Ona

Seděla v koutě a doufala,
že ji bude mít někdo rád..
Každý den tiše plakala,
vždyť neměla důvod se smát..

Pak ale někoho potkala
zdálo se to snad jako sen,
někoho kdo byl stvořený
pro ni samotnou jen..

Však začala se náhle bát
k němu své city připoutat,
protože strach měla, že přijde den,
kdy zase skončí její sen..

Tak řekla si -

"Nepoznání je lepší než-li zklámání..
kdo se ke mně nepříblíží, ten mi jen těžko ublíží.."

A rozhodla, že nepustí ho k sobě,
že on ji nikdy neuvidí..
Že v téhle svojí těžké době,
bude se radší stranit lidí..

Jak řekla si, tak udělala,
všem ostatním se uzavřela...
A v koutě zase seděla....a zase v něco doufala..

Teď doufala, že navždy skončí
trápení, smutek, bolesti..
Slzy jí stále tekly z očí
a modlila se za štěstí..

Za štěstí, které při ní bylo,
jen ona ho pryč posílala..
Protože se všeho tak moc bála,
že jeho tvář nepoznávala..

Až jednou na pokraji byla,
už skoro nezbyla jí síla,
pak náhle si uvědomila,
jak slepě celou dobu žila..

Rozhodla se své štěstí znovu najít,
aspoň se o to pokusí..
Už nechtěla mu dál nic tajit..doufala, že jí odpustí..

On stále čekal..ona našla ho..
Minulost už se zapoměla..nebo spíš v nitru ukryta je celá..
Možná na krátko..snad na dlouho..