Diamantová svatba

       Alois s Anežkou se vzali 14.4.1947, tehdy to byla velká sláva, sešly se obě jejich rodiny, do posledního člena. Než se však rozhodli zpečetit svůj vztah, žili spolu celých sedm let. Na tehdejší poměry vcelku nic nenormálního. Aloisovi bylo v době jejich zásnub a svatby osmadvacet let, vystudoval reálku v Praze a jeho snoubenka, Anežka, byla mladší o pouhý rok. Někdy si člověk říká, jestli by nebylo lepší, kdyby nebyl býval tak ukvapený a nehrnul se do manželství jako dříve do dospělosti. Alois a jeho žena však byli natolik výjimečný pár, že na toto neměli ani jeden nikdy v životě pomyšlení. Radost a spokojenost vyplňovaly každý den i noc jejich šťastného manželství a takto to probíhalo celá dlouhá desetiletí.

     „Drahá, víš, jak moc tě miluji?“, zeptal se Alois své čerstvé manželky cestou ze svatební noci, kde tehdy počali své první dítě, což ještě v tento okamžik ani on, ani Anežka netušili.

     „Vím, můj milý, ale nikdy není dost to od tebe slyšet,“ pravila Anežka zamilovaně. I teď, sedm let poté, co se poznali na obecním plese v Záběhlicích, se jí chvěl jazyk. I teď se jí rozechvěla kolena, a to už Aloisovi dokonce po sedmi letech zpřístupnila svou nejtajnější komnatu. Ani tehdy, když spolu leželi v jedné posteli, se necítila tak vzrušená a šťastná, jako nyní. Spíš než slast a požitek z jejich prvního společného milostného vzplanutí je po dobu celého aktu provázely pocity nejistoty, stresu, obav a všelijakých dalších negujících výjevů. Bohužel žili v době, kdy jedna pověra střídala druhou, i její zkušená matka jí milionkrát radila, aby dělala to, nedělala ono a tak dále.
     „Ale nevíš jednu podstatnou věc. U oltáře jsme si ji sice řekli, ale určitě jsi tomu nevěnovala při tom vzrušení toliko pozornosti,“ vysvětloval jí Alois.
     „To opravdu nevěnovala. Jak to víš?“, podivila se Anežka skoro dětinsky.
     „Všichni to viděli. Já, máma, otec, bratři, tví příbuzní, prostě každý, koho jsme pozvali,“ pokračoval Alois zasvěceně. „Víš, jestli z předchozí noci vzejde dítě, chci, aby bylo celé po tobě. Aby mělo tvé krásné, jiskernaté oči, zářivý a oslnivý úsměv, chůzi laně, která se jen tak toulá pastvinou, pohled štěňátka, které oddaně čeká, až mu podáš kus žvance, jednoduše řečeno – naše dítě budeš ty o dvacet let nazpět.“
     „Ty lichotníku!“, uculila se Anežka mile, „je mi přece dvacet sedm, to chceš, aby se nám narodilo už sedmileté dítě?“ Začala se hlasitě, leč velmi příjemně a vlídně smát. Její smích nikdy nebyl pronikavý, nevnucoval se, stal se součástí jejího projevu a vyjadřování.
     „A ty bys chtěla?“
     „Ne, chci, aby se narodilo tak, jako každé jiné miminko,“ odpověděla logicky. Nedošlo jí, že Aloise zajímá odpověď na jeho předchozí slova.
     „Ale to samozřejmě chápu, zajímalo mne však, zda si přeješ, aby naše dítě bylo celá ty.“
     „Ach tak! No, to nevím, ale asi ne. Stačí se mi podívat do zrcadla a říkám si, jak někdo mohl vypustit do světa takovou podivnou plastiku. To asi Pámbů lehce přebral, když mě tvořil. Chci, aby bylo spíše po tobě, drahý.“
     „Po mně? Co je na mně tak výjimečného, aby plod naší lásky a oddanosti musel být právě po mně?“, udivil se Alois.
     „Jsi velice pohledný mladý muž, přesně takový, po kterém touží desítky, možná stovky vdavek chtivých žen a nejen z Prahy. Krom toho jsi velmi chytrý, milý, laskavý, zdvořilý, slušně vychovaný s velmi originálními, nikoli však vlezlými způsoby, prostě téměř dokonalý.“
     „Nikdo není dokonalý, drahá, ale to ty přece určitě víš.“
     „Neřekla jsem, že jsi dokonalý, ale téměř. A to je rozdíl,“ bránila se Anežka.
     „Ano, máš pravdu, ale ani téměř dokonalý člověk neexistuje. Kdybych o někom takovém věděl, netvrdil bych to.“
     „Nevíš o něm z jednoho prostého důvodu – jsi jím ty, drahý,“ nedala se odbýt Anežka.
     „Prosím, nechme těchto žabomyších válek, máme docela dost důležitějších záležitostí, které je nutno zavčasu probrat,“ snažil se Alois odvrátit téma konverzace zcela jinam.
     „Dobře, drahý,“ špitla Anežka smířlivě, položila si hlavu na Aloisovo pravé rameno, zavřela oči a zasněně si oddechla. Černá Tatra si to uháněla periferní oblastí Prahy rovnou do bydliště Aloise s Anežkou. Nadcházející jarní dopoledne působilo velmi optimisticky, všude vše krásně kvetlo, lidé se již pomalu vydávali na svá pravidelná nedělní sezení na zahrádkách a chalupách, hotová jarní idylka.

