Byla jsem při tom.

Žena se nám představuje jako Nataša a vede nás do našich pokojů v podobě dvou místností,  v nichž kromě šesti postelí, stolu a židlí není nic. Otec Alexeje opatrně pokládá na postel a my si vybalujeme těch pár věcí, co nám dovolili si vzít s  sebou.                                                                                                                                                                                                    
Právě jsem zaslechla hovor mezi rodiči, z něhož jsem se dozvěděla, že nemáme moc šancí na přežití revoluce, jelikož ten, který nás do této situace dostal, Lenin, zastává názor, že revoluce není úplná,  dokud nezemřou předešlí vládci. Slova mých rodičů mi vhánějí slzy do očí. „Co je ti?“ ptá se mě můj malý bráška. „Ale nic. Pojď, půjdeme si hrát, “  zalžu a jdu hrát s Alexejem karty.                                                                                                                                                           
Právě sedíme u stolu a jíme jídlo, které nám uvařila Nataša. Marie se zeptala otce, kdy se vrátíme do Petrohradu, že by ráda zase viděla naši sestřenici Zoe. Otec ji odpoví, že neví. Z jeho hlasu je cítit napětí, ale jinak na sobě nedává  nic znát a ani nikdo z nás, až na Alexeje, který se zavrtí na posteli, nijak nereaguje. Právě uleháme ke spánku s obavou, co bude zítra. Probouzím se do slunečného rána a na chvilku zapomenu, kde vlastně jsem, ale ten krásný sen se rozplynul, jelikož jsem právě zaslechla hluk ze dvora, dívám se z okna a tam vidím důstojníka, který nese v ruce nějakou listinu. Jeden z vojáků, kteří nás hlídají, ho doprovází do kanceláře v přízemí, kde sídlí velitel naší stráže.                                                                                                                                                                          
Asi po hodině k nám přichází velitel stráže a oznamuje nám, že budeme převezeni jinam. „Konečně! Možná se i vrátíme domů! “ radují se mé sestry, ale já tomu příliš nevěřím, ale přesto se stejně jako ony oblékám do pěkných šatů a beru si klobouk. Scházíme ze schodů a chceme jít ven, ale v tom jsme zadrženi a posláni do sklepa. Nikdo z nás neví, co se děje, vcházíme do temné, vlhké a hnilobou páchnoucí místnosti, přikazují nám, ať si stoupneme ke zdi.
 Ale ne! Oni nás vážně chtějí zabít, obracím se na svou maminku, která v náručí svírá mého bratra, z jejích očí čtu, že i ona již pochopila, co se děje. „Děti, nebojte se! Znovu se shledáme , “ snaží se nás uklidnit, ale přesto máme všichni veliký strach. V tom vchází vojáci, zamíří a…