Beton

  Na té betonové krychli by nebylo nic zvláštního, kdyby neležela vprostřed cesty. Nechci samozřejmě tvrdit, že betonová kostka stran a na třetí metru mimo dvouproudou cestu je něčím obyčejným, nicméně tato byla tím zajímavější, že se kolem ní nedalo projet, neboť ji neznáma síla umístila přesně v místě dočasného zúžení silnice. V obou směrech se táhla různobarevná kolona aut: stojících, samozřejmě. Jako lentilky jevily se z dálky, když tam celou tu dobu prodlévaly s motory běžícími naprázdno celkově seřazeny do ukázkového příkladu kolony, v jejímž středu jako by kynula jedna betonová kostka.

  Kde se tam vzala ta kostka?, ptali se ti, jejichž auta kostka bezprostředně blokovala. Od čeho tak kostka vůbec je?, zvídali ti za nimi. Ale již třetí v řadě jen nervózně troubili. Neptali se, nechtěli vědět. Chyběla jim bezprostřednost nezvyklého setkání.

  „Tak kurva, odneste tu kostku!“, křičeli vykloněni z bočního okýnka a dál drtili klakson. Děti v dětských sedačkách brečely. Manželky se tvářily, že nic neslyší. Kytky za zadním oknem vadly a nákupy v kufrech se tiše kazily. Žluč kypěla:

  „Tak kurva, odneste tu zasranou kostku!“, řvali: „Parchanti, tuhle cestu já platím z daní!“, deklamovali ti vzadu. Stání jim bylo protivné, kostka se jim zhnusila tak, že své rozhořčení nakonec přenesli i na první a druhé v řadě.

  „Mě je jedno, kde se tu doprdele vzal ten kus betonu. Prostě ho odneste, říkám.“, křikl někdo.

  „Chce se mi z toho zvracet!“, řval muž v červené fabii, které na řidičově zpětném zrcátku visely dvě plyšové hrací kostky.

  Nenávist je jednotila, stádnila je, spojovala je. Přesto se auta nepohnula ani o metr. Dál postávala, kde zastavila. Poslední z nich se již ztrácela za horizontem. Mizela na rozhraní cesty, nebe a všudypřítomného troubení. Jako by za obzorem přestávala všechna existence.

  Když v tom přichází muž. Nikdo neví, kde se vzal, z kterého auta vystoupil. Prostě tu najednou je a pouští se do zápasu s kostkou. Obchází ji ze všech stran, opírá se o ni, tlačí ji. Ale nepohne s ní. Nicméně bojuje dál. Dlaně si dře do krve, láme si nehty, křičí bolestí tak, že na malý okamžik ztrácí se v jeho hlase i klaksony. Rve si šlachy.

  Načež padá k zemi.

  Zhroutil se.

  „Odneste to hovno!“, slyšíme nyní zbylé řidiče.

  „Sráč, kurva!“, říká někdo.

  A každé jedno auto dále poklidně stojí.

-