                            ***

     Anežka se po následujících devět měsíců po svatbě velmi trápila. Jejím základním povahovým rysem byla nezměrná fyzická aktivita, kterou projevovala jakkoli – pobíhala jen tak po bytě, uklízela, prala, vařila, žehlila, prováděla veškeré domácí práce a ještě pořád jí zbýval dokonce i čas na přečtení několika kapitol její oblíbené knížky. Jakmile však otěhotněla a bříško jí začalo postupně narůstat do větších a větších rozměrů, stejně rychle a hodně se musela začínat omezovat ve všech doposud vykonávaných činnostech, což se jí nikdy nezamlouvalo. Konejšila se alespoň tím, že se jim narodí krásné a zdravé dítě, které nebude trpět důsledkem její nezodpovědnosti. Poválečné období s sebou přineslo rozmach českého umění, čehož si Anežka i Alois, stejně jako šance, které se jim dostalo v táboře Auschwitz-Birkenau, nesmírně vážili. Mohli být už dávno po smrti; klišérní slova o tom, že spolu setrvají po svém boku v dobrém i ve zlém, ve zdraví i nemoci, dokud je smrt nerozdělí, se vyplnila ještě o několik let dříve, než vůbec k tomuto slavnostnímu obřadu došlo. A o to větší váhu tato slova, tento slib, nyní měly. Oba si toho již tak vytrpěli více než dost. Nezbývalo, než jim popřát krásný, dlouhý, klidný a bezstarostný život plný veselých zážitků, příhod, radosti a štěstí.

     Rok se sešel s rokem a Anežka již očekávala příchod porodní báby. Ležela ve světnici jejich domku v Hrdlořezích, natažená na posteli, trápena velkými porodními bolestmi. Cítila, že se již nezadržitelně blíží okamžik, kdy její a Aloisovo dítě spatří světlo světa a poprvé uslyší jeho křičící tenký hlásek. Na tento okamžik se těšila a zároveň se i bála. Nevěděla totiž, do čeho jde. Bylo to stejné jako kdysi na škole s maturitou. Poměrně dlouhou dobu před složením maturitní zkoušky žila v naprosté nejistotě a nervozitě, až v den, kdy došlo k jejímu oficiálnímu dospění, z ní vše opadlo. A zde to nebylo jiné. Veškeré nepříjemné pocity pominuly až s příchodem porodní báby, která byla o všem předem informována, tudíž přesně věděla, jak se věci budou mít.
     „Už je venku, máte chlapečka!“, zněla poslední slova porodní báby, která byla Anežka schopna vnímat. „Už pro něj máte jméno?“
     Anežka na bábu jen nepřítomně zírala, v opojení z tohoto životního prožitku a zjištění, že už nejsou s manželem dva, ale i s dítětem tři. trochu opožděně jí přikývla. Nedošlo jí, že by bábu zajímalo i zvolené jméno, což však Alois zavčasu postřehl a okamžitě odpověděl za Anežku.
     „Je to kluk, bude se jmenovat Svatopluk,“ řekl Alois jako hrdý, čerstvý otec, hladící po mokrém, potem oroseném čele svou manželku, která si před chvílí zjevně vytrpěla to nejhorší, co může ženu v jejím krátkém životě potkat. Netvrdím, že mužský život je delší, pouze zde jde o to, že život je tak i tak velmi krátký a je třeba si z něj do toho našeho hrobu, jenž na nás neodmyslitelně čeká, odnést co nejvíce krásných zážitků a vzpomínek a ty špatné buď zapomenout, nebo vůbec neprožít. Ať už zpopelněni nebo připraveni na zkonzumování svého těla drobným i větším půdním hmyzem.
     Svým synem se Alois následně chlubil kamarádům v krčmě. Hned den poté, co se Svatopluk narodil, běžel do krčmy, aby všem sdělil tu radostnou novinu.
     „Na kluka!“, slyšel od každého, kdo za ním přišel ke stolu se štamprlí destilátu nebo půllitrem piva. Pravda, tehdy Alois nedopadl slavně. Poučil se však natolik, že již nikdy více, až do narození druhého dítěte, o alkoholický nápoj ani pohledem nezavadil.
     Svatopluk rostl jako z vody. Alois se v krčmě svěřoval a chlubil synovými prvními krůčky, prvními slůvky, jimiž byla slova „máma“ a „táta“, později i „papu“ a „tutu“ a spousta dalších. Největší radost ze svého syna měl, když mu ve svých čtyřech letech nakreslil obrázek, v němž se snažil vyjádřit a zachytit vše podstatné, co ke svému milovanému otci, jenž svému dítěti obětoval vše co mohl, cítí. Tehdy byl Alois opravdu dojat.
     „Anežko, nemáš pocit, že to naše dítě částečně strádá? Připadá mi, že je zbytečně sám,“ svěřil se Alois své ženě jednoho podzimního, už poměrně chladného večera, když ulehli do postele a chystali se spát. Velmi dlouho přemýšlel, zda by si jeho syn nezasloužil sourozence, se kterým by si mohl hrát, starat se o něj, učit se na něm zodpovědnosti a poctivosti.
     „Myslíš to tak, že by měl mít sourozence?“, vydedukovala Anežka.
     „Přesně tak,“ řekl Alois narovinu.
     „Jsem tak ráda, že souhlasíš, aby měl bratříčka nebo sestřičku! Já už nad tím přemýšlím celý tento rok, ale neodvážila jsem se ti to takto jednoduše navrhnout, čekala jsem, až se jednou vyjádříš ty sám.“
     Toho večera tedy znova milostně vzplanuli a z jejich splynutí v jedno tělo a jednu duši vzešel o devět měsíců později další potomek.

