Návětrný quichotista

Krajina se zavlhle s nebem tiše páří,

smogové mraky ospale visí

na bliznách podzimních očí

nevěrně roztoužených žen v zaoltáří,

točí se v konvici voda na kafe

a koketně se poodtočí  i na černý čaj,

/ drobné prstíky čínských panenek

trhají ho bez vzrušení do svých porcelánových klínů… /.

Není čas na nic, na lásku,

na snídani na vidličku ,

na otočenou rundu Rumu nebo Ferneta

v průjezdu u nonstopu

„U pana Noneta“.

 Fregata letí mimoňovitě,

vlní hry na pravdu,

na hru v kostky a na sebejistý kochavý zmar.

Rád podlehnu,

dívám se ti do očí

a i kamsi za ně,

jsi marnivá víla,

příliš krásný dar.

Proplouvám do myšlenek nad obočí,

nestačím však na ně…

/ prokleté sousloví „má dáti,dal“ /.

 A tak v dolní úvrati léta vytahuju

kalamajku opelichaného kožeší a putuji,

/ lemován Spanilou jízdou /,

do návrší se šipkou rozcestníku v

Netykavý kraj.

Maně tuším, ale aspoň trochu,že

jsem připraven,-

uchystán a sbalen

kreativně žvatlat i vyrazit,

/ ke smrti,či k tanečnímu kroku? /,

kdo to má sakra vycítit,

mám totiž už poměrně dost let,

a taky sáně s koňkou k překotnému úprku 

do poslední stanice Dolního Újezdu,

je na znamení a zve

ke sletu Démonů,

k pokoře

            a haně.

Carpe Diem!šviháku

Do černého se halí nekrolog,

ale i nevěsta…Tak zavři sebe,

zavři oči, nedívej se na ně…

Odpros putnou uhlí čerty

a vyšvihni se do, pravděpodobně, velice nutného, nebe.