Jak (ne)odmaturovat

S přípravami na maturitu jsem začal velmi brzy. Maturita je maturita a nic se nesmí ponechat náhodě. Již těsně po Vánocích jsem se vrhl na maturitní témata a opravdu jsem jedno vypracoval. Celkem jich bylo 120. Kdovíproč jsem vypracoval právě jednobuněčné organismy, které mi později zachránily život. Tím jsem ovšem skončil a každý den jsem si říkal, že zítra už opravdu začnu. Jak šel čas, květen se zvolna přiblížil...bylo třeba zorganizovat si čas. Učit se angličtinu jsem zavrhl hned. Připadalo mi zbytečné učit se slovo od slova téma o mé rodině, když česky o tom umí vyprávět každý idiot a do angličtiny už to nějak za pomocí všech končetin vždycky přeložíš. Kamenem úrazu byla čeština. Nedá se odhadnout ani odvodit a když nevíte, co napsal Kundera nebo co je to aposiopeze či anakolut, tak to prostě nevymyslíte, ať děláte co děláte. Takže měsíc před maturitou jsem pečlivě a precizně vypracovával téma po tématu jedno za druhým.Brzy jsem však poznal, že tímto tempem se to nedá stihnout, protože  ze 120 témat jsem jich měl sotva patnáct a do maturity týden. A ikdybych všechna nakrásně vypracoval, už se je prostě nestihnu naučit. Příprava na biologii byla záležitost jednoho dne...toho posledního. Zběžně jsem prolistoval sešity a utěšoval se, že biologický systém je přece naprosto logická záležitost a musí to na místě vymyslet i poloautomatická pračka. Přiznám se, že jsem měl asi dvouhodinový stav naprosté krize. Tváří v tvář svým studijním výsledkům jsem věděl, že k maturitě umím tak desetinu, od něčeho kousek a od většiny nic. A to jsem ještě neviděl tu proklatou chemii - dvanáct hodin před maturitou. Zkrátka... musel by se stát zázrak, abych tu maturitu udělal. Stál jsem na balkóně, koukal se na zapadající slunce (a z 10. patra si to člověk vychutná) a v duchu si říkal: Přátelé, tak tohle je v háji.... Druhý den jsem zcela vyrovnaný, se vším smířený a pln optimismu vykročil vstříc náruči zkázy. Na školních chodbách jsem potkával své vrstevníky různých barev od sytě rudé až po brčálově zelenou. Většina z nich se už tři měsíce učila jako o život a teď se klepali hrůzou, že nic neumí. „Jen se dívejte,“ říkal jsem si, „takhle to, milánkové, vypadá, když někdo opravdu neumí. Zkouška života rozhodující o mé budoucnosti... a já umím tak na jednu desetiminutovku z češtiny... a to ještě ne moc dlouhou... jen si ťukněte, takhle zní bambus. Zatímco vy jste se učili, já zařizoval náš maturitní ples. Když jste se připravovali k matuře, psal jsem scénáře pro letošní akademii, tvrdnul na zkouškách v divadle, aby v tom maturitním shonu byla taky nějaká prča. A když už nám všem hořela koudel u zadku a i ti nejklidnější se v panice zahrabali do knih, já dřepěl ve střižně a připravoval k vydání videokazetu, abyste na tu akádu měli památku a po třiceti letech si mohli říct...jó, to byly časy, to jsme byli ještě mladí....a to je ten, co rupnul u matury, viď?“ A myslel jsem na to, že pokud rupnu ze dvou předmětů, což není problém, budu muset dělat maturitu znova celou a až příští rok v květnu. Nadešla hodina H. Prvním předmětem byl český jazyk a literatura. Seděl jsem ve vyzdobené třídě jak přibitý a čekal, až na mě vyjde řada. Sledoval jsem, jak mí spolužáci, kterým vědomosti tekly z uší, měnili hrůzou barvy a přemýšlel jsem, co tady vlastně dělám. Z obrazu na stěně se na mě šklebil Václav Havel svým sádrovým úsměvem, jako by říkal: „Dostal jsem tě, Batmane. Jsi v troubě i s tím tvým ostrovtipem.“ Měl pravdu. Zrovna veselo mi nebylo. „Tak pojď,“ vyzvala mě moje třídní a češtinářka, čerstvá padesátnice s obrovskými brýlemi a zářivě fialovým přelivem a nabídla mi plátěný pytlík plný čísel. Vnořil jsem do něj ruku jako do tajemné skříňky s překvapením, ze které se ozývá lví řev. Pohlédli jsme si s třídní do očí oba plni očekávání, co že vypadne z pytlíku a potom ze mě. Hlavou mi proběhly všechny ty anakoluty, syntaxy a aposiopeze, o kterých jsem neměl ani páru a defilovali přede mnou všichni ti spisovatelé a básníci, kteří psali po roce 1900, ke kterým jsem se rovněž nedostal. Vytáhl jsem ruku. Předal jsem číslo z pytlíčku své češtinářce, která na základě zkušeností se mnou jistě čekala nějaký humorný výstup a zpestření jinak nudného maturitního dne. „Čtyři.“ Oznámila do vražedného ticha vyzývavým tónem a bedlivě sledovala každý můj detail, jestli se bude něco dít, nebo jestli se má děsit za mě. „Takže husitsví.“ Oddychl jsem si, až se zatřepetaly ubrusy. Vše co bylo mezi řeckými a římskými památkami a rokem 1900 bylo vpořádku. Šance 50 na 50, ale vyšlo to. Jen moc nejásej, říkal jsem si, máš před sebou ještě chemii a biolu, takže si příští rok střihneš stejně všechny předměty znovu, ikdybys tu češtinu udělal na jedničku s hnězdičkou a ještě šiškou uheráku k tomu. Usedl jsem na potítko s jiskřičkou naděje, že snad Pánbůh není doma a začal smolit své poznámky. Další průběh byl veskrze pozitivní. Celých dvacet minut, nebo jak dlouho to trvalo, jsem brebentil sám až na pár detailů.

