A začalo to tak nevinně...

A začalo to tak nevinně, že by nikdo nepředpokládal, k čemu to povede. Ale i takové věci se stávají… Zvláště jste-li v pohádce.

Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno malé království. Král miloval královnu a královna milovala krále, ale nebylo jim dáno míti více než jedno dítě…

Představte si nádhernou, rozlehlou královskou zahradu. Představte si dokonale upravenou cestičku z bílých oblázků a po ní kráčející malé dítě ve světle modrých šatečkách se spoustou volánků. Dítě, jediný to potomek královského rodu, si vesele prozpěvuje a vyhazuje míč, stejně zlatý jako jeho lokny, vysoko do vzduchu, až najednou se zastaví na okraji tůňky a chvíli upřeně pozoruje svůj obraz na hladině. Zdá se, že je jím velmi zaujato a tak k němu vztáhne ruku, což ovšem, jak laskavý čtenář jistě tuší, byla chyba. Ve chvíli, kdy tak učiní, mu totiž z ruky vypadne míč a beze stopy zmizí pod hladinou.

”A sakra,” zakleje dítě zcela nevybíravě.

O pár okamžiků později se z jezírka vynoří obrovský žabák, který má zlatý míč sevřený mezi předními prackami. ”Chceš ho zpátky?” zasyčí.

”Samozřejmě,” odvětí dítě, zvedajíc svůj nos ještě výše.

”Dostaneš ho, pod jednou podmínkou. Za dvanáct let, přesně na den za dvanáct let, se za mne vdáš.”

”Stát se tvou ženou?” zasměje se dítě zvonivým smíchem. ”Nic víc?”

”Ne, nic víc.”

”Dobrá; a dej sem ten míč.”

”Slibuješ tedy?”

”Ano, slibuji.”

A žabák vyhodil míč na břeh, dítě jej popadlo do malých neohrabaných ruček a utíkalo s ním směrem k zámku. ”Za dvanáct let, přesně, přijdu za tebou,” volal za ním žabák - a dítě se jen smálo…

***

Přesně o dvanáct let později, chvíli po západu slunce, se z tůňky v královské zahradě vyplazil obrovský žabák a po dokonale upravené cestičce z bílých oblázků odskákal k zámku. U hlavních dveří potkal služku. ”Kde jsou komnaty princezny?”

”Princezny?” zalapala služka po dechu. ”Tady žádná princezna není,” vysoukala ze sebe ještě a omdlela.

”Pche! Není! Tomu tak budu věřit! Ale přede mnou ji neschováte,” mumlal si pro sebe skákaje chodbou.

O pár skoků dál narazil na další služku. ”Kde jsou komnaty královského páru?” zakvákal.

Služka vytřeštila oči a zvedla ruku ke dveřím naproti a pak omdlela, vyděšena tím, že po chodbě královského paláce skáče obrovský žabák. A člověk by přitom myslil, že v pohádkách se takové věci dějí docela často.

Žabák rozrazil dveře do komnat krále a královny - ta ihned omdlela při pohledu na žabáka velikosti menšího poníka. ”Kde je pokoj vašeho dítěte?” zabublal žabák.

”O patro výš,” hlesl král.

Žabák pokýval hlavou (to je jediné, co mohl, protože krční obratle nedovolují žabám vrtěti hlavou) a odskákal po schodech nahoru, prozpěvuje si ”Již jdu, moje princezno!”.

”Princezno?” zamrkal král překvapeně. ”Ale my žádnou princeznu nemáme,” zavrtěl nevěřícně hlavou, neboť jemu to krční obratle dovolily, a jal se křísit královnu.

Žabák mezitím překonal schody do patra a proklouzl do pokoje. Na posteli leželo andělské stvoření, jehož porcelánově dokonalá tvář byla rámována zlatými loknami polodlouhých vlasů rozprostřených po polštáři.

”Jsem zde, má choti!” zvolal žabák a vyskočil na postel, probouzeje spáče. ”Tímto jsme svoji,” řekl a vtiskl jedinému dítěti královského páru polibek na rty.

”Fuj! Co to sakra…?!?” ohradil se zlatovlasý mladík, po jehož tváři se náhle rozlil překvapený výraz.

”Ty jsi kluk?” zaúpěl žabák, polibkem náhle proměněný zpět v prince sousedního království.

”Ty taky?” zaúpěl ten druhý a otíral si ústa.

”Ale já si tě musím vzít za ženu!”

”A je to nutný?”

”Je… teda, já si tě vlastně už vzal za ženu!”

”No, co se dá dělat,” povzdechl si zlatovlasý princ a rozhodl se jít představit svého novomanžela rodičům.

A tak se zrodilo první registrované partnerství v dějinách říše pohádek. Nikdo by to nečekal, zvlášť když to začalo tak nevinně, jak už obvykle pohádky začínají…