                            ***

   Rok se sešel s rokem a Anežka již očekávala příchod porodní báby. Ležela ve světnici jejich domku v Hrdlořezích, natažená na posteli, trápena velkými porodními bolestmi. Cítila, že se již nezadržitelně blíží okamžik, kdy její a Aloisovo dítě spatří světlo světa a poprvé uslyší jeho křičící tenký hlásek. Na tento okamžik se těšila a už se nebála. Věděla zcela přesně, do čeho jde. Bylo to stejné jako před pěti lety, kdy se narodil Svatopluk. Poměrně dlouhou dobu před narozením prvorozeného dítěte žila v naprosté nejistotě a nervozitě, až v den, kdy došlo k přijetí nového človíčka okolním světem, z ní vše opadlo. A zde to nebylo jiné. Veškeré příjemné pocity nepominuly ani s příchodem porodní báby, která byla o všem předem informována, tudíž přesně věděla, jak se věci budou mít.
     „Už je venku, máte holčičku!“, zněla zdaleka ne poslední slova porodní báby, která byla Anežka schopna vnímat. „Už pro ni máte jméno?“
     „Ano, Eliška!“, vyhrkla na ni radostně Anežka.
     Porodní bába se však na chvíli odmlčela a její výraz nepůsobil až tak příznivě jako doposud. Bylo zřejmé, že vše ani zdaleka není v naprostém pořádku.
     „Moment,“ řekla překvapeně, „ještě tam vidím něco dalšího, snad další dítě.“
     Anežka se vyděšeně podívala na svého milovaného manžela, který taktéž nechápal, co se děje. Bába strčila do Anežčiny pochvy ruku a nahmatala v ní opravdu ještě jedno dítě.
     „Musí ven, tlačte!“, pokynula Anežce.
     „Ale já už nemohu!“, pravila Anežka útrpně.
     „Musíte!“, přikázala jí porodní bába.
     Anežka se zhluboka nadechla a začala tlačit.
     „Výborně, tělíčko se posunulo více kupředu, ještě jedenkrát,“ řekla bába a čekala. Anežka tak opět učinila a tělíčko se opět posunulo blíže k okraji pochvy. Takto to zopakovaly ještě asi čtyřikrát, dokud venku nebylo i druhé dítě.
     „A je to chlapeček,“ řekla porodní bába úlevně. „Naštěstí, že? Alespoň si je nebudete plést,“ dodala s úsměvem. Alois ani Anežka však takovou radost z tohoto nadělení neměli. Nepočítali se dvěma dětmi najednou, vše, co obstarali, bylo pouze pro jedno dítě. A teď ještě to všechno shánět znova. Nepříjemné, leč nutné a nevyhnutelné, mají-li obě děti přežít. Což musí, uvědomoval si Alois.
     Nyní se rodina Krutinů rozrostla o další dva přírůstky a nyní, 7. března 1953, již celá rodinka čítala pět stěžejních členů. Alois odešel do hospody až dalšího večera. Vrátil se za dva dny. Kamarádi z krčmy mu nechtěli věřit, že má dvojčátka, což chtěli dokázat tím, že je měl vzít k sobě domů. Když se jim, svobodným mládencům, pokoušel vysvětlit, že si jeho žena nyní potřebuje odpočinout, podezírali jej, že si vymýšlí.
     „Co nám tady vykládáš o dvojčatech, když nám je nejsi schopnej ani ukázat?!“, huboval Tomsa, čtyřicetiletý svérázný pán, který nikdy nepoznal kouzlo ženského lůna.
     „Podívej, Tomso, opravdu rád bych ti děti ukázal, ale jsou u matky a ta se z toho musí v prvé řadě vyhrabat, bylo to opravdu šílené,“ vysvětloval Alois trpělivě.
     „Tak je vem sem k nám, my jim neublížíme, no ne?!“, ozval se hlasitě a s neskrývaným pobavením Hudček, osamělý důchodce plný humoru a důvtipu.
     „Jo, jo,“ ozvalo se sborově ze všech koutů krčmy.
     „To nejde, jsou ještě takhle malinký,“ vysvětloval Alois dál, ukazuje rukama přibližnou velikost svých nových ratolestí.
     „Sestřička a bratříček,“ řekl už pětiletý Svatopluk, stojící u kolébky, kde se těsně vedle sebe mačkali malinkatý chlapeček a holčička. „Mají už nějaká jména?“, vyzvídal se zájem.
     „Tvoje sestřička se jmenuje Eliška, a bratříček, to ještě nevíme, musíme se s tatínkem dohodnout. Nečekali jsme, že se narodí oba najednou,“ pravila Anežka smírně.
     „A co kdyby se jmenoval Karel, po dědečkovi?“, napadlo Svatopluka. Jeho dědeček, Karel, tragicky zahynul ve Vysokých Tatrách v roce 1946 po pádu z třísetmetrové výšky. Svatopluk jej znal jen z vyprávění. Postavu dědečka si ale ve svém nitru  tak zlegendarizoval a zidealizoval, že k němu neustále vzhlížel jako ke člověku, který se zasloužil o záchranu světa všemi možnými i nemožnými prostředky. Co neustále hlásilo rádio, lidé začali přestávat mít důvěru v někoho nebo něco, co neznají.
     „Karel?“, zeptala se Anežka podiveně. Při tomto jménu se jí vybavil obličej jejího mrtvého otce, pročež se hned nato dala do tichého pláče.
     „Ty pláčeš, mami?“, zeptal se Svatopluk pohotově.
     „Ne, ne, nepláču, jenom jsem si zívla a potom mi vždy tečou slzy,“ vymlouvala se. Úspěšně, i když byl Svatopluk obecně velmi chytré dítě, které vždy nakonec samo nebo jen s malou pomocí rozluštilo cokoli, co se mu jakkoli nepozdávalo. Nyní měl zřejmě jistotu v neomylné znalosti své matky. Dalo by se říci, že už v tomto období znal svou matku možná lépe než ona sama. Anežka se nikdy úplně nevyrovnala se smrtí, která jí vzala otce – muže, který si jednou vzal za svou právoplatnou manželku její matku, zplodil v ní Anežku samotnou, byl u jejího porodu, staral se o ni od první do poslední chvíle; prostě velmi hodný, solidární, tolerantní a oddaný člověk, připravený pomoci kdykoli a za cenu čehokoli. A pak se jednoho krásného dne rozloučil a už se víckrát nevrátil.

