Ó jak často

vlastní duševní insolventnost

Ó JAK ČASTO ! Ó, jak často mne postihuje snaha, ta dobře míněná a z mého okolí, abych snad nějak nezaschl ! Jenže to není u mne to hlavní, já se rád sdílím na speciálních úrovních a to je ten hlavní kámen , doslova bloudící. Nechtěl jsem říci bludný, neb o bludech by se dalo diskutovat i jinak, a nechci to odvoditi od bloudění, neb se mi zdá, že to se týká mého okolí, jen se snažím mít přehled a to jest mi dáváno jaksi často sežrat, doslova ! Aby nedej Bože najednou nevyplynulo, že ten kámen, co nadělal velký vlny byl napřed součástí "odpadní jámy" Pseudo retro jde spíš o znečištění, než povznesení nad vodu. Tam spíše skřehot reklam, jak z nafouklý žáby je napřed slyšet víc, než pouhý šum zbytku rozumu. Shledal jsem a to i v širším okolí jakousi nesouslednost mezi komunikací a jejím opakováním a vlastním obsahem. Když jsem přiložil souvstažnostní hodnotu mezi logikou a důsledky z ní vyplývající, nebyl jsem z toho spokojen. Netušil jsem, jak je nepohodlné zůstávat na vlastních ostrovech, kde je hlavně jen ticho. Myslím komunikační ticho. Ověřil jsem si také, jak relativní je tvrzení o tom, že ticho léčí. Považuji toto tvrzení za naprostý nesmysl. Procedura odchodů a návratů v protikladu k tomu dokazuje, že si ssebou vláčíme ozvěny dne a jejich zkomolenost, jako šlápoty z rosy na čisté podlaze po ránu. Nutno přiznat, že ta rosa je jen náznakově připodobněna za účelem rychlejšího naladění. Vždyť rosa přece většinou rychle zmizí, odpaří se na rozdíl od vzpomínek, které mohla blíže přirovnáno s trochou snahy déle zachovati. Jen jsem si jist, že v neshodnou dobu naladění většinou naruší a poněkud posune naše schopnosti tolerovat relativitu pomíjivosti jejího výskytu. Jen si uvědomte, jak často je jistá část z nás ve svém posvátném pobouření schopna přidat ke svým doznívajícím a poznenáhlu se měnícím mentálním zablešeninám přidat hned sveřepý hadr na podlahu. Vlastně je to z naší strany uvolnění skrytého vzdoru proti doznívajícímu šumu od jiných jedinců. Je to jako sbor rušitelů našeho rituálu příchodů a odchodů. Mám tu pochybnou schopnost vidět souvislosti poněkud jinak. Podle mne je to manifestace snahy to rušení odstranit, co nejjednodušším způsobem. Připadá mi to jako snaha donutit déšť, aby padal jen v souřadnicích, které jsou pro nás přijatelné. V prostředí zvenku působících sil dochází k převrácení systémových vztahů na zjednodušení v ploše. Jenže ! Opravdu to jde, rozdělit mnohovrtevnatost dortu jedním řezem na přehlednou plochu ? Proč mluvím o dortu, když jde o rušení ? A co pejsek a kočička a jejich dort ? Nenapadá Vás, v čem je to podobné ? Opravdu ne ? A tak tedy otázka ! Proč ten dort dělali ? No aby si přece pochutnali, a v přehnanosti svých nápadů stvořili zcela nechutnou věc. To je ta paralela k nechutnosti náhodně zplácaných podnětů vzorku žití. Proto potřebujeme napřed uspořádat svoje domácí a i ty vnitřní duševní plochy, když se vracíme do svého asylu, jimž by domov měl být. Ale ! Zdržujeme se u toho mžikem alespoń , zda že prospěšnost tohoto konání je našemu novému okolí také tak přínosná a příjemná ? Kam tím směřuji ? No ke vztahům, jež jsme si vysnili při dávání slibu o cestě mezi dobrým a zlým vzájemně dali. Dokáže si vůbec kdo, uvědomit, že svým zaměřením na odstranění venkovních vlivů prostřednictvím nezrušitelného procesu rychlého uklízení vlastně dochází téměř k napadení úrovně jiných v tom prostoru dlouhodobě prodlévajících polo-částic svazku plnitelů vlastních slibů ? I velký průvan ubližuje a tak si myslím, že se vlastně generuje skrytá výčitka, vidíš, co já musím zde nyní dělat, zatím co Ty si zde jaksi nevážíš klidu a azylových mentálních polí, jež zde z donucení poskytuji ? Prostě chápu snahu o velký úklid v rámci shazování zátěže až doma za pokus neuvědoměle třeba, ale přec jen napravit na nepatřičném místě cosi a výsledkem je, že místo sdílení jsme na pokraji osobní urážky. Ó jak často jsem slyšel, že naschvál meju podlahy právě těsně před příchodem konkláve našeho společného ostrovního prostoru. A proč zase konkláve ? Protože je o 100% shodě a to byl náš cíl, když jsme si dávali slib o tom, jak se budeme snažit. Ó jak často byla snaha o servírování s láskou připraveného pohoštění odsunuta a odložena z příčinnou souvislostí neodkladné potřeby napřed uklízet ! Až stalo se toto spolehlivým pravidlem, jako třetí vlna na hladině po vmetení směsi průměrného štěrku zmatených nepatřičností z jednoho prostředí do druhého. Ó jaká je uvnitř spoušť vyvolána, když jsem nařčen ze schválnoti, sice chvalitelné, lež v nepravý čas provedené. Je to motivační jako ta stříkající hladina v okamžiku dopadající změti kamení. Vy dovedete v křížové palbě psát verše ? Já tedy ne ! A tak jsem objevil zákon setrvačnosti v oblasti sociologických vazeb, které prochází procesem odpojení a změnou podmínek téhož v nově nabytém prostředí, které nyní vypadá podobně jako konkurenční omyly, které jsme právě opustili. Toto neni kázání, to je jen pejskova dorta, která měla dobře chutnat, a moc se jí to nedaří. Jak jsem mluvil o tom pokušení nastavit sdílení v nepatřičnou chvíli, těsně před usnutím. Zrovna včera jsem toto učinil a teprve nyní vidím, že to nebylo dobře. Před usnutím je vhodnější nasadit konejšivější pocity. Připodotek víte, proč rád sleduji Huga Laurie v seriálu Doktor HOUSE ? protože ten chlap jako postava a dokonce i jako civil - herec - člověk je mi blízký a shledávám v něm celou řadu shod, nejen ve stylu, ale i pocitech, které zosobńuje a doufám, že mne nebude za toto nikdo kamenovat.

---