Povodeň - kapitola Konec?

„Teda, ty jsi dostal pěkně do těla,“ řekl si muž v kombinéze, když došel nahoru do ložnice, kde našel v posteli ležícího zvodnatělého Gustava. Zběžně prohlédl zbytek domu a vydal se zpátky dolů přebrodit se k helikoptéře, kam musel odnést Jarmilu, která nebyla schopna sedět, natož aby stála.
            „Arone, pojď ke mně,“ zavolal Petr na volně pobíhajícího psa. „Dám tě tady Milošovi do náruče, odnese tě pryč, neboj se,“ vysvětloval svému inteligentnímu psovi. Aron souhlasně štekl. Miloš nastavil Aronovi náruč a trpělivě očekával, až mu pes vyskočí k hrudi, přitiskne si jej k sobě a odvede jej do vrtulníku.
            „Počkejte tady, Ido, vrátím se pro vás,“ řekl Miloš dobrácky, odcházeje s Aronem do vody.
            „Já si poradím sama, věřte mi,“ přesvědčovala jej o bezpředmětnosti a žádné nutnosti jeho plánu.
            „To nepřichází v úvahu, už jsem řekl – zůstaňte tady a opovažte se to udělat jinak!“, pohrozil.
            Odešel v ústrety metr a půl vysoké vodě, Arona posazeného za krkem. Propána, ať už je to všechno za náma, říkal si cestou. Pokračoval v brodění, následován Petrem, který si za krk posadil Frantu. Přece jen bylo Milošovi milejší mít za krkem psa než prase, takový velkoměšťák je zvyklý na něco jiného než venkované.
            „Vynesete si ho nahoru? Vrátil bych se pro tu Idu,“ řekl Miloš, když se s Petrem setkali u provazového žebříku do helikoptéry. Štěstí, že se mohli jakžtakž domluvit.
            „Jo,“ řekl, přikyvuje souhlasně hlavou, „jen běžte.“
            Otočil se a vydal se zpátky pro Idu. Brodil se asi patnáct metrů, když najednou vkročil do jakési vyhloubeniny, což samozřejmě nečekal. Najednou se celý ocitl pod hladinou. Stalo se to v místě, kam od dveří domu nebylo vidět a Petr byl zaneprázdněn vynášením zvířat nahoru do vrtulníku.
            „Jdu ještě pro manželku,“ upozornil Petr muže nahoře v helikoptéře, když mu předával Arona. Muž souhlasil a trpělivě čekal.
            „Kde je Miloš?“, zeptal se Petr, když přišel ke dveřím, kde viděl jak Pavlu, tak Idu.
            „Cože? On není s tebou?“, podivila se Pavla.
            „Ne, předal mi Arona a říkal, že jde zpátky pro Idu,“ odpověděl.
            „Nepřišel,“ odpověděla Ida rozpačitě.
            „Do frasa, to je už vážně moc!“, řekl Petr rozlíceně.
            „Co se děje?“, vyzvídal muž v kombinéze, když přišel zevnitř domu k ženám.
            „Ztratil se nám jeden člověk, předal mi u helikoptéry psa a říkal, že dojde tady pro slečnu a doteď se neukázal a cestou sem jsem na něj nikde nenarazil,“ vysvětloval Petr muži v kombinéze.
            „Pusťte mě ven, prohledám to tam,“ řekl muž v kombinéze s jistým odhodláním. Petr mu tedy uhnul a nechal jej, ať vyjde ven. Prohledával nejbližší okolí možné trasy, kterou Miloš pravděpodobně zvolil. Po chvilce zakřičel: „Mám ho!“, když rukama nahmatal čísi tělo.
            Petr na nic nečekal a běžel do vody za mužem v kombinéze, aby mu pomohl vytáhnout Miloše z vody na žebřík a improvizovaně jej dopravit nahoru. Miloš jim dvakrát málem vypadl a spadl zpátky do vody, což pro něj bylo velmi nebezpečné, už se ocitl v bezvědomí a jeho život závisel na včasném zákroku.
            „Pod vodou byl dost dlouho, myslíte, že má nějakou šanci?“, ptal se Petr muže v kombinéze.
            „Určitě, musíme doufat,“ ujišťoval jej.
            Miloše dostali nahoru po pěti minutách úmorné snahy a s vypětím všech sil se pokusili o jeho resuscitaci. Pavla s Idou se rozhodly, že se k helikoptéře dopraví samy, nechtěly zbytečně vyčerpávat už tak zmožené muže.
            „Tak naskoč,“ říkal muž v kombinéze, když s kolegou začali zachraňovat Miloše, který neprojevoval jakoukoli snahu bojovat o přežití. Pod vodou byl opravdu moc dlouho a jednou nohou už byl na onom světě, potencionální následovník Gustava.
            „Letíme?“, zeptal se pilot svého kolegy.