                            ***

  Svatopluk se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Alžbětou. Poznali se během studií na škole, kde do sebe omylem narazili na chodbě školy. Jejich svatba se konala 14.4.1970, přesně třiadvacet let po svatbě jeho rodičů.
     „Chlapče, ani nevíš, jakou z tebe máme radost,“ pravil mu otec dobrácky před zahájením obřadu. „Máš opravdu senzační ženu, věřím, že vám to bude klapat a zůstanete spolu až do smrti.“
     „Taky doufám, táto,“ odpověděl syn. „Chci vám poděkovat. Tobě i mámě. Za všechno, co jste pro mě, pro Karla a Elišku udělali. Vím, že jste to s náma neměli vždycky úplně jednoduchý, ale doufám, že těch hezkejch chvil bylo a ještě bude víc a tím se to tak nějak smázne,“ doufal Svatopluk.
     „Spolehni se, synku,“ řekla Anežka, hladíc svého syna po tváři. Nemohla uvěřit tomu, že dvaadvacet let uplynulo jako velká voda a nyní tady stojí před svým již dospělým synem, připraveným vstoupit do svazku manželského s dívkou, která pro něj představuje celý jeho budoucí život. Nebo alespoň jeho nedílnou součást.
     Ozvala se slavnostní hudba, lidé se nahrnuli do sálu radnice městské části Hrdlořezy, a jako poslední dovnitř vešel Svatopluk, vedle nějž kráčela do něj zaklesnutá matka a Alžběta, zaklesnutá do svého otce. Pomalu, stejným tempem a krokem, kráčeli ke starostovi Hrdlořez, který je uvítal a následně zahájil obřad. Nakonec si oba navzájem řekli své „Ano“, vyměnili si prstýnky a dopřáli si svůj první manželský polibek. Nyní započala nová éra Svatoplukova života.

  „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je náš syn už tak veliký a že ho už neuvidíme každý den přicházet ze školy, hladového a unaveného, nadšeného z návratu mezi nás,“ vzpomínala nostalgicky Anežka při odjezdu z hostiny domů.
     „Pročpak? U nás to přeci bylo stejné. Myslím, že tvoje maminka tehdy prožívala to stejné, co ty teď,“ řekl Alois.
     „Je mi padesát, nepřipadám si být natolik stará, abych byla zanedlouho vyznamenaná cejchem babičky,“ svěřila se. „Chápu, že to patří k životu, jenom doufám, že nebudou na nic spěchat a ještě nás nechají si chvíli oddechnout.“
     „Myslím, že ano, vždyť máme ještě Karla a Elišku. Těm je teď sedmnáct, musí hlavně dokončit školy, usadit se, oženit a provdat se a potom můžou všichni houfně zakládat rodiny. Je jasné, že to je věc, do který jim nemůžem kecat, tak aspoň budu doufat.“
     „To jsem ráda, že to vidíš stejně,“ řekla Anežka, opírajíc se o Aloisovo měkké pravé rameno svým levým spánkem. Téměř shodná situace jako před třiadvaceti lety, kdy se vraceli ze své svatební cesty.

