Dny, kdy je za okny ošklivo, jsou plné myšlenek a čajových sušenek

Vlastně není vůbec špatné vstát si jednou za čas do šedivého rána, kdy by si slunce muselo dát opravdu velkou práci, aby se prodralo skrz mraky a pár bláznů ho mohlo pozdravit. Ale jednou za čas je to zkrátka dobře. I když se už dopředu dá čekat, že v jednu chvíli se objeví takový ten nevysvětlitelný smutek a stesk snad po všem. Po lidech, kteří zmizeli, kdo ví kam. Po chvílích, kterým už vypršela spotřební lhůta. A zase mě bude napadat, zda se počasí opravdu mění podle mé nálady, nebo si to nalhávám a nálada se přizpůsobuje počasí. Což se zdá bohužel daleko pravděpodobnější. A tak všechny mé iluze o alespoň malinko kouzelném světě mohou složit krovky a prospat celý ten promoklý den.

Budu si častěji chodit sedat do zahrad, když začíná jemně pršet. Lidé odejdou, lavičky zůstanou opuštěné a vy můžete v tichu sedět a číst si.

Knížky s namoklými listy mají totiž daleko větší kouzlo. Zvlní se a najednou tak jinak šustí a voní.

A až déšť zesílí, můžete se jít schovat někam do průchodu, nebo pěkné kavárny. Dát si horký čaj, ve kterém se tak dobře máčí karamelové sušenky a koukat skrz výlohu na kapky skákající po chodníku.

Rozpouštíš se mi mezi prsty

jako zrnka cukru promoklá jarním deštěm,

mám o tebe strach,

ztrácíš se

a dlaně, které už jsem měla na dosah

jsou hluboko v kapsách tvého černého kabátu

Jeli jsme vlakem. Návrat z výletu, dalo by se říct. Nazvala bych to ale spíš dalším z mnoha útěků. Ráda utíkám. Možná ne ráda, ale často. Odešel si, snad pro kávu do jídelního vozu, nebo jen tak bloudit mezi vagóny, abys protáhl ztuhlé nohy a ke mně si opět přisedl můj strach a myšlenky. Jako by mi před očima začal běhat zrychlený film a hudba znějící mi v uších se rozhodla překreslit mi celý svět. A najednou jsem měla pocit, že jedu proti směru vlaku, nebo že jsem zůstala stát a vlak mnou projíždí dál a dál. Potom pád. Propadla jsem podlahou našeho červeného kupé a ocitla se uprostřed louky blízko trati. A stále upřeně hleděla na vlak, který jel a nikde nekončil. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči ani se zvednout a odejít.

až příliš pečlivě lepím si svůj život do diáře