Pokoj

-

  Když mu řekla, krátce po té, co jej přivedla do svého bytu: „Sedni si na postel. Přijdu za chvíli.“, byla to věta plná příslibů. Pak odešla z nevelké ložnice. On si tedy sedl a zahájil své čekání. Byl mírně podnapilý. Rukou vyzkoušel matraci. Chvíli si hrál s prsty, nakonec dlaně složil na kolena a mírně se předklonil. Pozoroval koberec, který se jevil, že má ve vzorku zapletené nějaké tajenství. Jinak to byl zcela obyčejný koberec: mírně ošoupaný, nevýrazný, nevalné kvality i ceny - jen ten vzorek. Ostatně ladil s mdlou chutí celého pokoje. Vše dohromady svědčilo o ne víc než obyčejném vkusu. V pravém rohu, kousek od okna, stála sansevieria. Nedával bych ji tam, pomyslel si a poklepal si prsty na koleně.

  Už si přesně nepamatuje, co ho sem přivedlo, zrovna jeho, ani neví, kde ji potkal, zrovna ji. Byl v tom nějaký alkohol nebo tak něco. Možná drogy, není si jistý. Jistá je jen smrt, pomyslel si. A do té mi zbývá ještě padesát let, řekl si.Chci umřít v osmdesáti pěti. Dokonce neví, kdo jako první navrhl, aby šli sem. Obvykle to je moje parketa, přemítal. Ale není vyloučeno, že dneska jsem se nechal unést. Asi jsem to přehnal, myslel si.

  Pod oknem zahoukala sanitka. Ona stále nepřicházela. Obyčejnost pokoje ho začínala popouzet. Není v něm nic, co by svědčilo o nějakém koníčku, pomyslel si. Není v něm vůbec nic osobního. Žádné knihy, žádný CD přehrávač. Jen budík na nočním stolku nastavený na šest hodin dvanáct minut a uschlý tchýnin jazyk, dokazující maximálně tak neumětelost majitelčina zacházení s rostlinami. Chvíli dumal nad tím časem na budíku. Na nic nepřišel. Přeskočil tedy myšlenkami na tchýnin jazyk, ale ani tudy nevedla cesta. Vrátil se k ní. Kde vězí?, zeptal se a pohledem zbloudil ke dveřím, které zůstávaly neměně zavřené. Začínal se nudit, alkohol vyprchával, loudila se nevolnost, musel polykat a zhluboka dýchat.

  Bylo slyšet jakési kroky. Těžko ale říct, jestli vedle v pokoji, v koupelně nebo na chodbě. V místnosti bzučela moucha a z horního patra hrála televizní estráda a bavily se nesrozumitelné hluboce formulované hlasy. Nekontrolovatelné záchvaty smíchu ovládané nápisem Aplauss, pomyslel si. Nenávidím estrády, jsou tak laciné, řekl si, což ho přivedlo zpět k zařízení pokoje. Znova ho projížděl pohledem. Zdálo se mu, že tchýnin jazyk se nyní nachází v jiném rohu, než před chvílí. Pustil to ale z hlavy.

  Pod oknem zahoukala sanitka. Počkat. Ne. Ale i sanitku nechal odejet společně s jinými znepokojivými myšlenkami.

  Stále nepřicházela. Stále seděl na posteli. Může to být past, blesklo mu hlavou. Ale ne, to by tu nebyl ten budík. Musí být nastavený na vstávání do práce, uvědomil si najednou, co před chvíli nebyl s to pochopit. Nikdo by si nepřivedl oběť k sobě do bytu. Musel by to být tupec, i když kdo ví, co se jim honí hlavou. Na co tak člověk může myslet, když porušuje morálku?, přemítal. Začínala mu být zima. Uvědomil si že v pokoji docela táhne. Na to, jak je ten pokoj maličký, tak v něm dost fučí. V tom zaslechl jakýsi šramot. Opět zvedl hlavu. Jedna stěna se prokazatelně posunula.

  Ne, tak tady nebudu, řekl si. Zvedl se a odešel z pokoje. Bytové dveře našel snadno. Majitelku cestou nepotkal, na rozloučenou nic nevzkázal.

-