            Přešla půlhodinová pauzička a nadešel čas maturovat z angličtiny. Spoléhaje na svou metodu „vymysli a přelož“ jsem vcházel do maturitní třídy celkem klidný. Číslo vytažené otázky mi tentokrát nic neříkalo, protože jsem se je neučil, jen jejich názvy jsem si doma zběžně přečetl někdy před týdnem. „Takže máte téma My Town,“ Pronesla uklidňujícím tónem naše angličtinářka, za všech okolností milá a příjemná a zamrkala na mě svýma usměvavýma očima, jako že se nic neděje, a že taková maturita z angličtiny je maturita zadarmo, když se to umí. No právě. My town? To je tam taky? Ajajaj, blesklo mi hlavou a šel jsem na potítko přemýšlet, o čem a co tady budu čtvrt hodiny plácat, aby to mělo hlavu a patu, znělo to trochu anglicky a nikdo tomu pořádně nerozuměl. Můj maturitní projev na téma mé město měl v pravdě dost daleko k plyné konverzaci a občas jsem si nerozuměl ani já sám. I profesorka Netopilová se svým milým úsměvem marně snažila zakrýt zmatek a horlivě luštila můj ugandský přízvuk. O svém rodném městě jsem mluvil jako někdo, kdo v něm vůbec nikdy nebyl, přestože tu žiji celý život. Rovněž na doplňující úkoly jsem reagoval takovým způsobem, že zkoušejícím nutně musela přijít na mysl starost o mé zdraví. Přestože jsem v běžné výuce nepařil k nejhorším, teď jsem vypadal jako hluchoněmý medvěd.

            Po další přestávce, příliš krátké na to, abych se stihl naučit kompletní biologický systém, přišla řada na biologii. Do třídy jsem vcházel s pocitem, že teď mě může zachránit jen má naprosto nevídaná genialita, která se bohužel zatím neprojevila. Opět jsem se zařadil v trojici čekající na židličkách a svorně jsme zpytovali svědomí. Co se mě týče, inventura svědomí byla bleskurychlá. V položce má dáti bylo 99% a v položce učil byly jedny jednobuněčné organismy z prosince, ještě k tomu notně zaprášené. „Tak se pojďte předvést, “ pokynula mi profesorka biologie, malá temperamentní brýlatá paní těsně před důchodem, která během výuky dokázala vnést naprostý chaos i do malé násobilky. Mě si vůbec nevšímejte, říkal jsem si vduchu, já jsem tu jen tak na ukázku, abyste viděli, jak vypadá blbec. Nebylo však zbytí. Profesorka už třásla pytlíkem a chrastila očíslovanými plastovými čísly. Nořil jsem ruku dovnitř, jakobych ji měl vidět naposled. Zoufale jsem míchal čísly, aby to vypadalo, že hledám něco, co umím. Šedetát témat řazeno po dvou do třiceti otázek mi nahánělo hrůzu. Uchopil jsem jednu anonymní cedulku a vytáhl ji na světlo boží. Profesorka se na ni podívala skrz brýle a potom i mimo ně. Číslo, které vyslovila si již nepamatuji, ale poté, co nahlédla do seznamu otázek, následovalo: Prokaryota a kůže...Prokaryota! Čili jednobuněčné organismy! Začalo mi připadat, že nejenže pánbůh není doma, ale dokonce zratil klíče, zapomněl, kde bydlí a nemíní se hned tak vrátit. Jediné téma ze šedesáti, které jsem se trochu naučil a já si ho vytáhl. A k tomu kůži... teplotní tělíska, tlaková tělíska, popis funkcí kůže...jasně, to zvládnem. S nadšením jsem se vrhl na potítko a dal se do díla. Zdálo se, že přecejen tu maturitu nějak slepíme. Přísedící mi byla profesorka, kterou jsem měl už dva roky na biologický seminář. Paní středního věku, jež svými proporcemi i váhou připomínala jejího trabanta combi, ale kterou jsme všichni měli rádi pro její laskavost a dobrosrdečnost. Byla na škole proslulá tím, že u maturit zkoušeným napovídá i to, co vědí a to způsoby rafinovanými i do očí bijícími podle inteligence maturanta. Od tajné řeči druidů až po fintu „hele, ptáček“. A tak jsem se rozhovořil o jednobuněčných organismech, jak vypadají zvenčí i uvnitř, o jejich brvách i jídelníčku atd. Rovněž funkce kůže mi nezůstaly utajeny a ochotně jsem vyprávěl o chlupech, mazových váčcích, vylučovacích schopnostech a teplotních tělískách a na důkaz jejich existence jsem chtěl porotu opařit kávou. S pocitem vítězství jsem vyšel ze třídy. Později jsem se dozvěděl od kolegy, že si vytáhl nějaké rypohlavce, o jejichž existenci jsem já neměl ani páru. Když jsem si představil, co všechno v tom pytlíku bylo, co všechno jsem si mohl vytáhnout, dodatečně mě polil pot.