                                                                        ***

  „Čéče, ségra, musim ti něco říct,“ ozvalo se ze sluchátka Eliščina telefonu, který právě zvedla a přijala hovor.
     „Co se děje?“, zajímala se.
     „Zasnoubil jsem se se Světlanou, chápeš to?“, chrlil ze sebe nadšený Karel.
     „To si děláš srandu!“, řekla nevěřícně. „A kdy bude svatba?“
     „To nevim, ale doufám, že to nebude trvat dlouho. Bych to jakože asi nezvlád, tak dlouho čekat.“
     „Gratuluju!“, řekla přejícně, leč trošku závistivě. Oběma bylo jednadvacet. Jejich spolužáci i spolužačky, tedy alespoň valná většina z nich, už měli po svatbě, jen ona, černá ovce každého kolektivu, zůstávala stále na ocet. Měla několik příležitostných známostí, ty však vydržely maximálně dva měsíce a to nebylo nic pro ni.
     „Dík, ségra, a co ty? Už se taky něco rýsuje?“, zeptal se narovinu, neuvědomiv si, že tím může v Elišce probudit pocity beznaděje a zoufalství.
     „Ne, u mě furt nic, však to znáš, černá ovce,“ svěřila se mu.
     „Co to kecáš?“, podivil se Karel. „Seš fakt výborná ženská, nebejt moje ségra, dávno jsem s tebou,“ řekl, snaživ se dodat jí trochu dobré nálady a i toho sebevědomí.
     „Jo, jasně,“ řekla do sluchátka. A ty nebejt můj bratr, už bych tě asi dávno zabila, pomyslela si. Nemohla se zbavit pocitu, že si z ní Karel permanentně utahuje. Zde mu však dost ukřivdila, neboť to nemyslel jen jako vlídné sourozenecké gesto, nýbrž jako podložený, ověřený fakt.

     „Eliško, vysvětli mi, proč ještě pořád nemáš žádnýho chlapa?“, ptala se jí šedesátiletá matka. „Podívej, Svatoplukovi se narodil krásnej syn, Karel se už taky dávno voženil a maj spolu dvě děti, a ty pořád nic. Čekáš na něco nebo na někoho? Nemůžeš si vybrat? Dcerunko, je ti už jednatřicet, nemůžeš čekat věčně. Aby ses vůbec dočkala,“ dodala Anežka výhrůžně. Nemyslela to však ve zlém. Měla svou dceru ráda, záleželo jí na ní jako na nikom jiném, tedy kromě svého manžela, což je však pochopitelné.
     „Mámo, já se vo tom fakt nechci bavit, nech to tak, jo?“, řekla Eliška nedůtklivě.
     „No jak chceš, nemusíš se hned supit, nemyslim to vůbec špatně,“ vysvětlovala jí matka.
     „Já vim, ale prostě tohle nemá cenu řešit, jasný?“
     „Jasný, tak já teda jdu hlídat malýho Karlíka, nechceš jít se mnou?“, navrhla Anežka.

     „Ne, díky,“ odmítla s úsměvem, „už něco mám.“ Lhala. Nic neměla. Nedělní odpoledne bylo pro Elišku nejnudnější částí týdne. Toulala se Prahou, okukovala památky, které za ta léta znala notoricky nazpaměť. Sledovala programy kin a divadel, i když do nich v životě nešla, tedy kromě povinných návštěv v rámci vzdělávání na základní a později i střední škole. Dotáhla to vysoko, mužům to však zdaleka neimponovalo. Stejně, jako její mohutnější postava. Tím se trápila již celých dvanáct let. Do devatenácti let to byla štíhlá, pohledná dívka, cudná, o niž se chlapci mohli přetrhnout, ona však ze zásady nejevila zájem. Až poté, co se začala blíže zajímat o muže a hledala mezi nimi toho pravého, zjistila, že zničehonic přibírá na váze a její atletická postava se pomalu mění v hromádku tuku a sádla.

     „Dobrý den, tak co dávají?“, zeptal se Elišky úplně cizí muž, když stála před kinem a pročítala si program dnešního a následujících dní. Trochu se vylekala, nečekala, že ji někdo osloví a k tomu ještě takto zákeřně, zezadu.
     „Dobrý den,“ odpověděla, když se otočila za sebe a spatřila před sebou asi třicetiletého, štíhlého a vysokého muže v klobouku a tmavém obleku s aktovkou v pravé ruce. Od prvního pohledu jí rozpumpoval srdce jeho upřímný, pronikavý a neústupný pohled. Čokoládové oči, hladce oholená tvář, hnědé, krátce střižené vlasy, příjemná vůně. Hotový symbol mužské krásy a dokonalosti. Alespoň pro ni. Zasněně se na něj dívala snad deset vteřin, než ji vyrušil zopakováním své otázky. Poznal, že ženu uvedl do rozpaků a snažil se vše okamžitě napravit.
     „Tak co teda dávají?“, zeptal se znovu.
     „Ee, dneska dávají Božskou Emu,“ odpověděla bleskově.
     „Chodíte do kina?“, pokračoval v pokládání otázek cizí muž.
     „Ne, jen se sem vždycky chodím koukat na program, ještě jsem tam nebyla, s kým taky. A samotný se mi tam nechce,“ vysvětlovala.
     „Aha, chápu. A co kdybych vás pozval?“, navrhl muž.
     „Po-pozval? Vy? A mě? Jste se snad zbláznil, ne?“
     „Jestli je vám to proti srsti, tak se omlouvám, budu tedy muset jít sám,“ pravil omluvně.
     „Ne, ne, ne, tak jsem to nemyslela, promiňte! Půjdu ráda, já jen, že mě to hodně překvapilo.“
     „Málem bych zapomněl, Holásek. Jaromír,“ řekl, podávaje Elišce svou pravici.
     „Eliška Krutinová, těší mě,“ reagovala oddaně, natahujíc pro změnu svou pravičku.
     „Taky mě těší. Tak půjdeme?“, zeptal se muž naposledy. Později už žádné další otázky neměl, nechtěl působit vlezle ani vtíravě. Zato Elišku otázek napadala celá spousta a neodpustila si jejich položení v průběhu filmu i poté, co spolu po skončení promítání odešli do přilehlé kavárničky.
     „Tady je mé telefonní číslo, můžete se mi kdykoli ozvat, jestli tedy se mnou ještě někdy budete chtít zajít do kina, na kávu nebo si jen tak vyjít na procházku, třeba po Petříně,“ pravil Jaromír. Hovořil promyšleně, kultivovaně, vypadalo to, že si na nic nehraje, což Elišce velmi imponovalo. No, asi to myslí vážně, napadlo ji. Myslel. Ale jak moc vážně to myslel, to nyní netušila.

