechla, jako by si čichem ověřovala, zda někde neuniká plyn.
            „Cítíš to?“, zeptala se náhle.
            „Ne, co?“, divil se. V nose mu utkvěl pach Gustavovy mrtvoly, u níž před chvílí stáli s Milošem a zachraňovali, co se dalo. V tom byl ten zásadní problém. Petr se domníval, že má v nose stále vsugerovaný Gustavův mrtvolný pach. Jenže ten pach se mu nezdál, skutečně začal nečekaně rychle expandovat všude po domě.
            „Ten puch,“ řekla Pavla s mírným odporem.
            „Třeba jsem trochu načichl,“ napadlo Petra.
            „Kdepak, to nejsi cítit ty, ale on,“ řekla, ukazujíc prstem ke stropu.
            „Aha, už je to tady,“ řekl Petr a kvapem se vydal zpátky do kuchyně. Jarmila si těsně před jeho příchodem otevřela láhev kvalitní vodky z jižní Moravy, kterou dostala darem od svého vzdáleného příbuzného.
            „Tu jsem si šetřila na ty nejlepší chvíle,“ řekla chraptivě. „A teď přišel ten správnej čas.“
            „Neblázněte,“ řekl jí Miloš, snaže se vytrhnout jí láhev z ruky.
            „Neblázním, jenom zapíjím žal, dejte si taky, nebuďte srab,“ nabádala jej naprosto upřímně a bez zábran, jako by už v sobě valnou část lahve měla. Ještě si však naštěstí ani nelokla, chystala se však k tomu.
            „Blázníte, pitím se nic nespraví, naopak, jenom se to zhorší, věřte mi,“ snažil se ji vyvést z omylu Miloš.
            „Kecy, kecy, kecy,“ řekla Jarmila upřímně. „Nic jinýho než kecy neumíte, vod toho jste politik, že jo?“
            „Mami, prosím tě, nepřeháněj,“ snažila se ji uklidnit i Ida. „Víme, že ti není zrovna nejlíp, ale musíš to za každou cenu přenášet na ostatní a kazit nám zbytky jakžtakž dobré nálady?“
            „Na nikoho nic nepřenáším!“, křikla Jarmila rázně. „Nikomu nic nekazim! To jsem prostě já, taková, jaká jsem! Upřímná, hodná, krásná,“ řekla s ironickým, až pohrdavým smíchem nad svou vlastní osobou.
            „Říkáš hlouposti, polož prosím tu flašku a zkus se uklidnit,“ nabádala ji Ida naposledy.
            „Ani mě nehne!“, řekla zvýšeným hlasem a přiložila si okraj lahve ke rtům. Rychlým pohybem ruky do sebe převrátila nemalou část obsahu lahve, který jí vklouzl až do břišní dutiny. Alkohol byl silnější než čekala, možná právě proto se zakuckala, div se nezadusila. Miloš měl jisté tendence se za Jarmilou rozeběhnout a jakkoli jí pomoci, Ida jej však předběhla a v cuku letu byla zpátky i se sklenicí vody, kterou okamžitě podala své matce.
            „Díky,“ řekla Jarmila vděčně, načež sklenici poté položila na stůl a pokračovala v pití vodky, která začala působit poněkud rychleji, než všichni čekali.
            „Co se tady děje?“, zeptal se ihned po svém příchodu Petr.
            „Madam se rozhodla, že se právě teď opije a my to tu budem muset vošefóvat,“ řekl Miloš stylem pro něj netypickým.
            „A jéje, a snažil se jí v tom někdo zabránit?“, vyzvídal Petr, pokračuje v cestě až k samotné Jarmile, k níž se ani Miloš ani Ida neodvážili pro jistotu přijít. Jarmila na tom byla psychicky velmi bídně a nemohli čekat, co se jí sesmolí v hlavě a co následně provede. Tento pocit si však Petr v dané chvíli odmítl připustit a ať se stane cokoli, šel jí pomoci. Vzpomněl si, jak dopadl jeden jeho kamarád z vojny, když propadl pití. Stačilo, aby byl několik týdnů permanentně bez povšimnutí šikanován, a propadl alkoholu jako malé dítě sladkostem. Šlo to s ním ráz na ráz. Pil asi měsíc, než jej později našla noční hlídka na toaletě ve vlastních zvratcích, udušeného a znečištěného, jak seděl na klozetové míse se staženým spodním dílem pyžama. Nemínil dopustit, aby došlo k něčemu obdobnému nyní, kdy už mají v domě jednoho mrtvého člověka, který to o sobě nevědomky dával znát čím dál více. Jedna mrtvola v tomhle domě bohatě stačí, pomyslel si.
            Se vší odhodlaností přistoupil k pijící Jarmile a láhev jí odtrhl od úst. Několik centilitrů jí uteklo z lahve na triko a mírně jí pokropily i ústa a bradu, ale bylo to pořád lepší, než aby jí ty stejné centilitry destilátu stékaly citlivým jícnem do jejích útrob, kde by v této situaci akorát nadělaly nesmírnou paseku.
            „A dost!“, řekl Petr rázně, zavíraje láhev patřičným víčkem, které Jarmila nechala ležet na stole.
            „Proč?“, zeptala se Jarmila.
            „Protože vás nenechám se takhle zničit,“ odpověděl. „Všechny nás to mrzí. Kdybychom to řešili alkoholem, jak si myslíte, že by to dopadlo?“
            „Skvěle,“ řekla v už mírně podroušeném stavu. Alkohol na ni účinkoval vcelku rychle.
            „Právě že ne,“ ujišťoval ji Petr o opaku jejího tvrzení.