            Pavla a Ida už stály u žebříku a jedna po druhé šplhaly nahoru. Muž v kombinéze se vyklonil a pobídl je, aby si pokud možno pospíšily, že se už musí letět. Ženy přidaly do kroku, nahoře byly v rámci možností. Helikoptéra změnila kurz a nyní již byli na cestě do nemocnice. Muži se věnovali záchraně Miloše, ženy už z toho všeho byly natolik vyčerpány, že jen seděly a tulily se k Aronovi s Frantou. Snažily se nevnímat okolní dění, v prvé řadě se snažily nepřipouštět si, že by byly svědkyněmi dvou úmrtí způsobených povodní během jediného dne. Spíše měly snahu myslet na to, že už jsou venku z toho zajetí a že míří do bezpečí. Marně. Vtíravé myšlenky a pocity všudypřítomné smrti jim nedávaly jediné chvilky klidu.
            Přiletěli do nemocnice, kde už však bylo všechno rozhodnuto. Miloš nedostal další šanci změnit svůj život, svou politickou kariéru. Zemřel na rozsáhlé poškození plic vodou a nedokrvení mozku způsobené náhlou srdeční zástavou. Jedno úzce souvisí s druhým, zde se to projevilo přímo ukázkově. Byla to jen Milošova neopatrnost, nebo se vyskytl ještě jiný faktor, který ovlivnil dění posledních okamžiků, kdy se všichni naposledy setkali takto pohromadě?

Jarmila zůstala v předsíni jejich chalupy, nebylo dost možností ji odvézt, helikoptéra se pro ni musela vrátit a odvézt ji v jejím podroušeném stavu společně s jejím mrtvým manželem. Dočkala se svého prvního vypumpování žaludku a následného střízlivění v nemocnici. Na pohřbu se objevila v už vitální formě, a zde pronesla nečekanou, o to více památnou větu: „Zemřel jako hrdina.“ Nezapomněla uronit nejednu slzu. Sice to mezi nimi v poslední době moc neklapalo, přece jen to však byl její muž a ona byla jeho žena a měli spolu zdravou dospělou dceru, která svých zážitků z povodně využila k jakémusi očarování všech svých nápadníků, díky čemuž působila jako jakási hrdinka. Přitom vlastně pro to neudělala téměř nic. Nebo udělala? Budete si to muset přebrat po svém, pro někoho by mohlo být to co udělala hodně, pro někoho naopak málo.
            Poslední přeživší lidé, Petr a Pavla, se do svého domu vrátili ihned, jakmile se voda vrátila zpátky do koryta řeky. Oprava poškozeného zařízení, vybavení a dalších věcí, jim zabrala celý následující měsíc. Na celou kauzu ohledně dopisu z KSČ Petr milerád zapomněl, dopis zahodil a nikdy více si na něj nevzpomněl. S Pavlou k sobě měli ještě blíže než kdy předtím. Stačil měsíc společné záchrany domácnosti, dva dny povodní, aby k sobě měli mnohem blíž než po celá ta předchozí léta.
            „Petře, Petříčku, už jsi slyšel tu hroznou věc?“, zeptala se jej Pavla ještě první den, kdy se ocitli konečně doma.
            „Ne, jakou? Stalo se něco?“, tázal se zvídavě. Pavla byla celá rozrušená, tušil, že se asi nestalo nic příjemného. Nevěděl však, k čemu konkrétnímu došlo.
            „Paní Zdena se utopila ještě tu noc, kdy se řeka vylila z břehů,“ řekla smutně. „Už ji neuvidíme.“
            „Co? Opravdu? Nevymýšlí si nikdo?“
            „Ne, nevymýšlí, našli ji požárníci, když prohledávali okolí řeky. Sice ji našli až za vesnicí, ale hlavní je, že ji vůbec našli. Tak škaredá smrt! To si opravdu nezasloužila,“ truchlila Pavla.
            „To opravdu ne, ale se smrtí jsme si během té povodně taky užili své,“ konstatoval Petr se vzpomínkami. „Musíš se to naučit brát tak, že smrt je neodmyslitelnou součástí každého života. Mého, tvého, všech okolo nás. Jednou to prostě zákonitě přijde. Nevyhneme se tomu. A proto chci, abychom si oba dva svůj život užili co nejvíce, naplno. Rozumíš?“
            „Myslím, že jo,“ odpověděla Pavla a pohladila si břicho. „Bude po tobě,“ řekla.
            „Určitě nebude jenom po mně,“ zdráhal se Petr skromně. „Bude mít větší kus tebe a menší kus mě,“ dodal.
            „A co když to bude kluk? Nemůže být přece po mně.“
            „No, to nemůže, ale bude mít tvoje oči, nos, ústa, úsměv, povahu a po mně bude mít nadšení pro práci a takové věci,“ řekl Petr s úsměvem.
            „Ale stejně jsem moc ráda, že se nám to konečně podařilo. Už se nemůžu dočkat, až ho nebo ji budeme chovat a kolíbat, vozit po vsi, učit chodit, mluvit,“ pravila Pavla zasněně.
            „Neboj, všechno bude, chce to jenom čas, vydržet. Hlavně vydržet…“