     V okamžiku, kdy měli mít oba svatbu - přesně rok poté, co se políbili na Petřínské rozhledně -, se k Elišce naštěstí doneslo, co je tento muž zač. Šlo o obávaného a dlouho hledaného sňatkového podvodníka, který to s žádnou ženou nemyslel nijak vážně. Eliška se z tohoto hrozného zjištění zhroutila a následující dva měsíce se vzpamatovávala z této nepříjemné zkušenosti. Od té doby už definitivně přestala věřit všem mužům a žila osamělý život se svým pejskem. 

                            ***

  „Je škoda, že nám život tak proplouvá mezi prsty,“ svěřil se Alois se svou starostí své ženě.
     „Jak to myslíš?“, zajímala se Anežka.
     „Vem si, že už i malej Karel vyrost, nebude trvat dlouho a zvedne kotvy. Poslední vnouče, který nám ještě zůstalo. Vem si, že Svatoplukův Honza emigroval do NDR, a Karlova Hana se vodstěhovala do Ostravy a v podstatě nic vo ní nevíme,“ pokračoval Alois nostalgicky.
     „Máš pravdu, jako by na nás dočista zapomněli,“ napadlo Anežku. „A to jsme se tak snažili jim dát všechno co chtěli a co si takový děti zasloužej,“ dodala.
     „Přesně vo tom mluvim,“ přiznal Alois, „malej Karel vypadne pryč a zůstanem sami. Naši mladý budou chtít mít taky svůj pokoj, užili si se svejma dost starostí, tak si budou chtít vodpočinout, než přijdou vnoučata. A tak mě napadá, že co nevidět už budem pra,“ konstatoval Alois překvapeně.
     „Proboha, dědku, nestraš! Ještě tohle nám chybělo!“, hrozila se Anežka.

                            ***

     Poměry v rodině se měnily společně s postupem času. Nadešel rok 2000, rok, kdy se všichni loučili s celým uplynulým stoletím, se vším, co je potkalo – druhá světová válka, sovětská invaze v osmašedesátém, socialismus, Sametová revoluce, rozpad Československa, to vše si pamětníci připomínali. A nejen tehdy. Připomínali si to při každé vhodné události – při státních svátcích, různých pietních akcích, setkáních a tak dále.

     Šestého května roku 2003 se Eliška dozvěděla od svého ošetřujícího lékaře nepříjemnou věc.
     „Mám podezření na nádor v oblasti dělohy,“ sdělil jí lékař po důkladném prozkoumání ultrazvuku a pohmatovým vyšetřením. „Pošlu vás ke specialistovi, nemůžu si tím být jistý, ale to podezření tam je.“
     „Nádor?“, zeptala se překvapeně Eliška.
     „Bohužel ano,“ odpověděl lékař. „Stoprocentní jistotu nemám, to musí zjistit kolegové v Motole,“ dodal.
     Elišce se tehdy zhroutil celý její malý svět tvořený jí samotnou a jejím pejskem. Nedokázala se smířit s vědomím, že nad ní visí hrozba nádoru.
     „Bohužel, paní Krutinová, skutečně se jedná o nádor, budete muset okamžitě nastoupit k hospitalizaci, abychom pro vás mohli udělat maximum,“ řekl jí vedoucí lékař v Motole.
     Proboha, nádor, na děloze, jak já k tomu přijdu?, pomyslela si. Nezbývalo jí, než souhlasit.
     „A vyléčíte mě, pane doktore?“, zeptala se s poslední kapkou naděje.
     „Budeme se snažit, málokdy se dá rakovina děložního čípku úspěšně vyléčit. Je to velmi zákeřná choroba a bohužel se na ni ve vašem případě přišlo poměrně pozdě.“
     Eliška se trápila celý následující rok, podstoupila všechny možné léčebné procedury, terapie, leč neúspěšně. 20. července 2004 svůj boj s touto zákeřnou nemocí definitivně prohrála. To bylo poprvé, kdy se stalo, že Alois s Anežkou přežili svého potomka. Netušili, že smrtí Elišky odstartuje celý sled nepříjemných událostí v jejich rodině. 