            Zdaleka ale ještě nebyl všem dnům konec. Čekala mě zkouška nejtěžší - chemie. Za celý poslední měsíc jsem ji viděl snad deset minut. Druhých deset minut mi zbývalo teď. Času věru nemnoho na přípravu k maturitě. Věděl jsem, že to nemůže dopadnout jinak. Flintu do žita jsem však neházel. Zběžně jsem prolistoval sešit, abych si do paměti vyfotil alespoň pár vzorců. Nadešel čas odchodu do jámy lvové. Sedl jsem si pokorně na židličku vedle dveří a poslouchal, jak ten přede mnou vypráví něco, čemu jsem absolutně nerozuměl, ale co už jsem někde slyšel. Opět jsem byl vyzván k lovení v pytlíku a opět jsem předlouho míchal. Doufaje v zázrak předal jsem vylovené číslo ke kontrole. Téma otázky znělo „sacharidy“. Z hlediska středně naučeného středoškoláka žádný problém. Z hlediska nenaučeného mě - sacharidy. Nic víc a nic míň. Usedl jsem na potítko a začal ocumlávat tužku, kterou už takhle přede mnou ocumlávalo minimálně dvacet lidí. „Hynku, umíte to?“ přišla se za mnou zeptat profesorka chemie, která z mých výkonů ze jediný rok chemického semináře, který jsme spolu strávili, zestárla o patnáct let. „Ale jo,“ snažil jsem se znejistět protivníka a ledabyle jsem smetl na podlahu piliny z rozkousané tužky. Sacharidy...sacharidy... to není zas tak těžké. Nějaká glukóza, fruktóza, laktóza,... to by se snad dalo vymyslet. .....  Nedalo. Ono se řekne glukóza. Ale napište vzorec, když jste ho viděli před dvěma lety a potom až před chvílí na chodbě mezi stovkou jiných. V nebesích nade mnou vrzly dveře a z mraků se ozvalo: „Zlato, jsem doma!“ Čtvrthodinka na potítku se vlekla. Aby ne, zkuste si čtvrt hodiny jen tak sedět v lavici a čučet do zdi. Občas jsem se snažil vyčíst pár vzorců z podlahy a potom ze stropu, ale marně. Na mém přípravném papíře se vyjímalo asi šest vzorců glukózy, každý jiný. Skutečnou glukózou nebyl však ani jeden, což jsem tušil už tam. Do fruktózy a laktózy jsem se ani nepouštěl pod záminkou, že dalších dvanáct vzorců by se mi tam stejně nevešlo. Čas na přípravu vypršel. Usedl jsem mezi dvě zkušené chemikářky, které toužily poznat něco nového z oblasti cukrů. Čert ví, proč právě já měl být tím krajánkem, který jim poví co nového ve světě glukózy. Rychle jsem volil vhodnou strategii. Bylo jasné, že se stáhneme spíše do obrany a omezíme se na věty holé. V každé větě bylo slespoň šestkrát slovo sacharidy, protože mi připadalo dost důležité. Odborná stránka projevu však dosti pokulhávala a myslím si, že si toho všimly. Pořád jsem doufal, že někdo řekne: „Apríl, to ses lek, viď,“ načež se všichni nahrnou do třídy a začne maturitní večírek. Ale nic takového se nestalo a já bumbal svůj hořký kalich, či spíše kbelík, až do dna. Tentokrát jsem odcházel jako poražený. V rohu místnosti jsem jasně rozeznával shrbenou postavu. „Sorry, brácho,“ špitl můj notně vypelichaný strážný anděl a svezl se po zdi do kaluže krve a potu. „Tohle se nedalo.“ „Já vím,“ odpověděl jsem mezi dveřmi, „ale i tak dík.“

            Tak jsem napůl odmaturoval a těšil se na zářijovou opravu chemie, na kterou už jsem se skutečně naučil a 5. září 1997 jsem úspěšně složil zbytek maturitní zkoušky.