                            ***

     Červenec roku 2005 se Aloisovi s Anežkou zapsal do paměti černým písmem. Byli domluveni, že na jejich chalupu v Krkonoších dorazí Svatopluk i se svou ženou a uspořádají si hezký sobotní večer u grilu, k čemuž však už nikdy nedošlo.     „Bětko, prosím tě, mohla bys mi zezadu podat telefon? Najdi mi tam v seznamu číslo na tátu, zavolám mu, že už jsme na cestě. Slíbil jsem, že se ozvu, ať nemají strach,“ pravil Svatopluk své ženě, plně se soustřediv na poměrně hustý silniční provoz.
     „Tady to máš, už to vyzvání,“ pravila Alžběta, přikládajíc telefon Svatoplukovi k uchu. Vzápětí jej přichytil svou pravicí a vyčkával, až Alois zvedne telefon.
     „No, prosím?“, ozvalo se ze druhého konce.
     „Ahoj táto, tady Svatopluk, už jsme na cestě. Ještě asi dvacet kilometrů a jsme u vás, tak doufám, že čekáte.“
     „Ahoj, čekáme, čekáme, už se vás nemůžeme dočkat,“ řekl Alois dobrácky. „A co jinak? Cesta dobrá? Chvilku to tu vypadalo, že zaprší, ale nakonec nic.“
     „Pršelo, ale už to schne, takže bychom měli dorazit včas a bez problémů.“
     Sotva Svatopluk dořekl tuto větu, přímo proti nim se ze zatáčky vyřítil kamion.
     „Aaaaaaaa!“, zavřeštěl Svatopluk, snaživ se strhnout řízení do strany, aby se vyhnuli tomu mnohatunovému kolosu. Marně.
     „Co je? Co se děje?“, ptal se Alois vyděšeně do telefonu. Odpovědi se mu nedostalo. Jediné, co zaslechl, byla jakási rána a pak ticho.

     Alois trpělivě vyčkával, nohu připravenou na plynovém pedálu k sešlápnutí.
     „Opravdu to nejde?“, zeptala se policisty. „Chci ho vidět!“
     „Váš syn řídil osobní auto?“, zeptal se policista lehce pateticky.
     „A co jinýho by prosimvás řídil?“, zeptal se Alois podrážděně. „Kamion snad?“
     „Promiňte,“ omlouval se policista, „to vás tam nemůžeme pustit už vůbec. Nebyl by to pro vás pěkný pohled.“
     „Cože?“, zděsila se Anežka. „Chcete nám snad říct, že… že je mrtvý?“ V duchu doufala, že jí policista odpoví opačně, nehodlala si připustit, že by její syn měl zemřít dříve než ona a navíc v autě.
     „Smím vás požádat o vaše doklady?“, zeptal se policista. „Potřebujeme si ověřit vaši totožnost, když tvrdíte, že se jedná o vašeho syna.“
     „Co s ním ksakru je? Jestli je tam Svatopluk Krutina, tak je to von!“, okřikl Alois policistu.
     „Moment, prosím,“ řekl policista a odešel do služebního vozu. Vysílačkou si ověřil totožnost mrtvých osob z osobního vozidla a poté rozvážně přišel zpátky. Anežka mu mezitím podávala svůj občanský průkaz, na který se policista podíval a poté je požádal, aby si vystoupili z vozidla.
      „Je mi moc líto, že vám to musím říct, ale váš syn, ani jeho žena, nehodu nepřežili. Neměli žádnou šanci na přežití.“
      „A jak se to stalo? Kdo to zavinil? Můj syn určitě ne! Mluvil jsem s ním po telefonu, když se to stalo!“, pravil Alois zkroušeně.
     „Kde je?! Já chci za ním! Chci ho vidět!“, křičela Anežka, nepřiměřeně hodně vzhledem ke svému pokročilému věku.
     „To nejde, i kdybych chtěl, nemůžu vás tam pustit,“ vysvětloval jí policista.
     „Proč?! Proboha, proč?! Proč můj syn?! A proč teď?!“, ptala se Anežka, s hlavou zvednutou k obloze pokryté těžkými mraky, které vypadaly, jako by se každou chvíli dotkly zemského povrchu.

     Karel si rozestlal postel a chystal se jít spát. V chatě, v níž byl na víkend, bylo teplo, už od odpoledne si vytápěl starou pecí a pokojová teplota byla v osm večer příjemných osmadvacet stupňů. Poslechl si večerní zprávy v rádiu a posadil se na postel. Přemýšlel, zda na něco nezapomněl.

     „Zamknout jsem zamknul, nádobí jsem posklízel, jídlo je schované, asi všechno,“ rekapituloval si nahlas. Neuvědomil si, že zapomněl na pec. Na noc ji vždy zhasínal, jelikož věděl, že má za sebou několik desítek let existence a služby. Nyní však na to nešťastnou shodou okolností zapomněl a pec nechal dále hořet.

     Položil se na postel, peřinu si vytáhl až k bradě, otočil se na levý bok a zavřel oči. Těsně před spaním si vzpomněl na své oba již zesnulé sourozence. Na Elišku, která zemřela na nádor děložního čípku a na Svatopluka, který zemřel při autonehodě. Usnul.

     Dřevo v peci si spokojeně hořelo, plotna se rozžhavila tak, že se od ní samovznítilo dřevěné obložení nad pecí, od něj se pak plameny přenesly na další vybavení kuchyně. Za chvíli už celá skončila v plamenech; ty se co nevidět rozšířily do dalších místností, mimo jiné i do místnosti, kde spal nic netušící Karel. Spal tvrdě, stejně jako vždy. Právě se mu zdál sen o svém vnukovi, jak s ním prochází lesem a učí ho poznávat jednotlivé druhy rostlin a hmyzu. Špička plamene se dotkla jeho obličeje, což ho probudilo. Najednou ucítil neskutečný žár. Okamžitě vyskočil z postele, snaže se vyhnout se všudypřítomným plamenům, které postupně pohlcovaly celou jizbu. Bohužel již neměl kam utéct.

     „Pomoc!“, zvolal zoufale, i když věděl, že tady se pomoci nedovolá. „Pomóc!“ Nic. Zůstal tam stát, sám napospas svému osudu a plamenům, které polykaly vše, co jim přišlo do cesty. Nevyhnul se jim ani zoufalý Karel, který nyní litoval, že zapomněl na pec.

První plamen se dotkl jeho těla. Úpěnlivě zaječel bolestí. Další plamen, a další. Nakonec plameny pohltily jeho pyžamo, které mu přiškvařily na tělo a následně si vychutnaly i jeho samotného. V praskavém zvuku hoření dřeva se ztrácel zvuk prskajícího, škvařícího se tuku z Karlova těla, který se vlivem horka dral nad povrch. Karlova kůže byla do tří minut spálená na uhel. Tělo zůstalo ležet na podlaze místnosti, odkud neměl možnost kamkoli utéct. Vše si vzal oheň. Vyhořelou chatu objevil čtyři dny po oné osudné události náhodný kolemjdoucí, houbař. Vše ohlásil policii, která později v chatě objevila Karlovo zuhelnatělé tělo.

O všem museli zákonitě informovat Karlovy příbuzné, mezi něž patřili i Alois s Anežkou. Tato zpráva je už definitivně položila do kolen. Přišli o všechny tři potomky, zůstali zde sami, jeden pro druhého. Vnoučata ani pravnoučata si na ně ani nevzpomněla. Každý žili jinde, se svými starostmi a povinnostmi a na vzdálenější rodinu už nezbývalo tolik času.

Po vyloučení cizího zavinění a dalších variant, proč k události došlo, mohlo být tělo oficiálně pohřbeno. Na pohřbu se sešel zbytek rodiny, mimo jiné i Karlovi potomci s rodinami. Aloise s Alžbětou si ani nevšimli. Nebyli takoví, že by se vnucovali, když si jich nevšímali, chovali se úplně stejně. Mrzelo je však, jakou těžkou zkoušku jim jejich osud přichystal. Ztráceli smysl žít, uvědomovali si, že už je jim dost let na to, aby tady vlastně už nemuseli dále přežívat. Sami, staří a bezcenní, na okraji společnosti, akorát tak na obtíž.

„Šedesát sedm let jsme spolu, chápeš to?“, zeptal se Alois své ženy.
            „Ano, chápu,“ odpověděla, pozorujíc své rozklepané ruce.
            „Já ne,“ odpověděl, pozorujíc její rozklepané ruce. „Copak se děje?“
            „Nic,“ řekla. „Co by se dělo?“
            „Chvějou se ti ruce.“
            „Aha, nevšimla jsem si,“ řekla.
            „Stejně je to hrozné. Eliška, Svatopluk ani Karel už tu nejsou, aby nám popřáli za těch šedesát let našeho manželství,“ řekl zklamaně Alois. „Už ani nemá žádný smysl dál žít. Všichni na nás zapomněli a čekají, až zemřeme, aby už byl svatý pokoj. Na to čekám i já.“
            „Já taky,“ pravila Anežka vlídně. „Už jsme zažili všechno, co jsme zažít měli. Nechci žít. Už ne. Už nemám proč.“
            „Já taky ne. Přemýšlím nad tím už ode dne, kdy zemřel Karel.“
            „To je zvláštní, já taky,“ pravila Anežka. „Nikdy jsi mi o tom neřekl.“
            „A ty mně snad jo?“
            „Ne, neřekla. Nevěděla jsem, jak bys reagoval. Jestli by jsi mě měl za blázna a poslal na léčení, nebo…“
            „Nebo co?“, ptal se Alois netrpělivě.
            „Nebo bys mi to usnadnil a pomohl mi,“ dokončila svou větu.
            „Pomůžu ti, usnadníme si to,“ pravil Alois vstřícně.
            „A co chceš dělat?“, zajímala se Anežka.
            „Nech to na mně,“ řekl. „A pojď se mnou.“ 

Usedli do svého automobilu, VW Golf druhé série. Nebyl pro něj problém vytáhnout to na 120 km/h, čehož Alois nakonec chytře využil.
            „Kam jedeme?“, zeptala se Anežka Aloise.
            „Do ráje,“ odpověděl jí Alois. „Drž se. Ale nepoutej se.“